Neskutečně nabytý pátek 23.2.2007 - 1.část

"I do not know what I am doing wrong,
maybe I have been here too long..." vyhrává mobil a já tuším, že je páteční brzké ráno. Tak, jak to dneska bude vypadat? Do školy jsem včera nic nestihl, a tak bych měl jet dřívějším autobusem a něco se naučit. Upadám do desetiminutového, pro mě tak typického, ranního spánku. V tuhle chvíli bývají ty nejintenzivnější sny, které si pak pamatuju třeba rok. Dneska, ale beze snu - co to je? Už vím co se stalo, ležel jsem celou noc dost divně. Odkrývám peřinu a naskýtá se mi ne zrovna nejhezčího pohledu na mé poněkud ochablé, polonahé, ale hlavně neuvěřitelně pomačkané tělo. Neskutečné rýhy po celém břiše a rukou. Konečky vlasů se nacházejí asi třičtvrtě metru od mé hlavu v poněkud uceleně vzpřímené poloze. Ach jo, to bude zas den.
Přichází náhlá vzpomínka na včerejší večer a slova mamky:"Jesli ti není dobře a zítra nic nepíšete tak nemusíš do té školy." Pokud přehlídnu tu podmínku o testech, tak je to vlastně docela uskutečnitelnej plán. A taky si to zasloužím. Bezdůvodně jsem ve škole nechyběl tak rok a půl. Znovu zavírám blaženě oči a probouzí mě až v deset opět mobil: "Knock,knock,knock - anybody there?" - Příchozí zpráva jupí. Natahuju ruku pro mobil a vidím, že je ještě víc pomačkaná než ráno. Nelíbí se mi to. To není normální zmačkání, to je nějaký divný. No nic, beru sluchadla do uší, pouštím si hudbu a pokouším se usnout. Nedaří se, nevadí.
Dneska je 23.2. - to už by pomalu mohl přijít ten dopis od Zdeny na stipendia. A taky už měsíc píšu se svojí gelovkou a její náplň se čím dál víc plní. Zdánlivě bezproblémová situace zčásti naplněná očekáváním. Hmm nenechám se uvrhnout do přemýšlení, které často tence hraničí se sněním. Zapínám počítač a dodívávám se na Mazaného Filipa. Nemám na to náladu. Druhý neúspěšný pokus o usnutí. Přeskočím nudnou pasáž plnou jezení, osobní hygieny a zamyšlení.