Jelito - 8.část

Krásný pocit být venku z nemocnice! Necítit ten zatuchlý smrad a nedívat se na ty otrávené obličeje všech zúčastněných. Je devět hodin a v jednu mám jít s Alčou na oběd. Spousta času. Beru mobil a zhrozím se. Mám tam pár nepřijatých hovorů od mamky, přesněji 31! No tak jsem včera nepřišel na oběd, protože jsem ležel v nemocnici - to by snad mohla pochopit. Polívá mě strach z nepříčetnosti mé matky. Je mi 32, co dělám? Kdybych chtěl, tak jí můžu zabít a místo toho se jí bojím zavolat. Jdu si sednout do kavárny a jsem připraven jí zavolat. V telefonu se ozve otec, a tak mu vyprávím celou svou nešťastnou příhodu s nožem. Otec měl vždycky pochopení. Starostlivě se mě vyptává, jak se cítím a co umělej prst. To už ale slyším, že na něho řve matka ať jí dá ten telefon. Dávám si preventivně telefon dvacet centimetrů od ucha, ale ani to dnes nestačí. Všichni sedící v kavárně se nenápadně otáčí a zjišťují, kdo to po mě v tom telefonu křičí? Propadám se hanbou. Vůbec nevím, co po mě matka nepříčetně ječí, a tak končím hovor slovy: "Ahoj mami! Včera jsem na oběd nepřišel, protože jsem byl v nemocnici. Mám umělej prst. Musím jít, čau!". Otvírám po dvou dnech svůj Obřák. Hned v zrcadle mě zarazí můj příšerný zjev. Jestli jsem vypadal pořád takhle, tak nechápu, jak mohla Alča souhlasit s tím obědem. Lezu do sprchy a slyším, že mi přišla zprává. Jako voňavý Borek vylezu ze sprchy a čtu zprávu. Matka píše! Poprvé v životě mi matka píše SMS - Ve dvanáct máš u nás oběd! Jestli nepřijdeš a nevysvětlíš ten včerejšek, tak už nemusíš chodit nikdy, když ti nejsme dobří na to, aby si s náma jednou týdně poobědval! Co to do té matky vjelo? Je pravda, že mě nikdy moc neměla ráda, ale tohle? A já mám v jednu oběd s Alčou!

Jelito - 7.část

Probouzím se a vidím Alču, jak na mě upřeně zírá. Sedí vedle mé postele a zjevně už tu nějakou tu dobu čeká až se probudím. Nevšimla si, že už nespím, a tak získávám tolik potřebný čas na srovnání si myšlenek. Mám umělej prst; nešel jsem poprvé po 15 letech k matce na nědělní oběd; Alča se mi moc líbí; nesnáším toho doktora; nevím, kdy půjdu domů; mám hlad. Konečně si Alča všímá, že jsem vzhůru. "Ahoj Borku, tak co prst - dobrý? Jak se cítíš?," ptá se povzbuzujícím hlasem. Mně se nechce odpovídat. Pozoruji její krásné tělo, které je naneštěstí zčásti zakryté sestřičkovskými šaty. Je lehce namalovaná a já jsem těžce zamilovanej. "No ještě jsem si na něho moc nezvykl. Moc ti to dneska sluší!," snažím se o příjemnou odpověď. Začervenala se. Nepříjemně dlouhá chvíle ticha. Chci se s ní sejít někde jinde než v nemocnici, ať poznám, jaká skutečně je. Po návrhu na společný zítřejší oběd se jí zajiskří v očích a souhlasí. Uff. To by jsme měli. Dozvídám se také od ní, že mě už dnes pustí domů. Další dobrá zpráva.

Džůn - 1.mezzointer

Mezi oblaky se vznáším,
tuhle hlídku fakt nesnáším!
Ňákej bójing,
to bude zas dájing...
Alláh s náma všema
ať nás nepotopí jak Noema!
Ani jsem se s oteckom neviděl,
syna i manželku doma nechal -
ještě, že jsem je s sebou nebral.
Dyť je to trapas jen
býti zabijákem žen,
dětí, mužů či starých
a konec svůj začít taky!
Cítím na sobě všechny ty tlaky,
radši bych se neviděl.

Jelito - 6.část

"Klid pane Lupka, co jinýho nám zbývalo? Vy jste ten prst už měl úplně zhnilej!," povídá doktor a přitom se snaží vyjádřit znechucení nad zhnilým prstem vtipnou grimasou. "Ale to není možný! On vůbec zhnilej nebyl," oponuju a pohled mi zklouzne na kalendář, kde je zakrouškovaný 1. duben. Sahám znova důkladně na prst a po chvíli pátraní z něj sundávám jakýsi plastikový obal. "To jsem si nemyslel, že i vy tady v nemocnici máte čas na aprílové vtípky!," oddechnu si. "Moc mě to pane Lupka mrzí, ale bohužel si z vás srandu neděláme. Ten obal je tam na to, aby zpočátku chránil váš nový prst před okolím než si zvykne." Nemůžu se ani pohnout. Já mám umělej prst! JÁ MÁM UMĚLEJ PRST!

Ícéčko, krtek a pak pendolíno!

Pátek 15.12.2006 20:00 - Přicházím domů po tréninku a hudba bušící mi do uší se snaží vyrušit mě z přemýšlení o časovém horizontu, který mě dělí od nepříjemného ranního probuzení. Zítra je ten Den! Ten den, který rozhodne, co se mnou vůbec bude. Nebo si to jenom namlouvám, jo, namlouvám si to! Nějaký testy mě přece nerozhodí... Přepínám písničku a jdu si nahoru udělat jídlo na zítřejší den... Abych dosáhl kvalitního osmihodinového spánku, tak bych měl jít spát v 19:50 - sakra, to už ale bylo. Terka mi píše, že doufá, že se ráno nevzbudím a dodává dobrou noc - je 20:09. Spokojeně a tvrdě usínám v 22:16 (asi).Čeká mě 5 a půl hodiny ničím nerušeného a krásně prožitého spánku. Je 3:45 a už mě budí In the morning od Razorlight. Nasedám do noční linky 53, která sbíra pozdní opilce z celýho města než dojede na nádraží. Konečně vkročím do vestibulu a zahlídnu známou-neznámou skupinku holek z áčka. Po chvíli čekání, kupování lístku a zase čekání na nástupišti už sedíme v ícéčku. Naše skupina se (roz)skládá z 5 holek a mě. To je něco pro tínejdžra být v obložení holek. Ale je to nic moc pro shy tínejdžra. Ve vesnici u Prahy nastupuje taky Terka. Konečně vystupujem na Holešovicích a jdem do krtka. Na céčku jezdí nějaký nový vlaky. Po úžasné jízdě vylézáme z krtka ven a jdeme na tramvaj. No v Olomouci teda máme hezčí! Po menším zatoulání nasedáme do dvacetšestky a džentlmentsky pouštím Markétu sednout - její místo zasedl nějakej agresivnější důchodce. Postupně do tramvaje nastupují další, kteří už jeli do Prahy v pátek. Vcházíme do osudné budovy, která patří pod VŠE. Tam už spokojeně sedí Dominik, a tak neváháme a přisedáme. Postupně přicházejí další šprťáci v doprovodu svých rodičů, jak trapné! Pepíku ty to zvládneš, v klidu! - ozývá se ze všech stran. Utváříme velmi hlučnou a smějící se skupinku, ostatní se na nás se znechucením dívají. Napětí stoupá. Vstupujeme do auly a šéfka Open Society Fundu opakuje - vypněte si mobily a vemte si jenom tužku. Samozřejmě na ní každej kašle. Beru si žvýkačky, abych mohl machrovat aj před šéfem a sedám vedle Markéty. Sedíme v druhé řadě asi z dvaceti ob jedno sedadlo. Čekání než všichni přijdou se snažím vyplnit vtipem. V celku se nám to daří, takže to rychle uběhne a můžeme přistoupit k testům. Dohromady asi 145 otázek - půlka na listening a půlka na porozumění textu. Naštěstí je dobře slyšet. Hotovo. Přestávka. Od včerejší večeře jsem nic nejedl, a tak začnu pořádně žvýkat rohlík made by Ráďa - tuhle značku doporučuji, ehm. Ale to už zase musíme jít zpátky, jsme mnohem uvolněnější. Přichází essay. Na tu jsem nejvíc spolíhal. Před testy nám však řekli, že se nepočíta. Sakra. Vzhledem k velkému hladu a taky k času odjezdu Pendolína tu essay docela odbudu. Hlavně, že už jsem venku z té auly, kde byla koncentrace inteligence tak vysoká, že jsem si připadal jak blb. Zpáteční cestu ke Smíchovu má na starosti Markéta. Nastupujem do tramvaje. Nemám lístek ani drobný na koupení. Markéta mi dá dvacku, ale chlupatá řidička tramvaje stejně žádný neprodává, takže jízda na bílo! Znáte ten pocit, když jenom vyhlížíte, kdy přijde ten revizor. Nepřišel. V krtkovi zjišťujem, že máme asi tři čtvrtě hodiny než pojede Pendolíno. Hanka nás zavádí hrozně rychlým tempem přes václavák do Vodičkovy, kde je vynikející bagetárna, prej. Museli jsme tam běžet, protože Markéta chtěla bagetu, ale když jsme tam přišli a uviděli pěkný obrázky s bagetama za 89, tak už žádnou bagetu nechtěla. Naštěstí jí přemlouvám a kupuju jí Švýcarskou. A to už zase bežíme nahoru přes václavák do krtka, aby jsme stihli Pendolíno. Zpátky jedeme tři. Já, Markéta a Danča. Máme místenky k oknu a dvě na střed. Samozřejmě si sedneme špatně. S nějakým pánem si to ale prohodíme, nastavíme sedadla, elektricky stáhnem roletu na oknu, poslechnem si vítání ve vlaku ve třech jazycích a ničím nerušená dvou-a něco-hodinová cesta ve voze s barem může začít. Ještě si říkáme, že 19.1. si to zopakujeme a já běžím na dvacet-trojku. Pěknej výlet se štastným koncem v podobě postupu na pohovory!

Džůn - 1. song

Je třetí džůn, toť lásky čas,
k pařbě vyzývá tu křečkův hlas.
Slunce pálí jak její košil(e).
Lopa volá, což neslyší boltec tvůj,
Lopa, Lopa - kolébka i hrobec můj!
A Franta? Co ten zas pil?
Že by Féďa či Rumík svůj,
co naplat, všechno je to hnůj!
Repráky i lustr se sklání,
nad ní.
"Jen běž," volají!
A přitom nic jiného nechtějí,
než, aby vypadla konečně.
Eletronic párty může začít:
Rádio s telkou si zas užít!
Jen ať už jde! Konečně!
Kožena pádí ulicí ztichlou,
Lunu vidí přes pásový opar jen mdlou.
A jak se tak zahledí do hvězdice,
napálí se o sloup rovnou do palice, velice!

Personal essay

I am Radek Pospíchal and am 16 years old. My life started in a hospital in Šternberk, which is a town northern from Olomouc. Till I was seven years old, my family and I lived in a flat in a noisy part of Olomouc. Afterwards we moved to a big house which is on the edge of Olomouc and we still live there. Last year, there was a reconstruction of our house so now the first floor and the roof is completely new. I live there with my two brothers, parents and grandparents. There is also a large garden with trees, a greenhouse, a kennel for our dog and a playground for my younger brother.

I study at English Section at Gymnasium Hejčín in Olomouc. It is a bilingual type of studies. I have passed the entrance exam in 2004. Among my subjects at school I rather enjoy humanities; particularly I prefer Geography, History, English and also Physical Education. I do not quite like meals at school canteen but fortunately, there is a small shop at school, where I can buy all kinds of pastry, hot-dogs and drinks. The journey to the school takes me about forty minutes, if I go by bus. The school usually ends at half past three or at half past one. My main after-school activity is table tennis; however I used to play football, when I was about ten years old. But now I am really into table tennis. I have the training twice a week for two hours and almost every weekend a competition.

It is rather difficult for me to describe truly my own personality due to my teenage thoughts. From my point of view I seem to be individualistic but on the other hand also friendly. If I am asked to do something I am very often reliable. I try to be creative – not creative in arts but mainly in literature. I think I have a sense of humour and am able to make fun of me, too. I like almost all kinds of sport, mainly football, basketball and table tennis. Topics which interest me are music, films, books and politics.

What are my reasons for trying to get scholarship to Great Britain? First of all, my primary reason is to improve my English, mainly the spoken one. I like a proverb that says: “The best way how to learn somebody how to swim is to throw him to a river!” and I think that this is a similar example as to be in a different country where everybody speaks English and you have to face it. Secondly, I would like to meet new people and find out the pros and cons of English education system. Another advantage of studying in Great Britain is definitely to get to know the English point of view for all kinds of general problems and issues. Finally, I am a big fan of British guitar bands if there would be a possibility to go to a concert it would be great.

My plans for future could be divided into two groups. The first group contains the ideal plans which are not very probable. It means that I would like to be a writer, preferably writing short stories or screenplays, or a professional table tennis player. Another job that would interest me could be a politician but the topical political situation in the Czech Republic, when the politicians are not able to reach a compromise for 6 months, really discourages me. The second group consists of jobs which are more likely to become the real ones. The area of my interest is focused on humanities. I have been always attracted by literature, economic and global questions, sport and politics. Superficially, these points of my interest do not have anything in common. However if I have to choose the job, I would be an independent thinker who would comment on the up-to-date global and local events and circumstances, give pieces of advice to politicians, travel all around the world, get to know other cultures and people’s thoughts, therefore I would become a respected but also respectful and meek person. That is the plan and I hope that a year of studies in Great Britain would help me to fulfil my dream.

I really appreciate this chance to study for one year in Graet Britain for a relatively small fee and I hope I will be so lucky and interesting that I will be chosen for studying in Great Britain.

Poznámka bloggera

Jelikož se můj článek Šopingující národ nezkušených hajpermarkeťáků (je považován za fejeton) dočkal nečekaného úspěchu u kritiky byl poněkud upraven - hrůzné pravopisné chyby byly odstraněny, ale smysl fejetonu zůstal.
Přidávám essay psanou pro Open Society Fund z důvodů některých žádostí o její zveřejnění, ale také proto aby jste viděli, jak nudnou a komerčně napsanou essay středního proudu "umím" napsat.
Dále pak byla odstraněna poslední báseň z důvodu nesnesitelné nelibosti k ní.
V neposlední řadě se také omlouvám za chudé období několika posledních dnů či týdnů, kdy jsem nebyl zrovna ve formě, ale myslím, že jsem nabral potřebnou energii a inspiraci - děkuji pane Kundero a nebudu váhat ve zdárném (doufám) pokračování cyklu Jelita.
Toť snad vše co mi leželo na levé srdeční předsíni.