Co posloucháš?

Jedno pondělí to prostě zvládl. Silná vůle nebyla nikdy jeho předností, ale ten den se to nějak sešlo. Vykalit se nešel v pátek, ale v sobotu. Tím pádem odpadl ten dlouhej spánek na neděli, co míval za příčinu probdělou noc na pondělí a ty pozdní příchody do práce. Uvědomil si to až během té ranní cesty na zastávku. Koukal kolem sebe a zjišťoval, jak že to vypadá ten svět kolem šesté pondělní ranní. Vypadal hrozně. Uši si zalepil sluchátkama, aby zachránil alespoň jeden smysl před tou okolní depresí, nasraností a celkovým pocitem, že je tu zase další debilní týden. Tenhle debilní týden ale jel podle jasnýho jízdního řádu alba AM. Sedl si na prázdnou dvousedačku a pustil Do I Wanna Know.

Seděl a ta písnička seděla ještě víc.

Ever thought of calling when you've had a few? Cause I always do. Maybe I'm too... busy being yours to fall for somebody new... been wondering if your heart's still open, and if so I wanna know what time it shuts.

Jak říkám, hnusný, depresivní pondělí, který se smutně otáčí za víkendem stejně jako se on otáčí někam zpátky za ní. Z myšlenky ho vyrušily ty kozačky, co kolem něj prošly a stouply si kousek přes něj na autobusový kloub. Byly krémový. Koukl zpět na svoje šedivý kecky a zjistil, že má každou ponožku jinou, ale se spojujícím prvkem v podobě děr v obou z nich. Nenápadně soukal kecky pod sedačku do bezpečí, kam nebylo vidět. Až pak se odvážil kouknout zpět na kozačky. Kalhoty a kabát, v jehož kapse byla schovaná levá ruka a usilovně hledala tu správnou písničku. Poznal to podle těch pecek, který prosvítali přes blond vlasy. Koukala z okna a on koukal na ten kabát. Tak dlouho, že málem zapomněl vystoupit. Vyhrnul si límec a přemýšlel, jestli se mu to nezdálo. Nemohl si totiž za nic na světe vzpomenout, jak ten kabát vypadal. Po cestě do práce se sám sebe vyptával. Proč nic neudělal? Co když jí už nikdy neuvidí? Ani ten její kabát? A ty pecky? Celej zbytek dne nad tím dumal. Nemohl jí nic říct, protože by to přes ty pecky neslyšela. Jediný s čím přišel bylo napsat vzkaz na lístek, kterej jí při vhodné příležitosti předá. Mělo to ale dva velký problémy. Musel by jí ještě potkat a pak taky vědět, co na něj napsat.

V úterý vstal ještě dřív. Vyčistil si kecky, našel stejný a neděravý ponožky a pod paže napráskal víc deoše než obvykle, jakoby to mohlo cokoliv změnit. Na nachystaný lístek pak z nouze napsal "Ten kabát ti moc sluší!". Vykřičník pak škrtl a dopsal tři tečky. Měl rád otevřený konce. Lístek strčil do kapsy. V autobuse rychle zabral včerejší dvousedačku a ještě jednou pro jistotu zkontroloval ponožky. Oukej, byl připravenej, tak pustil Fireside.

I can't explain but I wanna try, there's this image of you and I, and it goes dancing by in the morning and in the night time...

Kozačky kolem něj prošly a on nervózně žmoulal ten lístek v kapse. Plán byl jasnej, předá jí ho až bude vystupovat. Bez šance na reakci, facku či výsměch. Jo, byl trošku paranoidní. Periferně viděl, kam si sedla, takže se po zbytek jízdy snažil koukat z okna. Ještě jedna zatáčka a už se zvedal. Ruce se mu klepaly, ale měl je chytře v kapsách, takže si toho nikdo nemohl všimnout. Blížil se k ní, zvedal hlavu a vytahoval z kapsy nachystaný lístek. Konečně ji uviděl, vyvalil oči a ruka s lístkem vystřelila zpět do temnoty hluboké kapsy. Vyskočil z autobusu, zrovna když se zavíraly dveře. Po cestě do práce si pak vyčítal zanedbanou přípravu. Ty seš ale blbec. Jasně, že dneska nebude mít na sobě ten kabát, když je asi deset nad nulou. Měla ho vůbec včera? Nebylo náhodou taky teplo? Ty seš zralej na Bohnice.

Ve středu skoro zaspal. Jen v trenkách vyběhl ven očíhnout teplotu. Supr. Mrzlo. Než se nadál, seděl na té dvousedačce, kozačky prošly kolem něj, šilhavé levé oko zpozorovalo kabát, ze srdce spadla kovadlina a přepnul na Knee Socks. Pak už to šlo jako na drátkách. Zatáčka, zvedačka, úsměv, lístek, rychlý odchod a v uších:

And you were sitting in the corner with the coats all piled high, and I thought you might be mine.

Jak říkám, všechno mu to sedělo. Po cestě se už jen ujišťoval, jakej je borec a že se na něho nejspíš usmála.

Ani nevím, co od toho čtvrtku čekal. Že nastoupí do autobusu, ona poběží za ním, padne před něj na kolena a bude prosit ať si vezme to její číslo, protože to jeho gesto s lístkem bylo tak romantický a nebojácný. Nebo, že si takhle budou předávat lístečky, každou ranní cestu, několik metrů od sebe jako dva hluchoněmí, co se ještě nenaučili znakovou řeč. Asi zrovna myslel na ty hluchoněmý, když kolem něj prošly kozačky. Hned za něma pak černý polobotky. Kozačky sedly k oknu, polobotky vedle nich a on se zařekl, že se nad kolena nepodívá. Hlasitý smích polobotek mu ale překazil plány. Podíval se na něj, nechtěl si to přiznat, ale nejspíš proto, aby zjistil, jestli se náhodou nesmějí jemu. Nesmáli. Ona něco vyprávěla a on se bouchal do stehen. Debil. Přepl na I Wanna Be Yours. Zatáčka, zvedačka, nasrání a v uších:

I wanna be your vacuum cleaner, breathing in your dust, I wanna be your Ford Cortina, I will never rust. If you like your coffee hot, let me be your coffee pot, you call the shots babe, I just wanna be yours.

Po cestě se presvědčoval, že to určitě byla stejně kráva. Před očima měl jen ten její kabát a pecky. Třeba jí ale v uších jel Bruno Mars on repeat. A s klukem, co na počkání chytá granáty, se moc poměřovat nedá.

V pátek byl ještě pořád nasranej. Nevím, kde ty zbytky naděje vyškrábal, ale vstal a šel na ten stejnej autobus. Na povzbuzení mu zněla Snap Out Of It:

I wanna grab both your shoulders and shake baby, snap out of it, snap out of it, I get the feeling I left it too late baby, snap out of it, snap out of it!

Asi ho slyšela. Nebo to spíš všechno bylo rozhodnutý dávno před tím. Zatáčka, její zvedačka, její úsměv, její lístek na jeho klíně. Rozbalil ho až v práci.

Dík. To byl JENOM brácha! Co posloucháš? :)

Podíl z ní

Co to jako zkouší? Jsou to moje narozeniny. Mnou vymyšlenej víkend na Pradědu. Ještě jsem ho sem dovezl svou károu. Teda naší. Teda rodičů. To je ale jedno, sakra. Hlavně ona je moje. No, ještě úplně ne, ale bude. Až mě pozná. Zatím znám já jí. Nevím, kolikrát už jsem prolezl její zeď a snažil se něčeho zachytit. Otravný fotky s kočkou, se kterou se neustále ňuňá, jedna selfie s kámoškama střídá druhou. Normálně by se mi to nejspíš hnusilo. Hlad je ale nejlepší kuchař a já měl momentálně velkej hlad. Na ni. Taky možná trochu na chipsy, ale ty už došly. Většina pokoje už spala, jen on s ní seděl na mé posteli a něco do ní valil. Byla už asi neděle ráno, radši jsem se na hodinky nedíval. Neděle je dojezdová a já se teprve rozjížděl. Byla teda sobota, určitě. Myslel jsem si, že jí mám načnutou, ale to jejich odpolední ježdění na dvou prknech a jedné kotvě mi zkazilo celou mou režii.

Co to jako zkouší? S klukama jsem domluvil, aby to letiště nenápadně "zbylo" pro mě a jí. Teď se tu sáčkujeme ale tři. Já, ona a on. On Onan Onanovič. Onan už spal. Ona asi taky. Z telefonu mi ještě hrála tichá hudba. No nic jdem na to. Rukou jsem vklouzl pod její peřinou a hlavou se přiblížil k jejím vlasům. Aspoň jsem si to myslel, nebylo toho moc vidět. Nahmatal jsem záda a začal je hladit přes tričko. Ani se nepohla. To je jasný, na zádech jsou tak tři hmatový buňky, to nám říkali už na základce. Musel jsem to přesunout na citlivější části těla. Ruka mi po tričku sklouzla až na kalhotky. Opatrně, lehce ale zase ne moc lechtivě. Soustředil jsem se na vyvážený tlak mých prstů na jejím zadku, kterej jí měl přesvědčit o tom, kdo je ten pravej. Přejíždění po těch bokovkách jsem střídal s bodovou masáží tu na její levou a tu na její pravou půlku. Nic. Třeba si to užívá, dělá zagorku a nechce dát nic vědět. Začal jsem s hnětením. To jsem měl vyhlášený. Jestli se teda vůbec holkám dá věřit, když ti řeknou, co se jim líbí a co ne. Šlo to ztuha, ale šlo to. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem uslyšel ten toužebně očekávaný vzdych.

Mmmmmmmmh!

Byl jsem tak nadšenej, že jsem se vůbec nerozpakoval a začal hníst s rychlostí a intenzitou, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejlepší kuchyňský robot Bosch. Asi mi ten můj velkej omyl měl dojít dřív. Přece jen byl ten zadek nějakej velkej a ty bokovky měly dost tlustou gumu. Taky jsem asi na chvíli zapomněl, jak dlouhá ta moje ruka šmátralka je. Naštěstí nejsem impulzivní, takže jsem ten jeho zadek nenápadně dohnětl, šmátralku stáhl k sobě, zvedl se a šel do sprchy smýt ze sebe stud a jeho zadek. U dveří jsem ho ještě zaslechl, jak jí šeptá:

Můžeš pokračovat, už odešel.

Podíl krav na světě

Ty noční cesty domů s mladší ségrou jsem nemusela. Ne, že bych jí neměla ráda. To měla. Teda aspoň přes den. V noci mě trochu srala. Tím, jak držela cigaretu jako kdyby byla jánevímjak ošlehaná životem. Tím, jak za ní pak většinou došel ten její nagelovanej bf, co sežral všechnu moudrost světa, protože má předplacenej reflex a jardu plesla v kámoších na fb. Hlavně ale těma jejíma radama po cestě domů, jak opravit můj život, kterej ale žádnou závadu neměl.

Proč sis z toho Bořka dělala prdel, seš blbá? Konečně hezkej kluk, co po tobě zjevně jel. Vrátil se z toho erasmu ze španělska, takže teď určitě někoho hledá, změna prostředí, samota a tak, víš? A to strniště mu dost slušelo. To jako sakra není tvůj typ? Kdo by pak mohl být tvůj typ? Nějakej tip?

Já nechci žádný mladý štěně se strništěm, chápeš to? Já chci někoho, kdo si holí bradu, ale neholí koule. Někoho, kdo nebyl na erasmu ve španělsku, ale byl na vojně. Někoho, kdo nemá fotky pyrenejí na fbčku, ale diáky z tater doma v krabici.

Nějakýho starýho fotra s pivasem jo?

Jo. S povislým břichem, ale pevnýma názorama. Co nezná rozdíl mezi ajpodem a ajpedem, ale puškinem a dostojevskim. Co o elektřině ví víc, než že proudí ze zásuvky. Co nemusí po pátým pivu přepínat na křídla. Co je zdravě homofobní a nezdravě žere.

To si děláš srandu ne? A neměl by mít taky omývatelnou šprcku schovanou ve vyřezávané krabičce?

Ne, protože až ho budu mít, tak žádný šprcky potřebovat nebudem. Budem jenom plodit a rodit. A víš proč? Abysme na tomhle světe trošku snížili podíl krav jako seš ty!

Podíl ze zisku

5:59
Crrr.
Au.
Ráno. Tvrdý pondělní. Odhrnula si vlasy ze tváře a shodila budík na zem.
Bum.
Sakra.
Otočila se na něj. Ani se nepohnul. Z koutku mu pomalu odtékala slina a rozpíjela se na polštáři.
Och.
Sexy.
Neohrabaně vstala, hrábla po zeleným jablku a spěchala na záchod. Zakousla se do zelenáče, vyhrnula si spací tričko, stáhla kalhotky a dosedla na mísu. Úplně rutinně, jako každý debilní pondělí. Notovala si do přerušované melodie odrazů čůrku o porcelán - why'd you only call me when you're high, lalalala. Pravačkou trhala zewu extra soft a levačkou sahala po kalhotkách. Několikrát promáchla. Konečně otevřela oči a mezi pokrčenýma nohama do X byla jen dlažba.
Hmm.
Mhh.
Takže včera něco bylo. Určitě ji ožral. Jazykem si přejela po horním i dolním patře.
Rum.
S kofolou.
Na kocovinu neměla čas. Rychlá sprcha, čisté bokovky a náročná soukačka do těch šedých upnutých. Povzbuzující plácnutí po tom vytvarovaným pozadí a zničující útěk na tramvaj.

Nevadilo ji, že je sekretářka. Usmívala se na návštěvy, dělala kafe z kapslí a nechala na sebe koukat v těch šedých upnutých. Za pětadvacet hrubýho, no kdo to má? Ani ten její slinta tolik domů nepřinesl a to má na sobě oblek, v něm vizitky a ještě hlouběji pod něma ego CEO. I proto ji nikdy nepřišlo, že by měla mít víc peněz. Asi to bylo divný. Holky jí říkaly, že je blbá, protože každej normální zaměstnanec se cítí finančně nedoceněnej. Ona ale věděla, že ode dneška už nebude ani doceněná ale sakra nadceněná. Jenom ještě nevěděla o kolik.

49. Tolik kapslí spotřebovala, než jí ta stará účetní přinesla očekávanou obálku. Roztrhla ji a oči jí těkaly po všech těch kolonkách. Fond pracovní doby, čerpaná dovolená, náklady zaměstnavatele, blabla, nemohla to najít. Zhluboka se nadechla a jela znovu řádek po řádku. Jak to asi ten blbec nazval? Podíl ze zisku! Padesát litrů. Navíc. Zhluboka vydechla, obálku strčila do kabelky a šla uvařit padesátku.

Někdo by šel asi do hospody, jiná nakupovat prstýnky. Ani neví proč šla do té posilky. Nebyla tu už pěkných pár let. Asi si chtěla vyčistit hlavu, venku mrzlo a tak zvolila tělocvičnu plnou potících se bušičů a zadků v růžových legínách.

Na pásu s obtížemi nacvakala 10 km, strčila si sluchátka do uší a vyběhla. Chtěla si pročistit hlavu, ale ta odmítala. Byla zase minulá sobota a ona se vracela do práce. Pro klíče. Bylo odkódováno. Hm. Asi někdo včera zapomněl. Vyskákala po schodech do patra, v uších se zrovna rozjel refrén a jí se naskytl otevřenými dveřmi do ředitelny ten tragikomický obraz. Zlatý řez tohoto obrazu byl ředitelův obří chlupatej zadek, kterej sebou míhal do stolu a zase zpět od něj. U kotníku měl srolovaný šedivý tepláky a fosforově zelený tričko pak vyhrnutý někam do půli zad. Až po chvíli si všimla koho vlastně klátí. Miladu z podpory prodeje. Chtěla se otočit a potichu sejít zase zpět dolů, ale nemohla od toho výjevu odtrhnout oči. Po chvíli ale Milada vykoukla zpoza řídi, asi toho měla dost a chtěla zkontrolovat, kolik je hodin, zahlédla ji a začala pištět.

Pak už to šlo rychle. Útěk domů. V pondělí na kobereček k řediteli a nabídka finanční odměny za mlčení. Souhlasila. No a teď je tu, na pásu a rozhazuje první dvoukilo z nově nabytého "podílu ze zisku". Chvíli přemýšlela, že teď vlastně má mnohem větší motivaci snažit se o dobrý hospodářský výsledek firmy. Podíl je podíl, tady končí prdel. Uchechtla se. Zkontrolovala, kolik jí ještě zbývá na téhle kopcovité trase virtuální přírodou. Písnička skončila a proto uslyšela ten pozdrav. Čas se zpomalil jako v té nejdůležitější akční scéně před výbuchem bomby. Zvedala hlavu od pásu směrem, kde tušila onoho neznámého známého. Do uší ji začly proudit první tóny dalšího tracku. Škrobeně bílé tkaničky, černé justdoit, šedé tepláky. Zvýšila frekvenci kroků, ale tepovka atakovala maximum úplně z jiného důvodu. Pohledem dojela k pasu, kde se šedá střídala s fosforově zelenou a hlavou ji proletěla ta poslední myšlenka.

On jí klátil ve smradlavým oblečení z posilky.

Pravou nohou si přišlápla levou tkaničku, tím zvrtla levý kotník a zřítila se na pás, přičemž se hlavou švihla o multifunkční informační panel, který právě ukazoval tep 188.
Bum.
Au už ani nestihla říct.
Když konečně přiběhl doktor, ležela zhroucená za pásem, který stále obíhal a každou druhou vteřinu vynesl na světlo světa velkou louži krve.
Doktor se podíval na informační panel.
Pulse 0, Time 17:59.