Čtvrteční chvilka poezie do mobilu kdysi naťukané

My life is torn up to pieces,
each every single one,
my love is full of feaces,
that's what says everyone.

Pieces don't match together,
no freaking puzzle can be made.
Just asking myself whether,
only me or even others I hate.

I don't need your duty,
doubts or strange naivity,
I need to feel beauty,
fill up my own cavity.

I want a perfect you,
no smoke or weed.
Your breasts to be so cute,
your legs to lead.

No breaking no dumbing,
just casual sex,
firm hugs and relying,
only relax.

Where are you my sweet boy,
my ad not work.
I wanna spread my joy,
you act like jerk.

Telly, comp, jerking off,
your lousy dreams,
your life to be turned off,
no shit blood streams.

In Peace you Rest my boy,
you're so pathetic,
my only little toy,
give me your... Life!

Páteční chvilka poezie

Feel like it

you
look like it
me
aching out of silence
your
mischief in the dance
married
for too long
sex
often as a monk
my
cancer multiplies happily
your
anger grows fuckingly
live
as you wish
let
me be your dish
full
of God's dark shit
so
that you can spit
in
my unbearded chin
and
scream: "Fuck off Hey-chin!"

Jak na Nový rok, tak... (1. část)

Mrknul jsem dvakrát neslyšně do tmy. Nebyla úplná. Pootevřel jsem ústa a vypustil z nich doušek zašlého vzduchu. Odsunu opatrně její ruku z mého břicha a s lehkostí antilopě vlastní se vysoukám z postele ven. Do mechaniky vložím třetí DVD z poslední serie Friends. Je na něm jen jeden díl. Ten poslední. Ztlumím trošku hlasitost, ale nebojím se - spí tvrdě. Mlčky se vsoukám zase zpět a snažím se rekonstruovat předchozí, tak pohodlnou polohu. Zavírám oči, poslouchám dialogy a promítám si všechen ten čas. Nejen z uplynulého roku. Taky z velké většiny toho předchozího.
Jednotlivé situace probleskují a já je nestačím důkladně prožívat. Nejsou to sny. Vidím sám sebe, jak čekám do noci, až všichni v domě usnou. Může to být tak září 2007. Je jedna hodina ráno, všední den a já pokradmu vycházím z domu a modlím se, abych neprobudil feny. Z chůze po špičkách mám otlačené palce u nohou. Konečně se dostávám ke kůlně, opatrně odemykám zámek, beru kolo a upaluji pryč. Přední světlo nemám, vidím sotva na metr před sebe a jsem ve zvláštním tranzu. Ta cesta k ní je dlouhá sedm kilometrů. Když se jede přes park. Nikdy jsem u ní nebyl později než za 15 minut. Zpátky jsem se však při ranním rozbřesku nemohl dostat pod půl hodiny. Nikdo nic nepoznal. Snad.