Přiběhl jsem k posteli a s radostným údivem našel dědu v dobré náladě, jak se právě láduje jeho oblíbenými vídeňskými párky. Bylo mi čtrnáct a dědovi přes sedmdesát. Široký úsměv plný shnilých a částečně vypadaných zubů působil děsivě, ale zároveň mile. Děda ležel ve svém pražském bytě, za zdmi se právě odehrávala událost, která změní život dalším generacím a on to moc dobře věděl. Než mě zpozoroval, zarytě si četl zakázané Havlovy hry a přižvykoval k tomu Vídeňáky. Jakmile jsem ho pozdravil, okamžitě odhodil knihu a talíř s párky, posadil se a měřil si mě tím svým neskutečně pravdivým a upřímným pohledem. Když se na mě někdy takhle podíval, přepadaly mě obrovské výčitky svědomí způsobené nedostatečnou kvalitou, naplněností a účelem mého života. Děda je ale hned zažehnal podáním své obrovské a upracované ruky.
Děda byl v mládí námořník. Těsně před válkou utekl od rodičů do Francie a tam se vypracoval od umývače podlah až po kormidelníka na velké obchodní lodi. Miloval lodě. Strávil na nich dvacet let svého života. Během války se zamiloval do staré, šedesátieté francouzské paničky, které těsně před svým odjezdem z Francie do Ameriky nadělil vánoční dárek v podobě trojčat. Chudák stará paní měla asi o zábavu pro zbytek života postaráno, ale o to se děda nezajímal. On sám říká, že během oněch dvaceti let strávených střídavě ve Francii, USA a u nás "rozdal štěstí" (dnes by se již spíše hodil termín oplodnil) asi 15 ženám širokého spektra věku, národnosti i velikosti ňader. To vše odhaduje z počtu dopisů, které mu ony ženy, jenž "obdržely štestí" ve vzteku ze zkaženého života napsaly. Dědu vždy na ženě zajímaly 3 věci: její kulinářské schopnosti, velikost nosu a hloubka očí.
Děda byl velmi zvláštní člověk a já jsem ho vždy obdivoval. Vyplout z všedního průměru, být aspoň trochu zajímavý a dosáhnout aspoň malé části z velikosti jeho osobnosti - to jsou pro mě vysněná, ale zároveň neuskutečnitelná přání.
Bylo 20.listopadu a já jsem sledoval, jak děda umírá. Když mi podal ruku, vypadal tak odhodlaně poprat se s tou zákeřnou nemocí, ale bylo toho na něj příliš. V hlavě jsem si přehrával ty nádherné večery, kdy si za mnou sedl na postel a vykládal mi všechny své příhody. Mluvil potichu, aby na nás nepřišla babička, která toto vypravování odsuzovala vzhledem k mému nízkému věku a dědovému vysokému tlaku. A teď tu stojím před ním a nejsem schopen ze sebe vypravit ani hlásku. Chtěl bych mu toho ještě tolik říct nebo aspoň poděkovat za všechno, co pro mě udělal, byť jen svojí přítomností. Zabořil do mě znovu ten svůj pohled a já jsem věděl, že ho nesmím zklamat. Přece jenom mi bylo už dost na to, abych pochopil, že děda umírá. Zavřel jsem oči, ale stále jsem na sobě cítil jeho pohled, který mě tolik svazoval. Snažil jsem si utřídit myšlenky, co mi běhaly hlavou, abych ze sebe konečně něco dostal. Bylo to smutné. Děda do mě vkládal velké naděje. Nesmím ho teď v jeho posledních hodinách zklamat!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat