Stihnout se toho dá hodně. Za dvě hodiny. Rozhodnout o životě na několik let dopředu díky jakýmsi americkým testům. Přesvědčit holku, aby na tebe čekala, díky dobře namíchanýmu pití a výklenku na cestě do sklepa. Zajistit si ten půlmilionovej kus papíru během poslední zkoušky. Všechno si to zase posrat během filmu, když si myslíš, že se posrat nic nemůže.
Blbý dvě hodiny a kolik měsíců a let dokážou ovlivnit.
Toto byl ale jinej případ. Dvě dlouhý hodiny a po nich párminutová, maximálně hodinová vnitřní extáze. To byl teda plán.
Poskakoval jsem v sektoru H. 5 minut do startu a neustále se přes mě tlačili nedočkavci blíž ke startu. Jakoby nevěděli, že reálnej čas se počítá až od protnutí startovní čáry. Hlavně se nenechat rozhodit. Pouštím nachystaný běžecký mix a zkouším naposledy protáhnout kyčel. Bál jsem se, že se ozve, jako se ozvala před několika týdny a celej původní plán poslala mimo realitu. Teda alespoň jeho závěrečnou část plnou stabilních týdenních kilometrů, zvyšování intenzity a sebevědomí a pak poslední týden uvolnění. Místo toho přišla 3 a půl týdenní pauza, během které jsem se ze zoufalství vydal na jeden křečovitě dlouhý běh a na jejímž konci, už jsem pak jen jednou zkontroloval, jestli stále vím, která noha půjde po levé, a která po pravé. No nic, třeba to půjde a aspoň nemám přehnaný ambice.
Pustili Vltavu a všichni se chtěli rozběhnout. Jenže nebylo kam. Ten had přes půlku obou náměstí až k mému sektoru H dostál svému jménu a ve vlnách se opatrně plazil kupředu. Zopakoval jsem si jednoduchou taktiku. Tep kolem 175, první kilák k šesti minutám na rozehřátí, pak postupně ukusovat, na desítce být někde na 5:20/km a poslední tři už lámat pod pět minut, což by mě mělo do cíle dostat s rezervou pod dvě hodiny. Snad kyčel vydrží. Loudavým krokem překračuju startovní čáru, na displeji vidím něco přes tři minuty. Ještěže věřím na ten reálnej čas. Kluci vopálení jsou už někde za prvním kilákem, a já jdu po kostkách, zapínám endomondo, přepínám píseň a je mi trochu líto všech těch nadšených lidí okolo, kteří křičí, troubí a fandí, a mezi nimi se vpřed šine několikatisícový dav a vše to spíš připomíná cestu na nějaký velký sale na náměstí Hrdinů, než ten slavný půlmaraton. Loket sympatického pána v mém břiše mi připomíná, že to přeci jen ten slavný půlmaraton bude a tak začínám odlepovat podrážky z dlažby v pravidelném tempu.
Někde kolem pobočky 02 v riegerovce otevírám pusu, abych zvýšil přísun této značky. Jenže to nejde. Po chvíli snažení to zvládnu, ale s obrovskými obtížemi. To stejné nastává, když se pokouším odlepit jazyk z jednoho z pater. Ze rtů, jazyka i pater se stala vteřinová lepidla a mně dochází, že ten skvělý izotonický nápoj vylepšený hořčíkem, mě před startem tak nakopl, až mi vysál všechnu vlhkost z úst. První občerstvovačka na pátém kilometru, bleskne mi hlavou. Do široka otevírám ústa a veškeré mozkové úsilí věnuji stabilizaci vytaženého jazyka přesně mezi horním a dolním rtem. Jakýkoli kontakt dvou ploch by znamenal... Ani jsem to nechtěl domýšlet. Probíhám náměstím Hrdinů a davy šílí. Nějaký divák na mě ukazuje a ptá se dalšího ze své party, jestli ten závod handicapovaných neměl být už odpoledne. Možná se mi to ale jen zdálo. Pak si ale uvědomím, že ten vystrčený jazyk proráží příchozí vzduch přesně vejpůl a tak vlastně snižuje na polovinu maximální velikost objektu, který se mi může dostat do úst. Mám radost. Taky začínám pozorovat, že předbíhám stále větší počet lidí, což ve mně vyvolá mírnou obavu z přepáleného začátku. První kilometr a endomondo mě uklidňuje svým hlubokým hlasem - 5 minutes, 46 seconds. Všechno podle plánu. Až na tu tepovku. 185 beats na tak pomalej kilometr, z toho by neměl radost ani Dr.Dre. To bude těma divákama, stresem a tak. A jestli ne, tak dvě hodiny na těch stopětaosmdesáti prostě vydržím.
Občerstvovačka na druhým kilometru, která nebyla hlášená, mi zachraňuje ústa, snižuje tepy a zrychluje tempo. Úsek do občerstvovačky na pětce je skvělej. Neustále se posouvám vpřed a pátej kilák už mám pod pět minut. Udýchávám to ale v pohodě a tak se společně s endomondem a songama přesvědčuju, že to dneska vypadá víc než slušně a že ta pauza možná nebyla vůbec špatnej nápad. Šestej kilometr znamená zpomalení tempa o víc než půl minutu, kterýho si nevšímám, protože má 3 zásadní důvody. Zaprvé je tam přechod do chůze při pití na občerstvovačce, za druhé to byla ta hnusná část trasy po kostkách ve stoupání do města. Hlavně mi ale po náběhu zpět na žižkáč vyskočila tepovka někam ke stropu. Další kilometr jsem si pak říkal, že to třeba nebyla ona. Stejně jako na žižkově. Vidiny jsou přece úplně běžný, zvlášť při vypětí. A přání bývá otcem myšlenky, ať už aktuální spermiogram tvrdí cokoli. Během průběhu městem se vracím opět pod 5 min/km a prokousávám se čím dál tím víc dopředu. Přemýšlím, že to mám rozběhlý na 1:50, možná i míň a proto nechápu, že jsem ještě nepředběhl vodiče na 2:00 ani na 2:10. Možná taky někoho viděli na žižkáči a odstoupili. Nebo na žižkově. Nebo obojí a prostě to jen nakopli stejně jako já, ale z lepšího sektoru. Žižkáčem se ale poběží ještě jednou, tak uvidíme. Jestli tam teda doběhnu. V parku je to přecpaný a proto zpomaluju, přesto se mi postupně daří zahlédnout a pak i předběhnout oba vodiče se skupinkami věrných okolo nich. Návrat do města, protnutí desítky za 52 něco, pak jedenáctej, vkládám tabletu na jazyk a nechce se mi věřit, že bych to pod těch 1:50 nedal.
Před hejčínem zpomalím na občerstvovačce, abych zapil tabletu a nepostříkal si přitom celou tvář. Přecházím do chůze, ale postříkám se stejně. Podlomí se mi totiž obě kolena a mám co dělat, abych neskončil na zemi. Nervový buňky asi nemají z čeho žít a tak chvíli trvá, než mi dojde, že to nebudou kolena, ale spíš ta současná křeč do obou lýtek, které ihned po předání logické informace spouští dosud při běhu nepoznanou bolest a marnost. Zkouším měnit styl běhu, ale zjišťuju, že žádnej jinej než ten svůj na lálose neznám a tak pokračuju v chůzi a rychle přemýšlím co dál. Vzdát to nechci, plíce, mozek i stehna vypadají v pohodě, dalších deset ale nemůžu dát. Hořčík žádnej nemám, na patnáctým mi sice snad předají ten gel, ale bohužel moc dobře vím, že v něm žádnej hořčík taky není. Trošku se kárám, že jsem si to složení četl, přišel jsem tak o naději alespoň na placebo. Momentálně to ale i přes povzbuzování z okolí tratě nevidím ani na ten patnáctej.
Pomalu se přes bolest rozbíhám, smutně pozoruju, jak mě většina kolem předbíhá a vrací mi tak mou namyšlenost během prvních 11 kilometrů. Napadne mě, že bych si mohl alespoň vyhrnout nohavice, ať z mých vytvarovaných a neustále zatnutých lýtek má něco aspoň okolí. Dalších pět kilometrů je plných smutných hlášení z endomonda o zpomalení tempa o 30-45 vteřin na kilometr, bláznících nervových buněk, který se mi snaží říct, abych se na to vykašlal, pronikavé bolesti, které se daří vytlačit pár slz, což zkušeně maskuju litím vody na hlavu na každé občerstvovačce. U ruskýho kostela konečně dostanu a obratem vysaju gel. Taktika byla dobrá, za pár set metrů je občerstvovačka, jenže vím, že pokud přejdu do chůze, abych gel zapil, můžu taky spadnout na zem a s klepajícíma nohama a neregulovatelným bolestivým smíchem tam ležet a čekat, až se někdo osmělí a chopí se protahování mých zatnutých nepřátel. Nesmíš přestat běžet, opakuju si. Chňápnu po kelímku a opatrně ho naklápím do sebe. Nejde to. Tak ho na sebe zase vyliju a u paláce to spolu s ostatníma otáčíme zpět na nádraží.
Poslední 4 kilometry. U Bystřičky mě to chytne tak, že zastavím na chodníku a klepu se jako závislák té nejhorší kategorie. Lidí kolem se snažím si nevšímat. Už ani nevím, jestli nějaká nová píseň nebo zbytky vůle mě donutí opět vyběhnout. Na Kosmonautů mě předbíhá vodič na 2:00 a po něm také smečka jeho psů, kterým zrovna předvádí nějaké cviky na uvolnění ramen. Tahle asi třicetičlenná skupinka tak kolem sebe máchá jako větrníky a vypadají spíš jako na nějaké rozcvičce, než v poslední části půlmaratonu. Jsem nasranej. Hlavně na sebe. Hořčík by se mi přece do kapsy vlezl. Jo sice jsem při tréninku křeče neměl, ale čekat jsem to mohl. Trpím. Jako tehdy při cestě do Ostružné. Tam jsem ale nějak dojel. A teď už se blíží občerstvovačka a pak ten žižkáč. Ostružná, Londýn, Šumná, Poprad, Police nad Metují, Berlín, Pastviny, Rimini, Sukošan. Ždímám na sebe dvě houbičky a je mi to jasný. Zahnu na žižkáč, podběhnu tu pásku k soše TGM a zkusím to. Kdy jindy, když ne teď. Nohy už necítím, zrychluju tempo a předbíhám smečku 2:00. Na žižkáči zvedám oči ze silnice, ale nic. Nikde nic. Poslední dva kilometry se mi zdá, že letím. Předbíhám kudy to jde a nestíhám dýchat. Ten žižkáč se mi určitě jen zdál a ta smečka je beztak ještě přede mnou. Vůbec jsem netušil na kolik teď běžím. Možná na dvě hodiny, možná na dvě patnáct. 300 metrů do cíle. Na kraji riegerovky leží bezvládně kluk na zádech a nějaká slečna mu napíná klepající se nohy. Zpomaluju a snažím se nevnímat jekot kolem. Hlavně to doběhnout. Protínám cíl a zavibruje mi telefon. Kdo mi sakra teď píše? Snažím se udržet na nohách, zatímco dostávám medaili, thermofolii kolem sebe, do ruky další tašku a birela.
Reálný čas: 01:55:35. Gratulujeme.
Při třetím pivu se konečně odhodlám a začnu strhávat náplasti z bradavek. Loučím se se svými mužnými chlupy a nějak nechápu, že jsem kolem nějakých křečí dělal takový divadlo. Bradavky byly mnohem horší.
Hodinu. Tak dlouho ta extáze trvala. Pak tou pasáží prošla a doplnila již dlouho tušenou tajenku. Žižkov, žižkáč, Rotterdam, Amerika.
PS: Díky všem za podporu a omlouvám se těm, které jsem na trati přehlídl. Zvláštní poděkování pak patří pravé kyčli, levému koleni a hlavně všem pěti plicním lalokům.
