Celkově znavené tělo a duše sedí na židli uprostřed nevelkého promítacího sálu, kde jsou skoro sami. Není to ani tak sál, jako předělaný pokoj. A ta duše s tělem ani tak nesedí na židli, jako spíš v ní klimbá. Zavrtí sebou a pokouší se nějak zahřát, zachumlá se tedy do své bundy ještě více a líně se pokouší zjistit, kolik času už od svítání uběhlo. Nebo spíše za jak dlouho svítat bude. Dvě. Září na ni změť světelných obrazců z promítacího plátna. Hlavní hrdina filmu, říkejme mu Červenáček, rozezní první tóny na křídle a duše sebou cukne a jen tak tak, že udrží rovnováhu. Násilně si rozevře víčka, připadá si jako v Mechanickém pomeranči, ale za pár minut toho rozhodně nelituje. Ty tóny zná. A ta píseň v její hlavě bude znít ještě dlouho do noci. Tím milým hlasem brouká Birds flying high... you know how I feel... Po necelé hodině se vyklopýtává ze sálu, hledá na nebi Vůz jakékoli velikosti a hlavou ji neustále zní směsice melodií, zážitků, útržků rozhovorů a tělesných pocitů, které nelze dát najevo.
O pár hodin dříve nevěřícně stojí, kouká a pusa se jí nenápadně rozevírá. Do ucha jí někdo šeptá:
Ta černoška je ale nádherná. Neskutečně skvělá.
Jo to je. A ten trumpetista má asi míň než já. A ta hudba je aaah. Nějaká rozvazující, povznášející, závislácká až heroinová. Slunce peče do hlav všech okolo. Plešatí jsou ve výhodě, někteří už také mají opálenou obnaženou lebku do tvaru jarmulky. Černoška však stále zpívá, kroutí pevným zadkem a usmívá se.
Duše otevírá okénko a křičí nahlas nápisy podél trati, až konečně zazní Welcome to Edinburgh! To byl taky nápad jet vlakem z Prahy až sem. NAštěstí už si ani nepamatuju, kdo, že s touto průlomovou myšlenkou přišel, možná proto, že se zrodila na jednom z našich drogových večírků. Prej, uvidíme všechno - krajinu, nebe, alunce, hvězdy, vlaky a hlavně sebe sami; budou nás bolet zadky, budeme mít deprese, budeme umírat a v tom tam přijedem. A ten koncert nás všechny postaví úplně do jinýho světa. Zase se zpátky do sebe zamilujem. Všichni tři. Potom jenom vystřízlivíme na břehu jezera a stopem do Londýna. To všechno jen kvůli ní.
Protože všichni umělci si to zaslouží. To, co v nás dřímá. Je potřeba to probudit a dát jim to najevo.
neděle, srpna 31, 2008
pátek, srpna 29, 2008
sobota, srpna 23, 2008
Polná 2008
Chce se mi druhý post tohoto blogu vymazat. Po dvou letech působí úplně jinak, než byl psán. Nebo jsem se jen já změnil. Arogantní text s nechutnými výstřelky by se hodil asi jen do jednoho časopisu. A to jsem měl připravené tak pěkné povídání. Teď nějak na něj nemám chuť. Kritizovat se zodpovědností, smyslem a nadhledem, to jsem chtěl, jenže teď jdu sám proti sobě před dvěma lety. Myslím, že jsem ještě více prozřel.
Letošní soustředění se nepodobalo žádnému předchozímu, i když proběhlo na stejném místě, ve stejném čase a s totožným programem. Jako když se díváte na každoroční nabídku televizních stanic ve vánočním čase a jeden rok si v půlce Mrazíka zapnete na dévédéčku Lynche.
Ležel jsem na posteli a věděl, že jsem ocejchovaný. Ročník 90 letos moc nezapadal. Spíš vůbec. Patnáctiletí kluci měli průměr 4 a čtvrt lahváče na den, čtrnáctileté slečny pak 158 mililitrů deodorantu ve spreji. Tímto nakyslým pivním oparem jsem se prodíral vstříc smutně ušlechtilé samotě, náročného hledání sama sebe, spřádání plánů na zářijové týdny, vkrádání se do hlav známých a zasazování satirických bodných ran stolně tenisovým nadějím.
Hrál si fakt dobře Radku, řekla mi po lehce exhibičním basketbalovém utkání velmi chlapecké slečna jménem Hana, která prý oplývá přítelem a na sobě měla čerstvě absolventské tričko.
Ty taky Radku, odvětil jsem. Zasmála se, ale po chvíli si to přebrala v hlavě a urazila se. Marně jsem se pak u stolku rozhodčích dožadoval o změnu jména našeho týmu na Jebáci.
Ty si ňákej divnej ne? Nehraješ s náma karty ani nic, pověděla mi jednou jiná slečna v prepubertálních letech. Pravda asi jsem působil jako konzervativní homosexuál se stálým přítelem. Možná jen proto, že všichni ostatní po něžnějším pohlaví pokukovali s chutěmi přesahujícími potřeby trávicího ústrojí. Ne že by se mi tato situace vyjímečně sterilního chlapce nelíbila, ale zvědavost mě přemohla a tak jsem jednoho večera zamířil do bájného pokoje číslo dva. Třásl jsem se asi jako na bálkoně Sportgrilu s jednou botou a nohou ve sněhu, ale rázně jsem zaklepal a vstoupil. Zasedl jsem k prestižnímu stolu a už ke mně letí první poznámka.
Ježišííííí, ozve se protáhlý dívčí hlásek, co to máš zase za tričko? Zkouším se nečervenat a vysvětluji význam obrázku obrácené kočky a nápisu, přidávám ještě obranu za tričko Kluci kde ste?
Uf tak to máme za sebou. Zkouším pozorovat situaci, ale ta se kriticky blíží nule. Asi to moc neovládám, ale někdy se přihodí, že mám velikou chuť tak nějak popohánět. Dřív za to mohl většinou Karibik. Exemplární příklad je asi z toho Sportgrilu a té druhé noci s lahví, která vysvětlila všechny Kubovy problémy. Snad si zasvěcení pamatují. Pak velká mezera a ta noc ve Skotsku, opět Karibik, oholená hruď, pokoušení pobavit dva spolubydlící, snad se podařilo, i když za závěrečné zpívání ze sprchy se asi omlouvám, ty texty jsem ale fakt lovil z hlavy! Pár povedenějších tanečních, i když tam hráli prim talentovanější. No a pak zase nic moc. Až možná ta poslední noc se Švýcary. I když to by asi zhodnotili nejspíš jen oni. Vše jsem si přehrál v hlavě a tak nějak mi těch nadějných nesmělých mileneckých párů bylo líto. První vtip sedl velmi, pár vtipných kreací a publikum bylo skoro moje.
Poslední večer vidím na chlapci smutný výraz. Ťuká do mobilu a nechce mi to dát přečíst. Přemlouvám ho a dozvídám se jak to chodí s moderními vztahy.
Jsme se včera večer na schodech domluvili, že to spolu zkusíme. Spala se mnou. Já ji nechci. Šahala mi na zadek. Pomůžeš mi?
Od čeho jinýho tady jsem kámo. Dyť je ti čtrnáct. Beru mobil do ruky a spřádám nějakou vyzrálou zprávu. Nevím jestli se povedla, ale doufám v to.
Jeden vztah vyřešen, to chce oslavit. přijeli dvě slečny na poslední večer. ta Lucka z druhého postu a všude máchá řidičákem. A ještě jedna, která chce moc jít tančit. Podvoluji se, dostávám razítko na předloktí, popíjím pivní a dozvídám se, že není normální, abych se nečesal a s rozcuchanýma vlasama vypadám strašně a že kluk nemůže jen čekat a nepřijít za tou holkou. Tyto řeči, hnusné pivo i berentzen, všude okolo punkerská společnost a nabroušení třicátníci plus krátká indispozice vyplývají v odsuzování sebe samého a zoufalé potřeby koupit si hřeben a přihlásit se do kursu Jak se stát tím správným hřebcem aneb Vaše klisna čeká na každém rohu. Střizlivění 6 hodinovou cestou vlakem není špatná věc. V mlhovině myšlenek ještě potkávám před Vaňkovkou Markétu. První možnost zahrát hřebce i když neučesaného alespoň na oko se nevyvedla. Zasmála se ale. Aspoň myslím, že to bylo mému vtipu. Ať už jsem doma. a večer ať už jsem u ní.
To je asi konec. Jdu se uklidnit a pustit si Fawlty Towers. Tolik jsem nenapsal už dlouho. Poslouchám Roisin Murphy a nemůžu se zbavit pocitu, že zahálím. U ní se kopalo asi nejlíp. A kopat ještě bude. Třeba to bude stát za to. Pak vás všechny pozvu. A naučím vás pít šampaňské z krompáče a nabírat kaviár lopatou.
PS - už to po sobě nezvládnu přečíst, věřím, že chyb je spousta, technickách i faktických ale ještě více věřím, že mi prominete. Vždyť já to nedělám pro sebe. Já jsem jen nosič vody. Nosič ryb ty vole.
Až vám bude dobře tu máte jeden nechutně dobrý klip - http://www.youtube.com/watch?v=990ctbFHAck
Letošní soustředění se nepodobalo žádnému předchozímu, i když proběhlo na stejném místě, ve stejném čase a s totožným programem. Jako když se díváte na každoroční nabídku televizních stanic ve vánočním čase a jeden rok si v půlce Mrazíka zapnete na dévédéčku Lynche.
Ležel jsem na posteli a věděl, že jsem ocejchovaný. Ročník 90 letos moc nezapadal. Spíš vůbec. Patnáctiletí kluci měli průměr 4 a čtvrt lahváče na den, čtrnáctileté slečny pak 158 mililitrů deodorantu ve spreji. Tímto nakyslým pivním oparem jsem se prodíral vstříc smutně ušlechtilé samotě, náročného hledání sama sebe, spřádání plánů na zářijové týdny, vkrádání se do hlav známých a zasazování satirických bodných ran stolně tenisovým nadějím.
Hrál si fakt dobře Radku, řekla mi po lehce exhibičním basketbalovém utkání velmi chlapecké slečna jménem Hana, která prý oplývá přítelem a na sobě měla čerstvě absolventské tričko.
Ty taky Radku, odvětil jsem. Zasmála se, ale po chvíli si to přebrala v hlavě a urazila se. Marně jsem se pak u stolku rozhodčích dožadoval o změnu jména našeho týmu na Jebáci.
Ty si ňákej divnej ne? Nehraješ s náma karty ani nic, pověděla mi jednou jiná slečna v prepubertálních letech. Pravda asi jsem působil jako konzervativní homosexuál se stálým přítelem. Možná jen proto, že všichni ostatní po něžnějším pohlaví pokukovali s chutěmi přesahujícími potřeby trávicího ústrojí. Ne že by se mi tato situace vyjímečně sterilního chlapce nelíbila, ale zvědavost mě přemohla a tak jsem jednoho večera zamířil do bájného pokoje číslo dva. Třásl jsem se asi jako na bálkoně Sportgrilu s jednou botou a nohou ve sněhu, ale rázně jsem zaklepal a vstoupil. Zasedl jsem k prestižnímu stolu a už ke mně letí první poznámka.
Ježišííííí, ozve se protáhlý dívčí hlásek, co to máš zase za tričko? Zkouším se nečervenat a vysvětluji význam obrázku obrácené kočky a nápisu, přidávám ještě obranu za tričko Kluci kde ste?
Uf tak to máme za sebou. Zkouším pozorovat situaci, ale ta se kriticky blíží nule. Asi to moc neovládám, ale někdy se přihodí, že mám velikou chuť tak nějak popohánět. Dřív za to mohl většinou Karibik. Exemplární příklad je asi z toho Sportgrilu a té druhé noci s lahví, která vysvětlila všechny Kubovy problémy. Snad si zasvěcení pamatují. Pak velká mezera a ta noc ve Skotsku, opět Karibik, oholená hruď, pokoušení pobavit dva spolubydlící, snad se podařilo, i když za závěrečné zpívání ze sprchy se asi omlouvám, ty texty jsem ale fakt lovil z hlavy! Pár povedenějších tanečních, i když tam hráli prim talentovanější. No a pak zase nic moc. Až možná ta poslední noc se Švýcary. I když to by asi zhodnotili nejspíš jen oni. Vše jsem si přehrál v hlavě a tak nějak mi těch nadějných nesmělých mileneckých párů bylo líto. První vtip sedl velmi, pár vtipných kreací a publikum bylo skoro moje.
Poslední večer vidím na chlapci smutný výraz. Ťuká do mobilu a nechce mi to dát přečíst. Přemlouvám ho a dozvídám se jak to chodí s moderními vztahy.
Jsme se včera večer na schodech domluvili, že to spolu zkusíme. Spala se mnou. Já ji nechci. Šahala mi na zadek. Pomůžeš mi?
Od čeho jinýho tady jsem kámo. Dyť je ti čtrnáct. Beru mobil do ruky a spřádám nějakou vyzrálou zprávu. Nevím jestli se povedla, ale doufám v to.
Jeden vztah vyřešen, to chce oslavit. přijeli dvě slečny na poslední večer. ta Lucka z druhého postu a všude máchá řidičákem. A ještě jedna, která chce moc jít tančit. Podvoluji se, dostávám razítko na předloktí, popíjím pivní a dozvídám se, že není normální, abych se nečesal a s rozcuchanýma vlasama vypadám strašně a že kluk nemůže jen čekat a nepřijít za tou holkou. Tyto řeči, hnusné pivo i berentzen, všude okolo punkerská společnost a nabroušení třicátníci plus krátká indispozice vyplývají v odsuzování sebe samého a zoufalé potřeby koupit si hřeben a přihlásit se do kursu Jak se stát tím správným hřebcem aneb Vaše klisna čeká na každém rohu. Střizlivění 6 hodinovou cestou vlakem není špatná věc. V mlhovině myšlenek ještě potkávám před Vaňkovkou Markétu. První možnost zahrát hřebce i když neučesaného alespoň na oko se nevyvedla. Zasmála se ale. Aspoň myslím, že to bylo mému vtipu. Ať už jsem doma. a večer ať už jsem u ní.
To je asi konec. Jdu se uklidnit a pustit si Fawlty Towers. Tolik jsem nenapsal už dlouho. Poslouchám Roisin Murphy a nemůžu se zbavit pocitu, že zahálím. U ní se kopalo asi nejlíp. A kopat ještě bude. Třeba to bude stát za to. Pak vás všechny pozvu. A naučím vás pít šampaňské z krompáče a nabírat kaviár lopatou.
PS - už to po sobě nezvládnu přečíst, věřím, že chyb je spousta, technickách i faktických ale ještě více věřím, že mi prominete. Vždyť já to nedělám pro sebe. Já jsem jen nosič vody. Nosič ryb ty vole.
Až vám bude dobře tu máte jeden nechutně dobrý klip - http://www.youtube.com/watch?v=990ctbFHAck
pátek, srpna 22, 2008
4 dny v nebi
Ti, co mě znají, asi tuší, že ke katolické víře moc respektu nemám. Přesto jsem tam poslední čtyři dny byl. A ještě to doznívá. Žádná pachuť po pivu při ranním probuzení do kocoviny. Asi se pořád vezu na vlně. A až se vrátím ze Švýcarska, započnu druhý rok osamělého bytí v tomto úžasném pokoji, dočkám se toho radostného úsměvu při rozbalení, pak to teprv všechno začne. Máme na co navázat. Aspoň doufám.
pondělí, srpna 18, 2008
Ještě žiju
bez věšáku, plácačky a čepice. Jen to opravdu nejde všechno. Musím si vybrat. Virtuální svět nebo ten co vypadá opravdově. Poslední dva týdny prázdnin slibují snad lepší prožitky než doposud. Všem naději v ještě lepší rok. Ten co začíná na konci září.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)