To se tak někdy stane

Mám jet autobusem?
Ne já tě tam večer zavezu.
Celkem jsem se ptal třikrát. Samozřejmě, že nezavezl. Autobus plný lidí a citů pomalu drkotal k cíli. Chtěl jsem se ostříhat. Vracel jsem se s dvěma kusy spodního prádla v batohu a knížkou v ruce. Vlasy byly stejně dlouhé jako při odjezdu. A teď nevím, jestli je výsledek lepší než původní plán. Bylo mi jich totiž líto. Snad to ocení.

Strach

Právě se probudil. V ruce svíral propisku, kterou do noci psal ten milostný dopis. Ranní erekce vytvářela zajímavou vlnu na dece. Rád spává nahý s předmětem v ruce a tak to nebyla výjimečná situace. Oči ještě stále neotevřel a cítil velikou svobodu mysli. Nahmatal balíček s papírovými kapesníky pod polštářem, pečlivě jeden kapesník vyndal a vysmrkal se. Nadechl se a zakašlal. Zkusil to podruhé, ale opět jako by něco vykašlal a nos se zaplnil. Nevěnoval tomu pozornost a snažil se vzpomenout na ten erotický sen, co ho naplnil nad ránem. Odhrnul si vlasy z čela a jemnými výstupky na posledních článcích prstů pokračoval po tváři dolů k povyrostlým vousům na bradě a zpátky zavískal do vlasů. Otočil se a zabořil hlavu do polštáře. Zakašlal, vytáhl si další kapesník a otřel pot z tváře. Cítil, že mu po tváři stékají slzy. Hlava znatelně ztěžkla a byla neovladatelná. Sklouzávala ze strany na stranu, bouchala do zdi i do čela postele. Zbytkem těla házel v neurčitých intervalech, jakoby pod nátlakem hudby a velké láhve vodky. Houpavými pohyby se dostal až na kraj postele. Na chvíli se zastavil, jakoby přemýšlel a pak jediným pohybem překonal poslední překážku a spadl na zem. Z půldruhého metru. Otevřel oči, s velikým úsilím vstal a ledabyle si rozcuchal vlasy. Ze stolku sebral svůj telefon a pokoušel se ho zapnout. Ten dopis jí už musel přijít.
Kdy ho psal? Před týdnem? Nebo dnes? Poslal ho?
Otázky se mu linuly hlavou a on upadl opět na zem. Zatnul pěst a bezmocně bušil do dřevěné podlahy. Obě ruce pak na dlouhé vteřiny zasunul do vlasů. Snažil se vzpomenout, co se stalo včera a co se stane dnes. Otevřel po dlouhé době oči a viděl své pramínky vlasy. Zdálo se, že jsou mokré. Musel ven. Stihl ještě uchopit jeden z použitých kapesníku sebrat telefon ze země a vyplivnout sliny. Šel k potoku rychlým krokem a cestu si krátil zapínáním telefonu. Nešlo to a on jí musel zavolat. Nebo někomu. Potřeboval vědět, co se děje. Klekl si k tekoucí průzračné vodě a uviděl svůj odraz. Když zaostřil, spatřil spoustu krve linoucí se z úst, nosu, uší, očí, rozmazané po tváři, vpité do vlasů, tekoucí po hrudi a divoce tepající na břiše. Telefon se konečně zapnul a on vzrušeně vytočil její číslo. Pak se odbelhal zpět do chatky. Telefon ležel v louži krve a vyzváněl:"Tůůůt,...Tůůůt...Tůůůt... Miláčku, kde jseš? Halo? Copak se stalo? Ty se se mnou nebavíš? Já si pro tebe přijedu, jo? Měla jsem o tebe strach. Měla jsem strach, že si myslíš, že tě nemiluju, nebo že jsem na tebe zapomněla. Pojedem spolu domů jo? Řekni něco! Miláčku! Kdepak jsi? Halo?" Ležel v chatce na zemi. Na posteli byla spousta kapesníků potřísněných krví a čistá propiska. Bylo na ní vyryto zlatým písmem - Parker. Z druhé strany pak - vzdycky si ho preci chtel:-*

Odjezd idiota

Kde je nálada z minulé soboty a neděli? Proč se o ni nikdo nestaral, aby vydržela? Nezalíval, nehnojil, nekoukal láskyplně na ni. Protivnej, jsem to ale taky já. Tak si týden odpočiňte. Nebo možná víc, nevím, kdy se vrátím. I am not leaving on a jet plane...

How long is it gonna be before we show the sympathy?!

Zpívá zpěvačka Here a já vzpomínám. Trvá mi to většinou víc než dlouho. A stojí to pak vůbec za to?
Asi všichni ví, že nejsem ten, kterej prohazuje společenské věty a větičky s lidmi, které dobře nezná, jen aby rozšířil svou síť kontaktů. Připomněl mi to v neděli jeden sympatický kluk, kterého vlastně vůbec neznám, ale trošku mi hlodalo, jestli bych aspoň něco neměl říct. Zatvrzele jsem stál a dělal ten smaženej sýr. Ne, neřeknu.
Kruh těch, co nazývám Mými přáteli má asi o hodně menší poloměr než většiny ostatních. A jsou za to oni vůbec rádi? Asi ne, nebo si to ani neuvědomují. Možná proto, že po nich nic nechci a jen trpělivě čekám co budou chtít oni. A oni nic nechtějí, nikam jít, nic prožít a na mě útočí pravda o prázdném životě. Bojuji, jenže marně. Už to vypadalo nadějně, ale on mě zradil. Zavrtal jsem se do svého středu a myslel na to, že to asi nemá cenu. Má síť je křehká, titěrná a odsouzená k zániku. A samotáři to mají spočítané. Jako Pavel Liška v Návratu Idiota. Nebo příklad nad příklady, nejlepší z českých filmových charakterů všech dob. Jirka Macháček v Samotářích. Rozhodně ale nechci tvrdit, že sahám těmto lidem, byť jen po kotníky.
Nemá to východisko. Post ani realita. Proto prosím každou mouchu v mé síti o schovívavost a aktivitu, co potěší.
Jak zpívá Amanda Palmer z The Dresden Dolls v úžasné písni Mouse and the model - we're desperate. A to já nejsem.
Pointa či načrnutí budoucnosti? Asi jen ta hudba, film a Rudišův průvodce Berlínem. Kdy se tam dostanu? Až si najdu pevnou síť. To je pěknej závěr. Snad. A jestli ne, tak mi to odpusťte. Prosím. Mám to slovo rád. Přijde mi tak čistě české a vlídné.

Do you believe in coincidence?

Věříte v náhodu? Náhodné setkání, náhodná shoda, náhodná událost, co vám změní život. Nebo je vše naplánované dopředu?
Měli jsme dvě kočky Amálky. Nemáme ani jednu. Už.
První byla zlatá. Kouzelně přítulná. Modravé hluboké oči. Mám na kočky alergii dvakrát plus(ze tří možných). Na psy jen jedno plus. Možná proto jsem nikdy ke kočkám tu pravou cestu nenašel. Možná je to tím, že jsou takové individualistky. Možná je to tím, že jsem úplně stejný. Amálka měla necelej rok, když utekla. Nebo neutekla. Vlastně nevím. Prostě zmizela. Kočky se prý toulají, ale po třech měsících už bylo jasné, že se nevrátí. Nějak jsme se s tím smířili. Přece jen pořád jsme měli a máme toulavou Mínu. Do toho štěně Nela, takže všechno šlo rychleji zapomenout.
Druhá byla mourovatá. Ráda mi spala na břiše. Hnědavé pravdivé oči. Stala se symbolem celýho kopání. Kamarádila se s krompáči a lopatami ještě víc než já. Ajda už žárlila, když jsme si pořídili Mínu. Ještě víc, když přišla Nela. Novou Amálku tak trošku ignorovala. Nela ale ne, přece jen je ještě trochu štěně. Hráli si a všem nám vykouzlily na tvářích úsměv. Jen pozorovat Amálku jak šplhá po vistárii a pak visí dolů, skoro padá a přiběhne Nela a jakoby jí chtěla zachránit.
Sprchuji se a slyším bolestný křik. Mamka křičí. Vybíhám ven. Co se stalo? Pak jsem stichnul. Viděl jsem tu krvavou louži. Ne! Nenene! Jak se to stalo? Ne! Tati, Ajda, no, chňapla po Amálce. Motala se jí kolem misky víš? Myslím, že jí rozdrtila hlavu. Ona je tak malá a bezbranná. Ne Ajdo, cos to udělala?!?!
Ajda byla ten nejhodnější pes, kterýho jsem kdy poznal. Vím, že to nechtěla udělat. Jen ten blbej Pavlovův reflex.
Tu krvavou skvrnu jsem smýval já. Rozšířil jsem ji o svoje slzy. Vše šlo do trasy D. Jak zkurveně typické!
Nevěřím, že se to mělo stát.

Bloguju na vlastní náklady

Radost nad třítisíctým kolemjdoucím. Tu jsem chtěl vyjádřit. V této době, kdy se na vás valí media zdarma či za směšnou cenu, se tento úspěch stává ještě větším. Nevím, jestli vy všichni dohromady, mí věrní, jste již v rukou měli tři tisíce vydání deníku Metro či prestižního společenského časopisu neTOOLsekemně, ale ani mě to netrápí. Nicméně se můžete spolehnout, že tento blog bude, až do odvolání, zcela zdarma. Oddechl jsem si i já, protože peníze jsou jen starost. Krásnou slunečnou neděli všem co včera dokopali i poslední plánovanou trasu D. Tím jsme předstihli i Prahu. Vyjádření pana Béma očekávám zítřejší ráno.

Třikrát Alejandro González Iñárritu a další pochybnosti

Alejandro Gonzáles Iňarritu je mexický režisér a má ve zvyku se sejít s celým filmovým štábem před začátkem natáčení a vyhodit desítky poupat červených růží do vzduchu. Proč to říkám? Nebudu vás tlačit prostřednictvím nějakých recenzí do násilného sledování jeho trilogie, ale pokud byste měli zájem, info si najdete, první dva díly filmů pak u mě... Trailery máte na liště.

Zjistil jsem, že nesnáším postarší pány se sexistickými vtipy. Čekám v holickém řeznictví a přede mnou si jakýsi namachrovaný zbohatlík okolo 45 letokruhů kupuje devět kilo domácího kabanosu, z toho tři kila jsou prý pro sousedku. Milý pán řezník vše zváží, namarkuje a oznámí cenu. Pan sexista se ještě zeptá, kolik z té ceny je cena kabanosu pro sousedku, tudíž: Kolik mi dá sousedka? Pan řezník oznamuje: 340! Načež pan sexista hbytě odpovídá: Třistačtyřicetkrát mi sousedka dá? To mám na celej rok. Chochó! Nezasmál jsem se a pan sexista mě nazval junákem. Tak už to někdy chodí.

Deník ukrajinského kopáče

Rozhodl jsem se vám zprostředkovat pocity, dojmy a strasti života obyčejného dělníka.

Sobota

Dvacet hodin spánku po náročném týdnu se švýcarským nespavým studentem Carlem mi přišlo vhod. Slunce pražilo, ale nedělalo skoro žádný stín, z čehož jsem usoudil, že by mohlo být kolem poledne. Šel jsem ven. Na dvůr. Už předtím jsem věděl, že bude potřeba vykopat pár "děr", teprve teď ovšem mé představy dosáhly konkrétnějších kontur.
Čtyřicet široký, šedesát až osmedát hluboký, jo?
Jo! přikývl jsem. A kolik toho je?
Asi šedesát metrů.

Kopeme tři. Já, můj ukrajinský bratr a nějakej pán. Kdybych mohl přemýšlet, vymyslel bych asi, že to je otec, ale nechtěl jsem se zatěžovat. Vše jsem směřoval jen do té díry.

Je večer, cítím se fyzicky silný a mentálně velmi slabý. Už máme dvě trasy - A i B. Dělám béčko. Sám. Půjčili jsme si další krompáč. Mám radost.

Konec. Sundávám rukavice a nalézám dva puchýře na palcích o velikosti bonbonu Bon Pari černorybízového. Co s tím? Na jehlu se mi moc klepali ruce a krompáč, můj jediný kamarád, byl až venku.

Neděle

Trasy se spojily. Máme radost. Dnes je na programu těžší úsek a já cítím únavu ze včerejška. Jak je to možné? Prohlížím si tělo a důvod nenacházím.

Au. Borovice. Svinjuška. Sakra sakra. Dozvídám se, že v roce 2004 před vstupem ČR do EU nějací škarohlídové předpovídali, že český občan se stane Eurolopatou celé EU. Usmívám se a jsem spokojená Eurolopata. S nulovým platem. Ovšem v eurech.

Píše mi Carlo. Vzpomněl si šikula. Ještě aby ne, když já mu napsal první. Pravidlo kopání číslo jedna sice velí nepřemýšlet nad nikým a nad ničím, ale stejně vymýšlím co mu mám přivýst. Kromě piva, samozřejmě. K radostnému kopání nám hraje erární směsice Linkin Park, Kryštof a čehosi, co jsem raději ani neposlouchal.

Můj ukrajinský bratr se mi pokusil ukrást můj krompáč. Má zlost neznala mezí. Pronásledoval jsem ho trasou A, B i tou novou spojenou a nakonec jsem se ztratil. Na mém krompáči vítězoslavně ležela Amálka. Hm, když si slečna usmyslí, ani Ukrajinec nic nezmůže.

Už se chýlil večer a já umytý seděl a váhal. Táhlo mě to ven. Slunce tvořilo dlouhatánské stíny a já věděl kudy má vést trasa C. Královská trasa. Kdybych ji začal kopat teď, už mi ji nikdo nevezme. Vyskočil jsem ze židle a hnal se k nástrojům. Ten první zásah země krompáčem vám zůstane v paměti nadosmrti. Stejně jako první nadechnutí nebo první milování.

Pondělí

Jsme v tom už jen dva. Každej má svůj metr, lopatu i krompáč. Každej svýho štěstí strůjcem. Každej spokojenej.

Dělám na Céčku. Nikdo se mi ho neodvážil vzít. Brácha si to kutá na té prodloužené. Pod vzrostlým vousem se mu směji. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

PS - Zjistil jsem, že z toho týdne mám jedinou použitelnou fotku