neděle, února 25, 2007
Neskutečně nabytý pátek 23.2.2007 - 2.část
Pak přichází dlouhé období snění. Stále pomačkané, obtloustlé a unavené tělo krásně kontrastuje s čerstvou, nápady překypělou mozkovinou. Promítání nasledných neuskutečnitelných událostí je mou oblíbenou činností. Nebo si jen namlouvám, že rád sním a přemýšlím, jenom proto, abych byl zajímavější a mohl tu psát, že jsem cosi jako snílek. Odpověď znám asi jen já. Klidný to den. Asi bych měl něco napat na blog. Ale co? Další díl Jelita už mám přes týden připravenej v hlavě i na papíře, ale nějak se mi to nezdá. Celej ten dnešek se mi nějak nezdá. Pouštím další film, ale po 10 minutách se přistihnu, že ho vůbec nesleduju. O několik písniček později - na icq přichází Markéta a má nějakej status. (S Markétou občas soutěžíme, kdo bude mít zajímavější status...) Má tam obrázek piva - co to bude? Píše tam - Hanko, Štěpánko a Jančo jdem se ožrat. Ty holky byly na pohovorech na stipendiu. Hrkne ve mně. Mozkovina se začíná zavařovat. Myšlenky se nepřehledně mísí a vytvářejí klubko nesmyslů z kterého vyjíždí jen pochybné kombinace možností, co se stalo. Nebyl jsem ve škole, takže ony se asi nemůžou dočkat vyhlášení výsledků. Píšu z lehkou nadsázkou - "Tak co, už jste to dostali?"(pozn.aut. - možná spojitost s ženským menstruačním cyklem zcela neplánovaná...) Otvírám web Open society fund-u a nestačím se divit. Nervózně se prohrábnu ve vlasech. Štěpánka a Hanka to dostaly! Markéta a Jana jsou náhradnice. Tep tak 21. Ne moje jméno tam nikde není. Prostě tam není. *************************************** - pár nepublikovatelných výrazů zaznělo. Nepoznávám se. To mi na tom tolik záleželo? Howno. Přichází úleva. Myslím na gelovku a přitom píšu Markétě. Překvapuji se s jakým nadhledem, vtipem a dobrou náladou ji odepisuju a gratuluju. Nic nepředstírám, prostě to tak cítím. Přichází mamka a já ji oznamuji pozitivní novinu. Trošku mě zmrazí odpovědí - "Však to zkusíš znovu!" Menší výměna názoru končící mamčiným odchodem z našeho pokoje s naštvaným výrazem. Ufff, tak to bysme měli. Mamka se vrací a oznamuje - ale dneska nikam nepůjdeš, když si nebyl v té škole. Tak to je super. Mamka mi vždycky dokáže rychle změnit náladu. Takže jsem zbytek pátečního večeru strávil s televizí a špatnou náladou. Nebo to večer naštěstí bylo trošku jinak?
Poznámka namachrovaného bloggera vol. 3
V rámci postupného zveřejňování mé identity jste si mohli všimnout změny na místě fotky. Ne nejsem to já. Je to záhadný muž, který mi čím dál častěji vrtá hlavou. Ovšem taky on je často vysvětlením pro zdánlivě nevysvětlitelné. Občas ho vídám. Rozhodně ne tak často, jak bych chtěl.
Jeho osobnost má tolik nedostatků až je neskutečně bezchybná. Je to typ zbytečného člověka z romanticko-realistické prózy. Kdysi jsem chtěl, aby byl hlavní postavou v Jelitu, netroufl jsem si na to. Svět k němu rozhodně nebyl nejhodnější, ale on místo toho, aby si toho všiml, politoval se a snažil se to zvrátit, tak se začal podrývat sám. Pro někoho (dlouho i pro mě) nepochopitelné a hlavně neopodstatněné. Je to, ale v něm. Bojím se jenom, aby to nebylo i ve mně. (tohle není vůbec pěkný, co jsem teďka napsal!) Posledních pár let se ho snažím líp pochopit a dneska to přišlo. Všechno mi to docvaklo a zvlhly mi oči. Bylo to najednou tak jasné, jednoduché a krásné. Nebo si to jen namlouvám?
Je to pro mě jedna z největších osobností, kterou znám. I přes nenávistné zhlížení mého okolí vůči němu jsem vytrval a vyplatilo se. Mamka si toho taky všimla i když se jí to vůbec nelíbilo. A dneska jsem na sebe pyšnej. Jsem rád za to, že Štěpánka dostala stipendium a já můžu zůstat doma. Jsem rád za to, že jsem naštval Kubu. Jsem rád, že mám studenej vztah s mamkou. Jsem rád, že mám společnej pokoj s bráchou. Jsem rád, že jsem právě prožil asi nejlepší víkend ve svým životě. Jsem rád, že se mi moje články líbí. Jsem rád, že se snažím být vtipnej i když je to úplně trapný. Jsem rád, že neposlouchám rádio. Jsem rád, že často sním s otevřenýma očima a sluchátkama v uších. Jsem rád, že mi tužka poslala mou fotku a napsala s lehkým opovržením - "Hezkej skok!" - když si na to vzpomenu, rozjasní se mi oči a koutky se vždy roztáhnou.
Omlouvám se za poněkud neudržitelné sentimentální výlevy, ale hodně toho ve mně bobtná, a tak potřebuju, aby mi to někdo zkritizoval a já se vrátil do reality všedního života.
Jeho osobnost má tolik nedostatků až je neskutečně bezchybná. Je to typ zbytečného člověka z romanticko-realistické prózy. Kdysi jsem chtěl, aby byl hlavní postavou v Jelitu, netroufl jsem si na to. Svět k němu rozhodně nebyl nejhodnější, ale on místo toho, aby si toho všiml, politoval se a snažil se to zvrátit, tak se začal podrývat sám. Pro někoho (dlouho i pro mě) nepochopitelné a hlavně neopodstatněné. Je to, ale v něm. Bojím se jenom, aby to nebylo i ve mně. (tohle není vůbec pěkný, co jsem teďka napsal!) Posledních pár let se ho snažím líp pochopit a dneska to přišlo. Všechno mi to docvaklo a zvlhly mi oči. Bylo to najednou tak jasné, jednoduché a krásné. Nebo si to jen namlouvám?
Je to pro mě jedna z největších osobností, kterou znám. I přes nenávistné zhlížení mého okolí vůči němu jsem vytrval a vyplatilo se. Mamka si toho taky všimla i když se jí to vůbec nelíbilo. A dneska jsem na sebe pyšnej. Jsem rád za to, že Štěpánka dostala stipendium a já můžu zůstat doma. Jsem rád za to, že jsem naštval Kubu. Jsem rád, že mám studenej vztah s mamkou. Jsem rád, že mám společnej pokoj s bráchou. Jsem rád, že jsem právě prožil asi nejlepší víkend ve svým životě. Jsem rád, že se mi moje články líbí. Jsem rád, že se snažím být vtipnej i když je to úplně trapný. Jsem rád, že neposlouchám rádio. Jsem rád, že často sním s otevřenýma očima a sluchátkama v uších. Jsem rád, že mi tužka poslala mou fotku a napsala s lehkým opovržením - "Hezkej skok!" - když si na to vzpomenu, rozjasní se mi oči a koutky se vždy roztáhnou.
Omlouvám se za poněkud neudržitelné sentimentální výlevy, ale hodně toho ve mně bobtná, a tak potřebuju, aby mi to někdo zkritizoval a já se vrátil do reality všedního života.
Hej Ráďo, vždyť ty jsi vlastně úchylák!
Dneska, 19:58. Píšu si na icq s Áňou (see její blog ) a ona se zamýšlí nad tím, zda-li nejsem náhodou úchylák - "Hej kruci, ty máš moje číslo...co když si úchylák?"!
Je to fakt. Áňa si to ani nevědomí, ale jejím nenápadným blogem tu "vyblila na internet" pořádnou porci jejich osobních údajů, citových postřehů, melancholických zamyšlení, psychických výlevů, spektakulárních fotek, vnějších pocitů světa, tak těsně na ni doléhajícího a hlavně spoustu myšlenek, jejichž význam je nehorázně podceňován. Nechala tu kus své osoby. A teď si tu přijde nějaký pochybný pan R. Začne si psát zdánlivě ne nezajímavé články, aby přitáhl částečnou pozornost. V profilu se mu objeví komerčně ztýraná, ale původně nadějná skupina. tu přijde slečna A. a zjistí, že má v profilu onu stejnou skupinu. Pár nevinných commentů, pár zpráv po icq a už má pan R. její telefonní číslo, místo bydliště, plné jméno, číslo počtu sourozenců, fotky rodinných příslušníků, lehce vytuší její kulturně umělecký směr, který se jí neprotiví. A to vše aniž by prozradil cokoliv podstatnějšího o sobě. Pan R. jen dobře naslouchá a píše velmi účelově.
No to by obecně asi stačilo. Po menším přemlouvání jsem se odhodlal a odhodil stud. Ukázal jsem svou vnější identitu, která byla po menší diskuzi shledána o hodně méně zajímavou než je (snad) ta vnitřní. Celkově poučná debata byla ukončena velmi složitou otázkou, která snad, ale ani nestojí za publikování.
Děkuji za pozornost, protože vím, že jsem to trošku populisticky zaplácal prázdnými slovy, která spolu nesouvisí a celková myšlenka je taktéž nulová. Příště to snad bude lepší.
Je to fakt. Áňa si to ani nevědomí, ale jejím nenápadným blogem tu "vyblila na internet" pořádnou porci jejich osobních údajů, citových postřehů, melancholických zamyšlení, psychických výlevů, spektakulárních fotek, vnějších pocitů světa, tak těsně na ni doléhajícího a hlavně spoustu myšlenek, jejichž význam je nehorázně podceňován. Nechala tu kus své osoby. A teď si tu přijde nějaký pochybný pan R. Začne si psát zdánlivě ne nezajímavé články, aby přitáhl částečnou pozornost. V profilu se mu objeví komerčně ztýraná, ale původně nadějná skupina. tu přijde slečna A. a zjistí, že má v profilu onu stejnou skupinu. Pár nevinných commentů, pár zpráv po icq a už má pan R. její telefonní číslo, místo bydliště, plné jméno, číslo počtu sourozenců, fotky rodinných příslušníků, lehce vytuší její kulturně umělecký směr, který se jí neprotiví. A to vše aniž by prozradil cokoliv podstatnějšího o sobě. Pan R. jen dobře naslouchá a píše velmi účelově.
No to by obecně asi stačilo. Po menším přemlouvání jsem se odhodlal a odhodil stud. Ukázal jsem svou vnější identitu, která byla po menší diskuzi shledána o hodně méně zajímavou než je (snad) ta vnitřní. Celkově poučná debata byla ukončena velmi složitou otázkou, která snad, ale ani nestojí za publikování.
Děkuji za pozornost, protože vím, že jsem to trošku populisticky zaplácal prázdnými slovy, která spolu nesouvisí a celková myšlenka je taktéž nulová. Příště to snad bude lepší.
sobota, února 24, 2007
Neskutečně nabytý pátek 23.2.2007 - 1.část
"I do not know what I am doing wrong,
maybe I have been here too long..." vyhrává mobil a já tuším, že je páteční brzké ráno. Tak, jak to dneska bude vypadat? Do školy jsem včera nic nestihl, a tak bych měl jet dřívějším autobusem a něco se naučit. Upadám do desetiminutového, pro mě tak typického, ranního spánku. V tuhle chvíli bývají ty nejintenzivnější sny, které si pak pamatuju třeba rok. Dneska, ale beze snu - co to je? Už vím co se stalo, ležel jsem celou noc dost divně. Odkrývám peřinu a naskýtá se mi ne zrovna nejhezčího pohledu na mé poněkud ochablé, polonahé, ale hlavně neuvěřitelně pomačkané tělo. Neskutečné rýhy po celém břiše a rukou. Konečky vlasů se nacházejí asi třičtvrtě metru od mé hlavu v poněkud uceleně vzpřímené poloze. Ach jo, to bude zas den.
Přichází náhlá vzpomínka na včerejší večer a slova mamky:"Jesli ti není dobře a zítra nic nepíšete tak nemusíš do té školy." Pokud přehlídnu tu podmínku o testech, tak je to vlastně docela uskutečnitelnej plán. A taky si to zasloužím. Bezdůvodně jsem ve škole nechyběl tak rok a půl. Znovu zavírám blaženě oči a probouzí mě až v deset opět mobil: "Knock,knock,knock - anybody there?" - Příchozí zpráva jupí. Natahuju ruku pro mobil a vidím, že je ještě víc pomačkaná než ráno. Nelíbí se mi to. To není normální zmačkání, to je nějaký divný. No nic, beru sluchadla do uší, pouštím si hudbu a pokouším se usnout. Nedaří se, nevadí.
Dneska je 23.2. - to už by pomalu mohl přijít ten dopis od Zdeny na stipendia. A taky už měsíc píšu se svojí gelovkou a její náplň se čím dál víc plní. Zdánlivě bezproblémová situace zčásti naplněná očekáváním. Hmm nenechám se uvrhnout do přemýšlení, které často tence hraničí se sněním. Zapínám počítač a dodívávám se na Mazaného Filipa. Nemám na to náladu. Druhý neúspěšný pokus o usnutí. Přeskočím nudnou pasáž plnou jezení, osobní hygieny a zamyšlení.
maybe I have been here too long..." vyhrává mobil a já tuším, že je páteční brzké ráno. Tak, jak to dneska bude vypadat? Do školy jsem včera nic nestihl, a tak bych měl jet dřívějším autobusem a něco se naučit. Upadám do desetiminutového, pro mě tak typického, ranního spánku. V tuhle chvíli bývají ty nejintenzivnější sny, které si pak pamatuju třeba rok. Dneska, ale beze snu - co to je? Už vím co se stalo, ležel jsem celou noc dost divně. Odkrývám peřinu a naskýtá se mi ne zrovna nejhezčího pohledu na mé poněkud ochablé, polonahé, ale hlavně neuvěřitelně pomačkané tělo. Neskutečné rýhy po celém břiše a rukou. Konečky vlasů se nacházejí asi třičtvrtě metru od mé hlavu v poněkud uceleně vzpřímené poloze. Ach jo, to bude zas den.
Přichází náhlá vzpomínka na včerejší večer a slova mamky:"Jesli ti není dobře a zítra nic nepíšete tak nemusíš do té školy." Pokud přehlídnu tu podmínku o testech, tak je to vlastně docela uskutečnitelnej plán. A taky si to zasloužím. Bezdůvodně jsem ve škole nechyběl tak rok a půl. Znovu zavírám blaženě oči a probouzí mě až v deset opět mobil: "Knock,knock,knock - anybody there?" - Příchozí zpráva jupí. Natahuju ruku pro mobil a vidím, že je ještě víc pomačkaná než ráno. Nelíbí se mi to. To není normální zmačkání, to je nějaký divný. No nic, beru sluchadla do uší, pouštím si hudbu a pokouším se usnout. Nedaří se, nevadí.
Dneska je 23.2. - to už by pomalu mohl přijít ten dopis od Zdeny na stipendia. A taky už měsíc píšu se svojí gelovkou a její náplň se čím dál víc plní. Zdánlivě bezproblémová situace zčásti naplněná očekáváním. Hmm nenechám se uvrhnout do přemýšlení, které často tence hraničí se sněním. Zapínám počítač a dodívávám se na Mazaného Filipa. Nemám na to náladu. Druhý neúspěšný pokus o usnutí. Přeskočím nudnou pasáž plnou jezení, osobní hygieny a zamyšlení.
pátek, února 16, 2007
Já a moje tužka
Vždycky jsem po ní toužil. Má vysněná psací potřeba nebyla jenom obyčejnou propiskou či jiným přehlédnutelným předmětem. Asi jsem trošku vybíravej a nemám ani moc, co nabídnout. Koho by taky bavilo pořád zapisovat útržky nesmyslných myšlenek a do toho povinně zaznamenávat zápisy ve škole... Charakteristika tužky je jasná: gelová, příjemná, ne moc suchá, hlavně ne moc rozpíjivá, abych se prostě do ní hned zamiloval... A ona to se mnou nějak vydržela. Kdysi jsem o takovou tužku zavadil. Ale nevážil jsem si ji, takže než jsem se nadál byla pryč. Pak přišlo období hledání - pravda ne moc intenzivního. Spokojil jsem se s růžnými náhražkami v podobě tužek č.3, propisek a per...Bylo to rozhárané období. Nedávno ovšem, k mému velkému nadšení, skončilo. Ta gelovka je úžasná. Kdysi jsem o ní slyšel, ale nevěřil jsem, jak krásně se s ní může psát. Když ji držím v ruce, je to jako bych se vznášel. Byl jsem opravdu i překvapen, jak se ke mně dostala, ale dál jsem to nerozpitvával. Brzo mě začalo zajímat, jak dlouho je asi ještě schopná psát bez problému s docházející náplni, zda-li vůbec nějakou náplň má. Nebo jestli je to jen tužka na jedno použití. Není to vůbec jednoduché vypáčit z tužky jasnou odpověď, protože neumí mluvit, a tak jsem se musel při zodpovídání této nepříjemné otázky spolehnout hlavně na sebe. Vysledovat, zda-li tužka ještě něco vydrží, nebo by vydržet chtěla. Pozorování jsem ještě nedokončil, takže nemůžu podat finální zprávu. Nechci totiž ji hrubiánsky rozdělat a násilím se podívat zda má náhradní tuhy. Doufám, že to půjde i tou jemnější cestou. Přeji sobě sobecky hodně štestí s nově nalezenou gelovou tužkou bez které bych byl ztracen ve světě plném falešných zapisovacích potřeb!!!
10 Písniček, které byste měli slyšet než mě potkáte! (třeba mě líp pochopíte...)
pátek, února 02, 2007
Poznámka k bitvě o stipendium - část 2 - Žižkovské pohovory
Vzhledem k tomu, jak jsem se snažil barvitě popsat první výlet nás vesničanů do velké a inspirující Prahy, to teď vezmu jen ve zkratce. Jaké byly hlavní rozdíly? V prvním kole se mohli přihlásit skoro všichni zájemci, kteří aspoň trošku ovládali ten anglickej jazyk, teď už bylo vybráno asi 58 vyvolených, kteří byli určeni, aby se poprali o desítku štědrých stipendií. Nelítostný boj, který se měl strhnout, byl už cítit na nádraží v Olomouci. Za zdánlivě přátelskými úsměvy slečen z Gymnázia Hejčín byla jasně čitelná jediná výzva - jaktože si nezaspal Ráďo? Jo bály se mě! =o) Nechtěly to ale vůbec dát najevo. Opětoval jsem stejně vlídný úsměv a šel si koupit bagetu. Cesta ícéčkem probíhala v duchu přátelské a vtipné debaty, nad kterou se ale jasně stahovaly mraky nenávisti a rivality. Všichni předstírali výjimečně dobrou náladu a že jim vlastně o nic nejde. Pokecají si tam a pojedou s neúspěchem domů.
Přitom, ale každá snila o následující situaci - poslední školní den před Vánocemi 2007, její třída si s rozpačitou radostí rozdává dárky, v tom se otevřou dveře a vejde ona slečna, která loni na konci února dostala dopis stvrzující její plány na další rok, nesměle vejde do třídy a všichni spolužáci a spolužačky začnou na ni hledět jak na zázrak. Ona zrudne a třídní profesor začne tleskat. Z nemístného a jemného potlesku se po chvíli stane hromadný aplaus a spolužáci ji vynesou na ramenech ze třídy a oslavují její překvapivý, ale zato šťastnější návrat.
Otázkou ale zůstává, které slečně se to nakonec podaří! Po tomto výletu plném nervozity si opravdu tipnout nedokážu. I když ten Ráďa by mohl překvapit...
Přitom, ale každá snila o následující situaci - poslední školní den před Vánocemi 2007, její třída si s rozpačitou radostí rozdává dárky, v tom se otevřou dveře a vejde ona slečna, která loni na konci února dostala dopis stvrzující její plány na další rok, nesměle vejde do třídy a všichni spolužáci a spolužačky začnou na ni hledět jak na zázrak. Ona zrudne a třídní profesor začne tleskat. Z nemístného a jemného potlesku se po chvíli stane hromadný aplaus a spolužáci ji vynesou na ramenech ze třídy a oslavují její překvapivý, ale zato šťastnější návrat.
Otázkou ale zůstává, které slečně se to nakonec podaří! Po tomto výletu plném nervozity si opravdu tipnout nedokážu. I když ten Ráďa by mohl překvapit...
čtvrtek, února 01, 2007
Jelito - 9. část
Přiběhl jsem k posteli a s radostným údivem našel dědu v dobré náladě, jak se právě láduje jeho oblíbenými vídeňskými párky. Bylo mi čtrnáct a dědovi přes sedmdesát. Široký úsměv plný shnilých a částečně vypadaných zubů působil děsivě, ale zároveň mile. Děda ležel ve svém pražském bytě, za zdmi se právě odehrávala událost, která změní život dalším generacím a on to moc dobře věděl. Než mě zpozoroval, zarytě si četl zakázané Havlovy hry a přižvykoval k tomu Vídeňáky. Jakmile jsem ho pozdravil, okamžitě odhodil knihu a talíř s párky, posadil se a měřil si mě tím svým neskutečně pravdivým a upřímným pohledem. Když se na mě někdy takhle podíval, přepadaly mě obrovské výčitky svědomí způsobené nedostatečnou kvalitou, naplněností a účelem mého života. Děda je ale hned zažehnal podáním své obrovské a upracované ruky.
Děda byl v mládí námořník. Těsně před válkou utekl od rodičů do Francie a tam se vypracoval od umývače podlah až po kormidelníka na velké obchodní lodi. Miloval lodě. Strávil na nich dvacet let svého života. Během války se zamiloval do staré, šedesátieté francouzské paničky, které těsně před svým odjezdem z Francie do Ameriky nadělil vánoční dárek v podobě trojčat. Chudák stará paní měla asi o zábavu pro zbytek života postaráno, ale o to se děda nezajímal. On sám říká, že během oněch dvaceti let strávených střídavě ve Francii, USA a u nás "rozdal štěstí" (dnes by se již spíše hodil termín oplodnil) asi 15 ženám širokého spektra věku, národnosti i velikosti ňader. To vše odhaduje z počtu dopisů, které mu ony ženy, jenž "obdržely štestí" ve vzteku ze zkaženého života napsaly. Dědu vždy na ženě zajímaly 3 věci: její kulinářské schopnosti, velikost nosu a hloubka očí.
Děda byl velmi zvláštní člověk a já jsem ho vždy obdivoval. Vyplout z všedního průměru, být aspoň trochu zajímavý a dosáhnout aspoň malé části z velikosti jeho osobnosti - to jsou pro mě vysněná, ale zároveň neuskutečnitelná přání.
Bylo 20.listopadu a já jsem sledoval, jak děda umírá. Když mi podal ruku, vypadal tak odhodlaně poprat se s tou zákeřnou nemocí, ale bylo toho na něj příliš. V hlavě jsem si přehrával ty nádherné večery, kdy si za mnou sedl na postel a vykládal mi všechny své příhody. Mluvil potichu, aby na nás nepřišla babička, která toto vypravování odsuzovala vzhledem k mému nízkému věku a dědovému vysokému tlaku. A teď tu stojím před ním a nejsem schopen ze sebe vypravit ani hlásku. Chtěl bych mu toho ještě tolik říct nebo aspoň poděkovat za všechno, co pro mě udělal, byť jen svojí přítomností. Zabořil do mě znovu ten svůj pohled a já jsem věděl, že ho nesmím zklamat. Přece jenom mi bylo už dost na to, abych pochopil, že děda umírá. Zavřel jsem oči, ale stále jsem na sobě cítil jeho pohled, který mě tolik svazoval. Snažil jsem si utřídit myšlenky, co mi běhaly hlavou, abych ze sebe konečně něco dostal. Bylo to smutné. Děda do mě vkládal velké naděje. Nesmím ho teď v jeho posledních hodinách zklamat!
Děda byl v mládí námořník. Těsně před válkou utekl od rodičů do Francie a tam se vypracoval od umývače podlah až po kormidelníka na velké obchodní lodi. Miloval lodě. Strávil na nich dvacet let svého života. Během války se zamiloval do staré, šedesátieté francouzské paničky, které těsně před svým odjezdem z Francie do Ameriky nadělil vánoční dárek v podobě trojčat. Chudák stará paní měla asi o zábavu pro zbytek života postaráno, ale o to se děda nezajímal. On sám říká, že během oněch dvaceti let strávených střídavě ve Francii, USA a u nás "rozdal štěstí" (dnes by se již spíše hodil termín oplodnil) asi 15 ženám širokého spektra věku, národnosti i velikosti ňader. To vše odhaduje z počtu dopisů, které mu ony ženy, jenž "obdržely štestí" ve vzteku ze zkaženého života napsaly. Dědu vždy na ženě zajímaly 3 věci: její kulinářské schopnosti, velikost nosu a hloubka očí.
Děda byl velmi zvláštní člověk a já jsem ho vždy obdivoval. Vyplout z všedního průměru, být aspoň trochu zajímavý a dosáhnout aspoň malé části z velikosti jeho osobnosti - to jsou pro mě vysněná, ale zároveň neuskutečnitelná přání.
Bylo 20.listopadu a já jsem sledoval, jak děda umírá. Když mi podal ruku, vypadal tak odhodlaně poprat se s tou zákeřnou nemocí, ale bylo toho na něj příliš. V hlavě jsem si přehrával ty nádherné večery, kdy si za mnou sedl na postel a vykládal mi všechny své příhody. Mluvil potichu, aby na nás nepřišla babička, která toto vypravování odsuzovala vzhledem k mému nízkému věku a dědovému vysokému tlaku. A teď tu stojím před ním a nejsem schopen ze sebe vypravit ani hlásku. Chtěl bych mu toho ještě tolik říct nebo aspoň poděkovat za všechno, co pro mě udělal, byť jen svojí přítomností. Zabořil do mě znovu ten svůj pohled a já jsem věděl, že ho nesmím zklamat. Přece jenom mi bylo už dost na to, abych pochopil, že děda umírá. Zavřel jsem oči, ale stále jsem na sobě cítil jeho pohled, který mě tolik svazoval. Snažil jsem si utřídit myšlenky, co mi běhaly hlavou, abych ze sebe konečně něco dostal. Bylo to smutné. Děda do mě vkládal velké naděje. Nesmím ho teď v jeho posledních hodinách zklamat!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)