Tohle je můj poslední post. Po víkendu končím. Tak se můžete podívat, jaký to tu bylo a jestli to vůbec mělo cenu. Mějte se krásně a nedělejte hloupé chyby!

99 cest do hlubin študákovy duše

Taneční se postupně stávají jakousi psychologickou záležitostí, při které nehraje roli jen to, pro koho půjdete. Záleží totiž prudce na tom, koho si vezmete na první "otloukací" a většinou opakovací tanec. Pak si pro vás někdo přijde, no dejme tomu, že máte štěstí a ta slečna má dvě ruce a úsměvy rozdává na všechny strany po vašich rádoby vtipných slovech, ví, kdy má přikývnout a kdy se usmát a kdy vás jen tak nenápadně pohladit po vypracované paži. A kdy se omluvit, i když jste chybu udělali vy. No pak přijde vaše druhá volenka. Zpozornit a zapojit axony i tuky z myelinu. Tato volenka je docela zásadní, protože přichází většinou milá série nových tanců a docela dost času na zabřednutí do jakýchkoliv témat. Poté opět doufáte v štěstí při dámské. Pauza, klid a rozmýšlení další taktiky. Třetí volenka, dejme tomu, vemu tu, která se aspoň podívá a usměje, na otrávené obličeje házím exkrementa, pravda malého. Tato série bývá neprávem podceňována, ale právě tyto tance slouží k přípravě na závěrečná komba. Po dámské, která dopadne dobře, je tu očekávaný bod večera. Bude to něco a pak tři tance na přání. Je velká šance, že aspoň dva budou pomalé a tak se nohy a mysl radují. Jenže, abyste to neměli tak lehké, tak si napřed jdou asistenti vybrat, kteří jsou navíc znatelně blíž. Každá slečna se snaží zaujmout, jen aby mohla tančit z vysněným chlapcem, co UMÍ tančit. Dělá se vám z toho nevolno, ale překousnete to, utíkáte a zjišťujete, že si vlastně oni starší nafoukanci nevybrali vaše vyvolené společnice. A tak se během závěrečného ploužáku jen vítězoslavně smějete do tváří jistojistě teplého a nafoukaného asistenta s vestičkou, nedivil bych se, kdyby byla po pradědečkovi, který byl významný tanečník přelomu století páry a Rádi. A abych pokračoval v objasňování tváří, které jsou mi velmi blízké a aby jste si je neustále nepletli přikládám foto... snad jste rádi!

Takový společník, který vás uspokojivě provází životem, pokud víte, jak na něj...






Omlouvám se, Terko za vsouvání nesmyslných a nudných myšlenkových pochodů během cesty, zdravím kolonistku!






A Alče se omlouvám za to dnešní oko, opravdu jsem nechtěl, sdílíme podobné názory na pana profesora Handkerchiefa...

Lekavé El

Latentní tenanii mám už delší dobu,
nemrzí mě to však moc,
vím, že Bobek sedá vždycky k Bobu
a tak mám jistou pomoc!

Líbezně zastírám svou slabinu,
ať se nekoukne na mne
uvařím proto ježka na vínu,
snad si ona nevšimne.

Líbám jí,
jo ono to vyšlo,
vykolejí?
dyť jí to přešlo!

Lechtám jí v podpaží,
už jsem zas na koni,
koukám jak se rozpaží
a pak ještě zakloní.

Lesknou se mi slzami
duhovky mé tmavé,
je to přec štěstí, mami,
žádné keře trnavé.

Lůno mi ozáří celý svět,
ruce se klepou,
zůstat takhle několik let,
Ale ne s Pepou!

Jen se mnou!

Večerní cesta

Šel jsem sám a šel jsem dlouze. Vítr si pohrával s mou kapucí třešňové barvy stejně jako s uplými nohavicemi. V ruce jsem třímal hnědou pánskou tašku. Nebyla zapnutá, a tak její kovové cvočky o sebe narážely při každém kroku levou nohou vpřed a vydávaly ohlušující rámus. Nemohl jsem se kvůli tomu vůbec soustředit. Obrazy se mi promítaly v hlavě a hned zase odběhly, jakmile jsem zaslechl další náraz. Musím za rodiči, abych jim BUM; támhle jde nějaká pěkná slečna, co nese BUM; jak on to říkal, bydlí už BUM; tady vlevo nebo BUM; až tam napravo BUM. Pokoušel jsem se vzepřít, ale nešlo to! Ještě ráno jsem přesně věděl, kam jít, co udělat a jak se tvářit, jenže teď jsem byl chycen do pasti. Bouchání nepřestávalo a já jsem z toho šílel. Zavřel jsem oči v marné naději vykoupení. Copak si toho nikdo nevšímá? Copak to nikdo neslyší? Haló, pomocte mi! Chodník se mi pod nohami vzdaloval a já se pokoušel za chůze usnout. BUM, BUM, BUM, TUUUUUUUUT-DRRRRRR-AAAAAAH - úplně nový zvuk. Vysvobozující. Sešel jsem z chodníku a nějaký mladík v autě mě srazil. Potom nastalo to krásné ticho. Úplné a věčné. Jak se mi jen oddechlo!

Péčko

Parádní den nám začíná,
svačinku beru, na oběd čína.
Po něm se dostaví to napětí,
mám čas? stihnem to do pěti?

Pokoušíc nové způsoby,
narážím na tvrdý odpor,
nacházím důvody hniloby,
či jen další hrůzný otvor?

Patu bez výčitek nepohladím,
deku raději strhnu sebou,
místo abych zpíval s tebou.
Vemu si to sám, neprozradím.

Přitažlivost zemská, ženská,
půda mi pod nohama praská.
chytit se stébla jen,
nezkazit jí další den!

Pokouším se o nemožné,
vlastníc choroby kožné.
Předat úsměv a slinu,
poradit dceři i synu.

Procitnutí stejně přijde,
jako slunce ráno vyjde.
Vím, jsem tím nejhorším
s vůní slona, nosem hroším.

Franz Kafka - kousek z povídky Jedenáct synů

Můj osmý syn mi působí bolest a nevím vlastně ani proč. Hledí na mne cize a já se s ním přece cítím otcovsky pevně spjat. Čas mnohé srovnal. Dříve však jsem se někdy celý roztřásl, jak jen jsem na něj pomyslel. Jde svou vlastní cestou; přerušil se mnou všechny styky; a se svou tvrdou lebkou, se svým malým, atletickým tělem - jen nohy měl ten hoch hodně slabé, ale to už se snad zatím srovnalo - určitě prorazí všude, kde se mu zachce. Často jsem měl chuť zavolat ho zpátky, zeptat se ho, jak to s ním vlastně je, proč se tak uzavírá před otcem a co má vlastně v úmyslu, ale je už teď daleko a tolik času už uplynulo, ať už to teď zůstane tak, jak to je...

Já jsem pěkný dezolát!

Dobrý večer dámy a pánové, vítám vás jménem seskupení největších dezolátů planety na našem prvním sjezdu. Hlavním tématem tohoto setkání budou příčiny a důsledky našeho dezoláctví a jejich působení na oststní členy společnosti. Děkuji, můžete se posadit!

Nestačí mi být kým jsem. Nebaví mě být kým jsem. Neuspokojí mě, co by mělo. Nesnáším zpětně ty živý a snivý představy o budoucnosti, co mi pak zahltí celou hlavu. Z toho potom pramení, že se chovám lehce mimo mísu. Malinko dezolátsky. A pak to každýmu cpu a to není dobře. Tak se omlouvám, jako vždy a aspoň přidávám písničku a fotku ať má post nějaký smysl, když už má písmena neplní ani tu základní funkci.

písnička

Bouzov, labtop, trajekt a další nenaplněné SWOT analýzy uplynulých časů

Na začátek jen jedno malé vysvětlení. Z minulého postu by se některým mohlo zdát, že ta mile se usmívající pěkná slečna na fotce je Anežka. Samotného mě to nenapadlo, ale díky ohlasu, jsem si uvědomil, že někteří vlastně ani neví, jak taková Anežka, Verča či vůbec ostatní vypadají. Asi je koncepce mého blogu jiná než posty se spoustou fotek vyjasňující, kdo že na nich vlastně je. Neříkám, že je lepší. No a když už někde fotka je, zdálo by se, že jen bez popisu, co na ní je, hraje druhý hoboj a tím nechává post krásně plynout. Možná to tak necítíte, ale já věřím, že jo. Takže v minulém postu na fotce se objevila Verča, též známá pro svou oblibu v lehkých samopalech typu AK-47.
Samozřejmě vás neochudím o podobu Anežky a tak přikládám její detailní portrét. Pravda přimotal jsem se tam taky. Ale nechtěně. Foceno někde mezi Calais a Doverem.
Včera jsem objevil na Tomovým labtopu, abyste věděli, kdo je Tom přiložím radši fotku - ten vpravo, dobrej program na tvoření vlastních schémat do mobilu. Jmenuju se to nějak Themes Creator, nečekaně. No a je tam toho spousta a já u toho seděl dlouho v pozdních nočních hodinách a tvořil a tvořil. Až jsem vytvořil, zdálo by se dobré spojení několika mých nejmilejších fotek, jenže nevím, nějak se mi to teď nepozdává. Ale to vás asi nezajímá.
Dnes jsme jeli hrát zápas k nejvzdálenějšímu soupeři v našem regionálním přeboru třetí třídy, do Bouzova. A bylo to tam všude kolem velmi pohádkově začarované . Hrálo se v nějaké místní galerii, kde vždy každou druhou neděli oddělají všechny exponáty, stoly a židle z prezentačního sálu odsunou na konec dlouhé chodby, postaví tam dva pochybné stoly a družstvo TJ Sokol Bouzov "A" může bojovat o své ligové body. Je to tam velice vtipné, protože se hraje v jakémsi neosvětleném podloubí, kde rozměry rozhodně neodpovídají pravidlům ITTF, ale při pohledu na snažící se (většinou marně) bouzováky jim to odpustíte. Jenže když ten nejlepší z nich neustále na vás řve: "Zadarmo!!!!!," pokaždé když zkazí míč, už je tolik v lásce nemáte. Ovšem pak, když vyjdete ven, před vámi se zjeví ten Trojský kůň (přikládám foto) a na kopci pak pohádkový hrad, odpustíte i toto. S polovítěznou náladou jsme se pak s Honzou(viz foto) hádali v kterých pohádkách Bouzov byl či nebyl. Pravda asi nevím. Další půlhodinu jsem jen zíral do zpětného zrcátka na svůj obrovský tmavý kruh pod levým okem. Jo asi bych neměl spát na pravém boku, dělá to levý kruh!