Nemám bilanc

Je poslední den a poslední šance vám napsat. Ano nepíšu kvůli sobě, ale kvůli vám!
Tento měsíc byl nejintenzivnějším měsícem, který jsem kdy měl možnost prožít. Chtěl bych proto poděkovat všem. Tento měsíc jste také více než třistakrát klikli na tuto stránku(přes deset kliknutí za den), což je úctyhodné. Tento měsíc jsem také napsal nejvíc postů, slovy osmnáct, což dělá post na necelé dva dny. Ty posty byly pro mě taky nejzvláštnější. Vím, některé jsou slabší jiné méně, to nechám na posouzení jiným. Dneska opatrně, nikam pryč nejezděte a co nejvíce odhalených masek v roce 2008 přeje Ráďa!

Anonymní dálky

S maskou přes tvář chodí zástupy lidí po ulicích, pracují v skleněných budovách, baví se v buňkách pokrytých neonovými nápisy. Znají se a přesto se snaží za každou cenu odkrýt alespoň částečně masku druhého. Vědí, že je to nemožné. Vědí, že nemají sílu s tím cokoliv udělat. Vědí, že za to mohou oni sami. A to je štve. Všechny.
Někteří se snaží všemožnými způsoby popsat vzniklou situaci, vzbudit zájem a potencionálně i vyřešit. Samozřejmě s různými úspěchy.
Nikdo nikoho nezná. Doopravdy. Tímpádem nikdo nezná ani sám sebe. Nikdo neumí otevřít sebe a nechat se vysát. Nevěří, že by to mohlo být k něčemu dobré. Ve formálních situacích (škola, kavárna, trénink) se každý snaží zkrášlit svou masku, jak nejvíc to jen jde. Těch opravdových situací je málo. A to ještě většinou v kruhu rodiny, která se tímto stává ničitelem celé situace. Tento umělý společenský celek je tak nepřirozený. Nepouští nikoho dovnitř a snaží se ani nevypouštět ven. Dochází k veliké izolaci, která vede k charakteristikám moderního života. Za vysokým plotem, tlustými zdmi, zástupem psů a nekonečným počtem dveří můžeme najít lidi s částečně odloženými maskami. Jakmile ovšem vstoupíme oficiálně, masky se stanou neprostupnějšími, více než kdy jindy.
Neprostupné kilometry od sebe žijí lidé a nic nezažívají společně, jen vyumělkované, předem pečlivě narýsované situace, které jim byli předloženy. Oni je přijímají za vlastní. Kéž by brzy prohlédli!
Sedím a vím, že jsem na to všechno sám, i když bych nechtěl být. Bohužel se v naší společnosti nevyskytuje a ani není prostor, aby se mohlo vyskytnout spojení lidí čistě neformální s hlubokým osobnostním, myšlenkovým a pravdivým základem. Snad je ještě nějaká naděje. Snad!

Název stále chybí...

Proč by chtěla, aby právě teď vykoukl z okna? Jen kvůli ní. Obdivně ji pozoroval. Poznal ji. Usmál se. Zamiloval se. Nebo aspoň něco pocítil.
Asi proto, že ve skrytu duše je exibicionistka. Veliká. A tyhle představy má téměr neustále. Nemůže se smířit s tím, že se nevyplňují. A to ji trápí. Nedává spát. Vyrušuje při čemkoliv. Zdánlivě zanedbatelný problém, ale co by dala za jeho vyřešení? Vše! Nechce být osamělá a utápět se v těchto představách. Chce se přiblížit všem ostatním. Nebýt vyjímečná. Nevybočovat z řady. Vytvářet v lidech normální emoce, ne ty, které jsou nepochopitelné a k ničemu nevedou.

Jenže ty si Bože občas na někom musíš vylít zlost, že? Zkomplikovat život než ho potom ukončíš? Jenže na tebe už kašlu. Třeba by pomohlo, kdybych si svlékla i kalhoty. Já vím, zaujmout vnitřkem, zaujmout vnitřkem! Ale když to nejde? Je to přece jen moje chvíle. Možná důležitá. Nehodlám ji promarnit.

Ve spěchu vyvlékala štíhlé, hladce oholené nohy z nohavic a už byla skoro venku, když se převrátila. Dopadla na tu část těla, kam se dopadat má, jenže ta stejná část těla teď pocítila mrazivý chlad sněhu, který se rázem stával vodou, což moc příjemné nebylo. Mráz ji proběhl po celém těle.

Ááááááá...hoj! Milane! Jak dlouho už se na mě díváš? Co to, víš já jsem... měla mokrý kalhoty a tak... no aji mikinu... otočíš se prosím tě?

Milan se otočil a přemýšlel. Viděl jsem už někdy na živo nahou holku? Ne! Myslel jsem si někdy, že ona může mít tak krásný tělo? Ne! Nosí ona nějaký odvážný oblečení? Ne! Proč jsem se teda otočil? Vždyť ona je docela fajn. Vlastně docela dost fajn holka. Uvědomí si to kluci vždy, až když je holka nahá? A proč si z pravé ruky udělala takovou lopatičku a položila si ji na klín a z levé jakýsi pravoúhlý trojúhelník, svírala při tom pravé ňadro a kryla i to levé? Aby mi ukázala, že je tu ta možnost vidět ukryté části příště? Dělají to tak všechny holky? Nebo levačky naopak?

Tohle název asi bude chtít!

Já jsem se snažila. Moc. Chtěla jsem se vypařit jako pára stoupající z pomočeného sněhu. Jistě se ptáš, odkud vím, že z takového sněhu stoupá pára. Proč jsem vůbec tančila a líbala se. Ano líbala. Proč mi jeho ruka hladila záda pohybujíc se pod mým tričkem. Proč pak zajela kousek níž a já se cítila tak volná? Proč mi bylo konečně příjemně i když jsem věděla, že by nemělo. Proč jsem chtěla udělat něco, o čem jsem neměla ani ponetí.
Jenže proč já bych ti to vůbec měla říkat Bože? Vždyť já se pro tebe obětovala. Sedmnáct let strádala. A co z toho?
Možná je to ode mě troufalé. Nejspíš si tě zprotivím. Ale určitě se otevřu všem a je mi jedno jaký bude. Jestli bude plešatý nebo s pupkem. I když vím, že nebude tak dokonalý, jako jsi ty, bude můj. Jenom můj. Bude se ho moct dotknout. Budu ho smět polechtat. Budu se na něj moct usmát. Budu se sním hádat. Budu s ním sdílet postel. A budu s ním žít život. Svůj život. Náš život. Bez tebe!

Hned ji bylo tepleji. Stála tam překvapená, stála tam svá. Vyhlédla z okna a s uleknutím uskočila. Opatrně se vrátila zpět k oknu a promnula si oči, aby si byla jistá, že se jí to nezdá. Tak nádherný sníh snad ještě neviděla. Padal a padal jakoby nikdy neměl přestat. Opatrně otevřela okno a rukou protnula neviditelnou zeď mezi pokojem a venkovním světem. Chvíli jen tak nepohodlně dřepěla až konečně ucítila. Vločka jí přistála na ukazováčku, obepnula celý poslední článek a pomalu, kousek po kousku se začala měnit ve velikou kapku. Rychle vklouzla rukou zpět do pokoje a poté prstem do úst. Kapka se spojila s dolním rtem a oživila celý obličej. Nekonečně okamžiky rozkoše. Zatřásla hlavou a s písknutím vyskočila. Otevřela dveře a hnala se po schodech dolů. Překonala i hlavní dveře a s obdivem pohlédla vzhůru.

Je tohle boží znamení? Ale ne. To je na Boha moc krásné a příjemné.

Shodila ze sebe mikinu, stoupla si doprostřed cesty, roztáhla ruce a nechala se unášet proudem štěstí, který ji roztočil. Bosá, polonahá, od Boha odvrácená se tu pohybovala a v hlavě jí zněla tato.

Jak to bylo doopravdy s Lord of the flies

To jsem si tak jednou, já Will Golding, seděl a prohlížel své fotky z dětství. Vzpomínal na krásné chvíle strávené s mušlí. Pravda nějaký ten Johnnie a čvambíno padli, ale to už tak bývá. Posléze jsem se probudil a kniha byla hotová. Snažší než se zdá.

Bez názvu

Dech se jí chvěl a prsty na nohou napínaly. Obratel po obratli prostupovala tupá bolest až do hlavy. Takhle přece nikdy nemůže usnout. Její nahé tělo obepínaly pouze volné kalhoty a vytahaná mikina. Byla jí opravdová zima, ale snažila se to překonat.
Myslela na sebe v teplých peřinách s horečkou, jak se potí a chce vystrčit aspoň nohu z pod toho horoucího pekla, na tropické pláže s kokosovými palmami, které nikdy nespatřila, na syčící varnou konvici z odpoledne, na teplo sálající od kamen, na Galileův retroteploměr, jehož baňky jasně ukazují třicet stupňů Celsia. Nepomáhalo to.
Zvedla se ze země a prozkoumala okolí. Nikdo, kdo by ji zahřál. Nikdo, kdo by jí řekl, to co tušila, ale potřebovala slyšet. Napila se ledové vody a cítila její cestu uvnitř svého těla. Proč jen jí tak bolí hlava? Je to tou zimou? Nebo snad náběh na nějakou chorobu?
Klekla před obraz a vroucně sepjala ruce směřujíc k neidentifikovatelné síle u stropu.
Odpusť mi to, Bože, prosím! Já jsem nevinná. Nedotčená. Miluji tě tak, jako žádná jiná. Udělám pro tebe cokoliv. Jen si řekni. Dej mi znamení. Já tě budu následovat. Třeba až na konec světa. Jen mi ho dej Bože! Matka mi zemřela, otce jsem nepoznala, tobě svůj život zasvětila, tak mi prosím pomož. Ještě jsem tě o to nikdy nežádala, ale cítím v kostech, že přišel čas. Hroutí se mi svět Bože. Ještě jsem před tebou o tom nemluvila, ale je to tak. Nejsem bezchybná. Skoro jsem tě zradila a je mi to velmi líto. Jenže jsem si nemohla pomoct. Vlákali mě do toho. Opili mě a já byla bezbranná. Točili se mnou a zpívali u toho tak krásné písně. Třeli mi tváří o tvář mou a dotýkali se mě tam, kde se mě ještě nikdo cizí nedotýkal. Ano Bože. Ale já pořád opakovala, že ne, že nemůžu, že mám tebe. Vždyť já mám jenom tebe! Nevěřili mi. Mysleli si, že jsi pouhopouhý sedlák, či podobná pakáž. A pak to přišlo. Zpěv skončil a on se mi přilepil ústy na mé rty. Já se nemohla odtrhnout. Prošel mnou jakýsi otřes. A já zůstala zkamenělá. Zůstala jsem tam stát, rozjímala jsem. Jenže když jsem potom otevřela oči, oni už tam nebyli. Teda byli, ale byli otočení. Upřeně zírali na ni! Mohlo jí být tak osmnáct a vypadala k světu, to ti mohu říct. Hebkou osušku měla obtočenu kolem těla a bojím se Bože, že pod tím již nic. Vyšla z koupelny a vychutnávala si tu pozornost a já se na to nemohla dívat. Neutekla jsem, jen jsem se skácela ke zdi a přála si, aby si toho někdo všiml. Jenže ono nic.

Vánoční strádání

Tak asi nevím. Buď si sednu k masivnímu dřevěnému stolu, ruku si popálím horkou kávou, potáhnu z cigarety a začnu propisovat listy papíru skrz na skrz a vznikne něco opravdového. Něco hodnotného, unikátního a vlastního. Jenže co pak s tím? Kdo si to přečte a ohodnotí? Strčím to do šuplíku a budu doufat, že to někdo třeba po smrti najde? Nechat to nenápadně pod lavicí a doufat v čestnost paní uklízečky? Anonymně to poslat do Torstu? Nebo to pak zmačkat a hodit do rohu?
Hlavně o tom planě netlachat.

Neoficiální hymnou posledních dních se mi stává stará a tichá (proto nešla pustit) písnička s otřepaným námětem, ale zdá se mi, že zpracovaná trochu jinak. Nebo si to jen nalhávám?
Stáhnout si ji můžete zde. Text pak tu.

Vypisovat sám sebe vám tu asi nebudu, zítra výlet do Rudy snad vše udělá jasnější a třeba si tam u kávy i něco v mysli naškrábnu. Moc chci, jenže mi to poslední dobou nejde. A všem okolo se daří.

Ti, kteří by to potřebovali, ale naopak. A co jim pak zbývá? Věřit v sebe, víc než kdy jindy. A najít někoho, kdo není úplně vnitřně prázdný. Nenechat se utápět ve svých pocitech. Dostat to ze sebe i za cenu možného zklamání. Nepřemýšlet co bude pak. Pak bude i bez vás. Vy pak nepotřebujete. Vy máte teď. Moc toho není.

Naivně věřit v jednu příležitost se může vyplatit. Jen to snad podat v trošku stravitelnější formě. Hned by supporterů přibylo. Ale takto? Někdy je asi lepší říct věci naplno. Překvapit a ohromit. Nezůstat nečinně sedět v rohu a mumlat si pod nos či dokonce jen probírat se svým druhým já.

Každý den to nemusí vyjít, i když nebudeš nic dělat. Každý den tě nemusí zachránit ostatní. Každý den ti ta pasivita nemusí vyjít. Ale když jo, tak seš sakra rád a vzpomínáš na to doteď. Děkuji!

Odcházení

Poslední tanec trval asi čtyři vteřiny, byl bez hudby, ale plný emocí. I proto jsem pak v Žerotíně dělal ty nesmyslné pohyby. Sálem zní hovory na téma prodlužovaček a já si říkám, udělal jsem dobře? Nebylo to moc náhle a pod tlakem?
Ale ne, dopřej něco ostatním, i když se ti to může příčit. Přeji všem příjemné prodlužovací taneční a třeba si vzpomenete, že tomuto nenápadnýmu klukovi to občas taky docela šlo.

21.12.2007 - pokoj 233 - 19:30 až 09:30

Prsty se mi chvějí a vousy škrábou. Záda bolí a tepna tepe. Neurony nestíhají předávat zmatené signály a mozek žádá další písničku.
Ta noc byla jedinečná. Překvapující. Plná prohlédnutí. Asi bude trvat pár dní než si to sám sobě vysvětlím.
V prvé řadě velké díky Kubovi za zcela profesionální zorganizování a vedení tak náročné "akce".
Pak taky ta hudba nebyla úplně špatná. A pizzy taky ne. Koupelna krásná. Sedačka, mno, už se mi spalo líp, i když na druhou stranu...
Patřilo to k situaci, i když ty psychologické dopady, které tak doprovázely celou noc, by vyplynuly snad i v méně abnormálním prostředí.
Všechno je to zahalenou neprostupnou atmosférou, slovy, útržky vět a pohledy, těmi krásnými pohledy z očí do očí.
Teď by se hodilo nějaké klišé, třeba jako - Už to nikdy nebude jako dřív! nebo Ta noc pro mne znamenala mnohé, třeba to, že po pizze vám nemusí být blbě. Jenže to tady nenapíšu.
Jediný, co tady napíšu bude to, co tady chci mít a to ne proto, že by se tenhle blog měl stát nějakým undergroundovým místem setkání části zasloužilých lidských bytostí z 4.B6, napíšu to tady proto, že to sem patří.

MYSLEL JSEM SI, ŽE SPOLU TEĎ BUDEM CHODIT, JENŽE KLUCI Z KAPELY MI ŘEKLI, ŽE UŽ JAKO JEDNU HOLKU MÁM! (děkuji Jirkovi Macháčkovi za krásná slova)

Snad takhle nedopadnem

Pusť tam Itsbinu Bobe! Já chci Itsbinu! Děléj a nahlas!
Pavel do sebe obrátil láhev vodky. V ní to zabublalo a Pavel soustavnými hlty ukrajoval z obsahu. Rozhlížel se kolem a pokoušel se zaostřit. Tam byla Irena a tohle musela být Vlasta, no jasně Vlasta.
Vlastóóó, já tě miluju! Slyšíš mě? Já tě miluju! A chci tě milovat, rozumíš mi? Já chci Vlastu milovat. Chápeš to ty vole? Vlasto vole já tě chci pomilovat.
Vlasta se otočila a Pavel si uvědomil, že neotevřel ústa.
It's been a hard day's night and I've been working like a dog...
Jóóó! Itsbina! Pojď tančit Vlasto! Kurva pojď tančit!
Nejdu, seš opilej... a smrdíš.
Ty vole kdo v dnešní společnosti nesmrdí? Smrdět je in! Aji ten Beckham vynalezl parfém, co smrdí, protože ví co je in! Já jsem in Vlasto! Tak poď!
Vlasta rozmýšlela. Vedle ní se Tomáš s Ivou vášnivě líbali, Pepa tvrdě spal opřen o poloprázdný půllitr, Bob seděl u počítače s rukou na Lucčiným podbříšku a Irena šla do sprchy. Stejně jí nic jinýho nezbývalo. Radši půjde dobrovolně.
Pavel ji nemotorně uchopil, v jedné ruce flašku vodky, druhou rukou svírajíc Vlastin zadek se jaksi kolébali. Itsbina skončila a Pavel dostal vztek.
Ještě jednou! JEŠTĚ JEDNOU!
Svíral láhev a chtěl jí praštito stůl. Zavřel oči a rozmáchl se. Když je pak otevřel uviděl Vlastu ležet na zemi. Krvácela z hlavy. Díval se na ni a křičel:
Ještě jednou! Ještě jednou! Ještě jednou!
I can fly but I want his wings...
Néé, já chci Itsbinu, ne Gabriel! Ale proč ne, vždyť I can fly!
Se strojovou přesností otevřel okno, několikrát zazpíval refrén, rozběhl se a vyskočil! Vše skončit!
Bohužel se nacházeli v přízemí.

Básníř versus básník

V angličtině jsem to pochopil. Konečně. Snad se poučím. Zítra slibuji skvělý post. Přišel čas.

Proč jsem po nocích tak dokonalý?

Zeptala se mě má malá sestřička. Mile a nenuceně.
Víš, já se za tebou v noci občas přijdu podívat, ať už spíš nebo ne, a příjdeš mi prostě....
To se tak občas stane, říkám jí. Chápu, že každý k tomu stvořený není. Ale přece mě příroda nemůže nutit, abych se pokoušel tím někoho oslnit. Či pomoct si tím k něčemu. Vždyť už mám slávy dost. A být po nocích bez chyby taky není k zahození. Snad se vám taky někdy poštěstí.

Umírnění A Xenofobní aneb Even though I'll never need it

Nejspíš to špatně vyznělo. Nejspíš to bylo špatně pochopeno. Nejspíš to tak nepřítel chtěl.
Snad to nevyzní moc útočně, ale nebyl jsem depresivní troska tonoucí ve víru života. Nepochopen, nenáviděn, nešťasten, nemilován, neschopen.
Troufám si říct, že takhle to nebylo.
Holky ty tělesný změny na začátku puberty jistě moc dobře znají, mno a moje teorie je, že na mě tělo něco zkoušelo teďka. Stávka, demonstrace či marné pokusy o defenestraci, to už teď nehraje roli. Jen se kvůli tomu začlo pomalinku rozpadávat vše kolem.
S návalem nového týdne se vše mění. Nádherné vystupuje na povrch, hnus se stébla chytá.

Kešu, že prej není důležitý?! Máš štěstí, že jsem právě objevil jeden pytlík s kešu obalený v cukru, mmmmh!

Někde jsem teď četl skromnou recenzi na Crash, kvalitu filmu nepopírám, jen tak přemýšlí jestli ti umírnění a xenofobní američané mají taky takový dobrý bonbóny, jako v UAXu. Stěží!

Přiznám se bloggerské podnebí českého internetu moc nesleduji. Kdo ví, zda-li z čistého sobectví, nezájmu, či strachu z konkurence. Skrz velikou reklamu jsem se bohužel dostal na blog slečny bývalé miss Váchové. Bez předsudků jsem se pokoušel číst první post. Víš co, přečti si knížku! se to jmenovalo. O další miss slečně Kocurové říká, že je ze stejně divokých vajec jak ona. No blé. "Když společně moderujeme akci, nemáme zábrany lidem zazpívat jak říkáme „tu našu" jako je Beskyde, Beskyde nebo Bude zima bude mráz." takovéto a podobné věty vyplňují onen kus imaginárního papíru. Na konci ovšem věrní fandové pomyslně tleskají v úžasných commentech. To vše je ale jedno naprosté nic v porovnání s postem Proč jsem po ránu tak.....normální? Směju se a brečím zároveň. Proč? To slůvko zůstane asi nezodpovězeno. Pro ty, kteří by se na její blog neodvážili (což úplně chápu a souhlasím s tím) přikládám pár vět ze začátku zmíněného postu:
"Každé ráno se po pohledu do zrcadla zhrozím, vzpomenu si na pana Zapletala a už skoro vytáčím jeho telefonní číslo, abych mu oznámila, že dobrovolně vracím korunku krásy. Pak se ale vždycky naštěstí uklidním, protože zahlédnu na poličce kabelku se šminkama a vím, že když budu chtít, jsem zachráněná. Je to až neuvěřitelné, co tyhle zázraky dovedou. Je pravdou, že někomu už není pomoci – ale nic proti, každý je svým způsobem krásný. U mě však make-up dělá divy. Když se svěřím do rukou skvělým vizážistkám, vlastní mamča by mě nepoznala. Fakt. Častokrát musím své známé přesvědčovat, že v tom a v tom časopise to jsem opravdu já. Ti co mě prostě znají v běžném „nevyumělkovaném“ životě, holt musí věřit na zázraky."
Milé že?
Návštěvnost jistě ohromná, zvlášť když se vhodně probojí blog s odkazem na nahé fotky, tímpádem každý druhý uživatel internetu klikne. Tak běžte zase fotit slečno!

Ta písnička má myšlenku a nedělej, že ne.

Minděl a Akuláš

Podtext se vznáší ve vzduchu. Putuju z koncertu na koncert. Vnitřně z toho praskám. Cukroví dělá jen taťka s Tomem.
Lhát se ale nemá. Poslední hodiny na mě doléhají intenzivněji než by měly. A ještě mi taťka snědl mé mikulášské kešu, grrr.
Zdá se vám to rozhárané? Nevyznáte se v tom? Chcete návrat ke klidnějším včerejškům?
Gratuluji, cítíte se jako já.
Takhle nějak si představuji stav těsně před něčím průlomovým. A breakthrough.
Nic takového však bohužel v dohledu není. Snad jen zítřejší výlet do Bernartic, ale považovat to za zřadyvybočující?
Tak Ráďo už nezlob. Trošku se snaž, zapoj něco. Aspoň kousek krásného postu, prosím. Ne!
Pěknou zprávu v jakékoliv podobě, už ze sebe asi nevypáčím, jak smutné. Malou paralelu, zamyšlení, cokoliv.
Ne?
Tak už se opravdu běž zahrabat. A výmluvy, že to zase někdy přijde si nech.

Co byste rádi Radi?

Nebudu zastírat šok, který prožívám. Není negativní, spíš takový nijaký. Asi to bude tím blbým obdobím.
Ani nevím proč, ale vždy jsem si myslel, že to "pátrání v sobě" berete jako něco, co musíte překousnout. On se z toho vypíše, my to přečtem a snad příští post bude zase normální. Paralelně s tím souvisí kritiky. Básničky jsem tušil, že nepřijímáte nijak s oblibou a to se potvrdilo, jen ty příběhy koncepční, chudáci mí malí, milí si zasloužily hlas, ale dejme prostor svobodě, takže mají smůlu.
Buď jste tu anketu vzali lehce jako recesi, nebo jsem z toho úplně sob. Pravděpodobnější bude, že jste mi konečně otevřeli oči. Za což veliké díky!
Asi chápete, že nezačnu psát v poměru, jaký jste si v anketě vypískali (jistě mnozí z vás už pískat umějí), protože na zakázku mi psát moc nejde a řekněme si na rovinu - co by z toho vzešlo? Leda nějaký klub plnění přání a ty přece v lásce nemáme. Ale stejně z toho dnes asi neusnu a tak zítra budu otravný a v pondělí taktéž. Není to žádná sranda no.
Přeji krásný zbytek rozjařené sobotní noci a prosím aspoň nějakého jednotlivce, ať se naučí backhandový topspin, protože na ten můj se opravdu nedá koukat.

Já a moje dveře

Mám jen jedny.
Na začátku vyhrajete celistvý kus dřeva. Více či méně bez chyb. Jak potom bude vypadat je jen na vás! Vy si je musíte vytvarovat, obměkčit, ohoblovat, nalakovat, natřít, usušit, orámovat a pak na ně s pýchou nekonečně koukat. U srdce vás hřeje nad tím pohledem.
Ovšemže jsou tu i takoví škarohlídové, kteří budou neustále na vaše dveře dorážet s prosíkem. V ruce pilku si chtějí jen kousek odnést k sobě. Jenže to nemůžete dopustit! Jednou si uřežou kousek a pak následuje nezadržitelný proces plný zklamání a pasivity. Můžete takové krásné dveře pilovat roky a pak najednou pfffffffff, začnou vám mizet před očima. Nesmíte totiž veřit, že když do dveří vložíte všechno co máte, cítíte a v co doufáte, oni se vám pak bezmezně oddají. Tak to bohužel mnohdy nefunguje.
Kdyby vás snad napdalo, nějak násilně přelepovat dveře za účelem jejich zkrášlení, hned na to zapomeňte. Já to zkusil a kdyby ty mé nebyly tak velkorysé, už bych tu nejspíš ani nebyl.
Važte si svých dveří, jsou to nejlepší, co máte!

Životní skříňka číslo 6

Nespravedlnost. Tak se bude jmenovat moje první knížka. Bude se tak jmenovat až do smrti, i když žádná nevyjde. Někdy můžete udělat, co chcete, snažit se až na kost a stejně je vám to k Bobu. Dneska se to celý pokazilo. Začalo to už od ranního snu. Říkám si proč? Kdo mi to chce komplikovat? Asi já sám. Zapomněl jsem vám vyfotit mé dnešní hlavní dílo - vanilkové rohlíčky. Zase se povedly, jako každý rok. Zvednout hlavu, upravit pešinku a doufat v lepší zítřek, ostatně nic jiného nám už bohužel mí milí nejspíš nezbyvá.

Nyk - 2

Nikdy nebyl vyložený smolař. Ale poslední dobou... bylo toho nějak moc. Byl na místě o minutu později, v testu měl o bod méně a nápadně často trefoval do sloupů.

Aaaaaaaaaa o co se to tu doprdele snažím? Napsat něco? Vždyť o ničem vůbec nic nevím. Ani o sobě. Nezvládnu si uspořádat svůj jednoduchej život. A tady se vám snažím něco nakukat, jakože jsem někdo víc, kdo umí psát? Dovolte se mi přiznat - Leda tak hovno!

Má zbabělá písmena určená tobě!

Patnáct dní či patnáct minut. Mlhavě stírající se fakta. Po čase zbyde jen těch patnáct znaků. Snažit se můžeš sebevíc, už ti to ale nikdo neodpáře. Jediné, co ti zbývá, je smířit se sám se sebou. Smířit a změnit. Ačkoliv to třeba nikdo jiný nepozná. Neocení. A připomene. Jenže vždy to není tak lehké, jak to vypadá.

Nyk

Utíkal a měl ji před očima. Zavřenýma očima. Jak je jenom úžasná. A jak by mohla být jeho. Už dnes večer. Určitě se napije a bude povolnější. Musí to vyjít! Vždyť tak dlouho čekal. Trpělivě a pasivně. Kdykoliv pomyslel na její oči, ústa, krk, boky,... orosil se mu pupík. Byla dokonalá. Alespoň zdánlivě. Skloubila snad všechny vhodné vlastnosti a chyběla možná jen ta jediná, aby byla také dobrá v posteli, ale vždy když se nad tím zamyslel, hned si řekl, jak o tom vůbec může přemýšlet. Bylo přece jasné, že bude dobrá v posteli! Jako jedna z Bukowskiho hrdinek. Jako Fleischmanova Ilja, jako Oněginova Taťána, jako ona. Vlasy jí voněly po kokosu, ňadra po lískáčích a klín pak po paraořechu. Tak to aspoň tvrdil Ondra. Ale co ten mohl vědět? Blbej fotbalista. Nyk si zakládal na svém antisportovním vzezření a smýšlení. Jeho jediným a nejzábavnějším sportem bylo vzpírání knížek z knihovnických polic, které následně ukládal do svého záměrně upraveného knižního batohu a utíkal nedočkavě vstříc pohovce v pokoji.
BUM! To byl sloup!

Smutná

Polévám ti celé tělo
ledově chladnou svíčkou
Asi by se to nemělo,
jsi mi jen tou hříčkou.

Obrazce se pode mnou
mění zběsile,
jak do tebe tnou
plameny nemilé.

Koukal jsem jen do sebe
ty mi tu trpíš,
pohlédl jsem na tebe,
snad už jenom spíš.

Zabít vztah a cit
můžu jedním slovem.
Trhnout životní nit
i před tvým domem.

P.a. - podávám oficiální stížnost na otřesné podmínky při psaní tohoto postu - odporná nálada, mladý árijec si ze mě udělal služku a zvláštní vztah k mým slečnám, díky kterým mám všechny prsty tam, kde mají být.

P.a.2 - Děkuji z celé srdeční krajiny všem, kteří mě podrželi, podpořili a nasměrovali a rád bych vám to taky někdy oplatil. Majkle, jdi doprava a to, co nejdřív, moc držím palce. Verčo, na trenéra hoď Boba a poznej pány taxikáře. Alčo, ty naušnice od něho jsou zajímavým způsobem odplaty, ale já myslím, že by to vyřešilo i pár vajíček hozených do okna. Verčo, když byl úplně nejblíž, jako úplně nejblíž, tak už se z toho teda určitě nemůže vyvlíknout! Terko, semináře o sobotních ránech jsou řídké, jako ... radši nic:) Omlouvám se tvým prstům na nohách za možné kolonistické pošlapání. Áňo, on na tebe někde čeká, v brantickém houští a touží po tom okamžiku až projdeš kolem a on tě bude moct ohromit! Puso, já myslím, že to zvládnem ještě dalších deset měsíců a když ne, tak si tu díru u samoty vyhrabu a budeš si tam moct za mnou kdykoliv přijet lehnout;)

P.a.3 - Velmi mě překvapilo a cením si oněch čtyřistadevíti kliknutí na mou stránku a sobecky to beru za jakýsi úspěch i když vím, že někdo kliká víc, někdo míň a počítadlo není dokonalé, ale stejně.

P.a.4 - Spouštím opět veřejně přístupnou kydací a malomyslnou stránku mou!

P.a.5 - A poslední věc bych chtěl říct, že není větší radosti, než když si můžete přečíst jakýkoliv ohlas, kritický, nesouhlasný, podlý, opravdu!

Tohle je můj poslední post. Po víkendu končím. Tak se můžete podívat, jaký to tu bylo a jestli to vůbec mělo cenu. Mějte se krásně a nedělejte hloupé chyby!

99 cest do hlubin študákovy duše

Taneční se postupně stávají jakousi psychologickou záležitostí, při které nehraje roli jen to, pro koho půjdete. Záleží totiž prudce na tom, koho si vezmete na první "otloukací" a většinou opakovací tanec. Pak si pro vás někdo přijde, no dejme tomu, že máte štěstí a ta slečna má dvě ruce a úsměvy rozdává na všechny strany po vašich rádoby vtipných slovech, ví, kdy má přikývnout a kdy se usmát a kdy vás jen tak nenápadně pohladit po vypracované paži. A kdy se omluvit, i když jste chybu udělali vy. No pak přijde vaše druhá volenka. Zpozornit a zapojit axony i tuky z myelinu. Tato volenka je docela zásadní, protože přichází většinou milá série nových tanců a docela dost času na zabřednutí do jakýchkoliv témat. Poté opět doufáte v štěstí při dámské. Pauza, klid a rozmýšlení další taktiky. Třetí volenka, dejme tomu, vemu tu, která se aspoň podívá a usměje, na otrávené obličeje házím exkrementa, pravda malého. Tato série bývá neprávem podceňována, ale právě tyto tance slouží k přípravě na závěrečná komba. Po dámské, která dopadne dobře, je tu očekávaný bod večera. Bude to něco a pak tři tance na přání. Je velká šance, že aspoň dva budou pomalé a tak se nohy a mysl radují. Jenže, abyste to neměli tak lehké, tak si napřed jdou asistenti vybrat, kteří jsou navíc znatelně blíž. Každá slečna se snaží zaujmout, jen aby mohla tančit z vysněným chlapcem, co UMÍ tančit. Dělá se vám z toho nevolno, ale překousnete to, utíkáte a zjišťujete, že si vlastně oni starší nafoukanci nevybrali vaše vyvolené společnice. A tak se během závěrečného ploužáku jen vítězoslavně smějete do tváří jistojistě teplého a nafoukaného asistenta s vestičkou, nedivil bych se, kdyby byla po pradědečkovi, který byl významný tanečník přelomu století páry a Rádi. A abych pokračoval v objasňování tváří, které jsou mi velmi blízké a aby jste si je neustále nepletli přikládám foto... snad jste rádi!

Takový společník, který vás uspokojivě provází životem, pokud víte, jak na něj...






Omlouvám se, Terko za vsouvání nesmyslných a nudných myšlenkových pochodů během cesty, zdravím kolonistku!






A Alče se omlouvám za to dnešní oko, opravdu jsem nechtěl, sdílíme podobné názory na pana profesora Handkerchiefa...

Lekavé El

Latentní tenanii mám už delší dobu,
nemrzí mě to však moc,
vím, že Bobek sedá vždycky k Bobu
a tak mám jistou pomoc!

Líbezně zastírám svou slabinu,
ať se nekoukne na mne
uvařím proto ježka na vínu,
snad si ona nevšimne.

Líbám jí,
jo ono to vyšlo,
vykolejí?
dyť jí to přešlo!

Lechtám jí v podpaží,
už jsem zas na koni,
koukám jak se rozpaží
a pak ještě zakloní.

Lesknou se mi slzami
duhovky mé tmavé,
je to přec štěstí, mami,
žádné keře trnavé.

Lůno mi ozáří celý svět,
ruce se klepou,
zůstat takhle několik let,
Ale ne s Pepou!

Jen se mnou!

Večerní cesta

Šel jsem sám a šel jsem dlouze. Vítr si pohrával s mou kapucí třešňové barvy stejně jako s uplými nohavicemi. V ruce jsem třímal hnědou pánskou tašku. Nebyla zapnutá, a tak její kovové cvočky o sebe narážely při každém kroku levou nohou vpřed a vydávaly ohlušující rámus. Nemohl jsem se kvůli tomu vůbec soustředit. Obrazy se mi promítaly v hlavě a hned zase odběhly, jakmile jsem zaslechl další náraz. Musím za rodiči, abych jim BUM; támhle jde nějaká pěkná slečna, co nese BUM; jak on to říkal, bydlí už BUM; tady vlevo nebo BUM; až tam napravo BUM. Pokoušel jsem se vzepřít, ale nešlo to! Ještě ráno jsem přesně věděl, kam jít, co udělat a jak se tvářit, jenže teď jsem byl chycen do pasti. Bouchání nepřestávalo a já jsem z toho šílel. Zavřel jsem oči v marné naději vykoupení. Copak si toho nikdo nevšímá? Copak to nikdo neslyší? Haló, pomocte mi! Chodník se mi pod nohami vzdaloval a já se pokoušel za chůze usnout. BUM, BUM, BUM, TUUUUUUUUT-DRRRRRR-AAAAAAH - úplně nový zvuk. Vysvobozující. Sešel jsem z chodníku a nějaký mladík v autě mě srazil. Potom nastalo to krásné ticho. Úplné a věčné. Jak se mi jen oddechlo!

Péčko

Parádní den nám začíná,
svačinku beru, na oběd čína.
Po něm se dostaví to napětí,
mám čas? stihnem to do pěti?

Pokoušíc nové způsoby,
narážím na tvrdý odpor,
nacházím důvody hniloby,
či jen další hrůzný otvor?

Patu bez výčitek nepohladím,
deku raději strhnu sebou,
místo abych zpíval s tebou.
Vemu si to sám, neprozradím.

Přitažlivost zemská, ženská,
půda mi pod nohama praská.
chytit se stébla jen,
nezkazit jí další den!

Pokouším se o nemožné,
vlastníc choroby kožné.
Předat úsměv a slinu,
poradit dceři i synu.

Procitnutí stejně přijde,
jako slunce ráno vyjde.
Vím, jsem tím nejhorším
s vůní slona, nosem hroším.

Franz Kafka - kousek z povídky Jedenáct synů

Můj osmý syn mi působí bolest a nevím vlastně ani proč. Hledí na mne cize a já se s ním přece cítím otcovsky pevně spjat. Čas mnohé srovnal. Dříve však jsem se někdy celý roztřásl, jak jen jsem na něj pomyslel. Jde svou vlastní cestou; přerušil se mnou všechny styky; a se svou tvrdou lebkou, se svým malým, atletickým tělem - jen nohy měl ten hoch hodně slabé, ale to už se snad zatím srovnalo - určitě prorazí všude, kde se mu zachce. Často jsem měl chuť zavolat ho zpátky, zeptat se ho, jak to s ním vlastně je, proč se tak uzavírá před otcem a co má vlastně v úmyslu, ale je už teď daleko a tolik času už uplynulo, ať už to teď zůstane tak, jak to je...

Já jsem pěkný dezolát!

Dobrý večer dámy a pánové, vítám vás jménem seskupení největších dezolátů planety na našem prvním sjezdu. Hlavním tématem tohoto setkání budou příčiny a důsledky našeho dezoláctví a jejich působení na oststní členy společnosti. Děkuji, můžete se posadit!

Nestačí mi být kým jsem. Nebaví mě být kým jsem. Neuspokojí mě, co by mělo. Nesnáším zpětně ty živý a snivý představy o budoucnosti, co mi pak zahltí celou hlavu. Z toho potom pramení, že se chovám lehce mimo mísu. Malinko dezolátsky. A pak to každýmu cpu a to není dobře. Tak se omlouvám, jako vždy a aspoň přidávám písničku a fotku ať má post nějaký smysl, když už má písmena neplní ani tu základní funkci.

písnička

Bouzov, labtop, trajekt a další nenaplněné SWOT analýzy uplynulých časů

Na začátek jen jedno malé vysvětlení. Z minulého postu by se některým mohlo zdát, že ta mile se usmívající pěkná slečna na fotce je Anežka. Samotného mě to nenapadlo, ale díky ohlasu, jsem si uvědomil, že někteří vlastně ani neví, jak taková Anežka, Verča či vůbec ostatní vypadají. Asi je koncepce mého blogu jiná než posty se spoustou fotek vyjasňující, kdo že na nich vlastně je. Neříkám, že je lepší. No a když už někde fotka je, zdálo by se, že jen bez popisu, co na ní je, hraje druhý hoboj a tím nechává post krásně plynout. Možná to tak necítíte, ale já věřím, že jo. Takže v minulém postu na fotce se objevila Verča, též známá pro svou oblibu v lehkých samopalech typu AK-47.
Samozřejmě vás neochudím o podobu Anežky a tak přikládám její detailní portrét. Pravda přimotal jsem se tam taky. Ale nechtěně. Foceno někde mezi Calais a Doverem.
Včera jsem objevil na Tomovým labtopu, abyste věděli, kdo je Tom přiložím radši fotku - ten vpravo, dobrej program na tvoření vlastních schémat do mobilu. Jmenuju se to nějak Themes Creator, nečekaně. No a je tam toho spousta a já u toho seděl dlouho v pozdních nočních hodinách a tvořil a tvořil. Až jsem vytvořil, zdálo by se dobré spojení několika mých nejmilejších fotek, jenže nevím, nějak se mi to teď nepozdává. Ale to vás asi nezajímá.
Dnes jsme jeli hrát zápas k nejvzdálenějšímu soupeři v našem regionálním přeboru třetí třídy, do Bouzova. A bylo to tam všude kolem velmi pohádkově začarované . Hrálo se v nějaké místní galerii, kde vždy každou druhou neděli oddělají všechny exponáty, stoly a židle z prezentačního sálu odsunou na konec dlouhé chodby, postaví tam dva pochybné stoly a družstvo TJ Sokol Bouzov "A" může bojovat o své ligové body. Je to tam velice vtipné, protože se hraje v jakémsi neosvětleném podloubí, kde rozměry rozhodně neodpovídají pravidlům ITTF, ale při pohledu na snažící se (většinou marně) bouzováky jim to odpustíte. Jenže když ten nejlepší z nich neustále na vás řve: "Zadarmo!!!!!," pokaždé když zkazí míč, už je tolik v lásce nemáte. Ovšem pak, když vyjdete ven, před vámi se zjeví ten Trojský kůň (přikládám foto) a na kopci pak pohádkový hrad, odpustíte i toto. S polovítěznou náladou jsme se pak s Honzou(viz foto) hádali v kterých pohádkách Bouzov byl či nebyl. Pravda asi nevím. Další půlhodinu jsem jen zíral do zpětného zrcátka na svůj obrovský tmavý kruh pod levým okem. Jo asi bych neměl spát na pravém boku, dělá to levý kruh!

To je mi to ale nevěrník!

Z nejmenovaných míst se ke mně do očí doneslo, že jsem nevěrník. No nebudu se vykrucovat, už od mládí se to se mnou táhlo. Měl jsem oblíbenou kytku, jenže po večerech, chodíval jsem tajně zalívat i tu na chodbě. Nebyla ani hezčí ani větší. Nekvetla a lístky taky neměla sametové. Spíš smrděla a květináč již praskal. Jenže já nemoh nic jinýho dělat. Ona tam tak smutně stála a cosi mi říkalo, že srdce mám na dvě kytky velký dost. A tak jsem doufal, že budu spokojeně prožívat tu naši malou symbiozu dál. Jenže ta první se to nějak dohmátla a natruc uschla. Když se to dozvěděla ta druhá, nechtěla se nechat zahanbit a tak sebou práskla o zeď. A jak jsem k tomu přišel já? Snažil jsem se pomoct oběma a nezbyla mi žádná. Jako vždycky.

V tanečních mi ovšem nadávali spíš za to, že neustále chodím za tou stejnou. No jo, nikdy se nezavděčím dostatečně, a tak jsem při prodloužené střídal. Pracně a poctivě. Nic jinýho mi vlastně nezbývalo. Jenže ta "blondýna" (promiň Štěpi) a pak taky ta "pěkná tmavovláska, co se k tobě tak tulila a ty ses tak usmíval" (promiň Terko), způsobila, že už nejsem obviněn z přílišného věrnství. Aspoň něco.

Gytool není zrovna cool!

Velmi zajímavou myšlenku paní Kovaříkové přerušuje neformální hlášení. "Náš" studentský časopis gyTOOL (dále již jen neTOOLsekemně) právě vychází za pouhých pět na stole v českých. Podtitulek srdnatě hlásá: Studentský, diskusní, kritický. První adjektivum snad splňuje i přes vstupy pedagogů.
Do časopisu přispívají literární a mluvnická esa našeho rozsáhlého gymnázia a tak chápu, že kdyby si náhodou některé z nich tento post přečetlo, bude oprávněně naštváno. Kritiku umí napsat každý a on vlastně závidí a sám na to nemá. Nejspíš mají pravdu, ale bez kritiky není demokracie a to by náš sám servítky-si-nebrající časopis jistě nechtěl.
Dvacet stran v červnobílé verzi za pouhých pět korun opravdu ke koupení láká. Lesklá čerň a příjemný omak nás nenechá dlouho na pochybách. Jenže již jakýsi úvodní čtvereček slečny Valentové je přinejmenším trapný. Stokrát ohraná taktika vtipného "receptu", jak si vychutnat
neTOOLsekemně, zjevně nezabírá. Světlejší místo nám naskýtá francouzská poezie, které 90% čtenářů nerozumí.Vložený univerzitní článek je známkou jakéhosi přiznání, že ani neTOOLsekemně není Modrý mauricius. Fotoreportáž (jak tyto dvě strany hustého popisného textu s nerozpoznatelnými obrázky odvážně nazývá autorka) je plná přesných časů a spojení pan profesor/paní profesorka. Když se prokousáme i k dvojici stránek 8 a 9 lobbujícím za výměnný pobyt v Holandsku z pohledu studenta a pedagoga, začínáme procitat. Pan šéfredaktor špatnou stránku napsat neumí, toť pravda. Jenže to, co není špatné, nemusí být dobré. U mladé paní Stáncové je zase vidět, jak velké rozdíly mohou být u textů dvou češtinářů. Pokud si pamatujete na zábavný rozhovor pana Homoláka, jistě mi dáte za pravdu. Je to taky trochu o cítění toho jazyka. Rozhovor s formálními i tématickými chybami raději přejdu. Pan Valko nás již tradičně seznámí s nečím netradičním a tak můžeme kousat vzhůru k poslední čtvrtině plátku. Švédská Olomouc jistě zajímavá a tak se zdá, že konec nám nakonec stejně zlepší náladu, jenže co to nevidí, oko mé modravé? Ahoj kočko! Titulek hlásá Zájezd do Velké Británie. Pět fotek. Škoda, že tak málo. Protože každá fotka místo tohoto textu by byla dobrá. Nic proti slečně Žílové, ale na její nudný článek o zájezdu, který správně pochopí nejspíš jen ti, kteří tam byli, je opravdu zbytečným závažím neTOOLsekemně. Její styl je přinejmenším zajímavý. Jenže její článek, reportáž, pamflet, nebo prostě nuda nemá nic, čím by překvapila, zajiskřila, vyvolala otázky, či jen úsměv. Splátanina ničeho o ničem. Pochopil bych to, kdyby psala slohovku na toto téma a chtěla by to napsat schválně špatně. Ale to tetno případ asi nebyl Její následující text Víla ze školních lavic je ovšem opravdu strašný! Vydat něco takového chce hodně odvahy. Četl jsem to bohužel několikrát hledajíc zatím nenalezený smysl. Jenže je to taková sračka, že si nemůžu pomoct. Mám rád všechny a nic proti vám, jenže spát se zástupcem šéfredaktora ke kvalitním článkům nestačí slečno Žílová. K vydání bohužel ano.

Sedmnáct duší z těla ven!

Přijde to.
S každým rokem do vás vstoupí další duše!
Další možnost jak uzrát v ten nejchutnější hrozen.
Zdálo by se, že čím starší, tím větší počet duší a tudíž lepší člověk.
Jenže v tom je ten problém.
Ne každá duše je zaplněna.
A tak i ctihodná děvetadevadesátiletá slečna může mít duše jen jednu.
Zasvěcenu třeba cudnosti.
Nikdy ovšem neuhádnete, kolik duší ten či onen má doprovdy zaplněných.

Budu k vám upřímný.
Já mám jen jednu.
To je na sedmnáct schránek docela dost málo.
Ta má je nečekaně zasvěcena životu.
Chápu, že pan XY může mít jednu pro školu, jednu pro internet, jednu pro hokej, jednu pro líbání, jednu pro rodinu, jednu pro sex, jednu pro zvířata a jednu pro jídlo.
Chápu to.
Respektuju.
A nezávidím.
Tak to asi má být.

Pátek, 19. října - tak co Walte, že by počtvrté?

Brzké ráno na nejmenované čerpací stanici.

Temně modrá dodávka přijíždí k pumpě číslo 2.

Vystupuje zahalený muž.

Z kufru vyndává kanystr.

Vyndává čerpací pistoli a chystá se kanystr naplnit.

Kolem ucha se mu prožene vosa.

Ožene se po ní.

Ona ho hbytě píchne do zápěstí.

Muž se rozlobí a začne stříkat pistolí všude kolem sebe.

Prodavačka v teple u monitorovacího systému nevěří svým očím.

Muž vchází dovnitř.

Nemá tu někdo sirky?

Řve!

Mladá slečna s omluvným výrazem sděluje, že nekouří.

Projektil s průměrem 9 milimetrů ji projíždí přesně mezi ňadry.

Mladík stojící opodál bez rozmýšlení podává muži své dvě kuřácké krabičky zápalek.

Ten vyjde ven, zapálí jednu z nich a hodí jí směrem k pumpě číslo 2.

Hořící benzín vytváří příjemnou atmosféru než se ozve ohlušující rána.

Všichni umírají.

Poučení?

Kouření prodlužuje život!

Radiohead - OK Computer

Je to můj blog. A tak můžu psát vše, co mě trápí, baví, lechtá a svádí! I když to nesedí do konceptu i navzdory jakékoli jiné výtce.
Jdete mrazivou noční Holicí a auta se míhají na čtyřproudé silnici. Přes rameno vám těžkne neforemná taška. Poznáváte sami sebe v cizí situaci. Je to něco, co si ani nezasloužíte. Ten pocit, to chvění, ta touha a nakonec i splněná. Všechno se vám hroutí a cesta domů, do tepla, je proklatě dlouhá. Úplně sám v přítomnosti svého vyššího Já. Kdy jindy se vylít, kdy jindy si to říct, kdy jindy to vykřiknout než teď?! Asi nikdy. Nikdo jiný vás nepohladí po duši, než vy sami.
Before a minute, I lost myself, I lost myself...
Paranoid Android, Karma Police, Electioneering a další a další.
Nevěřím a poznávám. Tak nějak chutná duševní extáze. Křičím a nikdo mě (naštěstí) neslyší.
Čtenáři britského magazínu Q zvolili toto album nejlepším albem všech dob a myslím, že mají sakra pravdu. Vypadá to na další melancholický večer. Ach jo...
Help, I need somebody, help, not just anybody, help, I need someone, heeelp:)

Úterý 16. října - hokus číslo tři

Vrtí se na zemi propletenec těl.
V přestávkach mezi rozkošemi něco ustavičně domlouvají.
Jeden má afro, druhý cop a ta třetí mikádo.
Jen tak se tam po sobě válí Jidáš, Ježíš a Máří.
Tak kdo by měl teda být ten boží vnuk sakra.
Na dědu je starej dost, tak už pojďme do toho.
Slyšíš?!
On zas poslouchá toho Blunta...
Vypni to Jidáááši!
Zašpuntovaný Jidáš dostává ránu přes prsa dřevěnou tyčí.
Ta se roztříští a třísky zajíždí jedna po druhé do Jidáše.
To je zrada Ježíši, ty si mě vždy nenáviděl.
Odplata tě nemine, o to se postarám!


A dál už to znáte. Máří utekla a Ježíš se přiznal.

Neděle, 14.října - pokus číslo dvě

Veverka leží na stromě.
Vedle sebe ořech.
Nevšímá si ho.
Kouše se do ruky.
Silně.
Kapky krve zvlhčují starou kůru ořešáku.
Občas k nim přikápne slza.
Přiběhne k ní veverčák.
Veverce se zablesknou oči radostí.
Touží po pohlazení, soucitu, přátelství.
Veverčák se na ni s úsměvem podívá.
Sebere ořech a odběhne pryč.

Radiohead - In rainbows

Nikdy jsem se o to nepokoušel. Vynášet svůj názor na nějaký serioznější kulturní počin z mé hlavy ven. Radši se ani pokoušet nebudu. Ale včera mi to sedlo. Opravdu to dotvořilo pátečního Ráďu dokonale. Z průměrně smrdícího smutného pátečního večera, se stala nezapomenutelná čtyřhodinka.
Řeč je o novém albu Radiohead, které vydali zajímavým způsobem jen na internetu a každý, kdo si jej chce stáhnout si sám zvolí, kolik za něj zaplatí. V obchodech ještě není k dostání. Hlavní důvody použití této metody jsou asi dva. Radiohead to chtěli prostě zkusit a taky nemají žádného vydavatele, takže proč ne?
Pár krásných depresivních písniček jakoby doplňovalo sólové album Thoma Yorka z minulého roku, například Nude, All I need, Reckoner. Ale najdete tam i odlehčenější písně, třeba Jigsaw falling into place.
Každopádně si až teď uvědomuju, jak moc mi právě toto album chybělo. Úplně jiná strana spektra zasvěcená jen a jen Radiohead.
Zavřete večer oči, zapějte si s Thomem refrén:"You're all I need, you're all I need..." A už nemusíte řešit nic jinýho. Vůbec nic jinýho!

Pátek, 12. října - pokus o whitmanovské stebélko trávy

Vidět víc a slyšet méně.
Lechtat, mrkat, čichat, usmívat se.
Ležet ve vlastní sebejistotě a vžívat to.
Jen krásu pocitů si brát.
To vše je ztraceno a pryč.
Místo toho prázdná nicota a láhev k tomu.
Sáček s dírou uprostřed kudy vytéká vše podstatné.
Vše, co chci a musím mít.
Bez čeho nemůžu žít.
Mi vytéká napospas pryč, jinam.
V ruce záplatu na to zas jen tak koukám.
Utěším se znovu bude dobře.
A když ne?
Tak sáček roztrhnu docela a bude klid.
Hnusný a nekončící klid.
Ale přece vše k němu směřuje.
Tak to má asi být. Ten nahoře by ale potřeboval zbít!
Naučit se pár důležitým a nestárnoucím věcem.
Co mu pomůžou líp řídit tuhle křižovatku.
Jenže si nevidí za špičku nosu a tak na to sere.

Krátký pozdrav ze záhrobí

Gratulace všem, co se na rozcestí rozhodli jít doprava. A hodně štěstí těm, co šli doleva. Taky děkuju Verče a Petře za rady, jak být lepším boyfriendem. Některý si určitě vezmu k srdci.
Taky může vypadat dnešek jako sprostá simulace na kritický testový den, ale věřte není tomu tak. Jednou za čas si potřebujete dát psychickou pauzu. A když vám k tomu ještě břicho vypoví službu, tak máte co dělat jen se sebou.
Předem se taky omlouvám za možný nakyslý výraz v tanečních, ale třeba bude hej.
A taky omluva Kubovi, že mě asi dnes na nic nepozve.
A omluva břichu za nesnesitelný jive.
A omluva Bambuli za nepřítomnost na testu.
No to by bylo asi všechno. Na víc se dnes nezmůžu. Vzhůru k lepším zítřkům. Snad.

Jelito - poznámky pod čarou

Je tu konec a já si oddechl. Nebylo to vůbec jednoduchý. Vracet se k něčemu rozdělanýmu a snažit se to dodělat i když víte, že to doděláte zase o trošku jinak. Chápu, že je pro vás těžké se v tom zorientovat, když e to příběh rozházený do 10 měsíců, různě přeházený a souvislosti chybí. Asi je mi vás trošku líto a taky se chci ospravedlnit, takže si přečtu popořadě spisy, pokusím se odstranit formální chyby a dám vám nějakou zkratku, aby jste to nemuseli číst všechno celý...

o nějakou tu minutku později:
Docela náročný to pročíst, ale aspoň jsem si to tak trošku shrnul. To Jelito. Usmívám se při vzpomínce na začátek i prostředek:
Převtěluji se do mladého pána jménem Borek Lupka, který má rád párky a Petry. Umřel mu děda při Sametové revoluci, který byl tak trochu jeho vzorem. Díky jeho smůle potkal své největší štěstí. Bohužel jen několikaokamžikové štěstí. Než do toho stačil pořádně skočit, už byl zase venku. I to se někdy stane. Borek propásl, i když se možná snažil, svou životní šanci a zbytek mládí prožívá systémem - práce, ve které nechce nic dokázat, aby se náhodou nedostal do nadprůměru, sobotních návštěv plzeňského fotbalového stadionu, kde zásadně nefandí moc nahlas, nedělních obědů s matkou - otec umírá během několika měsíců na rakovinu, sponzoringu plzeňské ZOO a brouzdáním po lehce erotických webových stránkách.
Alča chtěla zapomenout na svou poněkud nezáviděníhodnou minulost a tak se stala sestřičkou, což považovala za jakési velmi pozitivní poslání. V Borkovi viděla šanci, jak dotáhnout plán na spokojený život s vlastní rodinou do konce. Jenže poznala, během toho osudného podvečera, že to není to, co opravdu chce. A tak se vrátila k Ferovi. Dalších 11 měsíců toho hluboce lituje. Utíká od Fera s trestním oznámením na krku a odlétá jako humanitární pracovnice do Afriky.

J + KS + HTU - final series

Řeknu vám to stručně. S Alčou se ten večer zdál překrásnej. Všechno se dařilo. Umělej prst držel a ani moc nesmrděl. Rozcuchanej kluk pořád seděl sám. Hrál si s něčím pod stolem. Doufal jsem, že to není část jeho těla. Uff, nebyla. Ten druhej kluk, co seděl sám, někam odběhl a pořád se nevracel. Alča povídala a já jsem povídal a ona povídala a pak už jsem já nepovídal a bylo ticho. To ticho, který si vždycky tak užívám a vím, že ostatní ho nesnáší. Mlčet a naslouchat jen dvěma střídajícím se dechům.
Obličej měla úžasně nedokonalý. Připomínal nějakou reliéfní mapu s všelijakými výstupky, které jen čekaly až se jich konečně začne někdo s láskou dotýkat. Jasně, že ten někdo měl být Borek. Pohoří to věděly, já jsem to věděl, jen jsem všichni váhali, jestli to ví i Alča.
Nevěděla! Ona to nevěděla a ani to nechtěla vědět. Ach jo! Co ach jo - kurva!
Venku byla nějaká nehoda a přijela sanitka. Alča hned zpozorněla a utíkala pomoct. Ze sanitky vystoupil snědý mladík s vlasy nagelovanými do všech osmi světových stran. Něco tak úžasně okázalého jsem ještě neviděl. Pohledem propichoval zem,jak z amerického seriálu. Výraz permanentního nasrání byl v tváří ztvárněn dokonale. Zdvihl ostravsko-uhelné oči a koukl na Alču. Odhodil brašnu, běžel k ní s táhlým výkřikem:"Alčoooo!" A Alča se k mýmu velkýmu překvapení rozběhla taky a její výkřik na toho mladíka byl:"Feroooo!" Po pěti minutách jsem se dozvěděl, že spolu chodili asi 5 let a že ji Fero podvedl, ale že mu odpustila a že se omlouvá, ale se mnou to asi nevyjde.
Byl jsem na dně, ale tomu klukovi, co odběhl, tady právě asi někdo srazil slečnu a na toho rozcuchanýho se asi vysrala.
Až konečně všichni odešli nebo odjeli, zůstali jsme tam stát. Já, Karel a smutnej Honza. Tři kluci, co je slečny opustily. Stáli jsme tam, jak tři stromy, co je uřezali v polovině kmenu. Stromy, co nemají žádný smysl, žádnou budoucnost a žádný list či květ. Stromy, co jen zavazí, ostatní na ně nadávají a jsou k ničemu. Jen vysávají energii pro ostatní a přitom jsou bez koruny, bez budoucnosti a beze smyslu.

TAK TAKHLE JSME SI PŘIPADALI!

Hej pejskaři, pojďme to zvrátit!

Už pár dní nečinně přihlížím tomu smutnému vývoji ankety o přítele člověka. Říkal jsem si, tak dám zas jednou jednu jasnou, čekám aspoň 90% pro psa a ono nic. Přiznám se i já jsem hlasoval, abych psům trošku pomohl, ale ono stále nic. A tady ten blbej blog ani neumožňuje trošku pozměnit výsledky, takže asi nezbude než nepodvádět a přiznat... Ne já to nenapíšu. Pořád věřím, že se najdou aspoň dva, kteří mi v následujícíh pár hodinách pomůžou. Prosím!

Pondělní chvilka poezie - Tajemná a věrná záletnice

Kdo si tě váží?
sám sebe se táži,
když nechají tě zjara vadnout
i říkají ti kdy máš padnout.

Kdo k spánku tě ukládá,
kdo peřinu ti poskládá?
když on ti umřel najednou,
hluk růží právě když vadnou.

Sama mezi ohyzdnými světy
jeden křičí: "chybíš mi ty!
pojď za mnou a neohlížej
hlavou na ty co ublížej!"

Další volá: "zapomeň se mnou,
provedu tě realitou temnou,
budu za tebe rád i dýchat,
jen se mnou budeš život míchat."

Sedíš a čekáš dlouze na kafe,
rozmýšlíš, pes za bránou bafe.
Zda skončit to a jít za ex-milým,
či zkusit něco nového - co ten Vilím?

Oddanost se bije s chtíčem,
neshodnou se vůbec v ničem.
(po)Jít a splnit povinnost?
užít si a ztratit všechnu ctnost?

Spatří brouka co táhne dojemně
svou milou broučici v rámě.
Vytratí se hned a otráví jedem,
jen ať už mu maže mrtvou pusu medem.

On je štastný, ona úkol splnila,
už ani moc nelituje, že nezhřešila.
spokojeně obdělávají své nebeské políčko,
letmý pohled, pohlazení, pusa na líčko.

Jenže proč to vůbec udělala,
že na ni ten brouk udělal lala?
Vždyť všichni víme, že broučici zabil sám
a utíkal za nějakou mladší, hezčí třeba Sam.

To asi ale netušila, chudák Vilím...

Páteční chvilka poezie - Marná cesta pravdy

Za tmy a za strachu v obilí tmavém,
dívenka tam s mužem v objetí dravém.
Trhali co měli při sobě, na sobě,
zbyl po nich syn, co plakával na hrobě.

Přec je to dávno, na ně už nemyslím,
jsem tu a živ, tak co že ji nehyzdím.
Krásu jsem pobral, boty mám rychlé,
práci ve mlýně a dívku z Michle.

Jednoho večera, kdy mě to chytlo,
skočil jsem po Anči, hospodské pometlo.
nešlo to jinak, peklo se mě zmocnilo,
žena se synem doma a venku jen lilo.

Přiznal se, hlupák jeden, trestu neušel,
město ho vyhnalo, za hradby, kam až jen došel.
Octl se v lesíku
při zpěvu slavíků.

V kůře hloubí se skvrna,
neutíchajíc sténá a sténá.
Plyn, co do plic se hrna
a ubíjí vše až do rána.

Bezmocně na to koukám ztvrdle,
obracím očima, dělá se mi mdle.
Lusknout a utíkat daleko pryč
nikoho nepotkat, nesrazit kříž.

Příliš jsem však vyčerpán,
tím dlouhým útěkem,
šli po mně paní, pán
a služka i s Rekem

Lehnout a polykat semena hořkosti,
zaryjte se mi až do morku kosti.
Kousejte bestie, jen ať jste syti,
stejně skončíte v pekelné síti!

Ohryzán od špíny umírá sám,
bez nářku dítěte, bez krásy dam.
Žil pořád v přetvářce sirotek jeden,
život je pohádka přes noc i přes den!

Znáte ten pocit...

když vás lechtá pod nehtem na pravým malíčku?
když vám olízne pes ránu?
když víte, že svět patří jen vám?



Jestli jo, tak se nebojte. Neseďte. Nenechte to jen tak. Vyskočte a zařvěte si!

POMŮŽE TO!

Průvodce neodolatelným chlapíkem aneb jak zaujmout ve světě plném bezprizorních žen volume 2 - První schůzka

Tak jsem tu zpět. Co dělat v tramvaji už víte asi 5 měsíců a tak vám věřím, že už jste nějakou zaujali. Knihu můžete na chvíli odložit a je třeba přejít k samotné akci.

Schůzku jste si naplánovali na půl osmé - krásný to čas. S takovým začátkem už to půjde jak po másle. Oholíte přerostlý chlup na bradě, prostředníčku či kyčli. Šplíchnete na sebe lahodnou vůni, které odolá málokdo. Nálada je fajn, fajn, fajnová a tak můžete vyrazit. Že nevíte kam půjdete? Necháte to na ní, ona řekne, že máte vybrat vy, tak se jí podíváte do očí a uhodnete, kam si přeje jít. Samozřejmě, že si to předem zjistíte.

Koukáte od brady nahoru, případně od kotníků dolů, protože se snažíte ponořit do tajů její osobnosti. Jediný úkol, který vás za tenhle večer čeká je chrakterizovat vámi vybranou slečnu do předem připravených skupin. Podle agentury STEM je vzestupné rozdělení následující: slečny pěkné (65%), slečny chytré (22%), slečny sympatické (10%), slečny skvělé (2,9%) a konečně slečna dokonalá (0,00000001% = Anežka). Teď je na vás, na kolikátou skupinu si až věříte, někdo se spokojí s první, odvážnější a připravenější jdou do druhé a tak dál.

Květiny, zábavný příběh, milý úsměv a dobře padnoucí růžová kravata jsou pro schůzku povinností, hodně štěstí!

Poznámka na okraj

Nechápu, kde se vzalo 6 odpovědí do ankety, buď podvádíte, nebo nevím. Rok jste tu 3 a najednou další 3? Duchové?

Miniatura 1 - Honza The Úchyl - 4. část

Pátek, 10.5.2007 20:40, Restaurace U Fištróna, index překvapenosti 459

Jo byly to ony. Bokovky. Kolikrát už jsem je sundával? Přibíhám k ní a přitom přeskakuji keříky, kolo, sestřičku i doktora. Oči má ještě přivřený. Zdá se mi, že se na mě dívá.
Co se jí stalo?
Ňákej debil ji srazil mladej, moc šancí jí nedávám.
COŽE? Do prdele! A kdo, kde, cože? To není prostě možný. Ona to zvládne, že jo? Že jo, kurva! Kde je ten, co ji srazil? Kdo to je? Dyť byla na přechodě ne? Do prdele, to není možný.
Z očí mi vyhrkly dvě obrovský koule slz. Tak to přece nemělo být. Dyť jsme si byli souzený. Dyť jsme si to tak řekli. Já jsem ji miloval, hovno, já ji miluju! A ona mě víc, aspoň to vždycky říkala. Já se z toho poseru, napřed rodiče a teď ještě ona. Co to kecám? Dyť přežije! Přežije? Přežije?!?!?! PŘEŽIJE?
Neřvi tady a pojď s náma do sanitky, jestli ji teda nějak znáš.
No to ji teda sakra znám.
3 roky 8 měsíců a 22 dní!

radaposspi vs Ráďa aneb hledání sebe sama na rozhraní sebeskázy

Pár zajímavostí by se v mým životě našlo. Pro vás spíš blbostí. Nikdy jsem neměl odvahu dát si do záložek tuhle stránku a když jsem na ni náhodou byl a někdo přišel, hned jsem ji vypnul. Píšu tajně a přitom taky tajně chci, aby to bylo věřejně. Sedím a čekám, že se to stane. Být v blízkosti a přitom tiše obdivovat z nekonečné dálky. Neslyšně dodat poznámku a toužím být slyšen všemi. Ten zaritý exibicionismus se dostává těžce přes kůži a docela to bolí. Jenže už je moc pozdě. Koncept je koncept.

Martin, Milan, Šárka a my podřadní...

Nechci obtěžovat vás, sebe i tamty sáhodlouhými výjevy z cesty do UK. Takže stručně.






BYLO TO PĚKNÉ...

Pravda je to čemu věříš aneb Strfky-frky vs Scarlett Johansson

Jak tenká je jen ta hranice? Kolik detailů se musí změnit, aby to začlo fungovat? Stačí dobrej kameraman, pěkná hudba a svůdná herečka?
Asi ne.
Pátek 20:01, a na displeji svítí: DISC OPEN vkládám rozviklané dévédéčko a snažím se najít vhodnou pozici na gauči. Lucky Man Films - jo, to můžu. Ještě nikdy jsem nevěděl tolik o filmu, aniž bych ho viděl. Grandhotel, plakát visí, knížka přečtená, tričko jsem držel v ruce. Co jsem taky mohl čekat. Už jsem četl lepší knížky a viděl lepší filmy. Nevím, nějak už od Jedné ruky mi ten Taclík nesedí. Ale za to Plesl byl skvělej (a to ne proto, že má podobný vlasy, jak já!). What's up?...
Pátek 21:45, DISC OPEN, vkládám kýčovité dévédéčko. Novej film Woodyho Allena a v hlavní roli jakejsi stydlivej mladík, hmm... Obarvená Scarlett Johansson, které se daří vžít do role sexy američanky. Ale koukat na 110 minut o ničem, když pak ten stydlivka zastřelí brokovnicí dva lidi a vy pochopíte scénu z 48. minuty, to za to snad ani nestálo.
Sobota 09:15, DISC OPEN, vkládám dévédéčko plné nadějí. Skvělej film. A českej. A stydlivej herec s normálníma vlasama. A zase Klára Issová a Jarda Plesl v pětkrát lepších rolích než v Grandhotelu. Dostavují se obdobné pocity jako z oné neděle. Jo, tak tak bych si představoval sobotní ráno. Hodně štěstí vám všem v hledání vašich osudových filmů. Pravda je to čemu věříš!

Three songs which remind me three specific situations...

1 - schody do prvního patra, sobota 21.7. večer
2 - cesta městem na 53ku v noci z 28.2 na 1.3., po Mňáze
3 - pure beauty

Krize v Polné podruhé aneb 48 minut 36 sekund versus 5 nočních SMS

Letí to. Ro(c)k. Polná 2007, měl to být revoluční ročník, aspoň jsem to říkal ve vlaku cestou tam. Byl? Byl! Věci mi zacvákávaly do hlavy přesně, jak jsem vždycky chtěl. Pochopil hodně, vyhrál málo. Vždyť už mám největší vítězství dávno za sebou, tak co jsem čekal? Jo možná být trošku hodnější a míň sprostej. Ale každej den není posvícení. Nebo podsvícení? Seděl jsem celých 10 dní v čele a naplnilo mě to hutnou sebejistotou. Vtipkovat přímo z očí do očí přes 10 metrů dlouhý stůl mě bavilo, i když to bylo asi trošku riskantní. Moje citoslovce Mmmmmhhhhh při každým jídle se stalo jakýmsi symbolem na kterej se nezapomíná, takže až mi příště nebude něco chutnat... Mmmmmhhhhh! Nebudu se rozepisovat, abych nebyl obviněn, že jsem nějaká drbna, co neumí udržet tajemství. Byla revoluční a já se měním, už za chvíli...

Každá holka někoho má, dokud není s tebou!

A tak nezoufej! Jen se trošku snaž, zapni mozek a vypni to dole. A poslechni si I'm the exploding od EOST!

Každý chce být tak trochu Samotář!

Líbám ruce i nohy slovenské veřejnoprávní televizi, přesnějí kanálu Dvojka. Neděle, čtvrt na jedenáct a prožívám dodatečné záchvěvy kritického smíchu při sledování fotbalového přenosu na skvělé stanici ČT4. Ten moderátor měl fakt dost. Ale to není důležitý. Taťka s kterým jsme si vtipově notovali odešel k Felklům a já tam zůstal v té své oblíbené, leč tak nepohodlné pozici sedolehu. Oči se klížily a myšlenkama už jsem byl uprostřed spánku. Reflexivně projíždím další tlačítka na ovladači a vlastně ani nevím v co doufám, aby tam bylo. Šestka. To krásný číslo. Jo začínaly Samotáři. Srdce mi vyskočilo až na podlahu, tak jsem ho musel sebrat a nacpat ho zpátky. Abyste pochopili, celý odpoledne, kdy jsem maloval a miloval, lépe natíral a zpíval, jsem projížděl (mimojiné také) soundtrack Samotářů. Nevím, ale připadá mi, jakoby soundtracky Samotářů a Jedné ruky byly úplně z jiné planety. Mnohem lepší planety. Asi to bude tím, že za nima stojí Honza P. Muchow. No koukám na ten film (bez reklam!!!) s jedním nádechem a úplně zapomínám, že jsem chtěl po fotbale na záchod, málem se mi to vymstilo...:o) Naprosto geniální. Popraskaný rty, nehybná ruka, menší záděr na levém prostředníku, ale to všechno Jirka Macháček spolehlivě vyléčí, protože: "Ten je tam ale neuvěřitelně zaháknutej"
"Ale nepovezeme ho, že ne?"
"Jak bysme ho mohli vízt, když je tam tak zaháknutej... Já se jenom koukám, jak je tam zaháknutej"
Poprvé jsem Samotáře viděl asi před 4 rokama, pak asi dvakrát a teď. Možná jsem jenom pomalejší, ale přišlo mi, že až teď jsem pochopil ten skrytej význam, kterej je v každým lepším filmu. Mechanickej Pomeranč jsem viděl třikrát, Full Metal Jacket dvakrát, Matrix čtyřikrát a nepřijde mi, že bych je pochopil. Jo asi jsem divnej. Žvýkám modrou Orbitku, je půl jedné a já chci, aby ses probudila.
BTW - Dneska jsem sám sebe potěšil, když jsem zjistil, že jsem odposlouchal skoro všechny slova z písniček 14 a 16 a tak nic nebrání zpěvu, juchů.
PS - úplně nejvíc příkladný řádky z 16ky, který jsou moc charakteristický, ehm:
I do not want to know, what you did last summer
but I want you to be with me tonight.
I do not want to hear, what you always said to him
but I want you to talk with me tonight.
I do not want to see, what is surrounding me
but I want you to see me tonight.

Jelito - 10.část

Posral jsem to! Úplně, neskonale, neodvratně a neomluvitelně. Začátek revoluce a já nechal dědu umřít bez jediného slova. Nemá cenu vysvětlovat, kolikrát jsem to chtěl následně změnit, kolik nocí jsem prořval, kolik dní jsem propil a kolikžil nařízl. Nebylo to se mnou dobrý. Bylo to v prdeli. Ale už je to 18 let pryč a teď jsou jiný problémy. Tak už na to přestaň myslet. Prosím. Bože!

Nahnědlá, jakoby od jemného struhadla lehce sedřená ruka ležela na stole. Žilky nebojácně vystupovaly a zase zalézaly z pod kůže. Něco svírala. Jahodová Milka, maxi balení, gramáž 185 g, 2869,456kJ/100g. Snad se bude líbit. A chutnat. Jo doufal jsem a nic jinýho mi nezbývalo. Žádnýmu chlapovi nic jinýho nezbývá.
Čekám. Měla přijít už před 5 minutama. Nebo 35? Čert to vem. Je mi jedno, že tu trapně sedím sám. Však tamten rozcuchanej kluk naproti sedí taky sám. Pche! Jo, ženský se na nás nakonec vždycky vykašlou. Už jsou prostě takový. Potůček kritických myšlenek se začíná vlévat do veliké řeky s názvem Mužské stupidní názory, když Alča vstupuje do restaurace. Bouchám do srdce, které mi uvízlo v krku a reflexivně si měřím puls. V ruce drtím Milku. Chudák. Mám jí dát pusu, nemám jí dát pusu? Mám! S úsměvěm se potajnu blížím k její tváři a špulím rty čerstvě ošetřené Labelem Classic. Asi 3 mikrometry od její narůžovělé tváře ucukne a já jí jen nosem upravím vlasy za uchem. No jo, co mě to napadlo. Moc sebevědomí, málo sebekritiky. Zásadní chyba. Trapně předávám utvořenou drť z Milky a obratem se mi dostává nečekané pusy díků. Co to?
Abych do toho taky vstoupila, je potřeba Borka trošku podráždit než cíleně zaútočíte slečny. Musí vědět, že je to ve vaší/mojí režii. To se hnedka naučíte, veřte mi. Vaše Alča.

Ahóóój Bravo! (Lucka, už 14, bohužel stále Olomouc-Holice)

Je mi to nemilé, ale stala se mi další nezáviděníhodná příhodka. Typickej trapásek, víte jak... Ne úplně úlet, spíš nálet s prvky doletu. No ale k vlastní akcičce.
Konečně mi matka povolila jít v pátek "ven". Normální rande, ale aby se neřeklo, tak jsem "jakože" šla s holkama do Belmonda, víte jak. Pečlivá příprava zahrnovala hoďkovou vanu, nahodit šminky, umělý řasy, vlasy, pár vycpávek do podprdy, však to znáte. Oblíkla jsem se do docela cool hadříků a šla se vokouknout do zrcadla v hale.
Hmm, ty seš ale kus, kočičko. (jo občas se tak oslovuju a co?)
Ruce mi sjely na tričko a zkoušela jsem, jak drží prsa. Šlo to a v tónech toho novýho songu od Enrique Iglesiase jsem začla nenápadně rukama kroužit. Zavřela jsem oči a zmocnil se mě nějakej úchylnej ďábel, či co. Prostě jsem tam tak stála, vlastně spíš se vlnila a ruce hříšně objížděly všechny vystupující křivky. Když už mě to přestalo bavit a otevřela jsem oči, chtěla jsem si je vypíchnout. V zrcadle jsem za sebou viděla svou babičku, se zavřenýma očima a jen ve své seprané podprdě, jak krouží po těch svých povislých ale statných prsech. Udělalo se mi nevolno, skočila jsem do postele a pobrečela a poslintala celej polštář. Jo, my holky to nemáme vůbec lehký!!!

Miniatura 1 - Honza The Úchyl - 3. část

Pátek, 10.5.2007 19:45, Restaurace U Fištróna, index tělesné lásky 346

Je to tu. Poslední netrpělivé přejetí po pečlivě oholené tváři, jestli náhodou nějaký neposedný vous netrčí. Usměje se při vzpomínce, jak ukradl Pavlovi Gilette Mach 3, jen aby uhladil již tak příjemnou tvář. Ale tak, co bysme pro slečny neudělali. Číšnice vytrhla Honzu ze snění.
Čekáš na nějakou slečnu? (pohledem sklouzla na dvě rudé růže na stole)
Jo, každou chvíli tu bude, to víte, znáte holky, vždycky jdou pozdě...
No, ne každá je taková!(uraženě) Doufám, že ji nechceš dát ty dvě růže?!
Co? Proč bych je jinak asi tady měl? Jo, třeba bude mít radost.
V kolik má přijít?
Proč se ptáte? A co to má být s těmi růžemi?
Musí být lichej počet, hlupáku. Utíkej koupit ještě jednu, já ti tady zatím pohlídám ten stůl a řeknu jí ať počká, jak vlastně vypadá?
Blondýnka s krásnou povahou, to poznáte, rozsvítí vám celej sál. Tak já utíkám a děkuju za radu.
Ještě, že si vzal ty kecky. Rozběhne se a pak si uvědomí, že by se zadýchal a zasmrádl, to by asi Alice neměla moc velkou radost. Je v pohodě, ale člověk nesmí smrdět, to už si stačil všimnout. Rozvážným krokem mu to ke květinářství trvá 6 minut a 37 vteřin. (jo i kluk může být perfekcionalista) Zpátky s neuvěřitelně voňavou růží to trvá o chlup déle. Před restaurací stojí rozhoukaný Volkswagen ambulance. Nějaká tmavovlasá dívka leží na přechodu, sukni povytaženou a na chvíli sebou Honza škubne. Zdá se mu to, nebo zahládl ty temně zelené kahlotky, které měla jen jedna slečna?

07/07/07

7...6...5...4...3...2...1...0.................. sakra co je? Už skoro rok tu přežívám a najednou krize středního věku? Přešla chuť, došly nápady a ptá se vůbec někdo? Asi neptá, jen mé zvědavé já. Ale když už tu je, tak mu rád odpovím. Opět se asi vrátím do té nudné minulosti. Nedoceněný student, co cítí svou jedinou šanci v proniknutí do virtuálního literárního světa jako vysvobození z ubohosti svého (ne)bytí se rozhodne, že bude bloggovat. Vzestupná tendence ho naplňuje šťastným, jenomže jako vždy za vším hledej slečnu, většinou úžasnou. Jarní krize a náš milý pseudoblogger už se vezl. Záchvěvy vysvobození v podobě naplánovaných, ale špatně zvládnutých sérií postů se nepodařily nikdy dotáhnout do konce. S přibývajícím citovým kapitálem začal už úplně rezignovat a nevěděl co dál. Takže co dál?

Je nějaké odpuštění vůbec přípustné?

Asi není! Bohužel čím míň jsem toho začal psát, tím šťastnějším jsem se stával. Je třeba to stávit, popřemýšlet a rozhodnout se jak dál.
Bono to snad řekne za mě...

Miniatura 1 - Honza The Úchyl - 2. část

Sobota, 20.5.1997 18:47, dálnice D1 - 202.km směrem na Brno, silný západní vítr 15-20 m/s, průtrž mračen, sluneční aktivita prakticky žádná, index klouzavosti vozovek 23:
Pepo, ty vole, to je hnus dneska!
Mi říkej... ty krávo, viděls ten blesk?!
Zrovna ho čtu, ty vole!
Chochó! Nechápu, že ty vtipkuješ i kdyby ti na hlavu srali!
Čum na tuhle koc, ta je má co?
Dyť víš, že já jsem přes zadky...
No jo, já dycky zapomenu, promiň ty vole! A vůbec, co to máme dneska?
Tutudůdudůdudů. Pepa zvedá vysílačku a dostává hlášení, druhý muž v policejní uniformě projíždí poněkolikáté včerejší bulvární plátek. Pepa poté zapíná sirénu a přidupává na plyn.
To jsou debilové ty lidi! Prej se nějakej kamion vysypal a narazil do osobáku s rodinkou, žádní zranění, ale prej to tam musíme nějak uzavřít.
No ty krávo!
Druhý policista odkládá noviny, poutá se a dělá soustředěného. Stěrače kmitají sem a tam.
To je mlha jak v prdeli, ty vole!
Už bysme, ale tady někde měli být, radši to vemu tady zprava.
Bacha, ty vole, nějakej srnec nebo co!
Pepa strhává volant ještě více doprava. Střetu se však nevyhne a rána přehluší zpravodajství Motožurnálu. Airbagy spolehlivě nefungují a tak se otřesený pár policistů vypotácí z auta po několika minutách.
Trefil jsem toho srnce sakra?
Kurva Pepo, ty si trefil jakýsiho chlapa! Ty si debil, ty vole to pudem do basy! Okamžitě volej rychlou, leží tady a myslím, že mu moc nezbývá...
Ty vole kde seš? Jo tady! Kurva on je mrtvej? Do prdele, co budem dělat? Bije mu srdce? Pusť mě k němu! Ty vole netepe.
Zavolej tu rychlou sakra!
Ale hovno, udělám mu masáž srdce!
Ty vole masáž bych sice potřeboval, ale tady aji mě přechází sranda!
Pepa kleká k ležícímu muži, rozepíná mu krvavou košili a pokouší se o masáž. Po několika minutách marného snažení to vzdává a volá 155.

Miniatura 1 - Honza The Úchyl - 1. část

Neděle, 20.5.2007 9:30, krematorium v Olomouci-Neředíně, slabý jihozápadní vítr o síle 2-4 m/s, sluneční aktivita střední až vysoká, index žízně 15:
Varhaník rozezní první tóny Vivaldiho Léta, pravda ne moc obvyklého songu pro takto smutnou událost. Dívka v rakvi byla krásná, mohlo ji být tak pětadvacet. Od prsou nahoru byla pečlivě upravená (ostatní části nebyly vidět), však za to taky Honza dal nemalý peníz. Kolem rakve nebyl shluk smutných pánů v zářivě černých oblecích praných v Perwolu Black Magic, jak by se z americké filmografie mohlo zdát. Byl tu jen Honza a dva pracovníci olomouckého hřbitova.
Je to vždy tak zvláštní, vidět někoho tak mladého (jako byla Alice) v prostředí tak starém (jako je hřbitov).

Neděle, 20.5.2007 o 10 minut později, místo a předpověď počasí stejné:
Rakev s žuchnutím dopadla do narychlo vykopané jámy a Honza sebou cukl. V tom přiběhl s lehkým klopýtáním varhaník a pod ramenem držel elektrický keyboard. Honza vyvalil oči v sloup a uzavřel se ještě víc do svého smutku.
Trapná a dlouhá chvíle ticha. Honza se s tázavým pohledem podívá na varhaníka, který hledá něco po kapsách. Pak se omluvně zeptá.
Velmi mě to mrzí pane Koudel, ale nemáte náhodou dvě tužkové baterie, tenhle starej krám přestal fungovat?
Zlost a vztek prostupují Honzou od konečků prstů na nohou po konečky vlasů ošetřených kondicionérem s výtažky z Aloe vera. Varhaník pochopí, že nemá a tak se snaží stroj rozjet. Po mačkání všech knoflíků přistupuje k ráznému bušení do zad keyboardu. Už to chce vzdát, když v tom se z keyboardu začnou ozívat zvuky, ne však ledajaké. Melodie se blíží rockově zahrané Candle in the wind s trochou kytarového riffu z Satisfaction. Hlasitost je však bohužel příliš vysoká. Varhaník ne a ne nevhodnou písničku zastavit, a tak se na sebe pracovníci kouknou a s rockovým podupáváním přihazují na rakev lopatu za lopatou. Honzovi vyhrknou slzy do očí. Takhle si to nepředstavoval!

Co se děje nového na vesnici?

Někdy se to tak seběhne. Víte, co máte. Víte, co mít chcete. Víte, jak udělat z toho, co máte to, co chcete. Něco se ve Vás ale vzpříčí a jednáte, jakoby jste nechtěli nic a nejradši neměli ani to, co máte. Uvědomíte si to, vysvětlíte si to sami sobě a myslíte si, že máte čistý štít a můžete začít pěkne od začátku. Jenže tenhle štít má už na sobě pár škrábanců a je tudíž mnohem náchylnější k opětovným úderům. Takže příště již stačí mnohem míň, abyste jednali jinak než byste chtěli a měli.

Našel jsem jednu písničku, kterou už jsem chtěl dlouho slyšet. Nemohl jsem ji objektivně zhodnotit, protože už jsem dopředu věděl, že se mi líbit musí. Tohle už se mi předtím jednou stalo a nastalo nezkrotitelná závislost na oné písničce, kterou jsem se pak naučil nazpamět a když jsem měl chvilku a byl sám, neváhal jsem a spustil z plna hrdla:"Óóóól dis fíííls strejndž en antrůůů en áj vónt vejst e mínit vidaut jůůů!" To se pak taky někdy stane, že když si to zpíváte po sedmdesáté šesté, pravá noha vytváří krásné prostředí bicích(při sezení) nebo pravá ruka zaťatá v pěst tvoří nepřehlédnutelně sexy mikrofon, zpíváte dojemně a jste nadpozemsky dokonalý zpěvák, který chce jen své dívce, která už ho moc nemusí, říct, jak je to divný být bez ní a že by moc chtěl, aby otevřela ty své oči a naposledy se na něho zadívala, třeba by mu odpustila. Jo stalo se mi to a není to úplně nejlepší, myslet si o sobě právě něco takovýho. Kam zmizela sebeironie a sebekritika? Sám dobře víš, že zpívat neumíš a ta písnička je falešně dojemná. Těžký proces vystřízlivění.
Ale tahle písnička je o něčem trošku jiným. To už není tak vážný a bezchybný zpěvák k nakousnutí. Stává se ze mně polonahý (dokonce více než Iggy Pop)mladík s imaginární kytarou na krku poskakující po pokoji, zpívající bez mikrofonu, ale cítící se opět polobožsky. Tenhle chlapík je spíš k smíchu než k nakousnutí, ale myslím, že by ho i potěšilo, kdyby se někdo zasmál. Jenže to nikdo nevidí, a tak se nemusí bát neočekávané reakce.

Asi jste se v tom trošku ztratili, spíše ztratily. Dojemnou písničku vám již napoveděli první slova a tu druhou vám napoví David Bowie doprovázející na basu na jednom z koncertů. Nerad bych se vám snažil dál vylíčit další písničku mé tričkařské skupiny, která se teď stala symbolem každé sprchy ve které jsem.

Jo a kdybyste narazili na knížku Andyho Wernera Funk you neváhejte ani okamžik, opět má slušivý žlutý obal!;o) Nechápu, proč se snaží vydavatelství potopit začínající spisovatele těmito otřesnými obaly, ale doufám, že se jim to nepovede.

Karlův svět 6

Autobus zastavuje na konečné. Nezbývá mi než se z něho vypotácet. Páteční večer a všichni jdou pryč. Jen já se vracím poslušně domů. Pořádně otevírám oči a nic nevidím. Žádný pouliční lampy nesvítí. Páni na randici asi šetří. Přece jenom máme nový silnice, chodníky, cyklostezky, lavičky, koše i popelníky a tak není třeba plýtvat za drahý světlo, který stejně nikdo na ulici nepotřebuje. Přecházím smrtelnou křižovatku, která odděluje moji ulici od celýho města. Jsou to jako dva různé světy. Poměr jejich velikostí je asi jako Slunce a Pluto. Cokoliv uděláte nebo dokážete ve světě mojí ulice, vám je úplně na nic v druhém světě města. Bohužel to platí i naopak. Připadá mi, že stavební firmy tuto hranici moc nemusí. Pořád se ji snaží rozkopat pod záminkami kanalizace, zrcadel a dalších nesmyslů, jejichž účel je silně neznámý. Není lehké jen tak překročit do druhého světa. Pro cizince zvlášť. Myslí si, že prostě přejdou ten přechod a nic se nezmění. Šeredně se ale pletou! Já už jsem si na ten přechod docela zvykl. Přece jenom 9 let každodenního "morfování" mezi světy vás leccos naučí. A tak jsem tomu ani dnes nevěnoval přílišnou pozornost. Vyhnul jsem se sloupkům, které tak lákají k přeskočení, ale když pomyslíte na to, co by se stalo, kdyby jste ten sloupek jen o několik centimetrů nepřeskočili, hned vás přejde chuť. Lehce mě překvapí, že v druhém světě pouliční lampy jasně svítí. Tak to má být! Pusu si plním doušky čerstvého vzduchu a přemítám. Zaujme mě kaluž, která je skoro celoroční. Tolikrát už jsem do ní stoupl a vždycky mě naštvala. Pro ni to asi taky není moc příjemný, když do ní den co den někdo vráží a přejíždí koly aut.
Sorry, kaluž, jak rád bych, abys mi odpustila
Nedostává se mi odpovědi a tak to vzdávám. Opatrně ji obcházím. Ujdu pár metrů, otočím se a s lehkým rozběhem do ní skočím oběma nohama až po kotníky.

Pavel se mnou chodil do školky. Jeho táta pracoval kdysi v Německu a asi nebyl úplně čestnej. Bylo mi sice šest, ale věci jsem chápal docela dobře. Podle mě se tam jeho táta zapletl do nějakýho finančního zločinu, jakých jsem viděl spousty v televizi. Takže byla Pavlova rodina dost bohatá. Každej den chodil do školky s novým plyšákem a na vánoce donesl největší dárek pro paní učitelky. Pod skříňkou měl pět párů bot a troje papučky. Když jsem se zeptal proč tolik, řekl mi že aby si mohl vybrat podle jeho aktuální nálady. Docela mě štval s těma jeho dospěláckýma slovíčkama. Jedno ráno přišel do školky a zdálo se mi na něm něco divnýho. Měl na sobě kšiltovku s osmi proužkama(to byla kšiltovka nejvyšší kategorie s osmi švy na kšiltu o které si mohl kterýkoliv kluk jen zdát), černý mafiánský brýle a gatě z neznámé ale perfektní látky, která saje pot a hřeje podle toho jak Pavlík potřeboval. Každopádně neměl u sebe plyšáka! Že by došly? Nemohl jsem se dočkat, až se ho zeptám a on bude muset přiznat, že dneska žádnýho novýho nepřinesl. Klepal jsem se ty nekonečný minuty než si Pavlík vybral jeho dnešně-náladové papučky a ulíbal se k smrti s jeho tatínkem.
Čau Pavle, kde máš plyšáka?! (asi jsem dával najevo přílišnou radost z tétu bezplyšákovské události)
Odsmrď!
Cože?
Odsmrď, vole.
Zatajil se mi dech. Vole jsem slyšel jenom jednou v životě a to když jsem poslouchal za dveřma ložnice, kde se rodiče hádali. A teď mi to Pavel vpálil rovnou do očí. Sklopil jsem zrak a šel si hrát se svým oblíbeným bagrem. Kolem Pavla se shluklo klubko dětí a nadšeně na něco ukazovali, co Pavel svíral ve své od častých pobytů u moře opálené ručce.

Milý Břídile!

Tak už to je 250 dní, co díky tobě otloukávám všechny tlačítka klávesnice. Jak krásně se otáčí zpět a hodnotí. Bych ti mohl vyprávět. Od prvního postu až k tomuto padesátémušestému - mám vás všechny rád. Skoro stejně. Smazal jsem jenom dva a to v důsledku chybného uvažování, což mi jistě odpustíš.

Jakej byl vůbec smysl založení blogu 21.srpna 2006? Přečetl jsem si přílohu Hospodářských novin věnovanou blogům někdy na začátku srpna u babičky na chalupě a už jsem věděl. Jen, co jsem se dostal k počítači zakládal jsem svůj první blog. Škola za dveřmi, hlava čistá, a tak jsme si moc nerozumněli. Vím, moje chyba. Statistická tendence byla jasná a nepřehlédnutelná - měsíc od měsíce se počet postů zvyšoval až do konce roku. Pak přišlo krizové období vzhledem k složitým situacím v oblasti ICQ, stipendií atd. Nicméně od začátku roku jsem zase začal měsíc co měsíc zvětšovat svůj objem postů a troufnu si tvrdit i jejich kvalitu. I když vzhledem k sebestředným potížím brzkého jara i to je zpochybnitelné.

Teď jsme ale tu a před námi doufejme další alespoň padesátka bloggerských dní. Kloubit krk koukáním vzad už si nemíním a tak je třeba opilovat nehty a začít zase pořádně bušit do klávesnice ty moje bezhlavé myšlenky. A konečně najít sám sebe. To je ten úkol, kterej mě čeká v příštích dnech. Držím palce Ráďo! Dík Blogu! Jak já ti mám vlastně říkat. Asi mi nezbyde než oslovovat tě Břídile. Tak dobré dvousetpadesáté ráno Břídile!

Sedím a ležím

Sedím a přemejšlím. Zanedlouho to bude kulatý výročí od založení mojeho blogu a tak si říkám Kam se to vůbec řítíme? Není potřeba trošku změnit kurz či rychlost?
Poslední dobou jsem nastavil špatnej trend. Přeci jenom zaobírání se psaním o psaní a rozebírání odezvy, jestli byla dostatečně pozitivní není tou správnou cestou. Režisér nemá rád natáčení filmů o filmech. Takže už se v tom dál nebudu babrat. Samozřejmě typově budu psát asi pořád ty stejné žvásty o krásných, leč nedosažitelných slečnách a krutostech všedního života těch s pindíkem.

A tak je třeba jít zpátky ke kořenům. K základům Jelita, Karla, Vždyť já tě vůbec neznám, Šopingující národ, Průvodce neodolatelným chlapíkem.... Takže jsem se rozhodl, pokud mě neosvítí múza s lepším nápadem, že se vrátím k staré blogové adrese, přece jenom ať pořád nemusíte mačkat tu pomlčku... Pokud bych náhodou adresu změnil ještě na jinou asi bych se o tom tu zmínil. Vím, že žádnej nápad na adresu asi nebude a taky vám nechci zatěžovat mozkovny, ale kdyby náhodou někdo překvapil, byl bych rád...

Velký bratr říká:"Koukám na tebe a říkám si, že von je u nás doktor. A taky že JO!" (ehm pro vyznavače DJC) aneb I am blogger!

Každej má, každej má svý. I já mám, i já mám svý. MOUCHY! (text: Mardoša)

Ale není potřeba s nima bzučet na veřejnosti. Je přece mnohem hezčí ukázat sebe ve své nahé dokonalosti.

Jdete do školy, rozváže se vám tkanička, lehce přepadnete, zohnete se a pokoušíte se ji zavázat. Toto ale přece potencionálního posluchače vůbec nezajímá. ho právě zajímá to, co přišlo potom. Jak jste se zohli, vyhrnulo se vám tričko a ona přišla a ... Problém je, že tohle vám asi moc lidí neuvěří. Jistě budou se tvářit, jako že jo a že je to úděsně zajímavý a napínavý. Ale přitom myslí na to do kterého pisoáru si půjdou příští přestávku ulevit. Levej bývá nejčistší. Ale přece jenom jste tam vždycky utlačováni tou zákeřně bílou stěnou. Uprostřed bývá ta dezinfekční krychlička nejvíc ochcaná. A napravo? Cha. Napravo chodí jenom blázni nebo kaskadéři. Neznám větší riziko než jít na pravej. Uf úplně jsem se při té myšlence orosil.

Je třeba najít kompromis. Tu nádhernou cestu přes vrchol hory, když jeden jí chce obejí zleva a druhý zprava.


Mám skvělej blog, úžasnou slečnu a roztomilou jizvičku na pravém zápěstí. Co teprve znamínko za pravým uchem, o tom radši ani nebudu psát. A když se napiju z půllitrové PETky, celá scenérie třídy zastaví svůj pohyb a jenom se modlí, abych se nikdy nepřestal napájet. Když stojím frontu na oběd, jsem opravdu k ukousnutí, mnozí agresivnější kluci by vám mohli vyprávět. Druhý šuplík vedle stolu je neodolatelný. A ta moje pravá ponožka!!!

Tak, co? Kdy jste přestali věřit? A přitom je to všechno pravda! jen je potřeba najít kousek sebedůvěry...

Karlův svět 5

Tak už víte, jak jsem se dostal do toho autobusu... Sedím a nasraně přemýšlím. Holky jsou svině, bez výjimky! Využít a odhodit, jo a ještě mezitím zkritizovat. Jak to mají gayové jednoduchý. Nosí si pohodlný boxerky a příjemně uplý trička, kvůli nagelovaným vlasům jim nikdo neřekne Šampóne, vědí jak se ten druhej může cítit. Přece jenom je toho spojuje spousta už od přírody. Možná to tak aji příroda chtěla, aby se páry tvořily ryze ze stejných pohlaví, jenom to blbec Adam popletl a jak to teďka dopadá. Kretén! Proč nám to udělal. Do autobusu nastupuje slečna, tak 20, a kluk s holkou zhruba v mým věku. Slečna si k všeobecnému překvapení sedá vedle mě. Kluky v mých letech dělím na čtyři skupiny podle toho, kam se dívají když k nim přisedne taková slečna - kalhotkáři, podprsenkáři, očaři, okenáři(moderně se jim říká homosexuálové). Hrdě se hlásím k třetí skupině, a tak jsem neváhal a pokukoval jsem po jejích zorničkách. Konečně přestávám pozorovat slečniny zřítelnice a všímám si, že si za nás sedli ti dva v mých letech. Asi nadcházející pár. Aspoň jeden z nich by si to asi přál, ale nedokážu odhadnout který. Klučina (říkejme mu Mirek, protože je to nečestné a nesportovní) působí stydlivým dojmem a holka (říkejme jí Hanka, protože se tak fakt jmenuje) je oblečena ve stylu bujarých 70. let s řetězem místo pásku. Vyzývavě rozepíná svou koženou bundu v barvě smrti a Mirkovi nezbyde nic jiného než se zabořit pohledem do jejích předností. Byly tu před něho vystaveny jako podpultové zboží, které se jen tak neodmítá. Mirek byl ale přece jenom stále trošku vyjuchaný a zkoprnělý, Hance nezbylo nic jiného než ho pobídnout, aby se trošku uvolnil. Mirka naučila poslušnosti maminka už během jeho prvních šesti neděl, a tak mu nedělalo problémy plnit rozkazy. Roztáhl své dlouhé nohy do zajímavého véčka, za které by se nemusel stydět leckterý herec filmů, které se vysílají po desáté hodině večerní. Byl zjevně spokojenější i když díky tomu byla Hanka pěkně přimáčklá ke zdi. Mirek se snažil ještě víc uvolnit a tím pádem ještě víc zmáčknout Hanku, ale jen sebou lehce cukl a hned se zastavil a zůstal v nepřirozené pozici. Taky jsem to slyšel. Známý to zvuk. Něco mezi lupnutím, prasknutím sáčku a syčením hadice s vodou. Plyny jsou rozpínavé, to vím už od šesté třídy. Pohybují se všemi směry stejnou rychlostí, tudíž ke mně dorazil zanedlouho. Párkrát jsem si nechtíc přičichl a začal jsem nápadně kuckat. Tou dobu už se pan Plyn dostal i k Hance a ta jen ucedila:"To ses uvolnil až trochu moc, ne?" Mirek se hanbou málem propadl na podvozek autobusu. Jo nemáme to lehký.

Hey you, sophisticated readers of my blog, be aware of Czech culture, because it is not dead!(as well as punk, ehm) And also be aware of me...

Have you ever had that feeling of unimportance, when you caught yourself being attracted to comercial books or music produced by capitalistic countries from the West. Do not be ashamed! I know how you felt. I do not say that I have ever felt in this way, too. I just want to help you, to get you know that there are different possibilities than reading Poe's Raven and listening to Nickelback. I do not want to judge anything or try to compare incomparable.

I do not believe in God. I am not much of a talker. I am not handsome. I will die early. I cheat my mum in order to show that I do not have to go home early. I have a big nose. I am using Zinnat 500 mg every 12 hours. My Bořek is hairy and not good-looking. I have never had a successful Skype call. My thoughts and emotions always mix together and do not let me be that easy-going guy I have always wanted to be. It is nice to be an extra-ordinary boy but everything has its edges. If you are not able to distinguish where to stop and say a popular sentence, you will not help yourself much. If you do not smoke, drink alcohol and stay at Friday's nights at home I know how you feel. If you have fallen in love I know how you feel. If you underestimate yourself I know how you feel. If you want to say sentences but you never get down to saying them because of reactions of other people I know how you feel. If you have your name beacuse of a doctor who saved your life I know how you feel, but in that case you are me!

Let us face it! Everybody is bored of me. I just tell you 9 words, which makes me feel that there is nothing better than Czech culture- Tata Bojs Kluci kde ste? Marek Epstein Ohýbač křížů.