Každej má, každej má svý. I já mám, i já mám svý. MOUCHY! (text: Mardoša)Ale není potřeba s nima bzučet na veřejnosti. Je přece mnohem hezčí ukázat sebe ve své nahé dokonalosti.
Jdete do školy, rozváže se vám tkanička, lehce přepadnete, zohnete se a pokoušíte se ji zavázat. Toto ale přece potencionálního posluchače vůbec nezajímá. ho právě zajímá to, co přišlo potom. Jak jste se zohli, vyhrnulo se vám tričko a ona přišla a ... Problém je, že tohle vám asi moc lidí neuvěří. Jistě budou se tvářit, jako že jo a že je to úděsně zajímavý a napínavý. Ale přitom myslí na to do kterého pisoáru si půjdou příští přestávku ulevit. Levej bývá nejčistší. Ale přece jenom jste tam vždycky utlačováni tou zákeřně bílou stěnou. Uprostřed bývá ta dezinfekční krychlička nejvíc ochcaná. A napravo? Cha. Napravo chodí jenom blázni nebo kaskadéři. Neznám větší riziko než jít na pravej. Uf úplně jsem se při té myšlence orosil.
Je třeba najít kompromis. Tu nádhernou cestu přes vrchol hory, když jeden jí chce obejí zleva a druhý zprava.
Mám skvělej blog, úžasnou slečnu a roztomilou jizvičku na pravém zápěstí. Co teprve znamínko za pravým uchem, o tom radši ani nebudu psát. A když se napiju z půllitrové PETky, celá scenérie třídy zastaví svůj pohyb a jenom se modlí, abych se nikdy nepřestal napájet. Když stojím frontu na oběd, jsem opravdu k ukousnutí, mnozí agresivnější kluci by vám mohli vyprávět. Druhý šuplík vedle stolu je neodolatelný. A ta moje pravá ponožka!!!
Tak, co? Kdy jste přestali věřit? A přitom je to všechno pravda! jen je potřeba najít kousek sebedůvěry...
Žádné komentáře:
Okomentovat