Pravda je to čemu věříš aneb Strfky-frky vs Scarlett Johansson

Jak tenká je jen ta hranice? Kolik detailů se musí změnit, aby to začlo fungovat? Stačí dobrej kameraman, pěkná hudba a svůdná herečka?
Asi ne.
Pátek 20:01, a na displeji svítí: DISC OPEN vkládám rozviklané dévédéčko a snažím se najít vhodnou pozici na gauči. Lucky Man Films - jo, to můžu. Ještě nikdy jsem nevěděl tolik o filmu, aniž bych ho viděl. Grandhotel, plakát visí, knížka přečtená, tričko jsem držel v ruce. Co jsem taky mohl čekat. Už jsem četl lepší knížky a viděl lepší filmy. Nevím, nějak už od Jedné ruky mi ten Taclík nesedí. Ale za to Plesl byl skvělej (a to ne proto, že má podobný vlasy, jak já!). What's up?...
Pátek 21:45, DISC OPEN, vkládám kýčovité dévédéčko. Novej film Woodyho Allena a v hlavní roli jakejsi stydlivej mladík, hmm... Obarvená Scarlett Johansson, které se daří vžít do role sexy američanky. Ale koukat na 110 minut o ničem, když pak ten stydlivka zastřelí brokovnicí dva lidi a vy pochopíte scénu z 48. minuty, to za to snad ani nestálo.
Sobota 09:15, DISC OPEN, vkládám dévédéčko plné nadějí. Skvělej film. A českej. A stydlivej herec s normálníma vlasama. A zase Klára Issová a Jarda Plesl v pětkrát lepších rolích než v Grandhotelu. Dostavují se obdobné pocity jako z oné neděle. Jo, tak tak bych si představoval sobotní ráno. Hodně štěstí vám všem v hledání vašich osudových filmů. Pravda je to čemu věříš!

Three songs which remind me three specific situations...

1 - schody do prvního patra, sobota 21.7. večer
2 - cesta městem na 53ku v noci z 28.2 na 1.3., po Mňáze
3 - pure beauty

Krize v Polné podruhé aneb 48 minut 36 sekund versus 5 nočních SMS

Letí to. Ro(c)k. Polná 2007, měl to být revoluční ročník, aspoň jsem to říkal ve vlaku cestou tam. Byl? Byl! Věci mi zacvákávaly do hlavy přesně, jak jsem vždycky chtěl. Pochopil hodně, vyhrál málo. Vždyť už mám největší vítězství dávno za sebou, tak co jsem čekal? Jo možná být trošku hodnější a míň sprostej. Ale každej den není posvícení. Nebo podsvícení? Seděl jsem celých 10 dní v čele a naplnilo mě to hutnou sebejistotou. Vtipkovat přímo z očí do očí přes 10 metrů dlouhý stůl mě bavilo, i když to bylo asi trošku riskantní. Moje citoslovce Mmmmmhhhhh při každým jídle se stalo jakýmsi symbolem na kterej se nezapomíná, takže až mi příště nebude něco chutnat... Mmmmmhhhhh! Nebudu se rozepisovat, abych nebyl obviněn, že jsem nějaká drbna, co neumí udržet tajemství. Byla revoluční a já se měním, už za chvíli...

Každá holka někoho má, dokud není s tebou!

A tak nezoufej! Jen se trošku snaž, zapni mozek a vypni to dole. A poslechni si I'm the exploding od EOST!

Každý chce být tak trochu Samotář!

Líbám ruce i nohy slovenské veřejnoprávní televizi, přesnějí kanálu Dvojka. Neděle, čtvrt na jedenáct a prožívám dodatečné záchvěvy kritického smíchu při sledování fotbalového přenosu na skvělé stanici ČT4. Ten moderátor měl fakt dost. Ale to není důležitý. Taťka s kterým jsme si vtipově notovali odešel k Felklům a já tam zůstal v té své oblíbené, leč tak nepohodlné pozici sedolehu. Oči se klížily a myšlenkama už jsem byl uprostřed spánku. Reflexivně projíždím další tlačítka na ovladači a vlastně ani nevím v co doufám, aby tam bylo. Šestka. To krásný číslo. Jo začínaly Samotáři. Srdce mi vyskočilo až na podlahu, tak jsem ho musel sebrat a nacpat ho zpátky. Abyste pochopili, celý odpoledne, kdy jsem maloval a miloval, lépe natíral a zpíval, jsem projížděl (mimojiné také) soundtrack Samotářů. Nevím, ale připadá mi, jakoby soundtracky Samotářů a Jedné ruky byly úplně z jiné planety. Mnohem lepší planety. Asi to bude tím, že za nima stojí Honza P. Muchow. No koukám na ten film (bez reklam!!!) s jedním nádechem a úplně zapomínám, že jsem chtěl po fotbale na záchod, málem se mi to vymstilo...:o) Naprosto geniální. Popraskaný rty, nehybná ruka, menší záděr na levém prostředníku, ale to všechno Jirka Macháček spolehlivě vyléčí, protože: "Ten je tam ale neuvěřitelně zaháknutej"
"Ale nepovezeme ho, že ne?"
"Jak bysme ho mohli vízt, když je tam tak zaháknutej... Já se jenom koukám, jak je tam zaháknutej"
Poprvé jsem Samotáře viděl asi před 4 rokama, pak asi dvakrát a teď. Možná jsem jenom pomalejší, ale přišlo mi, že až teď jsem pochopil ten skrytej význam, kterej je v každým lepším filmu. Mechanickej Pomeranč jsem viděl třikrát, Full Metal Jacket dvakrát, Matrix čtyřikrát a nepřijde mi, že bych je pochopil. Jo asi jsem divnej. Žvýkám modrou Orbitku, je půl jedné a já chci, aby ses probudila.
BTW - Dneska jsem sám sebe potěšil, když jsem zjistil, že jsem odposlouchal skoro všechny slova z písniček 14 a 16 a tak nic nebrání zpěvu, juchů.
PS - úplně nejvíc příkladný řádky z 16ky, který jsou moc charakteristický, ehm:
I do not want to know, what you did last summer
but I want you to be with me tonight.
I do not want to hear, what you always said to him
but I want you to talk with me tonight.
I do not want to see, what is surrounding me
but I want you to see me tonight.

Jelito - 10.část

Posral jsem to! Úplně, neskonale, neodvratně a neomluvitelně. Začátek revoluce a já nechal dědu umřít bez jediného slova. Nemá cenu vysvětlovat, kolikrát jsem to chtěl následně změnit, kolik nocí jsem prořval, kolik dní jsem propil a kolikžil nařízl. Nebylo to se mnou dobrý. Bylo to v prdeli. Ale už je to 18 let pryč a teď jsou jiný problémy. Tak už na to přestaň myslet. Prosím. Bože!

Nahnědlá, jakoby od jemného struhadla lehce sedřená ruka ležela na stole. Žilky nebojácně vystupovaly a zase zalézaly z pod kůže. Něco svírala. Jahodová Milka, maxi balení, gramáž 185 g, 2869,456kJ/100g. Snad se bude líbit. A chutnat. Jo doufal jsem a nic jinýho mi nezbývalo. Žádnýmu chlapovi nic jinýho nezbývá.
Čekám. Měla přijít už před 5 minutama. Nebo 35? Čert to vem. Je mi jedno, že tu trapně sedím sám. Však tamten rozcuchanej kluk naproti sedí taky sám. Pche! Jo, ženský se na nás nakonec vždycky vykašlou. Už jsou prostě takový. Potůček kritických myšlenek se začíná vlévat do veliké řeky s názvem Mužské stupidní názory, když Alča vstupuje do restaurace. Bouchám do srdce, které mi uvízlo v krku a reflexivně si měřím puls. V ruce drtím Milku. Chudák. Mám jí dát pusu, nemám jí dát pusu? Mám! S úsměvěm se potajnu blížím k její tváři a špulím rty čerstvě ošetřené Labelem Classic. Asi 3 mikrometry od její narůžovělé tváře ucukne a já jí jen nosem upravím vlasy za uchem. No jo, co mě to napadlo. Moc sebevědomí, málo sebekritiky. Zásadní chyba. Trapně předávám utvořenou drť z Milky a obratem se mi dostává nečekané pusy díků. Co to?
Abych do toho taky vstoupila, je potřeba Borka trošku podráždit než cíleně zaútočíte slečny. Musí vědět, že je to ve vaší/mojí režii. To se hnedka naučíte, veřte mi. Vaše Alča.