To je mi to ale nevěrník!

Z nejmenovaných míst se ke mně do očí doneslo, že jsem nevěrník. No nebudu se vykrucovat, už od mládí se to se mnou táhlo. Měl jsem oblíbenou kytku, jenže po večerech, chodíval jsem tajně zalívat i tu na chodbě. Nebyla ani hezčí ani větší. Nekvetla a lístky taky neměla sametové. Spíš smrděla a květináč již praskal. Jenže já nemoh nic jinýho dělat. Ona tam tak smutně stála a cosi mi říkalo, že srdce mám na dvě kytky velký dost. A tak jsem doufal, že budu spokojeně prožívat tu naši malou symbiozu dál. Jenže ta první se to nějak dohmátla a natruc uschla. Když se to dozvěděla ta druhá, nechtěla se nechat zahanbit a tak sebou práskla o zeď. A jak jsem k tomu přišel já? Snažil jsem se pomoct oběma a nezbyla mi žádná. Jako vždycky.

V tanečních mi ovšem nadávali spíš za to, že neustále chodím za tou stejnou. No jo, nikdy se nezavděčím dostatečně, a tak jsem při prodloužené střídal. Pracně a poctivě. Nic jinýho mi vlastně nezbývalo. Jenže ta "blondýna" (promiň Štěpi) a pak taky ta "pěkná tmavovláska, co se k tobě tak tulila a ty ses tak usmíval" (promiň Terko), způsobila, že už nejsem obviněn z přílišného věrnství. Aspoň něco.

Gytool není zrovna cool!

Velmi zajímavou myšlenku paní Kovaříkové přerušuje neformální hlášení. "Náš" studentský časopis gyTOOL (dále již jen neTOOLsekemně) právě vychází za pouhých pět na stole v českých. Podtitulek srdnatě hlásá: Studentský, diskusní, kritický. První adjektivum snad splňuje i přes vstupy pedagogů.
Do časopisu přispívají literární a mluvnická esa našeho rozsáhlého gymnázia a tak chápu, že kdyby si náhodou některé z nich tento post přečetlo, bude oprávněně naštváno. Kritiku umí napsat každý a on vlastně závidí a sám na to nemá. Nejspíš mají pravdu, ale bez kritiky není demokracie a to by náš sám servítky-si-nebrající časopis jistě nechtěl.
Dvacet stran v červnobílé verzi za pouhých pět korun opravdu ke koupení láká. Lesklá čerň a příjemný omak nás nenechá dlouho na pochybách. Jenže již jakýsi úvodní čtvereček slečny Valentové je přinejmenším trapný. Stokrát ohraná taktika vtipného "receptu", jak si vychutnat
neTOOLsekemně, zjevně nezabírá. Světlejší místo nám naskýtá francouzská poezie, které 90% čtenářů nerozumí.Vložený univerzitní článek je známkou jakéhosi přiznání, že ani neTOOLsekemně není Modrý mauricius. Fotoreportáž (jak tyto dvě strany hustého popisného textu s nerozpoznatelnými obrázky odvážně nazývá autorka) je plná přesných časů a spojení pan profesor/paní profesorka. Když se prokousáme i k dvojici stránek 8 a 9 lobbujícím za výměnný pobyt v Holandsku z pohledu studenta a pedagoga, začínáme procitat. Pan šéfredaktor špatnou stránku napsat neumí, toť pravda. Jenže to, co není špatné, nemusí být dobré. U mladé paní Stáncové je zase vidět, jak velké rozdíly mohou být u textů dvou češtinářů. Pokud si pamatujete na zábavný rozhovor pana Homoláka, jistě mi dáte za pravdu. Je to taky trochu o cítění toho jazyka. Rozhovor s formálními i tématickými chybami raději přejdu. Pan Valko nás již tradičně seznámí s nečím netradičním a tak můžeme kousat vzhůru k poslední čtvrtině plátku. Švédská Olomouc jistě zajímavá a tak se zdá, že konec nám nakonec stejně zlepší náladu, jenže co to nevidí, oko mé modravé? Ahoj kočko! Titulek hlásá Zájezd do Velké Británie. Pět fotek. Škoda, že tak málo. Protože každá fotka místo tohoto textu by byla dobrá. Nic proti slečně Žílové, ale na její nudný článek o zájezdu, který správně pochopí nejspíš jen ti, kteří tam byli, je opravdu zbytečným závažím neTOOLsekemně. Její styl je přinejmenším zajímavý. Jenže její článek, reportáž, pamflet, nebo prostě nuda nemá nic, čím by překvapila, zajiskřila, vyvolala otázky, či jen úsměv. Splátanina ničeho o ničem. Pochopil bych to, kdyby psala slohovku na toto téma a chtěla by to napsat schválně špatně. Ale to tetno případ asi nebyl Její následující text Víla ze školních lavic je ovšem opravdu strašný! Vydat něco takového chce hodně odvahy. Četl jsem to bohužel několikrát hledajíc zatím nenalezený smysl. Jenže je to taková sračka, že si nemůžu pomoct. Mám rád všechny a nic proti vám, jenže spát se zástupcem šéfredaktora ke kvalitním článkům nestačí slečno Žílová. K vydání bohužel ano.

Sedmnáct duší z těla ven!

Přijde to.
S každým rokem do vás vstoupí další duše!
Další možnost jak uzrát v ten nejchutnější hrozen.
Zdálo by se, že čím starší, tím větší počet duší a tudíž lepší člověk.
Jenže v tom je ten problém.
Ne každá duše je zaplněna.
A tak i ctihodná děvetadevadesátiletá slečna může mít duše jen jednu.
Zasvěcenu třeba cudnosti.
Nikdy ovšem neuhádnete, kolik duší ten či onen má doprovdy zaplněných.

Budu k vám upřímný.
Já mám jen jednu.
To je na sedmnáct schránek docela dost málo.
Ta má je nečekaně zasvěcena životu.
Chápu, že pan XY může mít jednu pro školu, jednu pro internet, jednu pro hokej, jednu pro líbání, jednu pro rodinu, jednu pro sex, jednu pro zvířata a jednu pro jídlo.
Chápu to.
Respektuju.
A nezávidím.
Tak to asi má být.

Pátek, 19. října - tak co Walte, že by počtvrté?

Brzké ráno na nejmenované čerpací stanici.

Temně modrá dodávka přijíždí k pumpě číslo 2.

Vystupuje zahalený muž.

Z kufru vyndává kanystr.

Vyndává čerpací pistoli a chystá se kanystr naplnit.

Kolem ucha se mu prožene vosa.

Ožene se po ní.

Ona ho hbytě píchne do zápěstí.

Muž se rozlobí a začne stříkat pistolí všude kolem sebe.

Prodavačka v teple u monitorovacího systému nevěří svým očím.

Muž vchází dovnitř.

Nemá tu někdo sirky?

Řve!

Mladá slečna s omluvným výrazem sděluje, že nekouří.

Projektil s průměrem 9 milimetrů ji projíždí přesně mezi ňadry.

Mladík stojící opodál bez rozmýšlení podává muži své dvě kuřácké krabičky zápalek.

Ten vyjde ven, zapálí jednu z nich a hodí jí směrem k pumpě číslo 2.

Hořící benzín vytváří příjemnou atmosféru než se ozve ohlušující rána.

Všichni umírají.

Poučení?

Kouření prodlužuje život!

Radiohead - OK Computer

Je to můj blog. A tak můžu psát vše, co mě trápí, baví, lechtá a svádí! I když to nesedí do konceptu i navzdory jakékoli jiné výtce.
Jdete mrazivou noční Holicí a auta se míhají na čtyřproudé silnici. Přes rameno vám těžkne neforemná taška. Poznáváte sami sebe v cizí situaci. Je to něco, co si ani nezasloužíte. Ten pocit, to chvění, ta touha a nakonec i splněná. Všechno se vám hroutí a cesta domů, do tepla, je proklatě dlouhá. Úplně sám v přítomnosti svého vyššího Já. Kdy jindy se vylít, kdy jindy si to říct, kdy jindy to vykřiknout než teď?! Asi nikdy. Nikdo jiný vás nepohladí po duši, než vy sami.
Before a minute, I lost myself, I lost myself...
Paranoid Android, Karma Police, Electioneering a další a další.
Nevěřím a poznávám. Tak nějak chutná duševní extáze. Křičím a nikdo mě (naštěstí) neslyší.
Čtenáři britského magazínu Q zvolili toto album nejlepším albem všech dob a myslím, že mají sakra pravdu. Vypadá to na další melancholický večer. Ach jo...
Help, I need somebody, help, not just anybody, help, I need someone, heeelp:)

Úterý 16. října - hokus číslo tři

Vrtí se na zemi propletenec těl.
V přestávkach mezi rozkošemi něco ustavičně domlouvají.
Jeden má afro, druhý cop a ta třetí mikádo.
Jen tak se tam po sobě válí Jidáš, Ježíš a Máří.
Tak kdo by měl teda být ten boží vnuk sakra.
Na dědu je starej dost, tak už pojďme do toho.
Slyšíš?!
On zas poslouchá toho Blunta...
Vypni to Jidáááši!
Zašpuntovaný Jidáš dostává ránu přes prsa dřevěnou tyčí.
Ta se roztříští a třísky zajíždí jedna po druhé do Jidáše.
To je zrada Ježíši, ty si mě vždy nenáviděl.
Odplata tě nemine, o to se postarám!


A dál už to znáte. Máří utekla a Ježíš se přiznal.

Neděle, 14.října - pokus číslo dvě

Veverka leží na stromě.
Vedle sebe ořech.
Nevšímá si ho.
Kouše se do ruky.
Silně.
Kapky krve zvlhčují starou kůru ořešáku.
Občas k nim přikápne slza.
Přiběhne k ní veverčák.
Veverce se zablesknou oči radostí.
Touží po pohlazení, soucitu, přátelství.
Veverčák se na ni s úsměvem podívá.
Sebere ořech a odběhne pryč.

Radiohead - In rainbows

Nikdy jsem se o to nepokoušel. Vynášet svůj názor na nějaký serioznější kulturní počin z mé hlavy ven. Radši se ani pokoušet nebudu. Ale včera mi to sedlo. Opravdu to dotvořilo pátečního Ráďu dokonale. Z průměrně smrdícího smutného pátečního večera, se stala nezapomenutelná čtyřhodinka.
Řeč je o novém albu Radiohead, které vydali zajímavým způsobem jen na internetu a každý, kdo si jej chce stáhnout si sám zvolí, kolik za něj zaplatí. V obchodech ještě není k dostání. Hlavní důvody použití této metody jsou asi dva. Radiohead to chtěli prostě zkusit a taky nemají žádného vydavatele, takže proč ne?
Pár krásných depresivních písniček jakoby doplňovalo sólové album Thoma Yorka z minulého roku, například Nude, All I need, Reckoner. Ale najdete tam i odlehčenější písně, třeba Jigsaw falling into place.
Každopádně si až teď uvědomuju, jak moc mi právě toto album chybělo. Úplně jiná strana spektra zasvěcená jen a jen Radiohead.
Zavřete večer oči, zapějte si s Thomem refrén:"You're all I need, you're all I need..." A už nemusíte řešit nic jinýho. Vůbec nic jinýho!

Pátek, 12. října - pokus o whitmanovské stebélko trávy

Vidět víc a slyšet méně.
Lechtat, mrkat, čichat, usmívat se.
Ležet ve vlastní sebejistotě a vžívat to.
Jen krásu pocitů si brát.
To vše je ztraceno a pryč.
Místo toho prázdná nicota a láhev k tomu.
Sáček s dírou uprostřed kudy vytéká vše podstatné.
Vše, co chci a musím mít.
Bez čeho nemůžu žít.
Mi vytéká napospas pryč, jinam.
V ruce záplatu na to zas jen tak koukám.
Utěším se znovu bude dobře.
A když ne?
Tak sáček roztrhnu docela a bude klid.
Hnusný a nekončící klid.
Ale přece vše k němu směřuje.
Tak to má asi být. Ten nahoře by ale potřeboval zbít!
Naučit se pár důležitým a nestárnoucím věcem.
Co mu pomůžou líp řídit tuhle křižovatku.
Jenže si nevidí za špičku nosu a tak na to sere.

Krátký pozdrav ze záhrobí

Gratulace všem, co se na rozcestí rozhodli jít doprava. A hodně štěstí těm, co šli doleva. Taky děkuju Verče a Petře za rady, jak být lepším boyfriendem. Některý si určitě vezmu k srdci.
Taky může vypadat dnešek jako sprostá simulace na kritický testový den, ale věřte není tomu tak. Jednou za čas si potřebujete dát psychickou pauzu. A když vám k tomu ještě břicho vypoví službu, tak máte co dělat jen se sebou.
Předem se taky omlouvám za možný nakyslý výraz v tanečních, ale třeba bude hej.
A taky omluva Kubovi, že mě asi dnes na nic nepozve.
A omluva břichu za nesnesitelný jive.
A omluva Bambuli za nepřítomnost na testu.
No to by bylo asi všechno. Na víc se dnes nezmůžu. Vzhůru k lepším zítřkům. Snad.

Jelito - poznámky pod čarou

Je tu konec a já si oddechl. Nebylo to vůbec jednoduchý. Vracet se k něčemu rozdělanýmu a snažit se to dodělat i když víte, že to doděláte zase o trošku jinak. Chápu, že je pro vás těžké se v tom zorientovat, když e to příběh rozházený do 10 měsíců, různě přeházený a souvislosti chybí. Asi je mi vás trošku líto a taky se chci ospravedlnit, takže si přečtu popořadě spisy, pokusím se odstranit formální chyby a dám vám nějakou zkratku, aby jste to nemuseli číst všechno celý...

o nějakou tu minutku později:
Docela náročný to pročíst, ale aspoň jsem si to tak trošku shrnul. To Jelito. Usmívám se při vzpomínce na začátek i prostředek:
Převtěluji se do mladého pána jménem Borek Lupka, který má rád párky a Petry. Umřel mu děda při Sametové revoluci, který byl tak trochu jeho vzorem. Díky jeho smůle potkal své největší štěstí. Bohužel jen několikaokamžikové štěstí. Než do toho stačil pořádně skočit, už byl zase venku. I to se někdy stane. Borek propásl, i když se možná snažil, svou životní šanci a zbytek mládí prožívá systémem - práce, ve které nechce nic dokázat, aby se náhodou nedostal do nadprůměru, sobotních návštěv plzeňského fotbalového stadionu, kde zásadně nefandí moc nahlas, nedělních obědů s matkou - otec umírá během několika měsíců na rakovinu, sponzoringu plzeňské ZOO a brouzdáním po lehce erotických webových stránkách.
Alča chtěla zapomenout na svou poněkud nezáviděníhodnou minulost a tak se stala sestřičkou, což považovala za jakési velmi pozitivní poslání. V Borkovi viděla šanci, jak dotáhnout plán na spokojený život s vlastní rodinou do konce. Jenže poznala, během toho osudného podvečera, že to není to, co opravdu chce. A tak se vrátila k Ferovi. Dalších 11 měsíců toho hluboce lituje. Utíká od Fera s trestním oznámením na krku a odlétá jako humanitární pracovnice do Afriky.

J + KS + HTU - final series

Řeknu vám to stručně. S Alčou se ten večer zdál překrásnej. Všechno se dařilo. Umělej prst držel a ani moc nesmrděl. Rozcuchanej kluk pořád seděl sám. Hrál si s něčím pod stolem. Doufal jsem, že to není část jeho těla. Uff, nebyla. Ten druhej kluk, co seděl sám, někam odběhl a pořád se nevracel. Alča povídala a já jsem povídal a ona povídala a pak už jsem já nepovídal a bylo ticho. To ticho, který si vždycky tak užívám a vím, že ostatní ho nesnáší. Mlčet a naslouchat jen dvěma střídajícím se dechům.
Obličej měla úžasně nedokonalý. Připomínal nějakou reliéfní mapu s všelijakými výstupky, které jen čekaly až se jich konečně začne někdo s láskou dotýkat. Jasně, že ten někdo měl být Borek. Pohoří to věděly, já jsem to věděl, jen jsem všichni váhali, jestli to ví i Alča.
Nevěděla! Ona to nevěděla a ani to nechtěla vědět. Ach jo! Co ach jo - kurva!
Venku byla nějaká nehoda a přijela sanitka. Alča hned zpozorněla a utíkala pomoct. Ze sanitky vystoupil snědý mladík s vlasy nagelovanými do všech osmi světových stran. Něco tak úžasně okázalého jsem ještě neviděl. Pohledem propichoval zem,jak z amerického seriálu. Výraz permanentního nasrání byl v tváří ztvárněn dokonale. Zdvihl ostravsko-uhelné oči a koukl na Alču. Odhodil brašnu, běžel k ní s táhlým výkřikem:"Alčoooo!" A Alča se k mýmu velkýmu překvapení rozběhla taky a její výkřik na toho mladíka byl:"Feroooo!" Po pěti minutách jsem se dozvěděl, že spolu chodili asi 5 let a že ji Fero podvedl, ale že mu odpustila a že se omlouvá, ale se mnou to asi nevyjde.
Byl jsem na dně, ale tomu klukovi, co odběhl, tady právě asi někdo srazil slečnu a na toho rozcuchanýho se asi vysrala.
Až konečně všichni odešli nebo odjeli, zůstali jsme tam stát. Já, Karel a smutnej Honza. Tři kluci, co je slečny opustily. Stáli jsme tam, jak tři stromy, co je uřezali v polovině kmenu. Stromy, co nemají žádný smysl, žádnou budoucnost a žádný list či květ. Stromy, co jen zavazí, ostatní na ně nadávají a jsou k ničemu. Jen vysávají energii pro ostatní a přitom jsou bez koruny, bez budoucnosti a beze smyslu.

TAK TAKHLE JSME SI PŘIPADALI!

Hej pejskaři, pojďme to zvrátit!

Už pár dní nečinně přihlížím tomu smutnému vývoji ankety o přítele člověka. Říkal jsem si, tak dám zas jednou jednu jasnou, čekám aspoň 90% pro psa a ono nic. Přiznám se i já jsem hlasoval, abych psům trošku pomohl, ale ono stále nic. A tady ten blbej blog ani neumožňuje trošku pozměnit výsledky, takže asi nezbude než nepodvádět a přiznat... Ne já to nenapíšu. Pořád věřím, že se najdou aspoň dva, kteří mi v následujícíh pár hodinách pomůžou. Prosím!

Pondělní chvilka poezie - Tajemná a věrná záletnice

Kdo si tě váží?
sám sebe se táži,
když nechají tě zjara vadnout
i říkají ti kdy máš padnout.

Kdo k spánku tě ukládá,
kdo peřinu ti poskládá?
když on ti umřel najednou,
hluk růží právě když vadnou.

Sama mezi ohyzdnými světy
jeden křičí: "chybíš mi ty!
pojď za mnou a neohlížej
hlavou na ty co ublížej!"

Další volá: "zapomeň se mnou,
provedu tě realitou temnou,
budu za tebe rád i dýchat,
jen se mnou budeš život míchat."

Sedíš a čekáš dlouze na kafe,
rozmýšlíš, pes za bránou bafe.
Zda skončit to a jít za ex-milým,
či zkusit něco nového - co ten Vilím?

Oddanost se bije s chtíčem,
neshodnou se vůbec v ničem.
(po)Jít a splnit povinnost?
užít si a ztratit všechnu ctnost?

Spatří brouka co táhne dojemně
svou milou broučici v rámě.
Vytratí se hned a otráví jedem,
jen ať už mu maže mrtvou pusu medem.

On je štastný, ona úkol splnila,
už ani moc nelituje, že nezhřešila.
spokojeně obdělávají své nebeské políčko,
letmý pohled, pohlazení, pusa na líčko.

Jenže proč to vůbec udělala,
že na ni ten brouk udělal lala?
Vždyť všichni víme, že broučici zabil sám
a utíkal za nějakou mladší, hezčí třeba Sam.

To asi ale netušila, chudák Vilím...