Svatební speech

Milí novomanželé, vážení hosté,
poprosím Vás o chvíli pozornosti, rád bych s Vámi prošel pár organizačních bodů.

Bod číslo jedna, dámské toalety se nachází uvnitř chaty, pánské poté po východu z areálu do trávy napravo.

Bod číslo dva, zejména pro všechny plus jedničky či vzdálenou rodinu – mé jméno je brácha nebo také malý tom, pozor neplést s velkým Tomem – to je ženich! Asi se tomu však nevyhneme, domluvme se tedy, že do šesté hodiny Vás budu případně opravovat, poté již ale budu přijímat gratulace, rady do čerstvého manželství i obálky do začátku – my svobodní to máme také těžké.

Asi nejsem jediný, pro kterého bylo svatební oznámení velkým šokem! Sotva jsme si zvykli, že spolu Lenka s Tomem chodí a hned změna. Po čtrnácti letech.

S Tomem jsme se potkali na začátku devadesátých let. Neměl moc radost. Já k němu ale vždy vzhlížel a chtěl být jako on. Úplně jako on. Takže Veru, když velkej Tom říká čtrnáct let vztahu, malej Tom nemůže jinak. Já vím, pobavíme se o tom doma.

Tradičně bych zde měl zmínit, že se z Toma po seznámení s Lenkou stal klidnější muž. Jelikož se ale seznámili na vrcholu Tomovi puberty, nevím, aniž bych chtěl upírat Lenčinu roli, jestli za to zklidnění nemohli spíše odplouvající hormony.

Závěrem bych tedy rád poděkoval všem, zejména pak rodičům, kteří pomohli s organizací. Všem hostům, že si udělali čas.

Na zdraví novomanželům. Na Lenku a Toma!

Ty vole

Ty vole. Stejne je to vtipny. Ten lidskej egoismus. Ta zahledenost a uplna jistota, ze ses nejlepsi. Chodils s nejhezci holkou ze tridy. Jo uplne to mozna neklaplo. Vysvetlil sis to pro sebe svyma ambicema a tak si je sel naplnovat. Jo dam si jeste jedno. Naplnovat a naplnil. I kdyz teda chodis kazdej den do kanclu, ale sakra vzdyt ti nikdo nic nedal. Hyposku si davas a byt ti rika pane. Teda kdyz zrovna neprijde mama s buchtou nebo kompotem. Ale ty vole ze zrovna ten ty vole bude milionar, to ti hlava nebere. Konickar ty vole. Normalne ho Tittelbach na konci zprav na Nove vyhlasil a uz se jelo na moravske sidliste. Ty vole i ten kudrnac z agentury Dobry vecer, nebo jak se jmenuji ti blazni z Pelhrimova, co pisou Guinessovku. Jeste se ho zeptal. Prej jak to delate, ze jich date za pul minuty tolik. Ty vole. A ted je vole na vsech motivacnich webech v sekci rozhovory. Prej vedel jste od mala ze chcete podnikat. Hovno, pamatujes jak na soustredku se bal Janu i pozdravit. A v poslednim turnaji si ho porazil. Ty vole milionare. S tebou by ted meli delat rozhovory. A na cem zbohatl. To nechapes. Prej nasel diru na trhu. To tak. Prej lepsi algoritmy. Pro vyber slipu. Ty vole to musi byt algoritmy jako prase. To si tak deset let zijes v naprostym klidu, ze aspon tohodle v zivote rozhodne porazis a ted se dozvis behem par minut tohle. Debilni Facebook. Ty vole.

3 tipy než půjdeš za písničkou

Je pátek, možná už i sobota a někdo navrhne, že se půjde za písničkou. Bylo ti to jasný od začátku, pils proto rychleji než normálně. Stejně bys ale nejradši zůstal sedět u toho zakouřenýho stolu a oblboval slečny nějakýma chytrýma debatama. Žádný tu ale nejsou. Všechny už šly dávno za písničkou.

Nezoufej a témata na chytrý debaty opatrně vlož zpátky do šuplíku. Ty budou stejně nejvíc platit na její rodiče. Hbitě je vytáhneš z šuplíku, až na ně narazíš při ranním útěku z jejího pokoje. Nejdřív se do toho pokoje ale musíš dostat. Což znamená jít teď za písničkou, tak to dneska chodí chlapče.

Dneska už ti nepomůžu, ale dám ti radu, jak se nachystat na ten příští pátek. Budeš potřebovat zrcadlo, trenky, litr bílýho a připojení na net.

Napřed do sebe dostaň to bílý. Pokud náhodou normálně doma piješ nahej, tak na sebe hoď trenky, nechcem, aby tě v zrcadle cokoli rozhodilo. No a teď v pohodě natrénuješ tři základní taneční archetypy, který pak v pátek večer vytáhneš z rukávu. Pomůže ti, když si je personifikuješ pomocí nějakých těch holywood hvězd. 

Začnem Johnem Krasinskim, sympaťák z The Office, kterej ti pomůže establishnout se na parketu, při nějakým tom devadesátkovým hitu. Nic si z toho nedělej, pokud si úplně nedáváš tu jeho loutkohru ze začátku. Na holky stejně víc platí ty pumpující pohyby, slim-fit gaťata, a hluboký pohledy, u kterých ona znejistí, jestli je to pořád parodie, nebo jestli se jí jen nesplnil sen a ty nesestoupil z toho jejího bývalýho 'N Sync plakátu nad postelí.

Teď máš její pozornost, spatřila tvou návnadu, takže je třeba zaseknout háček. To uděláš nejlíp podtrhnutím své vtipkovací podstaty a tak si vemeš na paškál nějakej ten aktuální boy band. Výrazy, pohyby a házení hlavou tě mileráda naučí Anna Kendrick. Tričko s tvojí podobiznou a Johnovou ženou (k té se ještě vrátíme, neboj se nic) není podmínkou. 

Zkoušela se držet tvýho tempa, ale občas to nevydržela a musela se vysmát? Supr. Máš zaseknuto a teď už je třeba jen reel her in. Tušíš správně, zvážníme, hodíme tam špetku sexy pohledů, dvě špetky vrtění zadkem a celý to opět zalijeme vtipným vývarem. Pokud budeš mít po shlédnutí instruktážního videa od Emily problém, tak radši přes trenky nahoď ještě ty slim-fitky, ať se můžeš soustředit.

S těmahle třema polohama a jejich drobnýma variacema si vystačíš celej večer. Kluci v uplých bílých tričkách, co akorát pumpujou těma svýma kladivama budou koukat, uvidíš. Tak nečekej, šup trénovat před zrcadlo a začni přemýšlet, který téma vybereš z šuplíku pro ty její rodiče ráno poté.

Rande ve třech 3

Probudil jsem se s hlavou na barovém stolku v potemnělém coffeeshopu Miami. Bezpečnostní žaluzie propouštěly pouze tenké proužky světla. Seskočil jsem ze židle a zkusil jsem kliku od dveří. Zamčeno. Vrátil jsem se ke stolku. Leželo na něm obstojně zabalený brko a moje taška. Otevřel jsem ji a našel v ní jednu zelenou orbitku, propisku, svazek klíčů a včerejší účtenku od tří plechovek Amstel Bier. Rozbalil jsem brko, vyhladil papírek, jak to je šlo, posunul ho na kousek stolu, kam dopadal ten sluneční pruh, do ruky vzal propisku a napsal na papírek PRÁCE, ŠKOLA, DOPIS DOMŮ.

Ty to vykládáš, jak kdybys psal nějakou knížku, chichi.

Kopnul jsem do sebe rulandu a zestručnil to.

No a pak to šlo rychle. Jak v americkým filmu o italských mafiánech v poválečným New Yorku. (Jsem mimochodem na ten poválečnej vývoj sociálně vyloučených lokalit docela expert, ale to jí říkat nemusím.) V práci jsem podal výpověď, školu ukončil, oficiálně teda jenom přerušil z rodinných důvodů, a domů napsal dopis, že teď chvilku nebudu online, ale že žádný strachy. Po zbytek měsíce jsem se do svýho pokoje ani nevrátil. Žil jsem v Miami. Ráno přebíral čerstvý zboží, uklízel lokál, postupně ho zařizoval dle mýho vkusu, večer pak pomáhal černochovi za kasou, nebo se jen tak bavil s hosty.

Začals hulit?

Mně nic jinýho sakra nezbývalo. Já neměl nic! Byl to útěk.

Trochu se lekla a tak už se na nic radši neptala.

Po pár týdnech si mě jeden večer vzal černoch, oznámil mi, že má jeho žena raka a že by mi Miami rád přenechal. Měl už i vymyšlený jednoduchý finanční schéma, kdy by mu šlo po nějakou dobu deset procent tržeb, což by vyřešilo můj momentální nedostatek kapitálu. Plácli jsme si a já se stal vlastníkem coffeeshopu Miami. Teda asi na týden, pak už jsem ho přejmenoval na Break-in. Přestal jsem hulit a vzal to celkem vážne. Organizoval jsem všemožný tématický večery, propagoval Break-in v digitalu i printu, dokonce jsem dosáhl i na nějakou dotaci na integrační interkulturní projekt. Největší úspěch měly asi promítačky Samotářů. „Toutle je muuuj postletni joint” pak uměl skoro každej zákazník Break-in.

Ty jo. Asi tady nemáš nějakej vzorek, co?

Usmál se, hrábl do tašky a na stůl položil dvacetigramovej hašišovej pytlík ve tvaru srdce. Zajiskřilo se jí v očích, stejně jako se zajiskřilo všem klukům v ghettu, když jim tenhle nápad před valentýnem představil. Byl to hit, dostal pak i nějaký výhružný dopisy od místních květinářů, kteří takhle slabý valentýnský tržby nepamatovali.

Ty jo. Tak asi zaplatíme a ochutnáme to srdce ne?

Rande ve třech 2

Já tam vlastně původně odjel studovat, víš? Neměl jsem se tady špatně, ale chtěl jsem se mít líp. Musel jsem se mít líp, protože jsem byl přesvědčenej, že jinak žádnou holku neseženu. Teda holku co opětuje nějaký ty city. Svaly jsem neměl, v posteli taky žádná hitparáda a tak jsem potřeboval prachy. Ne kvůli prachům samotným, ale pro to charisma, který s sebou nesou. Byl začátek dubna, konečně přestalo pršet a já dopisoval diplomku. Dva měsíce vydržet a pak jen čekat na ten tučnej šek. Vytáhl jsem z peněženky dvacetieurovku, vidím to jak dneska, skočil do bot a vyběhl do obchodu pro pár plechů. Pětiminutová záležitost. Měl jsem zatažený záclony, takže mi nedošlo, že jsem nechal jedno okno otevřený. Ghetto, přízemí, okna do ulice. Asi chápeš. Vrátil jsem se, zamknul kolo a zůstal nevěřícně na té ulici stát. Z tašky jsem vytáhl jedno teplý pivo, otevřel ho, nechal se postříkat pěnou a začal ho do sebe klopit. Bezmyšlenkovitě jsem ho vypil na ex a sáhl do tašky pro druhý. Poklepal jsem plechový víčko, učím se rychle, otevřel ho, začal pít a myslel jsem na to, co všechno jsem před pár minutama měl a už nemám. Nemusel jsem namáhat pamět, stačilo zírat tím otevřeným oknem do těch mých několika vybílených metrů čtverečných. Tam na stole, kde se válí ta spousta kabelů byl monitor, laptop, telefon v nabíječce a tablet. Mé jediné spojení se všemi, koho jsem znal dýl než pár měsíců, rozepsaná diplomka, věrní kamarádi, co mě oslňovaly zhruba šestnáct hodin denně. Tam na poličce, ještě před chvíli ležela peněženka se všemi doklady, kartami, tou její fotkou z polaroidu, která mi vždycky vykouzlila úsměv na tváři, a tím jedním, nejspíš už prošlým, kondomem, kdyby to dneska náhodou vyšlo. Dopil jsem druhou plechovku, zmačkal ji v dlani a odhodil pod sebe. Vytáhl jsem třetí, poslední, plechovku a začal pít. Rychlovarnou konvici mi nechali. To jsou hodní. Nadvakrát jsem dopil třetí pivo, strčil ruky do kapes, zjistil, že v nich mám sedmnáct a půl eura a to je asi všechno, co momentálně vlastním. Nebrečel jsem. Nenadával. Ani si neodplivl. Ještě chvíli jsem tím otevřeným oknem koukal dovnitř, do toho svýho plánu, kterej se právě zhroutil. Otočil jsem se doleva, udělal asi třicet kroků a vstoupil do toho coffeeshopu na rohu. Uvnitř jsem byl jedinej bílej, jedinej v košili a jedinej opravdu bez budoucnosti. Přistoupil jsem k okýnku, z kapsy vysoukal dvě bankovky a dvě mince a zakoupil tři a půl gramu toho nejlevnějšího plevele. Prošedivělej černoch za okýnkem na mně smutně kývl a přihodil papírky, filtry a zapalovač gratis. Sedl jsem si k barovýmu stolku a pokoušel se ubalit si první brko. Nešlo to. Ruce se mi třásly a na papírek dopadala jedna slza za druhou. Po očku jsem pozoroval ostatní hosty, jak na mě čumí a pochechtávají se. Černoch zpoza okýnka se zvedl, přisedl si za mnou a něco na mě spustil. Asi to bylo holandsky, možná taky nějakým jeho native jazykem. Koukal jsem na jeho masitý rty, ale nedokázal jsem rozluštit ani slovo. Vzal mi rozmáčený polobrko z ruky, zkušenými pohyby během pár vteřin ubalil nový, koukl na mě těma svýma hlubokýma očima a řekl:

Break-up?

Nope. Break-in.

Pohladila mě po ruce a já si uvědomil, že tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se Jing s Jangem nepřetahujou, neškrtí, nekřičí přes sebe, ale zapadnou do sebe a otáčí tím vzniklým kolem, který pohání mou životní káru.

Napil jsem se vína a přitom sledoval, jak mi visí na rtech.

Co bylo dál? Pokračuj!

Rande ve třech

Usedá do proutěného křesla, které ho ihned uvítá hlubokým zavrzáním. Potáhne si límeček košile. Nepomohlo. Ta stísněnost pramení zřejmě odjinud. Luskne prsty na číšníka a hned by si dal nejradši facku. Tak tenhle to dneska bude řídit - luskač. Měl se sebou trošku problém. Je ještě v té osamělé fázi těsně před randem, ale ví, že ani dneska ten jing ke svýmu jangu, to vyvažovací protizávaží, tu kočku ke svýmu psu, nenajde. Byl totiž sám jeden velkej jing-jang, dvě soupeřící půlky, který ho na všech životních křižovatkách táhly opačným směrem. Na třetí půlku už místo nezbývá. Omluvně koukal na toho číšníka, jak mu nalívá dvoudecku bílýho a nejradši by mu vysvětlil, že to luskal Jang. A že on by mnohem radši byl pořád Jing. Jen to nemá úplně pod kontrolou.

Hltal víno na uklidnění, ale jen co sklenici položil zpět na stůl, už mu Jang táhl ruku do tašky, vytáhl z ní tablet a začal jej plnit desítkami otisků prstů. Jasně, musí při příchodu vidět, jakej jsem důležitej a zaneprázdněnej borec, co nemá času nazbyt. Achjo, určitě jí Jang hnedka vmete do tváře, jakých všech týdeníků jsem předplatitelem. A ještě dodá, že pejpr is dead, nebo tak něco cool. A že musíš mít rozhled, bez rohledu seš ovce uprostřed stáda ovcí co si myslí, že je svět bílej, protože kolem sebe nic jinýho, než tu bílou vlnu nevidíš. Teda pokud nejseš strakatá. V tu chvíli docílí akorát toho, že si ona začne připadat jako strakatá. Kráva.

Jang dočítá ten sloupek z aktuálního New Yorkeru, Jing se natahuje pro víno, a ona schází po schodech dolů. Naštěstí jsou oba chlapci na holky (aspoň v nečem jsou za jedno), takže když spatří ty nohy v sukni, jak jedna po druhé ukusují ze zbylých schodů, nechají všeho a čumí. Jako to strakatý tele.

Ahoj, čekáš dlouho, že si hraješ na tabletu?

Jang chce něco odseknout. Naštěstí jej Jing drží pod krkem a tak z něj jen vypadne:

Jojo, ty Angry Birds jsou závislost, hehe.

Tady je nějaký horko. Říká a sundává si svetřík. Klukům tak dává šanci přestat se prát a nenápadně zírat na její tričko. Holky a ty jejich trumfový esa. Nevíš, jak začít konverzaci, změnit téma, přemostit trapné ticho, nebo ho jen rozveselit - už nehledej dál, stačí sundat svetr. Jang by se nejradši s tímhle geniálním reklamním nápadem ihned pochlubil. Naštěstí mu nedává prostor.

Tak jaký to je mít svůj coffeeshop, pane podnikateli?

Bližší košile nežli kabát

Opírali se o bar, jednou rukou objímali širokou sklenici, tou druhou pak jeden druhýho. Nemuseli nic říkat. Všechno důležitý si přečetli ze svých dlouhým večerem znavených tváří. Kravatové uzly měli povolenější než na začátku večera, ani ty košile nebyly tak precizně zastrkané do kalhot, jako když vycházeli z domu. Pepovi to nedalo a prořízl to mlhavé ticho.

Slíbil jsem ještě, že zítra někam zajdu s Oldou, nechce se ti?

Jasně! Napíšem si odpoledne. Určitě přijdu.

Oba věděli, že kecá. Nechtěli si ale kazit večer, zbytečným realismem. Přitiskl Karla k sobě, převrhl do sebe sklenici a vyšel vstříc parketu. Na pár židlích klimbali slabší kusy, několik silnějších ze sebe dolovalo poslední zbytky tanečních kroků, a skupina slečen se pak intenzivně chystala k odchodu. Pepa otočil kormidlem, zamířil k šatně a posadil se na stůl. Neuběhla ani minuta, když zvedl pohled z podlahy, po jejích nohách, šatech, až k tomu úsměvu. Rukou ji zajel do vlasů a pak už jen dlouhé vteřiny měřil, jestli projde všemi těmi přísnými kritérii - intenzita použití jazyku, něžnost, tajuplnost, úsměv na odchodu. Měla štěstí.

Seskočil ze stolu, když v tom kolem něj prošel chlapík v kabátu, který nápadně připomínal ten jeho. Elegantně jej z něj svlékl, vyslechl si nějaké omluvné drmolení, vnořil ruky do kapes, narazil do kovového svazku a až teď se mu svalil kámen ze srdce. Bez těch klíčí od ghetta by se mu hodně špatně v pondělí vracelo zpět. Oslavný drink už nestihl, barmanovi došla trpělivost a vyhazovač se právě včas probudil.

Během ranní cesty domů se nevěřícné myšlenky střídali mezi tím, jak mohla tak snadno projít všemi těmi kritérii, a jak on mohl být tak odvážnej a nechat si ten kabát s klíčema v pochybné šatně.

Presso s mlíkem, prosím.

Koukal z okna poloprázdného vlaku. Sněží. Hm. Tělo se mu zatřáslo zimou a tak si zapnul i ten poslední, škrticí, knoflík u košile. Asi myslel na ni, když si po příjezdu domů kabát automaticky nechal venku vyvětrat. Asi mu taky nedošlo, že to nový štěně není až tak hodný, jak mu celá rodina namlouvá. Nebo jen ty doporučený dávky granulí nejsou pro psíka ve vývinu dostatečné a ten se potřebuje dojíst jinde. Venku sněží a on odjíždí na severozápad bez kabátu, ale s jakýmsi vtíravým teplým pocitem zevnitř.

Šelmy v kleci

Měřili se pohledem jako dvě šelmy v opačných rozích klece, plížili se podél mříží a nespouštěli ze sebe oči. Mohlo mezi nimi být sedm, možná osm metrů. Nic, co by šelma dvěma hbitými skoky nepřekonala. A taky že jo. Pravá, levá a už ji měl v objetí. Na vteřinu ho napadlo, jestli se jako oběť taky necítí. To by ale teď asi tím zadkem nevrtěla. Uklidnilo ho to. Svůj zadek poslal v mžiku k podlaze a pak zase zpět za tím jejím. Stehna budou úpět až další den, na to už si zvykl. Daň za náročný styl, žádný ležérní podupávání nožkou.

Najednou si vzpomněl, že už u ní doma vlastně spal. Jen ona tam nebyla. Nebo možná jo, jen se nepotkali. Byl to zvláštní večer. Všechno to začalo na toho Valentýna. Dozvěděl se její jméno, když mu na facebooku přistála ta friend request. Víno? Oukej! V tu chvíli mu přišlo, že potřebuje nutně záplatu. V půlce prvního džbánku si už byl jistej, že tahle by určitě nedržela. Poctivě pil, poslouchal příhody a přidával vtipné poznámky. Do té irské se mu pak nechtělo. Věděl, ale že poslední vlak jí ujel a tak moc neměl na výběr. Že kývl na ten její napad jet tančit, dával za vinu tomu long islandu. Nechával se unášet okolní realitou, kterou plně vnímat nestíhal. Skočili do taxíku a chvíli jim trvalo, než si všimli, že už v něm nějaký páreček sedí. Tohle byl jeden z ojedinělých momentů, kdy byl vděčnej za tu svou dvojčatovskou podobu s bratrem. Nejseš ty náhodou Milanův brácha? Zapomněl na utrápený večer, chytil druhý dech, objednal to třílitrové mojito a už seděli na hodně improvizovaném double date. Mojito nechal holkám, z rukávu tahal jednu mystifikační kartu za druhou a pohánělo jej to nejpříjemnější palivo – holčičí smich. Milanův spolužák se nadšeně přidával a tak mu ani nepřišlo divný, když se pokračovalo na afterparty k nově poznanému párečku domů. V rámci možností potichu doskákali do třetího patra, jeho původní rande usnulo během minuty na gauči, zatímco on s párečkem a psíkem trávili dlouhé minuty na jednom záchodovém čtverečním metru. Žádný strachy, prkýnko bylo dole. Spolužák ale slečně musel prakticky neustále ucpávat pusu, aby její nekonečné záchvaty smíchu nevzbudily celý dům.


Musela to ségře vykládat a vykreslit tě v nějaké alkoholem zaslepené euforii, premýšlel zatímco se kolem něj svíjela. Nalijme si čistýho vína, před chvílí dokonce odmítla Karla i s jeho ramenama a neostyšnou upřímností, a to se často nestává. Nebo si tě s někým spletla, to je taky možný. Usmál se, pomohl ji z vyvýšeného parketu, který patřil jen jim, a šel s Karlem na panáka.

Tak to vypadá, že se v pondělí budu muset vrátit zpátky...

No vidíš, že to vedeš výborně

Měl jsem už dost, ale musel jsem tu jeho přednášku vydržet.

Víš, ty vole, proč já tam tak trpím? Tam jdeš na movember akci na konci listopadu, schválně si snesl několik týdnů pobavených pohledů na tu svou řídkou komedii pod nosem od prodavaček v supermarketu, pak tam přijdeš, ty vole, jo a to jsem ještě neříkal, ale do toho se teď nebudu zamotávat, že to dvoudecový pivo, já jsem vlastně říkal pivo pro trpaslíky, že jo...

Byl už jsem na to zvyklej. Poslouchat ty pepovy zamotaný historky, v hlavě si jednotlivý příběhový nitě rozplétat a úhledně je ukládat tak, aby to nějak celý dávalo smysl.

no a teď tam přijdeš, ty vole, jakože international party, ty vole, každej úterek jo, v takovým divným klubu v centru Rotterdamu, no prostě tam přijdu, pěna z toho trpasličího piva se mi chytá mezi ty čtyři vousy, co tvoří ten můj knír, jo to byla movember akce, jestli jsem neříkal...

Neměl jsem mu to za zlý. Viděli jsme se párkrát do roka a on mi toho potřeboval dost říct. Asi jsem na něho jinak kašlal. Takový ty sliby o pravidelným psaním, většinou pronášený po posledním panáku. Ne že bych byl nějak zaneprázdněnej, ale nešlo to. Long-distance nefunguje. Ani mezi klukama.

a po pár minutách koukám, že jsem tam ty vole jedinej s knírem. To bych kecal, pár svaloušů za barem si nalepilo umělej, ale prostě to je, co chci říct, chápeš?

Nitě jsem měl rozpletený, ale ještě pořád jsem si nebyl jistej, co mi chce vlastně říct.

ti borci tam si nejsou ochotní udělat si ze sebe trochu prdel, když to poškodí tu jejich image. Ty vole, celý holandsko ti můžu shrnout do jednoho borce - výška 190, hmotnost 75 i s těma obříma ciferníkama. Háro napomádovaný dozadu, hnědý boty, hnědej pásek, hnědej řemen od hodinek, kterej může alternativně použít jako posilovací pás, jak je obří, diesel gaťky a nějaká ta košile, co je zastrčená jen za sponou od pásku a pak někde u zadku. Jeden jako druhej tam vedle sebe stojí, v jedné ruce nedopitej dvoudeckovej kelímek, druhou hluboko v diesel kapse, a pohupujou se v pravým kolenu. Když dopijou čtvrtý pivo a dostatečně se odvážou, tak začnou pohupovat i v tom levým. Hlavně, vole, nepokazit styling. A teď si tam představ mě, s tím knírem. A patří mi celej parket. 

A co ti je do borců, důležitý jsou snad holky, ne?

no holky ty vole, uber pět centimetrů, 10 kilo, místo hodinek přidej stejnou hmotnost make-upu na ksicht, a je to. Jako jo, občas se některá zasmála a vydržela se mnou deset, možná dvacet vteřin ten můj styl, pak ale rychle oprašuje čelo, vytahuje zařezaný kalhotky a vrací se do bezpečné anonymity hloučku svých kamarádek. No, nějak jsme to s mým knírem tu noc vydržely, bylo to po hnusným zkouškovým, ty ses taky hovno ozval, ty vole...

I když je ožralej, tak je zkušenej řečník a teď jakoby náhodou mě nechává vydusit v párvteřinovým tichu, který by nejspíš měl zaplnit můj stud.

ale já ti to, ty vole nevyčítám. Dneska ale jdem tančit, je ti to jasný. Když je ten ples, ty vole. Ty určitě nebudeš vědět co s nápadnicema, tak mi jednu pustíš. Prostě bych jenom, ty vole, potřeboval potvrdit, že to jak to vedu, není úplně mimo mísu.

Dyť ty vedeš výborně, se na sebe podívej, ty vole. Zkouším ho chlácholit.

od tebe je mi to k ničemu...

Tak od nějaké se zařezanýma kalhotkama a tvým tanečním stylem jo?

Jo! A jestlli tu dneska nebude, tak se zpátky v pondělí nevracím, dokud nějakou nenajdu!

Studentské sandwiche z Rotterdamu

Otevírám oči, napínám uši, ale neslyším známý zvuk budíku. Na chvíli propadám panice, zda-li jsem nezaspal. Po pár vteřinách se však konečně rozezní a já se uklidním. Je pondělí. Zapínám počítač a rychlovarnou konvici. Opatrně otevírám skříňku pod dřezem, ale stále nic. Pastička s místním sýrem Gouda pořád na svého návštěvníka čeká. Možná se mi ten zabíhající ocásek za kuchyňskou linkou jen zdál. To už ale začíná hvízdající konvice jako obvykle přehlušovat Martina Veselovského a jeho aktuální rozhovor. Naštěstí jsem ale pravidelným divákem, takže mi nedělá problém za něj říct: "Mě vlastně zajímá jedna jediná věc, pane starosto."...

Pokračování najdete v aktuálním čísle týdeníku Respekt 1/2015. Ou jea.