Karlův svět 6

Autobus zastavuje na konečné. Nezbývá mi než se z něho vypotácet. Páteční večer a všichni jdou pryč. Jen já se vracím poslušně domů. Pořádně otevírám oči a nic nevidím. Žádný pouliční lampy nesvítí. Páni na randici asi šetří. Přece jenom máme nový silnice, chodníky, cyklostezky, lavičky, koše i popelníky a tak není třeba plýtvat za drahý světlo, který stejně nikdo na ulici nepotřebuje. Přecházím smrtelnou křižovatku, která odděluje moji ulici od celýho města. Jsou to jako dva různé světy. Poměr jejich velikostí je asi jako Slunce a Pluto. Cokoliv uděláte nebo dokážete ve světě mojí ulice, vám je úplně na nic v druhém světě města. Bohužel to platí i naopak. Připadá mi, že stavební firmy tuto hranici moc nemusí. Pořád se ji snaží rozkopat pod záminkami kanalizace, zrcadel a dalších nesmyslů, jejichž účel je silně neznámý. Není lehké jen tak překročit do druhého světa. Pro cizince zvlášť. Myslí si, že prostě přejdou ten přechod a nic se nezmění. Šeredně se ale pletou! Já už jsem si na ten přechod docela zvykl. Přece jenom 9 let každodenního "morfování" mezi světy vás leccos naučí. A tak jsem tomu ani dnes nevěnoval přílišnou pozornost. Vyhnul jsem se sloupkům, které tak lákají k přeskočení, ale když pomyslíte na to, co by se stalo, kdyby jste ten sloupek jen o několik centimetrů nepřeskočili, hned vás přejde chuť. Lehce mě překvapí, že v druhém světě pouliční lampy jasně svítí. Tak to má být! Pusu si plním doušky čerstvého vzduchu a přemítám. Zaujme mě kaluž, která je skoro celoroční. Tolikrát už jsem do ní stoupl a vždycky mě naštvala. Pro ni to asi taky není moc příjemný, když do ní den co den někdo vráží a přejíždí koly aut.
Sorry, kaluž, jak rád bych, abys mi odpustila
Nedostává se mi odpovědi a tak to vzdávám. Opatrně ji obcházím. Ujdu pár metrů, otočím se a s lehkým rozběhem do ní skočím oběma nohama až po kotníky.

Pavel se mnou chodil do školky. Jeho táta pracoval kdysi v Německu a asi nebyl úplně čestnej. Bylo mi sice šest, ale věci jsem chápal docela dobře. Podle mě se tam jeho táta zapletl do nějakýho finančního zločinu, jakých jsem viděl spousty v televizi. Takže byla Pavlova rodina dost bohatá. Každej den chodil do školky s novým plyšákem a na vánoce donesl největší dárek pro paní učitelky. Pod skříňkou měl pět párů bot a troje papučky. Když jsem se zeptal proč tolik, řekl mi že aby si mohl vybrat podle jeho aktuální nálady. Docela mě štval s těma jeho dospěláckýma slovíčkama. Jedno ráno přišel do školky a zdálo se mi na něm něco divnýho. Měl na sobě kšiltovku s osmi proužkama(to byla kšiltovka nejvyšší kategorie s osmi švy na kšiltu o které si mohl kterýkoliv kluk jen zdát), černý mafiánský brýle a gatě z neznámé ale perfektní látky, která saje pot a hřeje podle toho jak Pavlík potřeboval. Každopádně neměl u sebe plyšáka! Že by došly? Nemohl jsem se dočkat, až se ho zeptám a on bude muset přiznat, že dneska žádnýho novýho nepřinesl. Klepal jsem se ty nekonečný minuty než si Pavlík vybral jeho dnešně-náladové papučky a ulíbal se k smrti s jeho tatínkem.
Čau Pavle, kde máš plyšáka?! (asi jsem dával najevo přílišnou radost z tétu bezplyšákovské události)
Odsmrď!
Cože?
Odsmrď, vole.
Zatajil se mi dech. Vole jsem slyšel jenom jednou v životě a to když jsem poslouchal za dveřma ložnice, kde se rodiče hádali. A teď mi to Pavel vpálil rovnou do očí. Sklopil jsem zrak a šel si hrát se svým oblíbeným bagrem. Kolem Pavla se shluklo klubko dětí a nadšeně na něco ukazovali, co Pavel svíral ve své od častých pobytů u moře opálené ručce.

Milý Břídile!

Tak už to je 250 dní, co díky tobě otloukávám všechny tlačítka klávesnice. Jak krásně se otáčí zpět a hodnotí. Bych ti mohl vyprávět. Od prvního postu až k tomuto padesátémušestému - mám vás všechny rád. Skoro stejně. Smazal jsem jenom dva a to v důsledku chybného uvažování, což mi jistě odpustíš.

Jakej byl vůbec smysl založení blogu 21.srpna 2006? Přečetl jsem si přílohu Hospodářských novin věnovanou blogům někdy na začátku srpna u babičky na chalupě a už jsem věděl. Jen, co jsem se dostal k počítači zakládal jsem svůj první blog. Škola za dveřmi, hlava čistá, a tak jsme si moc nerozumněli. Vím, moje chyba. Statistická tendence byla jasná a nepřehlédnutelná - měsíc od měsíce se počet postů zvyšoval až do konce roku. Pak přišlo krizové období vzhledem k složitým situacím v oblasti ICQ, stipendií atd. Nicméně od začátku roku jsem zase začal měsíc co měsíc zvětšovat svůj objem postů a troufnu si tvrdit i jejich kvalitu. I když vzhledem k sebestředným potížím brzkého jara i to je zpochybnitelné.

Teď jsme ale tu a před námi doufejme další alespoň padesátka bloggerských dní. Kloubit krk koukáním vzad už si nemíním a tak je třeba opilovat nehty a začít zase pořádně bušit do klávesnice ty moje bezhlavé myšlenky. A konečně najít sám sebe. To je ten úkol, kterej mě čeká v příštích dnech. Držím palce Ráďo! Dík Blogu! Jak já ti mám vlastně říkat. Asi mi nezbyde než oslovovat tě Břídile. Tak dobré dvousetpadesáté ráno Břídile!

Sedím a ležím

Sedím a přemejšlím. Zanedlouho to bude kulatý výročí od založení mojeho blogu a tak si říkám Kam se to vůbec řítíme? Není potřeba trošku změnit kurz či rychlost?
Poslední dobou jsem nastavil špatnej trend. Přeci jenom zaobírání se psaním o psaní a rozebírání odezvy, jestli byla dostatečně pozitivní není tou správnou cestou. Režisér nemá rád natáčení filmů o filmech. Takže už se v tom dál nebudu babrat. Samozřejmě typově budu psát asi pořád ty stejné žvásty o krásných, leč nedosažitelných slečnách a krutostech všedního života těch s pindíkem.

A tak je třeba jít zpátky ke kořenům. K základům Jelita, Karla, Vždyť já tě vůbec neznám, Šopingující národ, Průvodce neodolatelným chlapíkem.... Takže jsem se rozhodl, pokud mě neosvítí múza s lepším nápadem, že se vrátím k staré blogové adrese, přece jenom ať pořád nemusíte mačkat tu pomlčku... Pokud bych náhodou adresu změnil ještě na jinou asi bych se o tom tu zmínil. Vím, že žádnej nápad na adresu asi nebude a taky vám nechci zatěžovat mozkovny, ale kdyby náhodou někdo překvapil, byl bych rád...

Velký bratr říká:"Koukám na tebe a říkám si, že von je u nás doktor. A taky že JO!" (ehm pro vyznavače DJC) aneb I am blogger!

Každej má, každej má svý. I já mám, i já mám svý. MOUCHY! (text: Mardoša)

Ale není potřeba s nima bzučet na veřejnosti. Je přece mnohem hezčí ukázat sebe ve své nahé dokonalosti.

Jdete do školy, rozváže se vám tkanička, lehce přepadnete, zohnete se a pokoušíte se ji zavázat. Toto ale přece potencionálního posluchače vůbec nezajímá. ho právě zajímá to, co přišlo potom. Jak jste se zohli, vyhrnulo se vám tričko a ona přišla a ... Problém je, že tohle vám asi moc lidí neuvěří. Jistě budou se tvářit, jako že jo a že je to úděsně zajímavý a napínavý. Ale přitom myslí na to do kterého pisoáru si půjdou příští přestávku ulevit. Levej bývá nejčistší. Ale přece jenom jste tam vždycky utlačováni tou zákeřně bílou stěnou. Uprostřed bývá ta dezinfekční krychlička nejvíc ochcaná. A napravo? Cha. Napravo chodí jenom blázni nebo kaskadéři. Neznám větší riziko než jít na pravej. Uf úplně jsem se při té myšlence orosil.

Je třeba najít kompromis. Tu nádhernou cestu přes vrchol hory, když jeden jí chce obejí zleva a druhý zprava.


Mám skvělej blog, úžasnou slečnu a roztomilou jizvičku na pravém zápěstí. Co teprve znamínko za pravým uchem, o tom radši ani nebudu psát. A když se napiju z půllitrové PETky, celá scenérie třídy zastaví svůj pohyb a jenom se modlí, abych se nikdy nepřestal napájet. Když stojím frontu na oběd, jsem opravdu k ukousnutí, mnozí agresivnější kluci by vám mohli vyprávět. Druhý šuplík vedle stolu je neodolatelný. A ta moje pravá ponožka!!!

Tak, co? Kdy jste přestali věřit? A přitom je to všechno pravda! jen je potřeba najít kousek sebedůvěry...

Karlův svět 5

Tak už víte, jak jsem se dostal do toho autobusu... Sedím a nasraně přemýšlím. Holky jsou svině, bez výjimky! Využít a odhodit, jo a ještě mezitím zkritizovat. Jak to mají gayové jednoduchý. Nosí si pohodlný boxerky a příjemně uplý trička, kvůli nagelovaným vlasům jim nikdo neřekne Šampóne, vědí jak se ten druhej může cítit. Přece jenom je toho spojuje spousta už od přírody. Možná to tak aji příroda chtěla, aby se páry tvořily ryze ze stejných pohlaví, jenom to blbec Adam popletl a jak to teďka dopadá. Kretén! Proč nám to udělal. Do autobusu nastupuje slečna, tak 20, a kluk s holkou zhruba v mým věku. Slečna si k všeobecnému překvapení sedá vedle mě. Kluky v mých letech dělím na čtyři skupiny podle toho, kam se dívají když k nim přisedne taková slečna - kalhotkáři, podprsenkáři, očaři, okenáři(moderně se jim říká homosexuálové). Hrdě se hlásím k třetí skupině, a tak jsem neváhal a pokukoval jsem po jejích zorničkách. Konečně přestávám pozorovat slečniny zřítelnice a všímám si, že si za nás sedli ti dva v mých letech. Asi nadcházející pár. Aspoň jeden z nich by si to asi přál, ale nedokážu odhadnout který. Klučina (říkejme mu Mirek, protože je to nečestné a nesportovní) působí stydlivým dojmem a holka (říkejme jí Hanka, protože se tak fakt jmenuje) je oblečena ve stylu bujarých 70. let s řetězem místo pásku. Vyzývavě rozepíná svou koženou bundu v barvě smrti a Mirkovi nezbyde nic jiného než se zabořit pohledem do jejích předností. Byly tu před něho vystaveny jako podpultové zboží, které se jen tak neodmítá. Mirek byl ale přece jenom stále trošku vyjuchaný a zkoprnělý, Hance nezbylo nic jiného než ho pobídnout, aby se trošku uvolnil. Mirka naučila poslušnosti maminka už během jeho prvních šesti neděl, a tak mu nedělalo problémy plnit rozkazy. Roztáhl své dlouhé nohy do zajímavého véčka, za které by se nemusel stydět leckterý herec filmů, které se vysílají po desáté hodině večerní. Byl zjevně spokojenější i když díky tomu byla Hanka pěkně přimáčklá ke zdi. Mirek se snažil ještě víc uvolnit a tím pádem ještě víc zmáčknout Hanku, ale jen sebou lehce cukl a hned se zastavil a zůstal v nepřirozené pozici. Taky jsem to slyšel. Známý to zvuk. Něco mezi lupnutím, prasknutím sáčku a syčením hadice s vodou. Plyny jsou rozpínavé, to vím už od šesté třídy. Pohybují se všemi směry stejnou rychlostí, tudíž ke mně dorazil zanedlouho. Párkrát jsem si nechtíc přičichl a začal jsem nápadně kuckat. Tou dobu už se pan Plyn dostal i k Hance a ta jen ucedila:"To ses uvolnil až trochu moc, ne?" Mirek se hanbou málem propadl na podvozek autobusu. Jo nemáme to lehký.

Hey you, sophisticated readers of my blog, be aware of Czech culture, because it is not dead!(as well as punk, ehm) And also be aware of me...

Have you ever had that feeling of unimportance, when you caught yourself being attracted to comercial books or music produced by capitalistic countries from the West. Do not be ashamed! I know how you felt. I do not say that I have ever felt in this way, too. I just want to help you, to get you know that there are different possibilities than reading Poe's Raven and listening to Nickelback. I do not want to judge anything or try to compare incomparable.

I do not believe in God. I am not much of a talker. I am not handsome. I will die early. I cheat my mum in order to show that I do not have to go home early. I have a big nose. I am using Zinnat 500 mg every 12 hours. My Bořek is hairy and not good-looking. I have never had a successful Skype call. My thoughts and emotions always mix together and do not let me be that easy-going guy I have always wanted to be. It is nice to be an extra-ordinary boy but everything has its edges. If you are not able to distinguish where to stop and say a popular sentence, you will not help yourself much. If you do not smoke, drink alcohol and stay at Friday's nights at home I know how you feel. If you have fallen in love I know how you feel. If you underestimate yourself I know how you feel. If you want to say sentences but you never get down to saying them because of reactions of other people I know how you feel. If you have your name beacuse of a doctor who saved your life I know how you feel, but in that case you are me!

Let us face it! Everybody is bored of me. I just tell you 9 words, which makes me feel that there is nothing better than Czech culture- Tata Bojs Kluci kde ste? Marek Epstein Ohýbač křížů.

Průvodce neodolatelným chlapíkem aneb jak zaujmout ve světě plném bezprizorních žen volume 1

Každý nemá to štestí. Nenarodí se s modrýma očima a místo holé lebky či roztomilého pramínku blonďatých vlásků maminku vystraší neposedná hříva tmavě přerostlých chlupů. V ranném dětství se raději moc neprojevuje, spíše se nechává utlačovat. Základní školou proklouzne s výbornými známkami díky kapacitě paměťové části mozku, bez mimořádnějších událostí. Pak ale začne procitat z pomezí vysněné reality a skutečného snu. Chytí se do pasti spokojeného života čerstvého středoškoláka plného onanie, vysedávání u PC, lenosti a drzosti. Ať už jste Karel, Romeo nebo mé druhé já, je na čase nám pomoct!

V této první kapitole bych se rád zaměřil na oblast takzvanou prvopohledovou. Vžijme se do vaší/naší situace. Příroda nám do ksichtíku moc krásy nenadělila a postava také nic moc. Městskou hromadnou dopravou jezdíte/me několikrát denně, a tak musíme tuny krásného dívčího masa zaujmout jinak.

Hlava - Vlasy přirozeně tmavé a neposlušné. Bez gelu. S lupy. Nevadí. Zkusíme je párkrát do týdne umýt Hed-end-šouldrsem a bude. Podle délky zvolíme příslušně pohodový účes - bez použití hřebenu!
Na obličej občas před spaním nezapomeneme vypatlat trochu čistící vodičky, aby se neřeklo.
Odrůstající fous hbytě seříznemé tátovým Džiletem-mach-trojkou. Hlavně knír! Nechcete/me se přece podobat těm hnusným psiskům.

Na zbytek nepůvabného těla není čas, a proto ho zatím necháme být. Každopádně v autobuse či tramvaji se snažíme sedět, aby jste/me hned neodhalili svého Kvasimóda.

Sportovci sice nejste/me, ale zkusíme to trošku naladit v takovém stylu. Lehčí bunda, která se stane vaším nejlepším kamarádem, se do aprílového počasí(zatím bez deště) náramně hodí. Sportovní brýle necháme sklouznout na poněkud větší nos - působí to uklidňujícím dojmem a váš nosík vypadá, jak po náročné plastice.
Stejně tomu něco chybí. Charakteristický rys, který by si Ona hned zapamatovala a který by vám dodal odvahy a důležitosti.
Je to kniha! A ne ledajaká. Rozhodně ji musí napsat muž. Ne moc starý. I když si Ona možná ani nevšimne, kdo je autorem, přece jen pro pozdější potenciální debatu je dobré vybrat si chlápka, co mu není víc než vašemu otci. Takový playboy na volné noze(doufejme, že ne kuří). Profil vás za deset let. Ten, po kterém ženy skáčí ne kvůli ztuhlém pramínku vlasů, který mu vyzývavě sjíždí po čele. Kniha nesmí být tlustá! Akorát do ruky. Abyste si potom tu pravou dlaň bez oné knihy nemohli ani představit, jak by byla nepřirozená. Deník či novela. Rozhodně né nic složitějšího, aby jste mohli poočku vykukovat z okna a přitom jste zůstali duší uprostřed děje. Pár tipů? Nebudu raději prozrazovat. Ostatně pochlubíte se mi potom sami. Jo málem bych zapomněl, ne aby ta kniha vás nějak tížila, třeba jen šedivým obalem smrdícím starotou a nebo igelotovou náplastí s ďábelským znamením Okresní knihovna. Nebojte se plácnout přes pravou zadní a podpořte nadějné literáty, vaše vzory!
K jakému výsledku by jsme se v první fázy měli dostat?
Mladá Slečna (16, míry 80-65-93) v sukýnce a se sluchátky v uších vstupuje do tramvaje a rozhlíží se. Levé oko se jí nápadně zastaví přímo na vás! je tak zaujata, že přisouvá pravé oko na stejný obraz jako chameleon. Co to nevidí. Mladík (16, míra 18) postává ve střední části tramvaje. Modravá bunda jakoby ozářela celý svět místo oblohy. Slečna pohledem rozepíná zip, ale nedaří se. Přesouvá proto svou pozornost výše. Výraz v obličeji je lehce zakaboněný, ale víc toho přes tmavé brýle nejde poznat. Hlava lehce zklopená dolů, proč? Až teď to dívka zpozoruje, mirákl jak z prvního evangelia. Ten Mladík si čte. A ne nějaké židovské pranostiky, ale tenkou knihu, která se mu s lehkostí vznáší v rukách a chce předat všechny své myšlenky do jeho šedé hmoty mozkové. Jistě velmi odlehčená četba, vzhledem k jeho občasným pohybům koutků od sebe.

Znáte ten pocit, kdy stojíte za oněmi brýlemi, předstíráte četbu a místo toho kroužíte pohledem po všech těch Slečniných číslech a víte, že jste zaujal ne jenom ji, ale valnou většinu dívčího obecenstva vašeho malého divadla se jménem 7 - Fibichova. Já ten pocit neznám.

Karlův svět 4

Vylekaně pozoruji kočičku, jak vybíhá ven ze záchodu a usedám na zahřáté prkénko. Mám asi trošku úchylku, ale když si sednu na prkýnko, tak se mi nejlíp vyčistí hlava, všechno si to tam pěkně uspořádám, jak v knihovně. všechny myšlenky pěkně pod pořadovými písmeny. Pak stačí jenom sáhnout do příslušného regálu a vytáhnout onu hledanou!

Spokojeně vycházím ze dveří a tu do mě málem narazí Anička.
Tys nespláchl ty prase?
No já jsem, víš, nepoužil...
Co to kecáš?Okamžitě tam bež spláchnout! Fuj!
Ajajaj! Jdu spláchnout neexistující exkrementy a vracím se rozhozen k Aničce. Nedůveřivě si mě prohlíží, ale nakonec se mi omlouvá, že to asi trošku přehnala, ale že se ráno rozešla s jejím přítelem. Moje šance jsou asi teda vyšší, pomyslím si. Anička vytahuje sešit a podivuje se nad tím, že já s sebou nic nemám. Chci jí to vysvětlit, ale do pokoje vstupuje Aniččina mamka s dvěma hrnky čaje a přáním, ať se nám pěkně učí. Já čaj nepiju!, jen tak mimochodem prohodím. Anička dělá, že nic neslyšela a pochutnává si na vydatných doušcích. Konečně začínám s intenzivním vysvětlováním. Natahuji ruku, abych ukázal kam působí ta odporová síla a Anička mi ji jen tak mimochodem pohladí. Pohledem uhýbá. Přisedá si ke mně a zjevně nevnímá, co se jí snažím říct.
Miluješ mě? vybafne na mě.
COŽE? Vždyť tě skoro vůbec neznám a...
Ne?Ale já bych tebe NIKDY nemilovala! přerušuje mne
Aha..hmmm... můžem pokračovat?
Neodpovídá. Přisouvá svou hlavu k mé. Chce mě políbit. Cítím její vůni. Přivírám víčka a špulím lehce rty. Ta chvíle trvá dlouhé vteřiny. Kdy už se konečně dotknou mé rty jejich?!
Je to sopel! Myslela jsem si to! Fuj!, probírá mě z přemýšlení.
Uhrančivě na mě zírá a zvlášť na pravou část mého nosu.
Máš tam sopel, chápeš to?!
Jo chápu to. Omlouvám se, že sis musela vytrpět pohled na můj hlen! Naschledanou slečno Odporná!
Odporná? Já jsem krásná!!!
Ty vůbec nevíš, co to krása je! Krása není to, jak vypadáš nalíčená a upravená se zrcátkem v ruce! Krása není přirozený hezký ksichtík. Krásu nemůžeš nikdy posoudit ty! Krásu může poznat jenom ten, kdo miluje! Jenom ten může být obklopen krásou své milované dvacetčtyři hodin denně, ať už je Ona upravena nebo ne!
Shazuju židli, na které jsem seděl a odcházím. Doprdele!

Čistíte vůbec F:lter?

Plácnu se trošku přes kapsu ne?, říkám si a kupuji tenhle plátek, který už vychází druhým rokem. Na titulce byli totiž Tata Bojs a tak jsem dlouho neváhal. Přece jenom je to moje nejoblínější hudební skupina a na nové album se třesu jako malej kluk. Pominu to, že jsem nebyl jediný v mém okolí, kdo zakoupil tento výtisk. Důležité bylo, že jsem měl co dělat v nudných hodinách. Celkový časopis mou kritikou moc nepošel. Hlavní článek s Tata Bojs byl z mého subjektivního pohledu vytříbený, taky reportáž z výletu za Xavierem Baumaxou (právě poslouchám nový album a je supr!) byla taky dobrá. Ale zbytek? Původně zamýšlený seriózní článek o Pink Floyd bez obrázků a drobným písmem byl velmi trapný. Autor se pokoušel být vtipný, ale rozhodně neuspěl. Poté recenze na nové album Sunshine - čtyři a půl hvězdičky z pěti. A to jen proto, že se Sunshine přiblížili komerční scéně. Začli hrát srozumitelnější písničky a teenagerkám pukají srdce. Asi zapomněli, proč tak neuvěřitelně prorazili v zahraničí. Byly sví a hráli po malých klubech ve Velké Británii. Teď to vypadá na nové Support Lesbiens, kteří začnou vyhledávat velké sportovní haly se strašným ozvučením, ale hlavně že budou prachy.

Závěrem - pokud byste našli v peněžence tři stovky navíc, neváhejte a utíkejte si koupit nové album od Tata Bojs Kluci kde ste? singl můžete poslechnout tu!

Karlův svět 3

Anička na mě působila přísným dojmem. Leč přesně ten dojem mě docela vzrušoval. Blonďaté vlasy měla ledabyle sepnuté takovou tou sponou vyjadřující styl ležérní elegance. Modravý top s proklatě hlubokým výstřihem byl poset hlavolamem z proplítajícíh se čar, po kterých bych si tak přál dráždivě kroužit jakoukoli části mého špekatého těla. Rád bych pokračoval v líčení jejího dnešního zevnějšku, jenže mě Ona samotná vyrušila. "Tak jdeme sakra, nebo na mě hodláš ještě dlouho čumět?!" Poslušně ji přestávám okukovat a hrdě kráčím po jejím boku. Pravém boku! Po pár nekonečných minutách přicházíme k jejímu Doupěti. (Vím, že si všímavější z vás říkají, jak jich může být pár, když jsou nekonečné. Ale v tom je ten rozkol!)

Těsně přede dveřmi jsem důrazně upozorněn, abych nepoužíval jakékoli vulgární výrazy, jinak budu okamžitě vyhozen. Mno, pěkně nám to začíná. Po bytě se raději moc nerozhlížím. Znepokojuje mě všudypřítomný známý pach, něco jako směs velmi intenzivní levandulové vůně a jemných ananasových bonbonů. Snažím se nenápadně vypátrat zdroj oné neblahé vůně. Nakonec na tento plán rezignuji a omluvně se ptám Aničky, kde že je tu toaleta. Ani se nesnaží předstírat ochotu a dává mi instrukce, že doleva, doleva a pak ty levý dveře. Úspěšně dorazím k cíli. Stojím přede dveřmi a váhám. Přece jenom jsem asi ještě nikdy nebyl na toaletě spolužačky či jiné slečny mne blízkého věku. Sahám po klice a otvírám. Ten všudypřítomný pach na mě vybafne přímo ze záchodu. Na míse sedí nahá, tak pětiletá holčička a hlavu má nepřirozeně u zdi. Něco na té zdi drží. Soustředím se na to místo a začíná mi docházet, co to dělá. Na zdi je nalepený vychystaný přístroj Brise One Touch (levandulová vůně s tropickým ovocem), holčička má nos přitisklý k otvoru onoho ďábelského přístroje a normálně fetuje! Chvíli ji pozoruji, ona je tak zmámená, že si mě nevšímá. Každých zhruba devět vteřin zmáčkne klapku, nádherná vůně je vyplivnuta přímo do jejího nevinného nosíku a holčičce se roztáhnou koutky blahem.

Důrazně zakašlu a holčička se na mě ohlédne. Nasadí neuvěřitelně omluvný výraz, ale ručkou pořád svírá Brise. Já to chápu, kdyby uměla anglicky, asi by pochopila, že stačí jedno stříknutí. Ale není to její vina! To spíš Brise za to může. Kdyby nazval svůj přelomový výrobek hezky česky bylo by vše jasnější.

Jenom jeden šťouch, převoní tvůj pšouk!

Krátký příběh o ztraceném, ale intenzivním vztahu

Byl jednou jeden spokojený mladík - photka. Tohodle mladíka potkalo obrovské štěstí a potkal svou vysněnou lásku, která mu byla tak podobná a s kterou tvořil dokonalý pár - photka. Jenomže nic není tak dokonalé, jak se může zdát. Tenhle pár potkal skvělého kamaráda, který jako by se k nim vůbec nehodil. Trávili spolu všichni tři spoustu času, jenže mladíkovi začalo docházet, že jeho slečna je mnohem radši s oním kamarádem - photka. Mladík to nemohl vydržet, žárlivka. A tak zanedlouho spáchal sebevraždu - photka.

Nechť je mu země lehká a pamatuj, že tě střeží ti nejpovolanější - photka.

Poděkování autora - Děkuji Mořkovské orlovně - photka, díky které se mohl odehrát tento novodobý příběh Romea a Julie, plný vášně, zrady a vykoupení.

Pár(doslova) útržků, které mě v poslední době pobavily

Fotbalový stadion Ústí, přichází postarší pán. Prozrazuje, že byl včera rybařit. TAK CO MÁŠ NĚCO? HOWNO! a mladá slečna si viditelně se znechuceným výrazem odsedá kousek vedle onoho pána co chytil howno, doufejme, že ne do gatí!

Hospoda Slavia, odpolední hodiny. Přichází pán v důchodovém věku s velmi zajímavými rysy v obličeji. Usedá, dostává svou malou Plzeň a povoluje pásek. TAK,CO? JAK TO JDE FRANTO? POŘÁD ZLOBÍŠ? ALE NEEE. TO VÍŠ, CO MI DOVOLÍ ZÁKONY A MOJA! Určitě nádherné manželství, když ho paralelizuje s Ústavou ČR. Kéž bych takové taky někdy měl.

Karlův svět 2

Páteční večer tráví Karel se svým nejlepším přítelem. Pojídá druhou tabulku čokolády Milka - extra kakao. Překonával tím palčivou bolest zad, zvlášť v bederní části, na kterou už si pomalu zvykl a která byla určitě způsobena neustálým posedáváním před jeho nejlepším přítelem. Poslouchal největší hity Michaela Jacksona a plánoval sebeuspokojení. Když v tom, začaly bzučet reprobedny. Co to ***** je?, pomyslel si. To už ale uslyšel trojité zaklepání a hlášku:"Anybody there?" Už dlouho tuto sérii zvuků neslyšel. Jo, byla to příchozí SMS. Neznáme číslo a samotná zpráva vypadala takhle:"Ahoj Kájo, v neděli v šest bych ptřebovala vysvětlit tu fyziku,jak jsme se domlouvali." Kája pochopil, že to bude asi Anička. Projížděl zprávou znovu a znovu, ale nenacházel to slovíčko. To, které ho vždycky tak obměkčilo. No nic, řekl si. Stejně bych v neděli jen seděl a nic nedělal, takhle aspoň trošku poznám Aničku. Chtěl ji odepsat, ale nešlo to. Ne že by měl nějaký psychický blok, prostě příliš dlouho nedobil svou SIMkartu a ta mu propadla. Ušklíbl se. To se mu musí stát zrovna teď. Bere v utajení mamčin mobil a snaží se Aničce zavolat. Ta to ovšem nebere. Zapíná ICQ a pátrá po jejím devítimístném číslu s dvěma pomlčkama. Spolužáci mu ovšem její číslo pod různými výmluvami nechtějí dát. Prej jim to Anička zakázala. Tak to ať jde teda do pr****, pomyslí si zase Kája. I já mám nějakou sebeúctu. Jde si lehnout a s otevřenýma očima sní. Rozrušeně vstává a jde napsat SMS z internetu. Přátelsky se snaží vysvětlit svou situaci a taky naznačit, že ji v neděli látku milerád vysvětlí. Dostává se mu vřelé odpovědi:"No docela trapný výmluvy. Buď tady za pět minut šest, ne pozdějc. Adresu jistě znáš, jako všichni úchylní obdivovatelé z mojí třídy."

Neděle, 17:50 na určené adrese Kája nervózně přešlapuje a neví jesli si má nechat sluneční brýle na očích, ve vlasech či svírat je v dlani. První či druhá možnost se mu zdá příliš vhodná pro sebejistého mladíka, kterým rozhodně není. Bere brýle do pravé zpocené dlaně a sleduje hodinky. Ještě má minutu. Přitláčí s předstihem levým ukazovákem na zvonek. Slyší cinkot klíčů. Vychází postarší babička a zařve na Káju:"Co tu chceš?!!!" Kája uskočí úlekem pár decimetrů vzad. "Je doma Anička?," nenechá se vyvést z míry. "COŽE?!!!," dostává se mu odpovědi okolo 110 decibelů. "JESLI JE ANIČKA DOMA?," zkouší se Karel dostat přes 100 decibelů a pak dodá šepotem:"doprdele!". Otočí se a uvidí krásnou mladou dívku v sukni, která si to vykračuje přímo k němu. "Co tady trapasíš Karle, nevíš kde bydlím nebo co sakra?," poznává Aničku a ulevuje se mu. Snaží se omluvit babičce, ale ta už dávno uložila své namáhané ušní otvory ke spánku.