Partyzánské sele 11

Utíká to rychle. Den se sešel s týdnem a od loňského podařeného prasete to v sobotu byl zase rok. Nutí vás to hodnotit. Ono období mezi prasaty. Leč díky nuceným výkopovým nevolnickým pracem, které doprovázejí každé období, kdy roztál sníh a je třeba tedy na hospodářově dvoře zapracovat, aby jsme přežili zimu, toto prase nebylo prasetem obvyklým.
Bylo to rychlý. Jako když přetočíte úvodní seznamovací část filmu k jeho hvězdné dvacetiminutovce někde před koncem. Jako když začne píseň hrát až od minuty 40. Říkáte si, že vám ten začátek chybí. Nechcete přejít rovnou k hlavnímu argumentu vaší eseje. Nechcete jí hned strhávat kalhotky.
Přišel jsem pozdě, byl jsem předem mrtvej a všichni už byli opilí. Šlo to rychle, pár piv, rozhovory, které můžou být vedeny pouze na praseti, disko souprava puštěna, DJ Tráva nakoupil stroj na dým přes net, jo smrdí to pochybně, ale prý úplně nezávadné. Ještě jedno a už hraje Billie Jean. A pak Metallica. A pak Kralovna bielych tenisek. Ty skoky jsou hnusné, tak radši jen chutnám chuť chipsů pár měsíců neochutnanou. Nějak to nejde. Možná ten speaking nebyl tak povedenej. Možná jsem v pátek neměl přivýst kluky k nám. Možná jsme neměli Standu posílat pro ten rum. Ale k čemu by to všechno bylo?
Ono to teď vypadá jinak, než v pátek po nevolnictví. Vzal jsem Volvo a šel zavézt strejdu domů. Měl jsem rodinných bodů, že bych je mohl rozhazovat. Na náměstí Republiky bylo jen jedno místo na parkování. Smrákalo se a před kašnou se chouleli čtvrťáci se svými Holanďany. Jel jsem pryč. Radost, jen tu jsem chtěl dneska udělat. Standa byl prozměnu nevrlej. Honza byl pro změnu vrlej a to velmi. Bylo to jako kapitoly filmu na DVD - výjezd z křižovatky, pedál na podlaze, 1 sklinka, zapálení v krbu, 2 sklinka, sedíme jako dva mušketýři a Standa pod retro kabátcem, tohle mi chybělo a připravoval jsem se o to sám, prej nemám čas, Nela štěká a štěká. Pořád štěká...

Skomírající post pro ty, co tu ještě jsou

Jsou věci, co se většinou stanou jen jednou. Když to pak přijde popáté, řeknu si, že to ta věc asi není.
Slibuju a neplním. Sobě a ostatním.
Přede mnou pořád stojí Emspoma-masážní emulze, to byly časy, kdy jsem nemohl do schodů ani z nich.
Vedle smutně kouká pochybné mléko po opalování a já myslím na to, jak jsem poprvé a naposled letos okusil silně chlorované vody našeho bazénu.
Pak je tu odchlípnutý papírek z dluhy a můj internet banking hovoří o trojmístné částce, co mi zbyla na účtu, asi na dva měsíční účty od T-Mobile a pak konec. Jako když vypnete špatně zvolenou píseň v iPodu.
6 vybitých baterek AAA, co křičí jedno táhlé ááá v beznaději nadcházejících dnů.
Spousta poházených CDček, co přicházeli do mé oblibové části mozku a pak z ní zas rovnoměrně odcházely jako sinusoida střídavého proudu. The Dresden Dolls, Joy Division (sakra to musím vrátit), Freak Power. Jen o patro víš, jako by nadřazeně, leží booklet s dráty a zeleným pruhem Kluci kde ste? Začínám se ptát sám sebe, čím dál častěji.
Pod zaprášenou lampou je tu ještě přívěšek na klíče - telefonní číslo v případě ztráty platební karty, ten agresivní sarkasmus mi ještě zní v uších.
Lipobáze, oboustranná lepící páska a Tomova MP3ka - můj první hodně drahej dárek někomu, kdo si toho pak vůbec nevážil.
Zažloutlé fotky z dětství, je mi rok a není mi při focení fajn.
A pak ta svíčka. Svíčka, co nevím komu patří a bojím se jí zapálit.
Stohy papírů do školy po kterých brouzdám bezdrátovou myší, co mi už pár týdnů hlási, že stav jejích baterií is very critical!
Paragon od bot, které nepotřebuju.
Filmy, spousta filmů, co stojí za zhlédnutí.
A můj Parker. Nejhezčí a nejmilejší předmět, co jsem kdy dostal.
Čtu znovu Rudiše a má to smysl a prožívám On the road a The Bombers ještě jednou, jakoby to bylo včera. Zbylo jen věnování na první stránce knihy a snad jedna fotka. Třeba se potkáme na Alexanderplatz. nebo někde jinde. Třeba s někým jiným.
La petite mort.