From Piano To Forte - 2

Pablito

Možná to máme s holkama jednodušší. Problém je, že ti kluci z Evropy nevěří na přátelství mezi holkou a klukem. Jdou do toho stylem všechno nebo nic. A taky, která holka nemá ráda teplo, moře a jih (pokud je z té severní půlky světa)? Nevím ale, proč náš ti kluci tak odsuzujou, dívají se nás většinou jako na homosexuály a baví se s náma jedině, pokud v okolí žádná holka není. Nejspíš nám závidí ty pusy na tvář, objímání a úsměvy. Ale pro nás je to prostě běžná rutina. Připadá mi, že bych jako kluk z Evropy moc úspěšnej u holek nebyl. Jakoby jedinou zbraní byl smysl pro humor. Čím víc holku rozesměješ, tím líp. Naslouchání problémům je pak opět pro gaye.

Každopádně někteří jsou vážně hodně vtipní. Až je mi jich líto, že to na holky nezkusí i jinak. Ale to je jejich věc. Já se chvěju smíchy a za to jsem vděčnej. Na koncertě si pak nevšímám té tiché závisti všech těch, co sedí ve tmě a tajně si přejí, aby byli na mém místě.

Další příčiny se ukazují potom v baru. Pivo a panáky. Nulová možnost kompromisu. Koktejly s holkami opět pijí pouze latino a gayové. K tančení se už pár pivařů přemůže, ale výsledek rozhodně vábný není. Zase zkouší nedostatek talentu přebít co nejvtipnějším tancem. Pokud mají dostatečně vysoké sebevědomí, tak opakují pár okoukaných pohybů, ale není to ono.

Už mi začíná docházet, proč v Evropě je tak nízká porodnost. A celkově je mi tam těch holek líto. Nechám si to ale pro sebe, protože tohle by mohl říct jenom gay. Nebo latino.

From Piano To Forte - 1

Jan

V nic moc nevěřím, ale někdy mi přijde, že právě proto se mi někdo nebo něco snaží ukázat, že dělám chybu. Vlastně ani nevím, jestli na mě mělo vliv, že jsem se narodil v Zimbabwe, nicméně můj flatmate tam prožil i celý svůj dosavadní život. Vždyť jsem tam zůstal jen pár měsíců a pak jsme jeli zpátky do Brém. Jo, jsem z té nové generace, která nezažila DDR, ale pouze blahobyt, demokracii a svobodu. Tu, která někdy tak moc tíží. Přišlo mi, že Hitlera a celou Druhou světovou válku znám nazpaměť, ale žádnou vinu jsem necítil. Nepřišlo mi normální, že bych se měl stydět celý svůj život za to, kde jsem se narodil. Obzvlášť v mém případě. Každopádně po roce v Americe (stejně jako mnoho mých kamarádů, kteří po maturitě odjedou) jsem chtěl něco změnit. Skoro celý život žiju v zastrčených Brémách a přijde mi spíš, jako kdybych žil na maloměstě. Asi je paradoxní, že teď jsem dvacet minut od centra Brém a přitom v úplně jiným světě. V bublině, která se Německu podobá jen v pár maličkostech. Usmíval jsem se, když si kamarádi stěžovali, jak budou protestovat, že mají na vysoké platit školné 500 eur na semestr, ale neříkal jsem jim, kolik platím já. Do telefonu jsem vymýšlel důvody, proč ani tento víkend nepřijedu domů, i když to trvá 40 minut. Možná v tom byla trochu Claire. Tak jsem si vždycky Francouzku představoval. Dlouhé černé vlasy, které ji padají do očí. Tichá, ale nádherně vonící. A když už promluvila, tak jsem se ztrácel v tom neodolatelném francouzském přízvuku. Nevím, proč mi neřekla, že má ve Francii přítele. A že za pár týdnů přijede. Nevěděl jsem to, tak jsem ani neměl proč si neužívat ty okamžiky. Ty teplé večery, kde jsme stáli venku, kouřili společnou cigaretu, Claire mě objímala kolem pasu a já střídavě koukal do nebe a líbal ji do vlasů. Jo, asi to nebyly duševní city. Ale snažil jsem se to sám sobě namluvit. A voněla vážně krásně. A v bublině jsou asi pouze chytrý holky, takže která další není namyšlená. Všechny o sobě ví, že to někam dotáhnou. Možná ani nemá cenu snažit se. Nechci ve vztahu soutěžit o to, kdo je lepší. Já chci být lepší. Nechci chodit s Einsteinem v ženském provedení. To říkám upřímně. Možná bych měl tu bublinu opouštět častěji.

Asi jsem nečekal, že řekne všem holkám na college, že jsem womanizer. A že se vrátí k mlčenlivým míjením se na chodbách. Naštěstí jsem neměl ani moc času se tím nějak hlouběji zabývat.

Vím, že je tu spousta větších talentů, než jsem já, a to ve všech oblastech. Ale na nic jsem si nehrál, chtěl jsem prostě na to koncertě zpívat. Přiznávám, možná trošku jsem jí chtěl ukázat, co zahodila. A možná si nějaká latino girl všimne toho ležérního kluka v tričku s divným výstřihem a saku, které je tak jednoduché sundat. A je to pro víc než dobrou věc. Tak snad mě nevypískají.

I am just a boy.

Mid-Terms

Vlastně to tu asi nějaké zvláštní není. I když by to leckdo předpokládal. Lidé jsou k nerozeznání. Ať už jsou z malého moravského města, o kterém nikdo nikdy neslyšel, anebo z 8 milionového města kousek od KLDR, o kterém také nemá nikdo ani potuchy. Někteří mají neustále nos nahoru a jiní ho mají větší, než by si tajně přáli. Někteří projevují zamilovanost změnou relationship status na facebooku a přitom byste nikdy neřekli, že jsou spolu, jiní se pachtí po jakémkoli fyzickém kontaktu s osobou opačného pohlaví. (Ještěže "na naší planétě stačí, aby se spojily dvě osoby odlišnýho pohlaví"..) Někdo se rozdává každý den a ostatní žasnou, kde tu sílu beru, a spokojeně ty dary přijímají. Někdo řeší samotu alkoholem, jiný ještě pilnějším studiem a další denním sněním.

Pokud nejste zarytým pesimistou, tak tu ani moc kariéristického oportunismu necítíte. Je to na vás. Zjišťujete, že rodina, kamarádi a ex-partneři vás vážně odřízli a ani neměli na výběr. Chvílemi přemýšlíte, proč je všechna káva na campusu bez kofeinu a pak zase, proč jsou opět tři ráno a vy jste ještě nezamhouřil oči. Všechno tu funguje v takové paradoxní vyváženosti.

Jsem zvědavý, jestli se tu vážně změním.

Für weissere Zähne!

Žvýkal. Ne proto, aby měl svěží dech. Ani ho to nijak neuklidňovalo. Jen chtěl mít hlad. V noci nespal a ráno nestíhal snídaně. Přes oběd mu bylo špatně a večer žvýkal. Pořád nic.

Měl spoustu času na přemýšlení. Bylo to příjemný do té doby, než zjistil, že není tolik věcí, o kterých by mohl přemýšlet. A tolik vzpomínek. Nakonec zůstane jen pár opakujících se střípků a ať se snažil sebevíc, nikdy je neposkládal dohromady. Zmar?

F.A.T.T. Friday Afternoon Theatre Thing - můj návrh skeče do pátečního FATTu v místním studentském divadle Theaterspace

Welcome to the FATT News, my name is Kevin and I will be your anchorman for tonight.
Bremen, Germany. Chaos reigned the whole campus of Jacobs University Bremen on Tuesday and Wednesday. Apparantely without any previous warnings or announcement the SUN came from behind the clouds and started to heartlessly shine on the poor inhabitants of Jacobs campus. Many mothers are calling to our TV station asking whether their children are safe. We have our special reporter right now on the Jacobs campus, Rick do you hear me?
R: (in urgent and imperative voice, wearing sunglasses): I hear you Kevin!
K: Rick, can we tell the mothers they have nothing to worry about?
R: I am not gonna lie to you Kevin, it is MADNESS here! Some students are thoughtlessly running across the Campus green, others were found behind Nordmetall burning all of their umbrellas and raincoats and dancing around this bonfire in some kind of a ritual. The average GPA value has dropped dramatically from 2.4 to 3.8 for the cool students and from 1.2 to 1.25 for the nerds. Back to you Kevin.
K: Well this is certainly not what we were hoping for. Are there any, even the slightest positive features which you have observed.
R: Sociologically speaking, the freshmen of the ERDE major are experiencing a huge upswing in the terms of their social status. They are surrounded with other students who are eager for knowledge in the area of photovaltics. The ECE students are already trying to manufacture their own solar chargers for their Macbooks. The cactuses in some of the students' rooms started to bloom. I am not kidding! The religous groups are struggling for their time slots in the interfaith house wondering whether this is what apocalypse looks like. Only the African students seem to be ironically COOL about this. They have finally taken their winterjackets off and are enjoying a nice game on the footbal pitch. Back to you Kevin.
K: Thank you Rick, we'll keep in touch with you in case of a further development of this unique phenomenon. That is all for today, thank you for watching and see you next week.

4 týdny

4 týdny se probouzel do nemocničně bílého pokoje. Jediný plakát se smutně lepil na střed stěny. Asi by se mu jich do kufru vešlo víc, ale tenhle stačil. Aspoň si to namlouval. Jeden z těch lámavých okamžiků. Které vám uvíznou v paměti. Obzvláště, když pak trávíte hodně času sami. On trávil.

Seděl v potemnělém Theatrespace, divadle v té Jacobs bublině, které bylo postaveno jak jinak než z iniciativy studentů. Osvětlení typu one-man show. A ti lidi vážně chodili na pódium před stovku ve tmě sedících potencionálních kritiků. Neuvěřitelné pěvecké, hudební či irskotaneční výkony. Z tleskání ho pálily dlaně. Wow, proč tu sedím já, vždyť... Další a další chodili na pódium a vždy své vystoupení začali trapnou větou: I'm sorry I didn't know about this so I haven't prepared anything, I'll just try to do... Lhali. Asi chtěli své vystoupení ještě víc vyzvednout. Trapné.

OK. Another brave guy? Ticho delší než obvykle. Zvedl se. Lidé sedící v jeho řadě to postřehli a začali tleskat. Nebylo cesty zpět. Osvětlovač si ho našel a zamířil na něj ono světelné kolo, které ho doprovázelo po schodech až na pódium. Oukej. Jestli měl trému, když žvatlal svůj speech před třicítkou vrstevníků, které znal 6 let, pak tohle byla blbost. Hlásil se ale o místo writera a ne performera, nechápal, proč by měl něco předvádět. Hlavně v rychlosti, bez trapností a lží. Světlo štípalo do očí.

OK, eeh. My name is Radek and I'm here to... I'm sorry, you're name is what? Trapná pauza. Nenapsal nic nového, ne že by neměl čas, spíš nevěděl, do čeho jde. Přepsal proto jeho speech do vhodné podoby pro dnešní večer. Usmál se. I'm not a performer at all, I am really shy and this is very difficult for me. (Lowering our own bar, are we?) I like writing so I'm gonna read to you few lines, I didn't have time to prepare anything so this is just what I jotted down a few minutes ago. (Lowering our bar even more you sick liar, are we?! I hate you!)

Přečetl těch pár následujících řádků a pak už měl před očima temno. Slyšel jen potlesk, velký potlesk a takový ten koncertní křik uuu. Is this really happenning? Zaskočen odešel z pódia, ale vrátili ho zpět kvůli otázkám. Vypadal zmateně. Tak trochu jako dítě. A na zmatené dítě platí úsměv.

kašmír 2

Na to všechno jsem myslel a nepřemýšlel o tom, jak pateticky zním. Začátky jsou vždy nekonečné. Než se dostanete do dění. Kdy už to bude? Kdy se začnu bavit? Někdo se ptá tak dlouho, až si vůbec nevšimne, že je po všem. To byl taky můj případ.

Myslel jsem, že je to na dobré cestě. Byla zvláštní, žádná chick flick.

Karla. řekla a styděla se za otcův nápad při cestě do porodnice.

Karla, Karel, Karol. Nemohl jsem to jméno dostat z hlavy, i když už asi povídala o studiu, kamarádkách a zálibě v krátkometrážních snímcích Tima Burtona, které nikdo nezná.

Tělo měla opravdu, jakoby strávila týdny u Hladové zdi. Aspoň pro někoho šijí ty asijské děti velikosti XS, pomyslel jsem si.

Jen ten Burton mi k ní neseděl. Ani dopisy s Francescem Petrarcou. Možná tak s Francem od nás z činžáku. Ten by al musel... Trapné ticho. Na něco se mě zeptala a já neposlouchal. Pozorně jsem se jí díval do očí, jakoby tam byl ten monitor s běžícím textem otázky. Ne nejsem moderátor žádných zpráv. I když by se mi teď pohotovost Lucky Borhyové hodila.

Promiň, co si říkala? Já se úplně ztratil v tvých očích. Jak je možný, že je máš tak hluboký? Jako Mariánský příkop. Prskal jsem v duchu smíchy. Jo, každá si myslí, že má krásný oči. A hluboký.

Teď však vyprskla Karla. Červené víno na můj kašmír. Doprdele. Že mi to za to stálo, sem chodit. Omlouvala se, ale já už byl na cestě na toaletu.

Usmál jsem se na sebe do zrcadla. Jako vždycky. Není to narcismus, jen infuze sebevědomí. Ještě, že jsem si ji píchl, jinak bych s gracií nepřešel, že když jsem se vrátil, Karla už odjela na svůj Hrad.

kašmír

Vlaky jsou spíš tramvaje. Dvoupatrové se svítícími názvy stanic. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Mám rád to ticho. Bez skřípění, které je následováno skřípěním zubů. Kluk naproti mně si vytáhl tabák. Pečlivě si balíček položil na klín, jakoby nevěřil, že jedeme tak klidně. Chvíli hledal po kapsách, až s úsměvem vylovil papírky. Skládal trs tabáku do papírku a tvářil se, jakoby o žádnou pozornost nestál. Věděl jsem, že to ale dělá hlavně pro cestující. Rituál dovršil olíznutím papírku a zasunutím hrbolaté cigarety za ucho. Nebyla tak hladká jako z automatu za 5 Euro. Napadá mě, co by dělaly ty české dívky a chlapci. Rodiče by prostě vytáhli víc peněz z kapsy. I na vlak. I na tu třetinku.

Ve vestibulu hráli Beatles a já myslel na Jana, jeho elektrickou kytaru a celej ten podělanej večírek. Příprava byla řádná. Kašmírový svetřík z obchoďáku v historickém centru, sneakers pečlivě vybrané v katalogu Strauss a barevné trenýrky s širokou gumou, kdyby to náhodou dnes vyšlo. To je vše jen špička ledovce, co plove nad hladinou. Nikdy nesmíš prozradit příliš brzo, co plove pod hladinou. Nikoho to nezajímá. Všechny ty pravidla a domluvy. Historka musí vyplouvat na povrch, jako když kouzelník vytahuje šátky z rukávu. Nečekaně. A když si myslíš, že je po všem, překvapí tě další barvou. Nejdůležitější je ale ten králík na konec. To, co jí vyvalí oči z ďůlků, až se ti to nebude líbit.

PS: Jacobs University Bremen

Campus Ring 4

Mailbox no. 360

28759 Bremen

Deutschland

Pokud byste toužili mě zavalit old-school dopisy...

prší.

A když prší, tak tráva roste. Zelená se a třpytí. I to luční kvítí. V očích vlhko, jen postel je suchá.
Tady prší. Čtyřikrát až pětkrát denně. Každý den.
Snad budou pršet i posty.

Generální pardon

Někteří civí, jiní jsou živí.
Já dost civěl. V noci do ohně. Ale to asi každej. Aspoň každej kdo seděl poblíž. Franta střídal pohledy do žhnoucí masy s hltavými loky z plechového reklamního hrnku nesoucího název ostravských sléváren. Markéta držela obezřetně housle, pít neměla co a hleděla spíše na odlétávající jiskry, než by jí zajímal oheň samotný. S Frantou se nebavila. Ostatně jako každý zhruba druhý večer, kdy se do krve pohádali. Vyhovovalo jim to. Teda to je spíš, co tvrdí oni. Vezme vám to totiž moc síly. To hádání a usmiřování. A pak už nezbude než jen sedět, mlčet a čerpat tu chybějící sílu. Z ohně.
Ani jsem neměl proč čerpat nějakou sílu. Spíš jsem ji chtěl ohni vrátit. Cisterna co přijíždí na čerpací stanici.
Začalo to nejspíš hned na začátku. Neoblomná hrdost nedovolí couvnout. Snížit se k potupě kompromisu. Franta je na peníze. Markéta na city. On leda tak na NYCity.
Jsou si těmi chybějícími částmi sebe. Ona je chytrá a on zase pohledný.
Teoreticky by to mělo sedět. Diverzifikace lidstva, která se spojí v jedno. Zasunutí Adamova žebra zpátky tam, kam patří.
Občas se mu zdálo, že jsou pouze objektem nějaké vyšší moci, která zkouší, jak jsou ohební. Ji to raději neříkal, asi by se mu vysmála.
Občas měla sto chutí mu říct, že by se měl trošku zajímat o svět mimo jeho pokoj a koupelnu.

Vzal jsem si kytaru a něžně projel struny. Kývl jsem na Markétu, ona přikývla ale periferně pořád sledovala odlétávající jiskry.
So. So you think you can tell. Heaven from hell. Blue skies from pain. Can you tell a green field from a cold steel rail? Broukal jsem potichu a oči jsem nespouštěl z ohniště. Doufal jsem, že se ostatní přidají. Marně. Přestal jsem někde za půlkou, dolil si víno a vrávoravě odešel k potoku.
Měl to být rozlučkový výlet. Už dle názvu to nemohlo dopadnout dobře. Všechny plány, nápady a naděje prchají někam vzhůru. Skáču, ale chytit je není možné.

Uvědomění ale nepomůže v ničem. Jen racionálně usadí dříve pouze katastrofické scénáře do šedivé reality. Ti, co stáli za to umírají a ti ostatní to mají před sebou. Koukají okolo a hledají někoho, kdo by jim odlehčil batoh plný očekávání, odpovědnosti a prázdných deníků.

Stopy tak pečlivě vyšlápnuté po mně zarůstají jitrocelem a kopřivami.

Ještě jednu písničku stihnout a otočit kormidlem na tu správnou stranu.

Prázdné lavičky, plápolající oheň, zřetelné hádající se hlasy z chatky. Chci udělat něco velkýho, jenže není co. Chci tolik věcí vrátit a udělat znovu. Líp. Tohle není pro mě. Lepší už to nebude.

Hanušovická nádražka

Karin měla právě svou nedělní směnu. Vzpomněla si, jak tu začínala. Taky v neděli. V červnu, po maturitě. Vydělat si peníze na léto. A pak odjet do Východního Berlína. A pak se uvidí. Bylo jí devatenáct, vše před sebou a velké plány. Karin vyšla ven, opřela se o zábradí na peroně, přimhouřila oči a koukala do dopoledního slunce vycházejícího zpoza zalesněného kopce. Zapálila si cigaretu, zhluboka zainhalovala a marně přemýšlela, co se zvrtlo, že to už je asi dvacet let, co točí ryzí pivo z hor místním uvězněným duším.

Před dvaceti lety tu na peroně, opřená o toto zábradlí vysvětlovala Frantovi, jak odjede. Jak je to ta neutichající potřeba, co čiší ze středu těla, úplně ze srdce víš? Já tu nemůžu zůstat hnít, já chci odletět a být volná a oceňovaná. Nechci chystat špinavýmu chlapovi s pupkem večer co večer na stůl talíř s příborem a lahváče.
Franta přikyvoval. Pochopil, že Karin svým dětským zjevem, začínajícím pupkem po tátovi a slibnou budoucností uplatnění v místním pivovaru neoslní. V sobě už měl tři desítky natočené začínající Karin a tak tím nejambicióznějším plánem mohlo být pouze opít i ji a doufat, že atmosféra letního večera, romantického prostředí nádraží a tmy za nádražkou mu dopomůže k chvíli toho tělesného štěstí.

Ahoj, seš ňáká smutná?
Karin se lekla, odhodila cigaretu mezi koleje a spadla ze snového historického východoberlínského mraku zpátky na zem.
Ahoj Franto. V pohodě. Co doma?
Doma hovno. Víš, že tě celou dobu miluju sakra. Tebe. Kdyby si tenkrát nebyla blbá tak bysme....
Jako kdybych se nechala znásilnit ty prase? Za nádražkou opilým panicem. Fuj. Vypadni.

Rozohnila se. Ani si nevšimla, že přijel ten kluk na kole. Mohlo mu být asi tolik, co jí, když snila o Berlíně. Roztočila mu pivo a ještě vůbec nevěděla, že ho upřímně děsí myšlenka, jak bude sedět na vypolstrované sedačce vlaku DB a uhánět směrem západní Německo, z okna pozorovat poslední české prosáklé louky, uniformovaná pole. Vše, po čem ona tolik toužila. Bude zamačkávat slzu a poslouchat něco jako toto.

Kluci sobě

Konečně ten letní den. Sedadlo v tramvaji je vyhřáté sluncem, ne supervýkonným topením pod ní. Sraz ze základky. Zní to jako výmluva muže ve středních letech, který se chce vyspat se svou první láskou. To já nechtěl. Vlastně jsem ani nevěděl, kdo je moje první láska. Vždycky jsem sám sebe velmi rozrušil, když jsem si představil, že budu hostem u Lettermana a on se mě jako všech zeptá, kdo že byla ta moje první láska. Ticho. Jako po větě: Chci se s tebou rozejít. Kde je ta počáteční hranice lásky? myslel bych si. Častokrát jsem přemýšlel, co bych Davidovi odpověděl. Marně jsem se utěšoval, že si mě nikdy nepozve, přece jen Šípákovi za chvíli také dojdou všichny významné osobnosti. Asi bych si vymyslel tu sympatickou historku o lásce ve školce, pusinkování po obědě, hraní si na doktora na záchodě. Všichni by se zasmáli a byli by spokojení. Teď mě však napadá, jestli ostatní celebrity, co takto odpověděli, k oné historce nepřišli stejně jako já.

Pohladím si zpocený zadek, omluvně se usměju slečně, která mě přitom omylem zahlédla, a rychle z tramvaje ven. Ta cesta ze zastávky do dveří hospody je vždy intenzivní. Jde o to v tak krátkém čase nacpat do hlavy co nejvíc a co nejlepší hudební materiál a zároveň se myšlenkově dostat přesně tam, kam potřebujete, než vás spláchne ten vír po vstupu do dveří. A to není žádné splachovadlo Skrblík, co šetří vodu při splachování po malé. Na vymyšlení vstupního vtipu už ani nezbude čas. To je možná dobře.

Vzpomínky utíkají, pivo teče a já se snažím být pozitivnější než kdy jindy.
Mně přijde, že vždycky, když s tebou mluvím, tak ze mě děláš debila.
Promiň.
Vlastně mi to není líto. Asi bych jí chtěl něco říct na to, že svůj neustále depresivní život žije po hospodách, kde si objednává kanálové víno do komunistických skleniček, vykuřuje k tomu cigarety jakýchkoli značek, přibrala za 5 let 20 kilo, má staršího přítele a budou spolu bydlet.
Promiň. Jdu se vychcat!
Víš, jak jsem tě v šesté a sedmé zbožňovala?
Ne.
Záchod je hnusný a já přemýšlím, jestli by ona zmínila u Šípáka mě. Asi ne, na to je moc ustrašená. Určitě by řekla toho svýho vyholence s bytem.
Panák. Druhý. Jasně, že přijdu na tvou celovíkendovou párty. Výbornej nápad.
Vysvobuzující zpráva - Jsme v altanku v parku. Prijd fist.
Kluci sobě.

Proč budu volit Stranu zelených

Nezaujatá studentská iniciativa Inventura demokracie nedávno dospěla k výsledkům a vystavila politickým stranám vysvědčení za jejich postoje a aktivity k základním opěrným bodům demokracie.

Je mi jasné, že valná většina studentů z dobrých rodinných poměrů, kteří se považují za ty uvědomělejší v porovnání s oněmi "obyčejnými lidmi", půjde o víkendu s pocitem důvěry v nepopulistickou alternativu vhodit volební lístek TOP 09. Obdiv ke Karlu Schwarzenbergovi a ekonomickým plánům Miroslava Kalouska však spíše zaslepuje střízlivý pohled. Karel Schwarzenberg je použit jako ona hezká poštovní známka, která překryje olízanou obálku. Inu do vysoké politiky se dostal díky Straně zelených, která ho nominovala jako ministra zahraničí před 4 roky. Nutno poznamenat, že tento krok, kterým se Karel Schwarzenberg významně zviditelnil a prokázal své diplomatické kvality, prokázal, že v případě Strany zelených opravdu nejde o rozdělování nabytých koryt svým věrným spolustraníkům. Největší problém strany TOP 09 však vidím v osobě jejího pravého šéfa Miroslava Kalouska. Nyní se prezentuje jako ochránce veřejných rozpočtů, co však dělal jako předseda rozpočtového výboru v letech 2002 až 2006, kdy schodek státního rozpočtu nesmyslně narůstal při několikaprocentním růstu HDP? Před volbami v roce 2006 tak křičel o stojedenáctičlenné kaolici KSČSSD, která fakticky vládne, aby po volbách bez váhání projednával koalici ČSSD s jeho vlastními černoprdelníky za podpory komunistů. O jeho pochybných činnostech na Ministerstvu obrany v 90. letech nemlluvě. Tohle je důvěryhodná alternativa? Strana přeběhlých lidovců a starostů, která tak úspěšně boduje u studentů. Co však udělají po volbách?

Toto není předvolební agitace, jen vyjádření postupu mého myšlení při výběru.

Strana zelených je jedinou stranou, která odmítla milionový úplatek smyšlené loterijní společnosti při testu MF DNES. (TOP 09 a KSČM byly zase jediné strany, které by úplatek bez váhání přijaly)

Nevidím svět jen v ekonomických číslech, nechci toho nahrabat co nejvíc za cenu devastace krajiny. Nechci, aby řešením nezaměstnanosti byly obří montovny automobilových dílů. Jsem pro rozbití monopolního postavení ČEZu, ne jeho populistickou kritiku a poté úspěšné vybírání jeho dividend. Jsem proti diskriminaci žen ve všech životních oblastech. Jsem pro šetrný a chytrý přístup ve všech oblastech života.

Nechci přesvědčovat. Jen chci upozornit, že volební průzkumy by neměly určovat volební preference v hlavách samotných lidí. Tito odborníci, jak se rádi nazývají, vycházejí z dat vysoce reprezentativního vzorku kolem 1000 lidí. Je 1000 lidí v desetimilionové zemi opravdu ten reprezentativní vzorek? A stali jste se vy někdy součástí takového průzkumu? Jen bych byl rád, aby volební názor občanů určoval volební průzkumy a ne naopak. Máme demokratické volby, tak jich využijme a neměňme své přesvědčení jen proto, že ti se tam nejspíš nedostanou.

Doufám, že všichni čtenáři a čtenářky k volbám s pro sebe obhajitelným přesvědčením jdou a využijí svého práva.

Já za sebe jsem rád, že stejný volební názor mají lidé jako Václav Havel, Jaroslav Rudiš, Jaromír Švejdík, Tomáš Hanák, Milan Cais, Ladislav Smojlak a další.

Jsme pěšáci rokenrolu!

Jaroslav Rudiš - Nebe pod Berlínem

Seděl jsem na baru, před sebou čerstve natočenou desítku, přes jejíž obsah působila barmanka značně vypaseným dojmem. Přes její pěnu naštěstí nešla ani vidět. Nepokřivený obraz, který procházel uchem půllitru, nebyl o nic víc uklidňující než ten pivní. Pil jsem a četl Nebe pod Berlínem. Sám. Nechtěl jsem působit jako intelektuálské klišé. Na nose značkové brýle s tlustými černými obroučkami a necelými dioptriemi. S chutí jsem převracel stránky a hltal obsah.
S Nebem pod Berlínem se to má tak. Poprvé si jej přečtete a cítíte, že vy byste mohli vykládat stejné příběhy. Smutná pravda však je, že nemohli. Jaroslav Rudiš se stává vaším lepším a schopnějším alter egem. Poté se vydáte na autorské čtení, on vás pozná z před pár měsíců, kvůli příhodě s rozkousaným novým románem Potichu. Půjčili jste ho v knihovně, abyste jej mohli poslat někomu jinému a šířit tak povědomí, jenže Česká pošta zbaběle hodila balík pouze za branku, kde byl rozkousán milým a dozajista po zajímavém čtení toužícím labradorem. Poté si tedy s rozkousanou knihovnickou knihou přijdete pro podpis s trochou strachu, zda vás umělec nepoplive za to, jak zacházíte s jeho výtvory. Strach vystřídá oboustranné nadšení, rozmazané focení a slečna navíc dostane pusu. Já se dočkal objetí.
Uplyne pár měsíců a už sedíte ve vlaku směr Berlín a prokousáváte se Nebem pod Berlínem podruhé. Snažíte se do sebe vsáknout atmosféru se všemi detaily. Vystoupíte z údvojky a jste zaskočení, jak vše sedí. Dokonale. V hlavě se vám začíná rýsovat vaše vlastní nebe pod Berlínem.
Pravá extáze přichází však až při čtení třetím. Po návratu domů. Stránku za stránkou se stáváte další postavou románu, která není vidět. Je mezi řádky. Ale je vaše a žádní další editoři či nakladatelství ji z knihy nevymažou. Nikdy.

Maturitní večírek - jak to mohlo také být

To pnutí ve stehnech zná velmi dobře. Těsně před křečí. Nabádá k využití posledních pár vteřin před agonií, ale jak je využít? Zakleslý v pedálech, když zdolává poslední desítky metrů stoupání. Stojící na čtyřech, když se mu cizí ruka snaží sundat spodní prádlo. Nebo nyní - ležící na mokré dlažbě ve značném vyčerpání. Je neděle a na radnici právě odbíjí osm hodin. Spasmus přijde tak jako tak, snaha zbytečná, naděje také. Je nervózní. Jaktože to ještě nepřišlo? Že by zůstalo jen u náz.. AAA! Hysterický smích s pláčem. Nezůstalo.

Možná neměl z tašky vytahovat připravené bičovské maturitní vysvědčení, áčkovský certifikát z Cambridge a umatlané potvrzení o přijetí na prestižní zahraniční univerzitu a mávat těmi papíry svým souputníkům před obličejem. Chtít vyjít za každou cenu z každého setkání jako vítěz. Být vážný, úspěšný a zformátovaný dle potřeb společnosti. Třeba by pak neuklouzl opilý na dlažbě. Třeba by uklouzl v teple, s někým, kdo by za to stál.

Závěrečný speechless

Odmaturuj! křičí na nás průvodci středoškolským učivem. Rozkaz splněn. Tíživý kámen ze srdce spadnul a my jsme nyní nepříjemně rychle vyletěli do oblak. Možná i nad ně. Kde nelze spatřit žádný pevný bod. Kde už děti nemají místo.

6 let jsme každý den podstupovali s profesory souboje o naší čest a po nocích pak hájili tu obecnou, spojující, hejčínskou v podnicích, kde prestižní vzdělání nemá větší cenu než malý panák režné. Dle pravdivých omluvenek jsme se stali jednimi z nejvýznamnějších přispěvatelů do systému zdravotní péče, bez fanfár, mediální pozornosti či pochval ze strany třídních profesorů.

Teď tu stojíme vykořenění, někteří šťastně jiní méně. Po euforii přišla apatie. Sedíme na vchodových schodech, venku zatím pulzuje život a my se ocitli na chvíli mimo něj. Odpočívadlo u dálnice.

6 let se střídaly třídní lásky, obdiv k profesorům a módní styly jako se střídají roční období. 6 let během kterých se z ustrašených školáků, kteří vyměnili pohodlí základní školy za tvrdší realitu gymnaziálního kolbiště, aby mohli žít svůj Hejčínský sen, stali tito. Obleky chlapců už vcelku úspěšně vyplňují svaly, nejsou to ty přesné kvádry, které na podzim před pár roky ostýchavě prosili v Národním domě: Smím prosit? Šaty dívek potom již k radosti chlapců ještě úspěšněji vyplňují... vědomosti, krásné charaktery a veliké množství lásky.

Opening speech

Dear ladies and gentlemen,
we have gathered here today on this joyful occasion of the opening ceremony for Maturita examination 2010. Please allow me to say a few words before the actual examination begins.

Even though we seem to be nervous, slightly frightened and worried, I still have a dream. It is a dream deeply grounded in the atmosphere of hope and change we all can believe in. Yes we can!

I have a dream that one day this class will rise up and get together in the true meaning of brotherhood. I have a dream that one day the future scientists, lawyers and girls on their maternity leave will be able to sit down together at the table of equality. I have a dream that our little children will not judge us by the results of our Maturita examination but by the content of our character. I have a dream today!

And dreams should come true.

Let knowledge spring. Let knowledge spring!

11:40

Odér mé vlastní vody po holení nebezpečně stoupá z oholených oblastí do nosu. Nelze se ho zbavit, není úniku. Vtíravý jako sexuální vzrušení dere se mi do hlavy a motá jí do své pavoučí sítě.

Je 11:40 a já se oholil. To víme.

Cítím se omámen a obalamucen. Zákeřný výrobek žilet se opravdu spouští do žil a již tak odpadní krev dále obohacuje svými toxiny. Neradostné pnutí kůže, chlupy vstávající strachem a svědění na všech částech těla napovídají, že není cesty zpět.

Jako když píchnou psímu miláčkovi uspávací injekci a látka v ní obsažená se postupupně rozlévá do všech koutů těla. Jako když zapálíte arch papíru a zpočátku osamělý plamen v koutě zachvíli pokryje i to poslední bílé místo. Jako když starý pán úzkostlivě ponoří napřed jen špičku své vrásčité nohy do bazénu, aby se potom se slabým chvěním, když hladina vody dosáhne oblasti pánve, do něj ponořil celý.

Je to tak lepší, říkává se. Já si myslím, že je to tak jen zákeřnější.

dva

P. vyjel ze své rodné čtvrti. Trasu měl pečlivě naplánovanou, stejně nebylo moc co na výběr. Mohl jet přes město, kde by ale riziko zastavení policejní hlídkou kvůli chybějícímu přednímu světlu a také pohybu samotné mladistvé osoby po nocích bylo dosti velké. Druhá možnost vedla mimo město po neosvětlené silnici I. třídy, která byla svou nebezpečností tak lákavá.

Když míjel ceduli "konec obce" a před sebou měl všeobjímající tmu, na chvíli zapochyboval. Asi už spí, co když se neprobudí? Má vůbec nějaký plán? Tolik se zaobíral tím, jak úspěšně proklouznout z domu, otevřít tu bránu, co hlasitě vrže, aniž by vzbudil psy a ti hlasitým štěkotem vzbudili rodinu a ta vyhlédnutím z okna spatřila ho a on s maximální tepovou frekvencí, kterou nedosahují ani cyklisté na Tour de France při závěrečném spurtu, skočil do kůlny za koly a rozhodoval se mezi zuřivým vztekem a marnivým pláčem, že nedomyslel tu druhou část dnešního výletu. Hodit šišku do okna? Kdo ale má uprostřed města na zahradě jehličnaté stromy s vhodnými šiškami? Kamínek? Budeš potom platit nové okno P.? A nevzbudíš tím náhodou celou jejich rodinu? Telefon nepřipadal v úvahu, celé gesto by bylo zničeno postmoderními výmysly.

P. přemýšlel, aby nemusel myslet na to, že před sebou nevidí nic. Ani krajnice, ani pruhovanou čáru uprostřed silnice. Možné auto jedoucí zezadu by díky pečlivě přilepeným sluchátkám v uších jistojistě neslyšel. Možná proto se frekvence šlapání blížila jeho rekordu. Venku mrzlo a P. uvnitř hořel. Touhou, horkem, možným úspěchem.

jedna

Cyklistické tretry zaklaply do nášlapných pedálů s jemností vlastní kočkovitým šelmám. Cítil se jako jedna z nich. V noci se mu rozšiřovaly zorničky, zvyšoval tep a ježily se chlupy na vyhublých lýtkách. Ve dne pak spřádal plány, zatímco srkal s misky mléko, na dobu po setmění, skromně, v duši, pro sebe. Nedělal rozmáchlá gesta, o kterých by potom nadšeně vyprávěl přibarvené historky v nočních podnicích. Byl si jistý sebou, svou situací, budoucností a orientací. Alespoň si to myslel.

Jakmile jednou zaklapnete, už si to nemůžete jen tak jednoduše rozmyslet. Nejde vystoupit z vlaku horské dráhy, když přes vás automaticky kleslo to bezpečnostní zábradlí. Zařadit zpátečku a rychle se vrátit? Je nám líto. Připomíná to šokovou terapii psychologických odborníků.

Bál se velkých romantických gest, na které by sám neuměl nalézt odpovědi (i když je pro něj ještě nikdo nevykonal). Proto se rozhodl, že dnes jedno vykoná. A zítra další. Započne tím nějakou novou éru. Vždy cítil velikou touhu zvítězit nad sebou samým, svými pudy a reflexy, a změnit se. Tím nemyslím jen nějaké komerčně využitelné novoroční předsevzetí, ale opravdu a radikálně změnit svou doposud přirozenou povahu, která nebyla moc lidem pochuti. Zřejmě to bylo tím, že ta jeho přirozená povaha nebyla pochuti ani jemu samotnému. Necítil se však jako nějaké emočně nevyrovnané dítko moderní doby odkojené dostupnou pornografií, přebytkem práv, nedostatkem morálních zásad a opovrhováním kultury. Necítil se ani jako dítko. Přesto všechno se pídil s veškerým nasazením po oné změně ze dne na den. Nebyl si jistý z čeho a v co se vlastně proměnit chce. To však nijak nesnižovalo jednotlivá zklamání z předchozích neprovedených či nezdařených pokusů o proměnu.

Teď však situace vypadala nadějně. S tichostí oněch kočkovitých šelem našlapoval na pedály, se kterými byl pevně spojen, a pláště s horským vzorkem se zakusovaly do párcentimetrové vrstvy sněhu, která ležela na ulici. Každá třetí pouliční lampa nesvítila. Dvě jasná světla a pak temný bod. --. Písmeno G z Morseovy abecedy. Go! Při projíždení temného úseku zhaslé pouliční lampy svíral řidítka o něco pevněji a jakmile se opět dostal ze tmy do světelného žáru, už to nebyl jen kluk, co se jede projet v zimní mrazivé noci na kole. Stala se z něj a milovaného kola jedna bytost. Poháněná současně pálivou touhou vycházející z jeho hlavy a také vhodně vytvarovanými železnými převodníky.

Návrh školního hlášení

Milane vstávej, jenom ať nepřijdeš pozdě hned první den! Prvního září dvatisíce čtyři, občas jste se svezli ve voze značky Ikarus, opravy přednádražního prostoru se už vážně chýlily ke konci a Evropané se bavili o Řecku a jejich triumfu na fotbalovém Euru. Milan si oblékl nachystané slipy, vyčistil si zuby uzamčené ve fixních rovnátkách pálivou dospěláckou pastou, na kterou si ještě stále nezvyknul, nervózně zkontroloval, zda-li mu už pod nosem náhodou nevyrašily vousy, nageloval si patku, políbil matku, schoval pytlík se svačinou, zapnul walkman - pravdivý hip-hop počátku nového století a šel.
Tyjo, vrátnice! Bufet, opálené oktavánky v sukních a očekávání vysoké jako socha Comenia.


Milane, nezaspal jsi náhodou? Pátého května dva tisíce deset, jezdí se přemlouvat bábu i dědu, přednádraží je skoro hotové a Řeků má už každý plné zuby. Milan si oblékl včerejší trenýrky, políbil polonahou spící dívku na své posteli, ucítil svůj zatuchlý dech, marně přemýšlel, jak včerejší noc dopadla, vyčistil si americky rovné zuby, vypláchl si ústa tou pálivou ústní vodou, na kterou si ještě stále nezvykl, při holení se jako obvykle řízl pod nosem, zběžně uhladil patku, nepozdravil matku, schoval krabičku cigaret, zapnul jablečný přehrávač - český rock z konce šedesátých let a utíkal.
Tyjo! Spálené primánky s obřími batohy a sentiment dotěrný jako spolužák shánějící maturitní otázky.

Změnilo se vlastně vůbec něco? Školní rána stále pálí, maturitní vysvědčení se hodí jen pro hádky v předvolebních televizních debatách a jsme pořád tou neaktivní nenápadnou třídou, smutně se po ránu soukáme do oblečení a v noci jej s radostí odhazujeme, nejsme krásní, chytří, úspěšní, necítíme se být tou elitou, do jejíž role nás s oblibou profesoři škatulkují, jsme ale sví. Zavřete oči, šestá bé šest odchází.

Rádi bychom tímto požádali následující pedagogy a pedagožky, aby se dostavili o velké přestávce do BUHV1, kde bychom jim rádi poděkovali za uplynulé roky. Jsou to tyto dámy a pánové:
Úžasný lev, píejdždí pan František Brauner
Čiperný štír, magistra paní Irena Dostálová
Punktlicher Steinbock, magistr Herr Petr Fuka
Svalnatý..., magistr pan Radomil Juřík
Filozofující ..., magistr pan František Ondrák
Uzdravující panna, doktor přírodních věd pan Karel Pohaněl
Pohodový ..., magistra paní Ivana Polednová
Starostlivý ...., magistra paní Renáta Przybylová
Bromista ..., magistr pan Martin Stánec
Usměvavý..., doktorka přírodních věd Iva Stránská
Náš lev, doktorka filozofie paní Alena Adamíková.
Dále prosíme také následující profesory:

Pan magistr Vás z toho vyseká

Můžu Vám nabídnout něco k pití? Vodu, džus, kávu?
Okno bylo pootevřené, ale po větracím efektu ani stopy. Místnost to byla velmi konzervativní, nábytek masivní, podlaha prkenná a klimatizace žádná. Mé tělo žadonilo džus s ledem.
Ne, děkuji. Sakra. No nic, vzít zpátky už to nejde. Myslím na Immanuela, na tu jeho morálku povinnosti, co mě po nocích sžírá a ničí. Na Chamurabbiho, zub za zub. Au. Takhle to přece nechci. Otevírám okno dokořán, s obtížností piknika se škrábu na parapet a s nepříjemným dopadem končím na ulici. Tohle jsem správně neodpružil. Brýle, sluchátka, cigaretu - zakopat se do Maginotovy linie své anonymity a v této schránce si uspořádat vlastní souznění uvnitř.

Na baru bylo překvapivě plno. Mířil jsem tedy šňupnout si na záchod. Cigaretu jsem zahodil do pisoáru a pochvíli ji úplně uhasil proud krve za mého bolestivého úpění. Doprdele. Zapnul jsem si kalhoty a vykolébal se ze záchodu ven. Přilepily se na mě dvě mladé opilé cikánky.
Vy jste ale fešák, můžu Vám dát pusu na tvář? Její rty se přibližovaly k mé tváři, ale ještě dříve je trefila má zatnutá pěst. Ježiši, promiň. Nestihl jsem se rozhodnout, zda mě bolí víc rozkrok nebo ta pěst. Utíkal jsem rychle ven.

Tak takhle to bylo, řekl jsem koncipientce. A hned jsem se vrátil zpět sem.
Uklidněte se, tady máte džus. Pan magistr vás z toho nějak vyseká. On už vysekal lidi z horších případů.

Pohledy

Co si dáš?
To je jedno, počkám tě venku.

Jak dlouho už jsme se neviděli? Čtyři měsíce? Vleklo se to. Hlavně, že jsi už ale tady! úsměv
Na, tohle teď začli prodávat. Rumkoule. Normální smíchanej rum s kolou, ale je to levný a ta láhev mě vážně dostala. A každej si to z jakési nostalgie kupuje a přitom si v duchu říká, že by to přece vymyslel i on.

opětovné setkání dvou kamarádů, stáří - kolem dvaceti pěti let. pracovní stres z nich udělal kuřáky, alkoholiky a milence s pochybnou reputací.

Ještě ti stále posílají holky ty pohledy?
Moc ne. Snad zase o prázdninách. Teď přišly jen klasiky - od Marthy a Aničky.
Nechápu, že ti na to skočí. Asi si myslí, že jseš něco jinýho než tradiční úchylný chlap.
Je to artový retro. Vzrušující. Jde o nápad. Vždycky jen o něj. Nejsem žádnej blbec, co sedí na netu a píše holkám, co mají na sobě a jestli u sebe náhodou nemají foťák. To je hnus.
V čem je to teda jako jiný?

oba usrkávají Rumkoule s ledem, sedí za už chladného podzimního večera před hořícím krbem, z gramofonu hraje starý vinyl Blue Effect, na lavičce vedle smutně leží zlatá labradorka, jediná láska hostitele

Je to jiný. Musí si sehnat Polaroid. Klasika. A pak to přilepit k tomu pohledu. Opatrně, pečlivě a nenápadně, víš kolik je chlípných pošťáků. Já si pak sednu a napíšu příběh "na klíč". Vím, co má která ráda. A ono to funguje. Takovej výhodnej směnnej obchod.
Tys to s holkama uměl vždycky, že?
Právě, že nikdy! Asi jsem jim byl ale líto. Každej otec jim vyprávěl, jak to bylo dřív všechno lepší. Romatičtější. Schůzky v parku, gramofonový desky, milostný dopisy do schránky. Štve je, že to nemůžou zažít. A já se jim to jen snažím umožnit.
No jo ty si hraješ na konzervativního dědu co? Takovýho, co pije, pije a povídá. Co na něm jsou přibitý páry očí. Co zůstává večer jako poslední, kouká do ohně, poslouchá ty svoje desky, pokuřuje a čeká, že některá za ním přijde zpět. Nikdy nepřijdou.

Podnikavá hlava

No ty vole!
Jako nevím, jestli už to někdy někdo zkoušel. Určitě to někoho napadlo. Ale prostě.
No ty vole!
Náklady minimální. ARO kola stojí do pěti korun za dva litry. Takže velkoodběratel nějakýho podobnýho nápoje, založenýho vlastně jen na zředěným sirupu, to je pakatel. A rum taky seženeš levně. Jasně, že ne kubánskej, ale o to ani vůbec nejde.
Já ti rozumím.
Rozumíš mi, jo? Prostě udělat různý kombinace. Jako poměry. A dát to do dvoulitrové flašky. Anebo ne. Dát to do litrové a žádné hnusné PETky. Pěkně retrosklo. Jako když se pili limonády ze skla.
A Hanácký!
No přesně, kolik já jsem se nanosil přepravek s těma sedmičkama se slečnou v kroji. To už teď skoro nikde nevidíš. Jen mě štvalo to otvírání. Nemám to rád. Jdeš do parku si sednout se svou ex, v ruce každej svou litrovou flašku a otvírák nikde. To je na hovno.
No to mi říkej!
Dali bysme tam takový to otvírání s packou. Víš, co myslím? Jak to má Bernard na některých flaškách. Dřív to bylo na malinovkách. Jednoduchý jak facka.
Vím přesně.
A prostě by sis jen tak šel, v ruce skleněnou láhev, která má charakter, váhu i krásu, s uzávěrem, co není překážkou ale pomocníkem, sedl by sis na lavečku a nemusel řešit, jestli něco poliješ, když budeš nalívat ten rum do flašky od koly, kterou si musel nejdřív upít. Pil bys třeba dva ku jedné, tvá ex tři ku jedné, abys ji nepředběhl. Levně, romanticky a ekologicky.
To je paráda ty vole.
A tak se ptám, proč to ještě nikdo nezkusil? Já bych si to koupil hned!

Vyhlašujeme nelístostný boj Černým jezdcům

Své bytí stavěl na negaci. Lidí, staveb, jídel a tuků. Myslel si, že úspěšně. Ostatní byli opačného názoru. Vyvážený jídelníček, vyvážený nápojníček a vyvážený masturbníček. Tak nějak nenuceně ale přesně! Přebýval ve své dokonalé bublině, která byla naneštěstí odsouzena k přežívání v této nehostiné parodii na svět. Uvnitř vše sedělo, překypovalo kvalitou a charakterem a tvořilo harmonickou melodii. Aspoň v to doufal.

Četl prestižní zahraniční politicko-ekonomický týdeník; poslouchal nezávislé hudební interprety jen do té doby, než je objevilo jeho okolí; střídal břitkou kritiku náctiletých slečen, které tvrdili, že jsou závislé na kouření, s trapným (ne)šlukováním v opilých stavech a nebyl si jist svou orientací - prostorovou, politickou i sexuální.

Usiloval o obdiv, sklízel však úrodu despektu. Po nocích spřádal plány, za dne byl apatický. Toužil cestovat, kapsy měl ale prázdné.

Telefon.
Prosím?
Hálo, kdo tam je?
Vy jste zavolal, tak se laskavě představte.
Tady Mirek z Kiss radia Morava a bohužel jste se nepředstavil větou MÁM HLAD! takže od nás nedostáváte pizzu zdarma, je nám líto.
Cože? Bože!
Položil to. Asi má hlad. A najednou i chuť na tu blbou pizzu. Chtěl zavolat Mirkovi nazpět a omluvit se mu, samozřejmě až poté, co by zvolal MÁM HLAD! Před očima se mu odehrávala scéna prvního příběhu Rychlých šípů - Černí jezdci řádí. Tam byl však úplně jiný Mirek.

Úspěšně dopil láhev bílého. Donekonečna hrála ta písnička z Magnolie a na monitoru se opakovala prezentace z několika málo fotek, které mu zůstaly.

Na rychlosti nezáleží

Chci psát něco, co by mělo smysl. Možná to tak nevypadá a asi ani není poznat, že za každým postem není čas v minutách ale spíš v hodinách. To vypovídá o mém (ne)talentu. Vím, že jsou jiné blogy, které spíš chrlí momentální stavy nálad a pod dojmem reálnosti se v nich objevují časté překlepy a chyby (stejně jako u mých), jenže já spíš toužím po nějakém mystifikovanějším vyjádření momentální nálady. Zřejmě z několika důvodů, které hádám. Abych se neobnažil. Abyste si mohli lámat hlavu, pokud chcete. Abych se lišil. Asi proto je tento blog tak "pomalý".

Strč prsty skrz své opratě

"Promin. Nemam cas na sebe natoz na nekoho jinyho. Asi si myslis ze jsem uplne blba."
Čtu si tu zprávu nesčetněkrát dokola a přijde mi, že už jsem jí někde viděl. Na billboardu snad. Obrovská marketingová akce, která se snaží z lidí udělat egocentrické a bezcitné živočichy, kteří by měli hledět hlavně na čas pro sebe. Postupně z reklamních ploch vytláčí předvolební agitační úsměvy i erotické příčiny dopravních nehod. Všude jen ta zpráva syrově vytištěná na modrém pozadí.
Vím, že bych nic psát zpátky neměl. Společenská konvence je jít se opít s těmi, kteří vás podrží, skončit v tanečním klubu, vnutit někomu smradlavý polibek a v lepším případě bez větších následků jít spát. Nemyslet na to, že ona se těší na večerní rande s jejím už ne paralelním přítelem.
Máš někoho?
Nemám. Jen to prostě neklape. Chci být teď chvíli sama a pak třeba... se potkáme, pozvu tě na panáka a ty už budeš v pohodě. Pohodičce. Měl bys být.
Začnu plavat, říkám si. A správně jíst - bohatě snídat a střídmě večeřet. Najdu si brigádu a budu šetřit na letní prázdniny. S kamarády, bez bab. Na sever i na jih. Poznávat svět a platit pouze kovovými mincemi. A budu číst a kouřit. Vytvořím si vlastní obraz, který pak budu nabízet ostatním. Spíš jim ho nutit. Už se nebudu nikomu podřizovat. Chytnu opratě do svých rukou a změním směr jízdy. Budu mít důvod být na sebe hrdý. A začínáme zítra, maximálně pozítří. No dobře, možná by to bylo lepší nechat až na Nový rok. Ale jednou to přijde!

Vyslovená tajemství

Neslyším tě. Ty neslyšíš mě. Oba mluvíme, sypeme na sebe zveličené informace a očekáváme obdivující reakci. Nepřichází. Proto příště přijdeme s něčím ještě více nafouknutým. Vymýšlíme si. Drobné, ale podstatné detaily.

Oblékáme se do roztodivných, přepychových kabátů a čepic. Přitom netoužíme po ničem tolik jako být nazí.

Ticho protínáme těžko odůvodnitelnými poznámkami pod čarou. Jenže čáru už ani nevidíme.

Krejčovským metrem měříme své bicepsy, prsa a míru přitažlivosti na fotce před zrcadlem se slunečními brýlemi ve tmě.

Nemluvíme o pozitivních pocitech, protože se za ně stydíme. Sypeme ze sebe však polosmyšlené negativní výpovědi čekajíc na slova útěchy.

Sníme a přitom doufáme, že se sny nikdy nevyplní. Chceme slyšet věty, co sami neříkáme.

Vidíme svět jen s nulami na konci, čím více tím lépe. Bojíme se svého já, které by mohlo pošpinit náš pracně vytvořený odraz od čisté hladiny.

Je ztrátou času za cokoliv bojovat a nějak se vyhranit. Stáváme se šedivými navzdory spektru barev nanesených na naše vlasy, trička a kůži.

Pijeme jemně perlivou vodu a jíme středně propečený steak.
Ústy popotahujeme z kubánských doutníků, hrdlo trápíme irskou whiskey, do uší vkládáme čínská sluchátka a při hodnocení kvality se spokojíme s umělým údajem o ceně.

Netrápí nás vyšší principy, morální aspekty ani utrpení za našimi zdmi. Jsme nad věcí. Nad sebou samými. Jsme vodiči loutek, každý té své, a snažíme se zahrát ten náš dramatický kus, jak nejlépe umíme. Nebo spíš jak nejpopulárněji umíme. Lístky jsou levné, přesto není hlediště plné. Možná proto, že nám více záleží na čistých záchodcích a pohodlných sedačkách, než hlubokému obsahu představení. Ale tak to diváci chtějí. A naše pí-ár je spolehlivě úspěšné.

Duševní nedostatky překrýváme produktem značke Wrigley. Ale, co když tu žádné nedostatky nejsou? Co když žádná norma, od které by se odlišnosti mohly odvíjet, neexistuje? Co bysme potom dělali se všemi vymoženostmi světa?

Polykáme pouze sousta, která se nemusí kousat. Jako když krmí husy. Nejsou nutričně bohatá, ale lehce stravitelná.

Spěcháme. V časové tísni vstáváme, v časové tísni uléháme. Nemáme čas na naše psy a feny, na naše matky a otce. Dochází nám káva v kávovaru. Pijeme hořký hnus, co zůstal ve filtru a sypeme na něj cukr, aby nebyl vidět.

Okolí snímáme nekvalitní kamerou a pouhé obrysy nám stačí. K tomu, abychom si udělali představy. Detaily stranou. Analýzy tamtéž.

Kafe a cigára

Ještě jeden šluk a konec. Ne navždy, ani ne do zítra. Prostě jen do té doby, než se mi bude zase chtít. Což bude brzo. Tvář mám řídce zarostlou dlouhými vousy, před sebou poloprázdné startky a způli plný hrnek presa. Cigaretový kouř se mi zakousává do kaštanových vlasů i pod dlouhé nehty. Líbí se mi, že vypadám jako vysokoškolák. Vždyť jím taky jsem! A skoro přirozeně. Je jednatřicátého prosince a cítím nesnesitelný odpor k jakémukoli bilancování roku s devítkou na konci. Není to póza, je to fáze, možná dokonce i fúze. Jako se sloučí pravá a levá pecka v režimu mono, můj chtíč a její láska v režimu stereo, všechny pocity v režimu halucinogenní drogy. Hlavu mi někdo strčil do hydraulického lisu a já tesně nedosáhnu na jeho vypínač. Křičím, brečím a pak už jen tančím.

Byl to skvělý nápad. Mít den náskok. Splnit si vizionářské sny a vidět do budoucnosti dřív, než kdokoli jiný. Přepsali jsme ten černobílý kalendář Audrey Hepburn, který vévodí našemu obyváku, pozvali všechny, kteří za to stáli a čekali, co bude.

Pěkný vousy, to jsou pravý? řekl mi při vstupu Honza.
Was oben? odpověděl jsem mu s pozvednutým obočím a doufal, že také sleduje How I Met Your Mother v němčině.
Zřejmě nesledoval.
Tak co, smotnem brčko, ty fousáči?
Neudržel jsem se a vyprskl smíchy. Na něj. Podal jsem mu papírový kapesník.
Promiň.

Na stole se mísil popel s rozlitou whiskey, rozbitým sklem a zbytky trávy. Byli jsme jen ve spodním prádle - já skákal kolem mikrofonu, Honza křečovitě svíral kytaru, Tom si basácky hleděl jen svýho a Magda seděla rozkročená za bicími. Na zádech jsme měli dopisující fixou vydřená písmena, každý jedno - R O C K. Věděli jsme, že to je jen virtuální hra, ale tohle byl virtuální silvestr. Vypařil se všechen náš pot a kouř, cítit už byla jen naše přirozená vůně. Nástroje z Band Hero jsme odložili, Marta pustila něco ze svého nejablečného přehrávače a najednou jsme byli na tom stole. Všichni. Naše chodidla nevnímala střepy, tekutiny ani popel. Naše mozky nevnímaly sexuální přitažlivost. Právě zapálené cigarety nám padaly z úst, Nedopovězená slova mizela v neutichajícím rytmu hudby. Kdosi mě postříkal šampaňským. Teda sektem. Prý jsme to prošvihli.
Nevěřím, dneska jsme nemohli nic prošvihnout.
Nikdo mě ale neslyší. Chtěl jsem slézt ze stolu, nakonec jsem se z něj svalil na zem. Bylo to tak bezpečnější. Pustil jsem ji zase od začátku. Nevím pokolikáté. Na stůl se mi zpátky podařilo vyškrábat. Kluci už ale spali. Nevěděl jsem, kolik času uplynulo. Magda nepřítomně tančila. Až teď jsem si všiml, že je nahá. Možná se vysvlékla kvůli mně, problesklo mi zpustošenou hlavou. To už ale přišel refrén. If you look like you wanna, baby I don't mind if I do, do, do. Girl I've got your number, call you when the music is through, through, through.