Suddenly I see.

Tmou se táhne pomalý kouř z rychlé cigarety před brankou. Sluší mi to, cítím to. Poslední šluk a jde se dovnitř. Teda spíš dolů. Jsem v malém městě s malým prostorem a malými ambicemi. Ňadra mám ale myslím přiměřeně velká. Alespoň podle pozorování kluků.
Po neúspěšné fázi nahánění kluků, když mi bylo čtrnáct, sprchovala jsem se třikrát denně a kradla líčidla starší sestry mi bylo jasný, že to nebudu mít v životě lehký. Zkoušela jsem psát a brečet, malovat a smát se, milovat a křičet. Všechno marné. Nedokazála jsem nikdy přesvědčit sama sebe, že to je to životní křeslo, do kterého padnete a víte, že je to ono. Příjemně vypolstrované, opěradla tak akorát a ta vůně. Jako když sedíte na břehu rybníka, chodidla máčíte ve vodě, foukáte do bublifuku a je vám dobře.
Fotila jsem kýčovitě pokusy o originalitu, natáčela plavání štěněte i autoerotiku. Zkoušela jsem vodku cranberries pít , vegansky jíst a pak blít. Nosila jsem barety, punčochy a chodila naostro. Vkus v literatuře, filmu a hudbě mám ryze zlatý (dle autora blogu). Co z toho?

Leták místní začínající kapely, které zmizel zpěvák mě nezaujal. Napřed. Teď jsem ale tu.

Kluci jsou zarostlí ale sympatičtí. Pokukují, prohrabují si řídké vousy a šibalsky pomrkávají.
Tak něco zkusíme ne? zvolám uskrávajíc druhou dvojku Rulandské šedého, které bohužel bylo opravdu nějaké šedivé. Mít zkušebnu spojenou s vinným sklípkem je zjevně ryze praktické.

Kluci začnou a já se nervozně pohybuju mimo rytmus. Tvářím se profesionálně a trochu sexy. Snad mi to jde. Doufám.

Hey You,
hidden inside me.
Hey You,
looking like fear.

Zkouším se trefovat. Text jsem si měla přinést vlastní. Nic o lásce a žádnou pózu - zněla rada kluků.

My own schi-zo-phre-ni-aaaa - křičím a myslím na všechen ten hnus, co si každý v sobě ukládá a nosí a kterého se nejde jen tak zbavit.

I'm a freak
in a nutshell
I must peek
when I'm naked

Po chvíli bylo ticho. Koukali se na mě. Všichni.
Čekala jsem na jejich reakce a nervózně si dolévala šedé.

Víš, představovali jsme si něco trošku jinýho. Myslím ten text. Jsi pěkná holka.

Už zase. Jsem pěkná holka. Asi si to nechám vytesat na náhrobek.

Já na tom ještě zapracuju. Dejte mi pět minut.

Vychází ven, kde se mezitím hustě rozpršelo. Na nic nečekám, sundávám podprsenku, zahazuju ji do keře a zakláním se. Kapky mi bubnují na prsa zakrytá jen tenkým tričkem. Vzrušuje mě to. Soustřeď se Moniko. Sakra. Po chvíli jsem úplně mokrá. Sebevědomě se vracím do zkušebny. Na mém MacBooku pouštím píseň, přikročím k mikrofonu, roztáhnu ruce, otevřu oči a zpívám... Pak kouknu na kluky.

Souhlasně na mě mrknou.

Já pán, ty pán, ale kdo má peňauze, ten je ještě větší pán.

Výsledky z SAT přišly. Vysvědčení draze přeložena, vše vloženo do obálky a odesláno vstříc Severnímu moři. Stálo to spoustu peněz, i když v porovnání s potenciálním školným pakatel. Poněkud asketický víkend proběhl v tónu 14 hodinového příspěvku překládání, které je ještě možno připsat k listopadové předvánoční výplatě. Vánoce a typická bratrská peněžní hádka. Asi některý dárky přeháním, jen mě to vždycky popadne, touha udělat radost, nebo spíš pokrytecky překrýt nedostatečnou laskavost ode mě přes celý rok. Sám nevím. Bratr si ty dárky určitě nezasloužil za celou dobu našeho společného pobývání, ale přece jen mě celý život formoval. A dědovi jsem ty filatelistický katalogy z Ameriky objednávat asi taky neměl, ale sakra až budu třeba i bezdětnej děda, tak by mě to potěšilo. Myslím teda. Prostě mě tím bratr štve a tečka. Všechno sakra není o penězích a je zbytečné tu o tom tlachat. Momentálně mě popadá neskonalá touha dostat devadesátitisícoeurové stipendium a vypadnout. Studovat pilně, pracovat ještě víc, pak mít malý byt v centru evropského města, přicházet domů až v noci s krabičkou z fast foodu, lehnout si do vany a čekat na MMS. Nebo to zapáchá moderním patosem?

Přispěju rád svou troškou do klína

Konec se blíží. Jistě, že každému přijde, že jsme ničeho nedosáhli, náš kolektiv stojí za spláchnutý exkrement, s nějakými srazy po letech jako celá třída se můžeme rozloučit, vzduch je přesycený pomluvami a přesto jsou do něj pumpovány další a další. Někteří už nemůžou ani otevřít ústa a pronést první slabiku, aniž by se neozval šum posměšků a vtipných poznámek. Opíjet se chodí úzké skupinky, tančit chodí skupinky ještě užší, milé slovo vám řeknou jen dobře známí a předem připravení jednotlivci. Maturitní promítání fotek profesorů bude dozajista povedené. Toto není manifest odporu, jen přiznání viny. Kdysi jsem psal něco o tom, že "Ráďo, já tě vlastně vůbec neznám.". Ponechám stranou, že se asi taky moc dobře neznám. Uplynuly roky a já se ptám, kam jsem se posunul? Světlý okamžik tanečních a De Luxů byl rychle utnut. Sedím a přijdu si ve stavu vědomí o ostatních, asi jako druhý týden v prváku.
Vy jste taková tichá třída. Asi jsme vás špatně nerozdělili. Ba ne, jen všech těch 27 zhroucených postaviček je zvláštně prohnilých.

Nechci být výmluvou pro naplnění ďábelského plánu na maturitní nástup a ztrapněně přihlížet. Přemýšlel jsem, co naší třídu spojuje. Jakým směrem bychom se mohli vyjádřit toho večera, který bude pro nás jedinou příležitostí. Jakou po nás zanechat stopu.
Na žádnou z těchto otázek jsem si neodpověděl - tanečním vystoupením, pokud možno brnkajícím na vtipnou strunu předstírané homosexuality.
Asi jsem pesimista. Asi jsem ovlivněn dlouholetým působením v dětském dramatickém oddíle. Nejsme kolektivně vtipná třída a dělat fórky takovéhoto typu, nejenže je myslím pod úroveň, ale hlavně není tak jednoduché vyperformovat k úspěšnému dosažení cílů. Věru bych nechtěl být v kůži našeho milého gaye, na kterého hledí KD Sidia bez očekávaného smíchu.

Prý máme tmavé růže. Při hodinách se tváříme jako mrtví. Ptám se jen, proč najednou oslavovat život tanečními kreacemi. Proč působit tak falešně a konformisticky, v tak zřejmé podobě? Proč neudělat něco, co víc vyjádří, jací jsme byli, i když to nebude tak milé. Hledám pouze alternativu.

Probleskla mi hlavou představa pohřbového happeningu, už když jsem slyšel o těch kytkách. Tu papírovou rakev s nápisem našich studijních let, do které bysme házeli naše smuteční kytice jsem si domyslel až později. Zmrtvýchvstání by už bylo asi mimo realitu. Plus mou pohřební píseň už dlouho znáte.:) Já jen, proč ne něco méně tradičního, něco po čem by vás babička nepohladila po rameni a neřekla : "Ten nástup jste měli hezkej Mařenko. Tak co kterej je od vás největší fešák?" Něco, co by všichni nepochopili. Co by všichni nechválili. Něco, co by ale více odráželo skutečný stav věcí s mírným stupněm recese či sebeironie. Já na to však know-how nemám.

Proč si jednou nezakritizovat a neudělat srandu na náš vlastní účet. Jakýmkoliv způsobem, který nebude nasáklý pózou a populárním vzezřením.

A protože si netroufám vystupovat veřejně před kýmkoliv, mým jediným cílem je pouze otevřít platformu pro diskuzi aspoň tady. I když si nejsem jistej, jestli bude mít někdo zájem se projevit, zvlášť když k mému smutku poslední dva nefiktivní posty zůstaly bez odezvy. Každopádně hbitá kritika mé, či nastínění jakékoliv jiné alternativy vítáno.

PS - I hold a PhD in Horribleness!

Ráďa - nesahat!

Čistil jsem svůj psací stroj od nadbytečných částí a omylem jsem narazil na složku s tímto podivným názvem. Srdce mi začlo rychleji bít a já si nebyl schopen vybavit situaci, kdy bych tkaovou složku vytvářel. Po otevření mi však bylo jasné kdy a proč. Tu složku bych nejradši přejmenoval na Malá složka, vše je v ní mladé, bezvousé, zamilované a nějak mi to evokuje to slovíčko malá. Mno ale je myslím na čase postavit se tomu čelem a sáhnout do té složky. :)

Pražský snář 6./7.11.

Uff a je to tady. Nejsem si jistej, jestli se po tomhle dvoudenním výletu vše prolomí, ať už k horšímu nebo k lepšímu. Jestli začnu odznova a odjinud. Do zad mě tlačí tisíc a sto stránkový The Official Guide for SAT. V dobré víře jsem si jej koupil, v tvrdou přípravu měsíc před zkouškami věřil, jenže dnes jsem zjistil, že jsem ho od Švýcarska neotevřel. Typické. No snad bude v IC Leoš Janáček místo a já si aspoň část 4-hodinového cvičného testu udělám. Vagon za lokomotivou vypadal prázdně, chodbička zela prázdnotou. K mému zklamání byla všechna místa ve všech kupéčkách zarezervována z Ostravy do Prahy. Utábořil jsem se u sympaticky vypadajícího okna, pokoušel se najít nejméně bolestivou polohu těla a rozhodoval se, zda vzít do rukou několik kilogramů vážicího Guida nebo tenounké Symposion s poněkud náročnějším obsahem. Ochablé svalstvo mi nedalo jinou možnost než sáhnout po Platónovi a utěšoval jsem se tím, že se večer v bytě nějakej ten test stihne. Nebudu se rozepisovat o cestě, snad jen postačí, když řeknu, že všechna místa byla rezervována dívčím pevěckým uskupením Tralalala a nepřetržitě byla na programu zkouška jakéhosi kánonu, do kterého se zapojovala všechna kupé a i když holčičky šly na záchod, tak si nahlas pobrukovaly tu otravnou píseň. Bylo to nekonečné. Platón putoval po pár minutách zpět do batohu a já se pokoušel přemístit někam do budoucnosti.

Praha. Dvě zastávky metrem. Rychlý nákup v supermarketu. A už jsem stoupal tou starou budovou do třetího poschodí. Na dveřích mě vítala nálepka The Bombers, uvnitř pak 14°C. Dopadla na mě úzkost a já potřeboval slyšet nějaký jiný hlas než ten, co sídlí v mé hlavě. TV Barrandov. Úleva. Z hladu jsem si šel radši bez večeře lehnout. Ke spánku mě doprovázel Honza Zeman v díle Kleště. Budík nastaven na 5. Dobrou.

Prudce jsem se nadechl a zvedl se z postele. Co se děje? 3:30. Proč jsem vzhůru? Pomalu jsem se položil zpátky do postele a začlo mi to docházet. Obrysy snu se vynořovaly a já si je urovnával. Byla tam Ona. Zase. Sakra. Lezl jsem za ní oknem. Do sklepa. Líbali jsme se.
Ne já nemůžu. řekla Já už chodím s Katkou.
S Katkou? Jako s nějakou holkou Katkou?
Jo já jsem totiž...
Znovu jsem vyskočil z postele. Co to je do pr***? Proč? Co jsem komu udělal, že se mi odvděčuje takovými sny? Bylo mi blbě. Měl jsem hlad, žízeň a zžírající touhu vypadnout z téhle samoty v bytě obaleném prázdnými krabicovými víny, kde jsem byl jen stínem slavnějších a dokonalejších. Ach jo. Musíš jít ještě spát, říkal jsem si. Zavřel jsem oči a přejížděl si v hlavě roztrhané kousky snu stále dokola a chtěl jsem se do něj vrátit. Už jsem si myslel, že usnu, když se ozval budík. Nevěděl jsem, jestli jsem spal nebo ne, věděl jsem jen, že mě ta písnička osvobodila z dnešní noci, na kterou asi dlouho nezapomenu. Písnička pořád hrála, seděl jsem nahý na posteli v přetopené místnosti a přemýšlel, jak dlouho už mě budí. Rok? Dva?
Zapnul jsem TV Barrandov. Žádné zprávy o stávce DPP. Úleva. Dobrá máma. Víc do sebe asi nenasoukám. V batohu jen nejnutnější, v hlavě zmatek, před očima snové obrazy. Jdu Prahou, která vykazuje v sobotu o půl šesté ráno všechny znaky afterparty. V metru jsem snad jediný, kdo si toto ráno stihl vyčistit zuby. Usedám a nechávám se unášet zvuky postindustriálního Manchesteru 70. let. Zrovna když pomyslím na rozhovor s Antonem Corbijnem, který mě posunul ke Control, propadám se přesně tam, kde jsem v noci skončil:
...lesba. Takže to nepůjde. Nebuď smutnej. Můžem být kamarádi. Víš přece, že...
Dejvická. Vystupuju. Jsem zmatený. Takhle jsem si ráno jednoho z potencionálně nejdůležitějších dní nepředstavoval.

8:00 - You ready guys? Come on, you're the best. So just keep in mind that you're gonna do it because you can! Kreslí na tabuli velkého smajlíka. Nedá mi to a koutky se mi roztáhnou taky. Rozhlížím se okolo sebe a přijdu si jako na startu Grand Prix. Nikdo jiný se neusměje, asi si smajlíka ani nevšimli. Všichni protihráči střeží své nově zakoupené sety tužek číslo 2, minimálně mají vždy tři kusy pro nejhorší možný scénář. Přesto prosí asistentku o další tužku, která je schválená přímo komisí SAT, kdyby náhodou jim i třetí tužka v ruce explodovala. Přede mnou leží pouze jedna tužka. Má spolusedící nad tím povzedává obočí. Tužka je celá černá a je na ní citát od Karla Valentina : Kunst ist SCHÖN, macht aber viel Arbeit. Myslím na Berlín a hlavně na ten den, kdy jsem se s tužkou vrátil domů. Teda ne ke mně domů.
Start your work now! Agresivní šustění otevírajících papírů mě naštěstí vytrhne z myšlenkového proudu.

Takhle to bylo. Byl jsem nevyspalý, hladový, psychicky a duševně vyloupený a unavený a možná proto mi nepřišlo, že následující 4 hodiny desetidílného testu nijak hrůzostrašné. Byl jsem vlastně rád, že mě aspoň na ty 4 hodiny vytrhne ze snů, myšlenek a vzpomínek, co mě neskutečně ubíjí.
Essay, Mathematics, 5 minutes break (nestihl jsem se vyčůrat, najíst či napít), Critical reading, Writing, 5 minutes break (úspěšné čůrání a napití), Mathematics, Critical reading (úspěšné najezení a úprava vlasů), Writing, Mathematics, Critical reading, Writing (proč byl sakra ten pekelnej závěr bez přestávky?!) Byla skoro jedna a já bez otálení vyrazil na zastávku, až teď byl čas na pomyšlení, jak mi to vůbec šlo. Z essaye jsem měl největší strach, téma bylo vcelku fajn, nesmím ho však prozradit než budou essaye online k dispozici, což bude doufám za 2 týdny. Potěšilo mě, že jsem měl napsáno víc, než slečna sedící vedle mě. Kvantita nikdy nebyla mou silnou stránkou. Pak už se mi ale chtělo myslet jen na to, co jsem tam vlastně dnes dělal. Ambiciozní slečny a mladí mužové, potají se podezírajíc, že právě ten či ta jim ukradne jejich vysněné místo na University of Miami, přebíjíc se počtem měsíců strávených v USA, kteří před testy rychle dopovali pomocí Red Bull Sugarfree, jakýchsi pochybných hroznových cukrů a taky nějakou drahou lajnou přímo do nosu. Já mezi ně ale vůbec nepatřím a nechci patřit. Byla to chyba?

Díky DPMO.

Bylo po dešti. Dlažba byla kluzká a pod některými kachlemi se skrýval nečekaně velký objem studené a blátivé vody. Čekal jsem na autobus, už tu měl dávno být. Listopad roku 2009 a já se těšil, že za rok už budu konečně na střední. IQ a píly jsem na to měl. Moc lidí tu se mnou na zastávce nemrzlo. Rozhlížel jsem se okolo a nechtělo se mi je počítat. Možná taky proto, že se můj pohled zastavil. Vlevo ode mě, přes dvě kaluže, tudíž nějaké tři metry, stála mladá žena. Tak okolo třiceti let. Vlasy měla melírované, střižené tak krásně, že se to asi ani nedá pojmenovat. Možná pouze, kdybych byl kadeřník a znal názvy profesionálních účesů. Doposud jsem si myslel, že se mi u holek líbí vlasy hnědé, dlouhé, přirozené. Alespoň tak jsem odpovídal při školní flašce. Ale tohle nebyla žádná holka. Tvář měla jemné nalíčenou, ozdobenou nepatrným úsměvem v koutcích rtů. Byla doslova zachumlená do šedivého pleteného kabátku, z kterého jí vykukovala jen zápěstí. Pohledem jsem sjel níž. Béžová sukně s mírnými vlnkami končící u kolenou působila elegantně, ale vůbec ne stařecky. Pak kousek tmavých punčoch a poté už jen sametové šněrovací kozačky, od kterých jsem nemohl odtrhnout oči. Přes rameno ji vysela nearogantní, leč módní kabelka. Ani jsem si nevšiml, že mezitím přijel autobus. Nastoupili jsme oba stejnými dveřmi. Chtěl jsem být nenápadný, tak jsem si sedl o pár metrů dál na sedačku proti směru jízdy, abych ji mohl stále pozorovat. Měla nohu přes nohu a já cítil nesnesitelné nutkání a touhu být o 15 let starší, dokončovat přípravu romantické večeře v malém bytě na předměstí a tušit, že ona každou chvíli přijede autobusem domů, za mnou. Dá mi pusu na tvář a mně to bude bohatě stačit, protože budu vědět, že se mi nevytratí ze života. Alespoň ne hned.
"Na co koukáš?" zeptala se mě s velikým úsměvem, když vystupovala a já na ní pořád hleděl, možná i s otevřenou pusou. Najednou jsem si nepříjemně moc uvědomoval, že jsem zabalen ve staré neforemné bundě po bratrovi, vlasy mám určitě zplihlé, když jsou zplihlé tak jsou odpudivé, a celkově působím spíš výhružným dojmem. Zabořil jsem se do sedadla ještě hlouběji a nezmohl se na odpověď, úsměv ani upravení vlasů.
Srdce mi bušilo a až na konečnou jsem si děkoval, že jsem nejel dřívějším autobusem.