Největšími oříšky mého decision-making byly pro mě v té době, jak správně rozvrhnout síly, rozum a peníze, abych mohl být navíněný ve středu, v pátek a v sobotu. Aby byli všichni relativně spokojení. Spolužáci s maturitními projevy, přítelkyně s romantickým projevem, kamarádi s opilostní a celkově životní oporou, rodina s aspoň minimálním zájmem o její členy a čsob s černými čísly na výpisech. Proskakoval jsem hodinovými nočními cestami domů, kál se na kruhových objezdech před hlídkou a pár hodin poté jsem už nevrle seděl za clonou svého i erikova respektu v tramvaji. Asi jsem věděl, že to je moje jediná šance, jak si udělat vysokoškolský život, alespoň v kostce. Intenzivní kostce. Lehce se mi to z hlavy nevytratí a tak všem zúčastněným jedno velké díky, všem dotčeným poté jedna velká omluva.
Podmínky se diametrálně změnily. Místo kontrolování volné pětistovky na účtu pro dnešní večer, teď zírám na měsíční splátkový kalendář podobných avšak eurových částek do roku 2020. Sleduji s předstíraným nezájmem zkřivená ústa budoucích doktorů filozofie, ekonomie i medicíny při pomýšlení, že bych byl podřadný bakalář.
Bojím se jediného. Že vývoj mé morálky nebyl zdaleka tak rychlý jako vývoj všech okolních podmínek. Ten čapoun to vždycky věděl přesně. Snad si za dva týdny udělám hezkou týdenní Zeitreise do období Berlín 2009 - prázdniny 2010.
