Chtít pře(d)běhnout svou dobu!

Měl by přibrzdit. Bylo jedenáct a Franta bujaře objednával taxíky. Dva. Řekl jí to do telefonu několikrát, ale stejně se lekl, když viděl přijíždět jenom jeden pár halogenových světel. Nikdy těm holkám z taxikářských centrál nevěřil. Byly hrozně otravný. Zvlášť, když jí to tak jasně a srozumitelně vysvětlil, protože byl úplně v pohodě. Franta byl vždycky v pohodě a tak nechápal, že ona nechápe, kde že jako kurva stojí.

Bylo jedenáct a Frantovi se zatím nepletl jazyk ani nohy. Byl v pohodě. Na to že právě rozehrával prodloužení firemní akce. Pro Frantu je totiž sakra rozdíl mezi akcí firemní a akcí soukromou. Úplně zásadní. Bohužel ne v tom, že by na té firemní působil skromněji či jako menší lálos. Vždycky je ten cíl jasnej - udělat si hlavu a hrnout tak ještě chvilku před sebou všechny ty nepříjemný, nerozhodnutý a nezajímavý věci. Jako velkej buldozer s plachtou NEŘEŠÍM nalepenou na předním okně.

Soukromou akci nelimituje čas, spíš naopak, ty nejlepší vzpomínky se tvoří někde po třetí s podmínkou, že si je zapamatuješ, nebo je na místě nějakej otravnej dokumentarista, co tě pak další den zahltí audio i video záznamem. Co Frantu limituje bývá jeho peněženka. Je to taková posilovna, do které zaplatíš to jednorázový vstupný a můžeš se prohlížet s činkama v zrcadle jak dlouho vydržíš. (Zkušený čtenář zde asi poznal, že ta metafora nesedí. Taky asi poznal, že ji ani autor nevymyslel. Slyšel ji pouze v kruhu svých svalnatějších kamarádů a jelikož se v muskulaturních problémech moc nevyzná, i když se do nich tak často naváží, rozhodl se ji zde ponechat.)

Firemní akci nelimituje Frantova peněženka, ale jeho šéf. Je to jednoduchý, máš to zadarmo, ale spěchej. Jakmile se big boss ožere, zavírá se krám. A Franta spěchal. Tlačil pivo s vínem, zběsile odbíhal na záchod a zkušeně zapínal poklopec až po cestě zpátky. Není čas ztrácet čas. Tehdy si ještě neuvědomil, že je valentýn. Jo ten novopečenej firemní páreček sice chyběl, ale Franta tomu nepřikládal zvláštní pozornost. Lil to do sebe a ze sebe pak vytlačoval vtípky, moudra a nakonec už i rady. Ráno mu bylo jasný, že jsou i chytřejší moves než valit rady do big bosse, ale tehdy už dávno seděl v buldozeru a přes tu plachtu fakt není nic vidět. Navíc odměny mají být až za měsíc a do té doby to nějak vyžehlí. Snad.

Střih do taxíku. V jednotným, bohužel. Spíš ale naštěstí. Big boss v druhým taxíku uspořádal rebelii a ostatní rozvezl domů. V té době to Franta nevěděl a tak vtipkoval s tou taxikářkou, která už ho zná. Zanadával si na tu z té centrály a už vystupovali. Frantovi přišlo, že se potřebuje nakopnout. Dát na buldozer ještě větší radlici nebo výraznější plachtu. Z práce už tu byli jenom dva, vedle seděli svalouši, co zrovna řešili jak správně zorganizovat zimní nabírací fázi a jak se nemůžou dočkat až v dubnu začne rýsování. Franta se taky nemohl dočkat. Až mu donesou ten Long Island Iced Tea. Franta nebyl žádnej amatér, hbitě přepl mozek z firemní akce na soukromou a hlídal si ten nejlepší poměr cena/výkon svých objednávek. Vodka, gin, tequilla a rum s trochou koly, no nekup to. Franta znal svoje drinky a nenechal se oblbnout servírkou, která mu tlačila panáka nějaké osmnáctileté whiskey za dvě kila. Buď si ho s někým spletla nebo si fakt myslela, že ocení těch šest let zrání navíc v nějakým plesnivým sudu, ve kterým určitě hnízdil ten vzácnej poddruh racka s třema zobákama. Franta měl zobák jenom jeden, ale už do něho nebylo co nalít.

Střih na parket. Franta se cítil silnej. Trošku ho ale sralo, že ho ten exspolužák přes hodinu nepoznával. Asi to bylo tím, že v sedmičce všechny ty jména nebylo kam dát. Hlava totiž byla plná začínajících myšlenek, jaký že má dneska ta Marie asi kalhotky. Uteklo hodně let, ale v tomhle se vlastně nic nezměnilo. Možná proto Franta tušil, že si zítra její jméno nevybaví. Naštěstí tu měl Jardu. Nevěřil, že kalhotky neřeší, ale někam ty jména slečen neskutečně efektivně večer schovával a ráno je měl s lusknutím prstu na jazyku. Franta si to vyzkoušel hned následující ráno, kdy se probudil vedle Jardy a ten bez váhání vykřikl to její jméno. To bych ale předbíhal.

Franta měl specifickej taneční styl. Takovej mix teploty, neumětelství a odvahy, kterou může mít jen někdo, kdo v úspěch ani nedoufá. Otravným holkám, který kroutily hlavou a ptaly se, proč tančí tak divně, s oblibou říkal, že studoval moderní tanec v Německu a takhle budou za pět let ve všech těch belíčkách tančit jedna vedle druhé. Asi si sami dopovíte, že to mělo ještě míň úspěchů než samotný Frantův tanec, co předběhl svou dobu. Franta si bohužel neuvědomil, že je ráno po valentýnovi a holky, co se vrtí v bocích musí být všechny single nebo za hodně tlustou plachtou na svých buldozerech. Vždyť i všichni Frantovi zadaní kamarádi se ten večer prohýbali u pokladen v multikinech, restauracích se svíčkama a nejbližších pobočkách Erotic City. To všechno mu došlo až ráno a proto mu teď pravačka vystřelila ke stropu, po chvíli se zadek spustil až nebezpečně blízko k zemi a rychlost otoček na patě otevírala pusy nabušeným vyhazovačům i místním slečnám. Chvíli ji tak nevěřil, když mu řekla, že se jí jeho styl líbí. Otřel si zpocený tělo, na chvíli vyhnal kalhotky z hlavy a vyšlo mu, že už ho asi ta doba konečně dohnala. Otočku úplně nedotočil, ale to už bylo teď asi jedno.

Bylo po valentýnu, Franta byl úplně v pohodě, ale teď už brzdit nemohl. Cíl měl jedinej. Zase předběhnout svou dobu!