Marš

Existují dva druhy blbých dnů. Rozeznáš je podle toho, kdy si uvědomíš, že vůbec o blbej den jde. Tenhle byl ten horší, což znamená, že se probudíš a máš jedno jistý. Že dneska to bude stát za hovno. Nepotřebuješ na to žádný večerní polemizovaní ex post. Tohle je klasickej a priori debilní den. Alespoň podle tvýho diáře. A tvýmu diáři ty důvěřuješ a taky hlavně věříš. Alespoň tomu poslednímu, co ti dala tvoje holka. Ta minulá. Ta současná si myslí, že ti ho dala máma. A máma řeší, proč nejsi s minulou. A ty bys tak rád zůstal v té příjemné současnosti, zachumlal se do ní a nevystrčil ani nos. Nemáš na to ale sílu. Diář ti strhává peřinu a ženě tě do úkolů, který jsou pevně daný. Inkoustem. Žádná levná propiska.

Nasedáš do auta a chvíli zůstáváš trčet uprostřed ulice. Jako velkej dopravní kužel, kterej nedovolí jet tam ani zpátky. Není to tím, že bys nemohl zařadit ten správnej kvalt. Na displej se lepí další otisky a ty se snažíš zařadit ten správnej beat. Pro tu krátkou cestu. Je to další rychlostní stupeň, kterej ti umožní jet v těch správných otáčkách. Zhluboka se nadechneš a ucítíš ji. Její srst a trochu zkaženýho vzduchu. Leží vzadu a moc dobře ví, kam jedete. Bere to s respektem, smírem a bez jakýhokoli vyvádění. Přijde ti, že je vlastně úplně jako ty. Flegmouš, kterej si všechny ty bolístky vytrpí uvnitř tak nějak sama. Bez nadbytečné pozornosti a chlácholení. Mimo město to osolíš a uvědomuješ si, že jste spolu přes půlku tvýho života a skoro celej její. Představil si jí všem těm, kdo v tvým životě hráli nějakou významnější roli. A jak z něj postupně všichni vypadávali, tak ona jediná držela hrdě dál svou němou stráž. S maximálním vděkem a minimálníma nárokama. Skoro bys nevěřil, že to je holka. Pak si ale uvědomíš, proč jste vlastně v autě.

Pusu mezi oči, zrovna když začíná působit injekce. Asi ji už ani necítila. Přeješ si jen, aby měla sladší sny, než míváš ty. Žádný lásky, který bys měl považovat už za nenávratně minulý, co ti ukazují jak moc dobře na tom jsou. Žádný vychcaní psíci, co zvednou nožku a ukážou ti, kam patříš. Jen nadnášející růžovost snovýho světa, ve kterým můžeš být jen pasivním hlavním hrdinou. Dozvídáš se, že máš přijet za dvě hodiny. Do té doby musíš vyřídit další položku z diáře.

Parkuješ u opuštěnýho letiště a vidíš ji přicházet. Bez úsměvu a v hezkých hadrech. Ani se tě neptala, proč se potkáte zrovna tady. Nejspíš to tušila. Na tohle opuštěný letiště si narazil kdysi, úplně náhodou. Bylo ti asi deset a šli jste venčit psa. Rodince ses zatoulal a skončil tady. Utíkal jsi po té vyšlapané cestě kolem obrovské šedivé betonové plochy a přišlo ti to tu hrozně smutný. Před tebou byl nějakej pár. Neslyšel si je, ale pochopil si, že se rozchází. On se jí snažil cosi vysvětlovat a ona brečela. Úplně řvala. Bušila do něj pěstí, pak cosi řekla, otočila se na podpadku a maršovala pryč. On se na tebe podíval a pokrčil ramenama. Jakoby ti říkal, že to je prostě život. Slíbil sis tehdy, že jestli budeš mít nějakou holku, tak se s ní rozejdeš tady. Slib si dodržel. Vždycky. Až se z toho stala taková rutinní gilotina, která přetínala každej tvůj vztah půl až tři čtvrtě roku po jeho počátku.

Jdete zase po té vyšlapané cestě a ptáš se, jak se má. Neviděli jste se asi týden a absence pusy na uvítanou tě utvrdila v pocitu, že jí to všechno došlo. Ta tvoje netečnost, nezájem a chlad. Opět jsi ten předrozchodovej koktejl namíchal dokonale. Zkousíš to začít racionálně jako vždycky a ona kupodivu přikyvuje. Tím pádem z tebe odpadají zbytky nervozity a zrychluješ tu svou jízdu po pečlivě připravených kolejích, který vás dva za pár minut přivedou do stanice Singlelife, která je plná alkoholu, přesvědčování se, že k životu potřebuješ kamarády a ne nějakýho druhýho humra, se kterým se zbytek života budeš držet za klepeta. Na závěr vytahuješ z kapsy svůj trumf v podobě telefonu, ze kterýho před jejíma očima hromadně vymažeš všechny nahotinky, co ti kdy poslala, který sis pro tenhle účel den zpátky pečlivě srovnal do jedné složky. Děláš to tak vždycky a ony to v tu chvíli nikdy neocení. Dostáváš facku, která tě překvapí svou jemností. Nebyla fackovací typ, ale když to vidíš ve všech těch filmech, tak to nejspíš taky chtěla vyzkoušet. Maršuje pryč, jako maršovala ta kdysi a jako maršovaly všechny ty tvoje.