"en paun najy nan!" řekl potichu a pod knírkem jsem tušil nucený úsměv.
Do jeho ztrhané ruky jsem vložil dvoulibrovku, usmál jsem se, řekl že to je oukej a poprvé v životě jsem se cítil blbě za to, že jsem běloch. V igelitové tašce vyrobené ze stoprocentně recyklovatelných materiálu jsem ale držel své největší londýnské vítězství. Na Zelené krabičce svítil nápis Cold and Flu Relief. Čest britskému zdravotnictví, kam se hrabe Cefzil 500mg. Po třikrát větší dávce než byla ta povolená jsem se cítil trošku líp. Svaly, kosti i nervy povolily. Jako třešničku na dort mi Anežka koupila nezapomenutelně chutný Tesco toast. Vlastně to byly toasty dva. A ani nebyly typicky anglické. Možná proto byly tak dobré.
"Dík" prohodil jsem, vlepil jí pusu a ona věděla, že jsem opravdu šťastnej. Bylo už dávno po setmění a spadla na nás ta úžasná atmosféra liduprázdné noční ulice v liduplném velkoměstě, které právě teď patří jen nám. Šli jsme jen tak potichu a věděli jsme, že až přijdeme na hotel tak se budem milovat. Políbil jsem jí do vlasů a zatoužil spálit letenku, najít si místo jako číšník v kavárně a zůstat tu aspoň měsíc.
"Kdy už půjdem na to metro?" zeptala se chvějícím se hlasem.
"Nevím" sklopil jsem oči. Mám moc rád ty chvíle, kdy předstírám, že nevím kudy kam a jakoby náhodou dojdeme přesně tam kam máme a tehdy se jen tak mírně usměju a přivřu oči.
"No vidíš, jsme tu."
Vzbudil jsem se zase dřív. Propláchl jsem si oči a v zrcadle jsem si uvědomil, že se opět usmívám. Moc dobře jsem se vyspal. Seděl jsem nahý na posteli v levé ruce řízek a v pravé dva Cold and Flu Relief. Ani nevím co jsem zajídal čím, každopádně mi bylo fajn. Znovu jsem si lehl a prohlížel London City Guide 2007. Dneska mě čekala tvrdá zkouška. Bál jsem se ji i vyslovit. Oxford street.
Po pár obchodech jsem pochopil, že slečna sama neumí vybrat krásné, dokonalé, příjemné a přitažlivé tričko. Chopil jsem se iniciativy a běhal mezi věšáky, černošskými prodavačkami a bělošskými nakupujícími jako šílený. Pak jsem vystával u kabinek a hodnotil. Za mnou se tvořila fronta londýnských paniček, které se domnívali, že je všude plno, a tak jsem se musel čas od času s vlídným úsměvem otočit a zakoktat: "You can go, I'm just waiting for my girlfriend." Ony se zasmály a s radostí utíkaly za závěs.
Najednou jsem ho uviděl a bylo mi vše jasné. To je Ono. Všechny požadavky splněny jen aby sedělo.
"Sedí?" zeptal jsem se zvědavě.
"No trošku přes záda to..." lítostivě oznamovala.
"Takže sedí, super, jdu ho zaplatit" skočil jsem jí vítězoslavně do řeči.
Sedmnáct liber za tolik radosti rozhodně stojí. Právě byl naplněn vrchol dnešního plánu a já se cítil hrdě. Víc než to. Chtělo se mi vykřičet všem českým mužům, že jsem to zvládl. Mýtus vyvrácen. Zavřel jsem oči a narazil do té paní. Radostí jsem se zapomněl omluvit, tak jsme radši rychle vběhli do Tube.
