Snow Patrol - Run
Lamb - Gabriel
Snow Patrol - Make this go on forever
Kaiser Chiefs - Heat dies down
The Killers - Jenny was a friend of mine
The Strokes - You only live once
středa, března 28, 2007
úterý, března 27, 2007
Karlův svět
Karel nastoupil druhými dveřmi do autobusu číslo 25, zasedl volné místo u okna, které má tak rád. Byl nedělní večer a on unaveně a nešťastně rozjímal. Odkud vlastně jel? Co že Karel v neděli večer poslušně nesedí doma u stolu a nejí večeři? A jakto, že ani nemá sluchátka v uších? No Karle, jak nám to vysvětlíš?
Začalo to v pátek ve škole. Karel není nějak zvlášť nadaný student, ale je vnímavý a svědomitý. Takový bezproblémový student zapadající díky své píli do průměru třídy. Není nijak hezký ani sebevědomý, což z něj činí nenápadného mladého muže s uhry po celém obličeji, ochablými svaly, neupravenými vlasy a trapně vysokými ponožkami. Každý ho radši taktně nechá napospas jeho osudu budoucího starého mládence. A tak ho velmi překvapilo, když ho ve frontě na poněkud zapáchající oběd oslovila sličná spolužačka - Anička. "Čau Kájo, nevíš, co je dneska na oběd?,"taktně se zeptala Anička. Kája byl překvapený hlavně tím, že ho nijak nepotěšilo oslovení krásné spolužačky. Byl zvyklý na to, že sloužil jako zdroj informací a když ji poslušně předal, každý se k němu zase otočil zády. "Ne, to fakt nevím," odvětil znechuceně. Opravdu se netěšil na víkend strávený v rodiném kruhu v úzké společnosti zahradních nástroju, pravděpodobně nejvíc času bude s hraběmi. Anička se zatvářila zklamaně. Nevěděl, jestli to hraje, nebo jí to tak zajímalo. Hbytě skočil ke dveřím, nakoukl a už poslušně hlásil:"Špenát, brembory a maso." "No fůůůj, ale díky," usmála se na něj Anička krásně bílými zuby. Rozrušený Kája si vzpomněl, jak má on špenát rád. To by asi neprošlo, takže radši souhlasí, jak je špenát hnusnej. "Hej Kájo, chápeš tu fyziku?," zvídavě se ptá Anička i když to tak moc nevypadá. "Ale jo, docela jo," odpovídá typicky skromně Kája. "No já jenom, jesli bys neměl chvilinku čas, mně tam pár věcí není jasných, tak že bys mi to vysvětlil...," zkouší to Anička. Kája nesnáší, když někdo něco chce a nezmůže se ani na trapný slovo PROSÍM. Jo docela na tomhle slovíčku ujížděl. Ale přece jenom si uvědomil, kdo se s ním baví a že taková příležitost už nemusí přijít. "Rád ti to vysvětlím, když budeš chtít." "No já se ještě zeptám Pavla a Jany, jestli by mi to nechtěli vysvětlit oni a kdyžtak bych ti dala vědět...,"vysvětluje Anička. Tak to si dělá srandu ne?, blízkne Kájovi hlavou. No, ale co už...
Začalo to v pátek ve škole. Karel není nějak zvlášť nadaný student, ale je vnímavý a svědomitý. Takový bezproblémový student zapadající díky své píli do průměru třídy. Není nijak hezký ani sebevědomý, což z něj činí nenápadného mladého muže s uhry po celém obličeji, ochablými svaly, neupravenými vlasy a trapně vysokými ponožkami. Každý ho radši taktně nechá napospas jeho osudu budoucího starého mládence. A tak ho velmi překvapilo, když ho ve frontě na poněkud zapáchající oběd oslovila sličná spolužačka - Anička. "Čau Kájo, nevíš, co je dneska na oběd?,"taktně se zeptala Anička. Kája byl překvapený hlavně tím, že ho nijak nepotěšilo oslovení krásné spolužačky. Byl zvyklý na to, že sloužil jako zdroj informací a když ji poslušně předal, každý se k němu zase otočil zády. "Ne, to fakt nevím," odvětil znechuceně. Opravdu se netěšil na víkend strávený v rodiném kruhu v úzké společnosti zahradních nástroju, pravděpodobně nejvíc času bude s hraběmi. Anička se zatvářila zklamaně. Nevěděl, jestli to hraje, nebo jí to tak zajímalo. Hbytě skočil ke dveřím, nakoukl a už poslušně hlásil:"Špenát, brembory a maso." "No fůůůj, ale díky," usmála se na něj Anička krásně bílými zuby. Rozrušený Kája si vzpomněl, jak má on špenát rád. To by asi neprošlo, takže radši souhlasí, jak je špenát hnusnej. "Hej Kájo, chápeš tu fyziku?," zvídavě se ptá Anička i když to tak moc nevypadá. "Ale jo, docela jo," odpovídá typicky skromně Kája. "No já jenom, jesli bys neměl chvilinku čas, mně tam pár věcí není jasných, tak že bys mi to vysvětlil...," zkouší to Anička. Kája nesnáší, když někdo něco chce a nezmůže se ani na trapný slovo PROSÍM. Jo docela na tomhle slovíčku ujížděl. Ale přece jenom si uvědomil, kdo se s ním baví a že taková příležitost už nemusí přijít. "Rád ti to vysvětlím, když budeš chtít." "No já se ještě zeptám Pavla a Jany, jestli by mi to nechtěli vysvětlit oni a kdyžtak bych ti dala vědět...,"vysvětluje Anička. Tak to si dělá srandu ne?, blízkne Kájovi hlavou. No, ale co už...
středa, března 21, 2007
Karel
Zakrytý pod chundelatou dekou seděl v křesle. Oslavovali se jeho sedmnácté narozeniny a mu byla zima. Staromódní sklenica plná Coca-Coly light stojící na stole patřila právě jemu. Ostatní laciné číše plné bílého vína se poslušně hlásily k rodinným příslušníkům. Pod heslem jeho dědy:"Do 18 jsem nevěděl, co to alkohol je", sebejistě odmítá trapný přípitek s rodiči vínem a dopřává si americkou limonádu. Matka dědovi oporuje:"Ale se sexem už si zkušenosti měl, že?". Hluboký dědův smích. Karel se stydí. Naproti němu sedí jeho starší sestra Pavla. "Pavla, ale začala taky už dost brzo, jsem se s ní teď o tom bavil a docela mě překvapila!," snaží se rozpoutat debatu děda, "A co ty Kájo, hehe?". "No, ten už taky chocho," odpovídá za něj milovaná maminka. Karel se nervózně zavrtá do deky. "Cože?," utrhne se na svou rodičku. Skoro poprvé, co promluvil, když nepočítáme povinné odpovědi na gratulace k narozeninám. Bere do ruky chlebíček, okurek přesunuje pečlivě ne okraj a s chutí se do něj zakusuje. Doufá v konec nesmyslného rozhovoru. Pozoruje ponožky, spodní prádlo a obálku s pěnezi. To jsou teda dary. Nikdo totiž neví, co by Karel chtěl. V televizi běží sportovní zprávy a Tomáš Verner předvádí krásnou volnou jízdu oblečen v černých sametových gatích a růžové rozhalence. "Vidíte tu košili?," ozývá se znovu děda, "to je jasnej teplouš, to já poznám!". To snad ne! - mihne Karlovi hlavou. "Co myslíš ty, Kájo?," děda stále nedává pokoj. "Myslím, že to je blbost, on určitě homosexuál není a i kdyby tak co?!,"odseká Karel. Děda rozmýšlí další postup, jak dokázat Vernerovu teplotu (tak tomu děda říká). Karel dělá krasobruslení od svých 8 let. spoustu závodů odjel v růžové košili a jako teplouš si nepřipadal. Matka se vměšuje do situace: "A co ty Kájo, že ses teďka začal nějak kamarádit s tím Honzou? Aji si u něho přespal...odkud ho znáš?". Děda zbystřil. Projel Karla neskutečně zlým pohledem. Co by tomu asi řekl, kdyby byl Karel na kluky? Karel si s touto myšlenkou pohrává. "Chtěl jsem ti to mami říct dřív, ale mně se Honza prostě líbí. Vím, že je to pro vás těžký to pochopit, ale asi jsem homosexuál. Doufám, že vás to moc nerozhodí, ale já jinak nemůžu. Chtěl bych teď být chvilku sám, jdu do pokoje," těžko ze sebe souká slova. Hbytě odchází a zanechává u stolu s nedojezenými chlebíčky skupinu postarších lidí se zaraženými výrazy. Ulehá na postel a usmívá se. Přitočí se ke stěně a slyší živou debatu ze které nejvýrazněji vystupuje dědův hlas:"Já jsem ti to, do prdele, říkal, že ho nemáš dávat na krasobruslení, je to normální teplouš!!!". Karel s pocitem dobře odvedené práce usíná a nechává si zdát svůj erotický, čistě heterosexuální sen.
sobota, března 17, 2007
Ostravský POP-ART aneb Kurva, Franto mám to na noze!
Úterý 13.3.2007. Krásné Holické ráno. Dneska je ten vzdělávací tripík do velkoměsta. Jsem fakt zvědavej, protože podle toho, co jsem naplánoval by to mělo být velmi zajímavý - samozřejmě, že nebylo. Říká se, že ženy neumí řídit, tak dobře jako muži. S tím nesouhlasím. Mamka umí dobře řídit, aspoň se to říká. Nerad s ní jezdím. Nasedáme do auta a zapínám připravenou navigaci, podle které máme dojet až k cíli - intelektuálsky vypadjící galerii spojené s antikvariátem, kde probíhá výstava Andyho Warhola, amerického umělce, trošku záhadně zemřelého, se slovenskými předky.
"Ostrava je považována za moderní české velkoměsto, trošku uměle vybudované, ale jistě zajímavé. Problémy se smogem jsou již dávno minulostí." Tohle jsou nehorázné lži! Po strastiplné, ale přeživší cestě dorážíme na pochybné parkoviště. Slezká Ostrava, jak škaredé a nemoderní místo! Radši už se nebudu kriticky vyjadřovat. Představa intelektuálského doupěte, posvěceného štědrým grantem s evropských fondů, kde se schází nekomerční elita tohoto moderně-kulturního centra je tatam. Vstupujeme garážovými dveřmi do antikvariátu, kde místo zapomenutých děl Josefa Škvoreckého nacházíme prádné kartonové krabice, bordel a smrad. Na oprýskaných stěnách visí pár fotek, lacině humanitárních, které se tváří velmi důležitě a snaží se nás uvést do síně popové kultury. Mamku přemůžou, mě ne. Celá galerie se skládá ze dvou nepropojených studených místností bez jakéhokoliv komfortu či bezpečnostních opatření, které by vás alespoň v něčem ujistily. Návštěvníci nasazují trapně významné pohledy na obrazy. Předhánějí se v tom, kdo tomu víc rozumí. Stěží zakrývám smích. Mamka se přidává a kupuje letáčky, plakáty a jakousi knihu. Nápad je to jistě krásný - výstava Andyho Warhola je velmi zajímavé téma, ale musí k tomu být trošku jiný přístup.
Asi se chovám moc idealisticky, ale nemyslím, že je takový problém proměnit pár desítek či stovek metrů nebytového prostoru za pomocí nějaké dotace s Ministerstva Kultury, štrědrých sponzorů či zaštiťovatelů, evropských fondů, nebo zajištěných nadšenců v atraktivní , ale zároveň osobní studnu kulturně-emocionálních zážitků do které by se každý rád vracel. No nechám si to na svá pokročilejší léta, kdy se do takového projektu třeba pustím.
První část byla za námi a ještě nás čekalo Ostravské muzeum. Přes rozkopané náměstí plné opálených spoluobčanů jsme se k němu nakonec prodrali. Špatně označené, pro cizince vůbec nepochopitelné a to mluvím jen o vstupu. Vstoupíte do muzea a čumí na vás partička špinavých stěhováku výrazem:"Chalane, co tu kurva chceš?", hned vás přejde nálada. Dostaneme se do pokladny a tam je nepříjemně energická paní. Trošku nestíhám její mluvu, tak se snažím alespoň něco odezřít z úst. Pochopil jsem máme si jít vzí papuče. Dlouze a velmi nudně začla machrovat o tom, jak muzeum prošlo náročnou rekonstrukcí, že to ještě není všechno a jesli to prej není nádherné... Grrrr! Paní si asi neuvědomuje, že není v Praze a že na Moravě se moc nemachruje. Papuče (photka) mě ale potěšily! Všechny byly jak pro obry a díky skvěle zrekonstruovaným schodištím nebyly vůbec nebezpečné. Naštěstí jsme se paní zbavili a odešli do místností věnovaných Slovenskému Pop-artu. Kromě mladého páru tu nikdo jiný nebyl, ale stejně jsem neměl moc příležitostí fotit - photka. Už jsem se těšil, že je konec, když mamka projevila před ukecanou paní zájem o výstavu smaltovaných obrazů. Po dalším zaplacení (přece jenom byla supr rekonstrukce drahá) už jsme stáli v dalším patře vysléchajíc hrozivě dlouho oslavnou řeč na téma skvělé Ostravské muzeum po neméně úspěšné rekonstrukci ve vztahu s ojedinělou a velmi drahou výstavou smaltovaných...blablabla. Jako blesk z čistě rekonstruovaného ostravského nebe přerušil paní zajímavý, leč velmi hlučný dialog neli kvartialog ze spodních pater. "KURVA, Franto mám to na noze do píči! Táhni to k sobě! Kurva! Do hajzlu ty mi nebudeš říkat, kam to mám tahat, bo tě zabiju. Piča! Mám to na zádech ty debile! Zvedni to nebo se z tebe poseru! Hovno se pochčiješ! Ne pochčiju, ale poseru ty kreténe! Ty vole vyhoďte ho, čuráka! Tady se nedá makat, kurva!" Ostrava se nezapře no... Ale jinak to jsou určitě moc milí otcové rodin, tihleti páni stěhováci!
"Ostrava je považována za moderní české velkoměsto, trošku uměle vybudované, ale jistě zajímavé. Problémy se smogem jsou již dávno minulostí." Tohle jsou nehorázné lži! Po strastiplné, ale přeživší cestě dorážíme na pochybné parkoviště. Slezká Ostrava, jak škaredé a nemoderní místo! Radši už se nebudu kriticky vyjadřovat. Představa intelektuálského doupěte, posvěceného štědrým grantem s evropských fondů, kde se schází nekomerční elita tohoto moderně-kulturního centra je tatam. Vstupujeme garážovými dveřmi do antikvariátu, kde místo zapomenutých děl Josefa Škvoreckého nacházíme prádné kartonové krabice, bordel a smrad. Na oprýskaných stěnách visí pár fotek, lacině humanitárních, které se tváří velmi důležitě a snaží se nás uvést do síně popové kultury. Mamku přemůžou, mě ne. Celá galerie se skládá ze dvou nepropojených studených místností bez jakéhokoliv komfortu či bezpečnostních opatření, které by vás alespoň v něčem ujistily. Návštěvníci nasazují trapně významné pohledy na obrazy. Předhánějí se v tom, kdo tomu víc rozumí. Stěží zakrývám smích. Mamka se přidává a kupuje letáčky, plakáty a jakousi knihu. Nápad je to jistě krásný - výstava Andyho Warhola je velmi zajímavé téma, ale musí k tomu být trošku jiný přístup.
Asi se chovám moc idealisticky, ale nemyslím, že je takový problém proměnit pár desítek či stovek metrů nebytového prostoru za pomocí nějaké dotace s Ministerstva Kultury, štrědrých sponzorů či zaštiťovatelů, evropských fondů, nebo zajištěných nadšenců v atraktivní , ale zároveň osobní studnu kulturně-emocionálních zážitků do které by se každý rád vracel. No nechám si to na svá pokročilejší léta, kdy se do takového projektu třeba pustím.
První část byla za námi a ještě nás čekalo Ostravské muzeum. Přes rozkopané náměstí plné opálených spoluobčanů jsme se k němu nakonec prodrali. Špatně označené, pro cizince vůbec nepochopitelné a to mluvím jen o vstupu. Vstoupíte do muzea a čumí na vás partička špinavých stěhováku výrazem:"Chalane, co tu kurva chceš?", hned vás přejde nálada. Dostaneme se do pokladny a tam je nepříjemně energická paní. Trošku nestíhám její mluvu, tak se snažím alespoň něco odezřít z úst. Pochopil jsem máme si jít vzí papuče. Dlouze a velmi nudně začla machrovat o tom, jak muzeum prošlo náročnou rekonstrukcí, že to ještě není všechno a jesli to prej není nádherné... Grrrr! Paní si asi neuvědomuje, že není v Praze a že na Moravě se moc nemachruje. Papuče (photka) mě ale potěšily! Všechny byly jak pro obry a díky skvěle zrekonstruovaným schodištím nebyly vůbec nebezpečné. Naštěstí jsme se paní zbavili a odešli do místností věnovaných Slovenskému Pop-artu. Kromě mladého páru tu nikdo jiný nebyl, ale stejně jsem neměl moc příležitostí fotit - photka. Už jsem se těšil, že je konec, když mamka projevila před ukecanou paní zájem o výstavu smaltovaných obrazů. Po dalším zaplacení (přece jenom byla supr rekonstrukce drahá) už jsme stáli v dalším patře vysléchajíc hrozivě dlouho oslavnou řeč na téma skvělé Ostravské muzeum po neméně úspěšné rekonstrukci ve vztahu s ojedinělou a velmi drahou výstavou smaltovaných...blablabla. Jako blesk z čistě rekonstruovaného ostravského nebe přerušil paní zajímavý, leč velmi hlučný dialog neli kvartialog ze spodních pater. "KURVA, Franto mám to na noze do píči! Táhni to k sobě! Kurva! Do hajzlu ty mi nebudeš říkat, kam to mám tahat, bo tě zabiju. Piča! Mám to na zádech ty debile! Zvedni to nebo se z tebe poseru! Hovno se pochčiješ! Ne pochčiju, ale poseru ty kreténe! Ty vole vyhoďte ho, čuráka! Tady se nedá makat, kurva!" Ostrava se nezapře no... Ale jinak to jsou určitě moc milí otcové rodin, tihleti páni stěhováci!
Melancholicky zasněná! Víš co, jako šáhnout si na tebe, že seš živej! Ten skautík měl neodolatelný oči!
Máme tu tři osoby. Osobu A, osobu A a osobu A. Zkráceně AAA. Jsou to tři krásné, ctižádostivé a nadějné mladé slečny. Můžeme je seřadit podle věku, takže vzestupně to je - A, A, A a nebo podle mé obliby to je pak také vzestupně - A, A, A. Každopádně jsou to jediné tři osoby, které více či méně pravidelně čtou mé posty. Asi se jim to líbí, nebo to dělají z oddané povinnosti či morální odpovědnosti. Nemá cenu to tu rozebírat, bude lepší, když si to rozeberu sám se sebou. Každopádně jsem si řekl (po menší tvůrčí krizi), že pokud to bude aspoň někdo číst s minimálním zájmem, má to cenu. A tak se přestanu zamýšlet nad pochybnými výmluvami. Začíná obrozenecká perioda. Nakopl mě asi Áňin post psaný z lehkého donucení, ale taky spousta dalších věcí. Začíná se mi to totiž v hlavě hromadit, nedotažené nápady, a tak je třeba se je pokusit realizovat. Díky jedné z A jsem se vymanil z poblouznění ve Směšných lásek, který stejně nejsou nic moc knížka. Takže slečny jdeme na to!
ACh OJ! (Áňa Chlápková, ou jé)
Lístky trávy se proplétají,
poznamenané nesnesitelnou lehkostí žití.
Proč jen je tolik Slunce, které je zasytí?
Kdo to jenom sakra tají?
Jeden lístek však znatelně vyvstává.
nebojí se, netají nic, nežene se ani za světlem.
Proti všem, i když netuší, prochází tu peklem.
Co z toho, že tu někdo další postává?
Ve svém mikromagickém světě,
dny s nocí se míjí.
Přechodník vytvořený jí,
poráží je vskutku krutě!
Leč tíha, snažíc dopadnout na ni,
asi ji nevidí či ani nechce,
myslí, že přejít to lze lehce,
velká mýlka jí však brzo zhaní!
S vnitřní krásou se možná narodíš, zlato,
jenže toť není vše,
pokud nechceš dopadnout jak veš.
Ne, ty jsi přetíženě ušlechtilá na to.
Snažím se jen říci, honey.
Byla by to velká škoda,
kdybych viděl jen ty tupé nány
a ty mezi nima - ach ta nuda.
Na zjev se vyser, darling.
Nenech se však strhnout proudem,
nebo ještě hůře - otupit se tímhle proudem,
protože Áňa bez pořádně ostrých hran
je jak kvádr, nazývaný pětihran!
BTW-Bartovi dávej jen Darling!
Držím palce k světlejším zítřkům,
ale vždyť se zatím nic neděje.
To jen já jsem odpůrce bloggerského děje
a přitom si ho naplno (vy)užívám, vděčen krtkům.
Obracení se do tebe a nacházení nulového emocionálního obratu,
z mých neschopných děl.
Nutí mě ke kritickému, proti tobě namířenému obratu
a jen přikazuju DĚL-ej!
P.a. - tato rádoby básničkářská skladba je velmi vnitřně prázdná až nedomyšlená, psal jsem ji pod vlvivem několika věcí, které se záhy úplně změnily, takže není nemožné tuto prvotní verzi předělat. Zvlášť teď po přečtení postu o mně na tvém blogu se červenám aji na nehtech. Tohle je jenom taková rozjížděcí verze... Ještěže aspoň ten odkaz na můj blog z toho postu nefunguje!=D
poznamenané nesnesitelnou lehkostí žití.
Proč jen je tolik Slunce, které je zasytí?
Kdo to jenom sakra tají?
Jeden lístek však znatelně vyvstává.
nebojí se, netají nic, nežene se ani za světlem.
Proti všem, i když netuší, prochází tu peklem.
Co z toho, že tu někdo další postává?
Ve svém mikromagickém světě,
dny s nocí se míjí.
Přechodník vytvořený jí,
poráží je vskutku krutě!
Leč tíha, snažíc dopadnout na ni,
asi ji nevidí či ani nechce,
myslí, že přejít to lze lehce,
velká mýlka jí však brzo zhaní!
S vnitřní krásou se možná narodíš, zlato,
jenže toť není vše,
pokud nechceš dopadnout jak veš.
Ne, ty jsi přetíženě ušlechtilá na to.
Snažím se jen říci, honey.
Byla by to velká škoda,
kdybych viděl jen ty tupé nány
a ty mezi nima - ach ta nuda.
Na zjev se vyser, darling.
Nenech se však strhnout proudem,
nebo ještě hůře - otupit se tímhle proudem,
protože Áňa bez pořádně ostrých hran
je jak kvádr, nazývaný pětihran!
BTW-Bartovi dávej jen Darling!
Držím palce k světlejším zítřkům,
ale vždyť se zatím nic neděje.
To jen já jsem odpůrce bloggerského děje
a přitom si ho naplno (vy)užívám, vděčen krtkům.
Obracení se do tebe a nacházení nulového emocionálního obratu,
z mých neschopných děl.
Nutí mě ke kritickému, proti tobě namířenému obratu
a jen přikazuju DĚL-ej!
P.a. - tato rádoby básničkářská skladba je velmi vnitřně prázdná až nedomyšlená, psal jsem ji pod vlvivem několika věcí, které se záhy úplně změnily, takže není nemožné tuto prvotní verzi předělat. Zvlášť teď po přečtení postu o mně na tvém blogu se červenám aji na nehtech. Tohle je jenom taková rozjížděcí verze... Ještěže aspoň ten odkaz na můj blog z toho postu nefunguje!=D
neděle, března 11, 2007
8 písniček, které byste měli slyšet po tom, co si pustíte těch 10 před tím než mě potkáte...
Snow Patrol - Open your eyes - nenápadně vypadající písnička(docela se v ní zhlížím), která má říct jenom jedno - I WANT SO MUCH TO OPEN YOUR EYES!
Kaiser Chiefs - The angry mob - písnička, která jakoby lehce kopírovala styl Franz Ferdinand, aspoň podle mě...
Hooverphonic - Mad about you - Can someone tell me if it's wrong to be so mad about you?
Razorlight - Somewhere else - dlouho jsem přemýšlel, co sem od nich mám dát, aby to nebylo moc oposlouchaný a trapně zkomercizovaný. Nakonec jsem se nad to povznesl a rozhodlo odkud jsem tuhle písničku "získal"!
Arctic Monkeys - Mardy bum - pěkně to vystihla jedna uživatelka youtube když napsala comment: "soo sexy...You know aids was created by having sex with monkeys... well I'd make aids with alex any day..." Volně přeložena - Mám Arctic monkeys moc ráda, hlavně zpěváka Alexe Turnera...=D
Tatabojs - Virtuální duet - ti, kteří byli minulej rok v hudebce ho mohli vidět při mém skvělém referátu...
Bjork - All is full of love - Islandská ikona moderní hudby
Jamiroquai - Virtual insanity - ten klobouk chci!
Kaiser Chiefs - The angry mob - písnička, která jakoby lehce kopírovala styl Franz Ferdinand, aspoň podle mě...
Hooverphonic - Mad about you - Can someone tell me if it's wrong to be so mad about you?
Razorlight - Somewhere else - dlouho jsem přemýšlel, co sem od nich mám dát, aby to nebylo moc oposlouchaný a trapně zkomercizovaný. Nakonec jsem se nad to povznesl a rozhodlo odkud jsem tuhle písničku "získal"!
Arctic Monkeys - Mardy bum - pěkně to vystihla jedna uživatelka youtube když napsala comment: "soo sexy...You know aids was created by having sex with monkeys... well I'd make aids with alex any day..." Volně přeložena - Mám Arctic monkeys moc ráda, hlavně zpěváka Alexe Turnera...=D
Tatabojs - Virtuální duet - ti, kteří byli minulej rok v hudebce ho mohli vidět při mém skvělém referátu...
Bjork - All is full of love - Islandská ikona moderní hudby
Jamiroquai - Virtual insanity - ten klobouk chci!
sobota, března 10, 2007
Mlčenlivej Bob
Možná jste ten film viděli. Myslím, že se jmenuje Jay a mlčenlivej Bob vrací úder nebo tak nějak. Film je skvělej i když trošku sprostej. BTW - Já jsem ho neviděl.
A proč to vlastně píšu? Ten krasavec na fotce je totiž taky Bob! Jak by srdceryvně řekl pan Srstka v pořadu Chcete mě?: "Je to krásnej, tříletej voříšek noo! Páníček ho opustil a on je moc smutnej! Je to milej pejsek, sice moc nemusí děti, ale pro mladý pár v důchodu je ideální!" Pan Srstka má vždycky pravdu... Bob mladší lidi moc nemusí. Zde je důkaz:
Pátek, něco kolem druhé sluneční odpolední hodiny. Místo činu - Horní náměstí (to, který je dole). Přibíhá k nám mladší důchodkyně v podpatcích svírajíc vodítko s Bobem na druhém konci. "Prosím Vás, mohli byste mi na chvíli pohlídat pejska? Já jenom potřebuju skočit pro knedlík, za 5 minut jsem tady!," navazuje s námi kontakt paní. "Jasně, jak se jmenuje?," slušně odpovídám. Dozvídáme se, že je to Bob a taky, že si máme dát bacha ať neskáče, nechápu proč, ale ujišťuji paní, že si dáme pozor. Beru natahovací vodítko do ruky a paní odchází. Ne neodchází, ona odbíhá! A už vůbec nezahýbá do obchodu! Nato, že má podpatky a na náměstí jsou dost špatný kostky, nasazuje neuvěřitelné tempo. Občas škobrtne, ale než se vzpamatujeme, tak už je za rohem. Smutné Bobovy oči mnou projíždějí a já nevím, co si myslet. Najednou se mu změní výraz, neuvěřitelně se odrazí a kousne mě do nosu. Teče mi krev a mám chuť ho kopnout. Ale zase nasadí svůj Srstkovsky voříškovský výraz a mně nezbývá než mu odpustit.
pondělí, března 05, 2007
Jelito to fér, tak už vážně nevím!
Nechci být naládový. Nechci být falešně veselý. Nechci být nezajímavý. Nechci být arogantní.
Jsem egocentrický. Pateticky předstírám svou zajímavost. Jsem podčlověk. Jsem stydlivý. Jsem sarkastický.
Středa 28.2.2007 - hraniční datum periody bloggerova pochybného života v období 1997-2007. Uvědomuje si pár věcí. Srovnává si myšlenky v šedé i bílé mozkové hmotě. Má na to času dost. Vykračuje si večerní Olomoucí a nebýt těchto zhýralých myšlenek, tak je strachy bez sebe. Je to takový na oko slušňáček, který nemá žádnou odvahu porušit nějaká pravidla. Žije si svůj život plný jeho vlastní zajímavostí a další lidé tu zastávají pouze role jeho obdivovatelů. Zpívá si neuvěřitelně falešně. Nosí tričko v gatích (ve skutečnosti to je nechtíc povytažené spodní prádlo, ale co už). Spánek krátký, ale výživný.
Pátek 2.3.2007 - neméně důležité datum v dosavadním hledání a nenacházení. Je to trošku den ve znamení sebezklamání. To, co proudí v myšlenkách nejde vysunout na povrch. Tím pádem se ještě více ponořuje do hloubi svých myšlenkových potoků a zapomíná na realitu, která je tak krásnější, důležitější a nezvratnější. Jenom jedno jí chybí. Proč jí opovrhuje? Co je tím bodem?
Neděle 4.3.2007 - uvědomující datum své seberealizace spolčené se sebeevaluací. Kulturně-emocionální prozření přichází v pravý čas. Dlouho jsem si myslel, že ve mně něco je. Vím, je to troufalé. Ale prostě jsem věřil v nějaký potenciál, který se potřebuje dostat ven. Volba literární formy nebyla správná. Nic jiného mi zdánlivě nezbývalo. Prvotní opojení chválou a zdánlivou popularitou nezapůsobilo dobře. Prostě celé tadyto psaní vůbec o ničem není. Tváří se důležitě, jakoby chtělo předat nějakou myšlenku, ale přitom je obsahově úplně prázdné. Potencionální čtenář si z toho vůbec, ale VŮBEC nic neodnese. Žádný důsledek, či zamyšlení nad spletí událostí a myšlenek. Pro prozření doporučuju přečíst si soubor povídek Směšné lásky od pana Milana Kundery. Je to neskutečně vyjadřující, nebo si to zase jenom namlouvám.
Pondělí 5.3.2007 - datum o kterém se ani nehodí psát. Pokračuje fáze prozření s fází sebebezmocnosti, sebenechopnosti a také sebezbytečnosti...
Jsem egocentrický. Pateticky předstírám svou zajímavost. Jsem podčlověk. Jsem stydlivý. Jsem sarkastický.
Středa 28.2.2007 - hraniční datum periody bloggerova pochybného života v období 1997-2007. Uvědomuje si pár věcí. Srovnává si myšlenky v šedé i bílé mozkové hmotě. Má na to času dost. Vykračuje si večerní Olomoucí a nebýt těchto zhýralých myšlenek, tak je strachy bez sebe. Je to takový na oko slušňáček, který nemá žádnou odvahu porušit nějaká pravidla. Žije si svůj život plný jeho vlastní zajímavostí a další lidé tu zastávají pouze role jeho obdivovatelů. Zpívá si neuvěřitelně falešně. Nosí tričko v gatích (ve skutečnosti to je nechtíc povytažené spodní prádlo, ale co už). Spánek krátký, ale výživný.
Pátek 2.3.2007 - neméně důležité datum v dosavadním hledání a nenacházení. Je to trošku den ve znamení sebezklamání. To, co proudí v myšlenkách nejde vysunout na povrch. Tím pádem se ještě více ponořuje do hloubi svých myšlenkových potoků a zapomíná na realitu, která je tak krásnější, důležitější a nezvratnější. Jenom jedno jí chybí. Proč jí opovrhuje? Co je tím bodem?
Neděle 4.3.2007 - uvědomující datum své seberealizace spolčené se sebeevaluací. Kulturně-emocionální prozření přichází v pravý čas. Dlouho jsem si myslel, že ve mně něco je. Vím, je to troufalé. Ale prostě jsem věřil v nějaký potenciál, který se potřebuje dostat ven. Volba literární formy nebyla správná. Nic jiného mi zdánlivě nezbývalo. Prvotní opojení chválou a zdánlivou popularitou nezapůsobilo dobře. Prostě celé tadyto psaní vůbec o ničem není. Tváří se důležitě, jakoby chtělo předat nějakou myšlenku, ale přitom je obsahově úplně prázdné. Potencionální čtenář si z toho vůbec, ale VŮBEC nic neodnese. Žádný důsledek, či zamyšlení nad spletí událostí a myšlenek. Pro prozření doporučuju přečíst si soubor povídek Směšné lásky od pana Milana Kundery. Je to neskutečně vyjadřující, nebo si to zase jenom namlouvám.
Pondělí 5.3.2007 - datum o kterém se ani nehodí psát. Pokračuje fáze prozření s fází sebebezmocnosti, sebenechopnosti a také sebezbytečnosti...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)