Nemám bilanc

Je poslední den a poslední šance vám napsat. Ano nepíšu kvůli sobě, ale kvůli vám!
Tento měsíc byl nejintenzivnějším měsícem, který jsem kdy měl možnost prožít. Chtěl bych proto poděkovat všem. Tento měsíc jste také více než třistakrát klikli na tuto stránku(přes deset kliknutí za den), což je úctyhodné. Tento měsíc jsem také napsal nejvíc postů, slovy osmnáct, což dělá post na necelé dva dny. Ty posty byly pro mě taky nejzvláštnější. Vím, některé jsou slabší jiné méně, to nechám na posouzení jiným. Dneska opatrně, nikam pryč nejezděte a co nejvíce odhalených masek v roce 2008 přeje Ráďa!

Anonymní dálky

S maskou přes tvář chodí zástupy lidí po ulicích, pracují v skleněných budovách, baví se v buňkách pokrytých neonovými nápisy. Znají se a přesto se snaží za každou cenu odkrýt alespoň částečně masku druhého. Vědí, že je to nemožné. Vědí, že nemají sílu s tím cokoliv udělat. Vědí, že za to mohou oni sami. A to je štve. Všechny.
Někteří se snaží všemožnými způsoby popsat vzniklou situaci, vzbudit zájem a potencionálně i vyřešit. Samozřejmě s různými úspěchy.
Nikdo nikoho nezná. Doopravdy. Tímpádem nikdo nezná ani sám sebe. Nikdo neumí otevřít sebe a nechat se vysát. Nevěří, že by to mohlo být k něčemu dobré. Ve formálních situacích (škola, kavárna, trénink) se každý snaží zkrášlit svou masku, jak nejvíc to jen jde. Těch opravdových situací je málo. A to ještě většinou v kruhu rodiny, která se tímto stává ničitelem celé situace. Tento umělý společenský celek je tak nepřirozený. Nepouští nikoho dovnitř a snaží se ani nevypouštět ven. Dochází k veliké izolaci, která vede k charakteristikám moderního života. Za vysokým plotem, tlustými zdmi, zástupem psů a nekonečným počtem dveří můžeme najít lidi s částečně odloženými maskami. Jakmile ovšem vstoupíme oficiálně, masky se stanou neprostupnějšími, více než kdy jindy.
Neprostupné kilometry od sebe žijí lidé a nic nezažívají společně, jen vyumělkované, předem pečlivě narýsované situace, které jim byli předloženy. Oni je přijímají za vlastní. Kéž by brzy prohlédli!
Sedím a vím, že jsem na to všechno sám, i když bych nechtěl být. Bohužel se v naší společnosti nevyskytuje a ani není prostor, aby se mohlo vyskytnout spojení lidí čistě neformální s hlubokým osobnostním, myšlenkovým a pravdivým základem. Snad je ještě nějaká naděje. Snad!

Název stále chybí...

Proč by chtěla, aby právě teď vykoukl z okna? Jen kvůli ní. Obdivně ji pozoroval. Poznal ji. Usmál se. Zamiloval se. Nebo aspoň něco pocítil.
Asi proto, že ve skrytu duše je exibicionistka. Veliká. A tyhle představy má téměr neustále. Nemůže se smířit s tím, že se nevyplňují. A to ji trápí. Nedává spát. Vyrušuje při čemkoliv. Zdánlivě zanedbatelný problém, ale co by dala za jeho vyřešení? Vše! Nechce být osamělá a utápět se v těchto představách. Chce se přiblížit všem ostatním. Nebýt vyjímečná. Nevybočovat z řady. Vytvářet v lidech normální emoce, ne ty, které jsou nepochopitelné a k ničemu nevedou.

Jenže ty si Bože občas na někom musíš vylít zlost, že? Zkomplikovat život než ho potom ukončíš? Jenže na tebe už kašlu. Třeba by pomohlo, kdybych si svlékla i kalhoty. Já vím, zaujmout vnitřkem, zaujmout vnitřkem! Ale když to nejde? Je to přece jen moje chvíle. Možná důležitá. Nehodlám ji promarnit.

Ve spěchu vyvlékala štíhlé, hladce oholené nohy z nohavic a už byla skoro venku, když se převrátila. Dopadla na tu část těla, kam se dopadat má, jenže ta stejná část těla teď pocítila mrazivý chlad sněhu, který se rázem stával vodou, což moc příjemné nebylo. Mráz ji proběhl po celém těle.

Ááááááá...hoj! Milane! Jak dlouho už se na mě díváš? Co to, víš já jsem... měla mokrý kalhoty a tak... no aji mikinu... otočíš se prosím tě?

Milan se otočil a přemýšlel. Viděl jsem už někdy na živo nahou holku? Ne! Myslel jsem si někdy, že ona může mít tak krásný tělo? Ne! Nosí ona nějaký odvážný oblečení? Ne! Proč jsem se teda otočil? Vždyť ona je docela fajn. Vlastně docela dost fajn holka. Uvědomí si to kluci vždy, až když je holka nahá? A proč si z pravé ruky udělala takovou lopatičku a položila si ji na klín a z levé jakýsi pravoúhlý trojúhelník, svírala při tom pravé ňadro a kryla i to levé? Aby mi ukázala, že je tu ta možnost vidět ukryté části příště? Dělají to tak všechny holky? Nebo levačky naopak?

Tohle název asi bude chtít!

Já jsem se snažila. Moc. Chtěla jsem se vypařit jako pára stoupající z pomočeného sněhu. Jistě se ptáš, odkud vím, že z takového sněhu stoupá pára. Proč jsem vůbec tančila a líbala se. Ano líbala. Proč mi jeho ruka hladila záda pohybujíc se pod mým tričkem. Proč pak zajela kousek níž a já se cítila tak volná? Proč mi bylo konečně příjemně i když jsem věděla, že by nemělo. Proč jsem chtěla udělat něco, o čem jsem neměla ani ponetí.
Jenže proč já bych ti to vůbec měla říkat Bože? Vždyť já se pro tebe obětovala. Sedmnáct let strádala. A co z toho?
Možná je to ode mě troufalé. Nejspíš si tě zprotivím. Ale určitě se otevřu všem a je mi jedno jaký bude. Jestli bude plešatý nebo s pupkem. I když vím, že nebude tak dokonalý, jako jsi ty, bude můj. Jenom můj. Bude se ho moct dotknout. Budu ho smět polechtat. Budu se na něj moct usmát. Budu se sním hádat. Budu s ním sdílet postel. A budu s ním žít život. Svůj život. Náš život. Bez tebe!

Hned ji bylo tepleji. Stála tam překvapená, stála tam svá. Vyhlédla z okna a s uleknutím uskočila. Opatrně se vrátila zpět k oknu a promnula si oči, aby si byla jistá, že se jí to nezdá. Tak nádherný sníh snad ještě neviděla. Padal a padal jakoby nikdy neměl přestat. Opatrně otevřela okno a rukou protnula neviditelnou zeď mezi pokojem a venkovním světem. Chvíli jen tak nepohodlně dřepěla až konečně ucítila. Vločka jí přistála na ukazováčku, obepnula celý poslední článek a pomalu, kousek po kousku se začala měnit ve velikou kapku. Rychle vklouzla rukou zpět do pokoje a poté prstem do úst. Kapka se spojila s dolním rtem a oživila celý obličej. Nekonečně okamžiky rozkoše. Zatřásla hlavou a s písknutím vyskočila. Otevřela dveře a hnala se po schodech dolů. Překonala i hlavní dveře a s obdivem pohlédla vzhůru.

Je tohle boží znamení? Ale ne. To je na Boha moc krásné a příjemné.

Shodila ze sebe mikinu, stoupla si doprostřed cesty, roztáhla ruce a nechala se unášet proudem štěstí, který ji roztočil. Bosá, polonahá, od Boha odvrácená se tu pohybovala a v hlavě jí zněla tato.

Jak to bylo doopravdy s Lord of the flies

To jsem si tak jednou, já Will Golding, seděl a prohlížel své fotky z dětství. Vzpomínal na krásné chvíle strávené s mušlí. Pravda nějaký ten Johnnie a čvambíno padli, ale to už tak bývá. Posléze jsem se probudil a kniha byla hotová. Snažší než se zdá.

Bez názvu

Dech se jí chvěl a prsty na nohou napínaly. Obratel po obratli prostupovala tupá bolest až do hlavy. Takhle přece nikdy nemůže usnout. Její nahé tělo obepínaly pouze volné kalhoty a vytahaná mikina. Byla jí opravdová zima, ale snažila se to překonat.
Myslela na sebe v teplých peřinách s horečkou, jak se potí a chce vystrčit aspoň nohu z pod toho horoucího pekla, na tropické pláže s kokosovými palmami, které nikdy nespatřila, na syčící varnou konvici z odpoledne, na teplo sálající od kamen, na Galileův retroteploměr, jehož baňky jasně ukazují třicet stupňů Celsia. Nepomáhalo to.
Zvedla se ze země a prozkoumala okolí. Nikdo, kdo by ji zahřál. Nikdo, kdo by jí řekl, to co tušila, ale potřebovala slyšet. Napila se ledové vody a cítila její cestu uvnitř svého těla. Proč jen jí tak bolí hlava? Je to tou zimou? Nebo snad náběh na nějakou chorobu?
Klekla před obraz a vroucně sepjala ruce směřujíc k neidentifikovatelné síle u stropu.
Odpusť mi to, Bože, prosím! Já jsem nevinná. Nedotčená. Miluji tě tak, jako žádná jiná. Udělám pro tebe cokoliv. Jen si řekni. Dej mi znamení. Já tě budu následovat. Třeba až na konec světa. Jen mi ho dej Bože! Matka mi zemřela, otce jsem nepoznala, tobě svůj život zasvětila, tak mi prosím pomož. Ještě jsem tě o to nikdy nežádala, ale cítím v kostech, že přišel čas. Hroutí se mi svět Bože. Ještě jsem před tebou o tom nemluvila, ale je to tak. Nejsem bezchybná. Skoro jsem tě zradila a je mi to velmi líto. Jenže jsem si nemohla pomoct. Vlákali mě do toho. Opili mě a já byla bezbranná. Točili se mnou a zpívali u toho tak krásné písně. Třeli mi tváří o tvář mou a dotýkali se mě tam, kde se mě ještě nikdo cizí nedotýkal. Ano Bože. Ale já pořád opakovala, že ne, že nemůžu, že mám tebe. Vždyť já mám jenom tebe! Nevěřili mi. Mysleli si, že jsi pouhopouhý sedlák, či podobná pakáž. A pak to přišlo. Zpěv skončil a on se mi přilepil ústy na mé rty. Já se nemohla odtrhnout. Prošel mnou jakýsi otřes. A já zůstala zkamenělá. Zůstala jsem tam stát, rozjímala jsem. Jenže když jsem potom otevřela oči, oni už tam nebyli. Teda byli, ale byli otočení. Upřeně zírali na ni! Mohlo jí být tak osmnáct a vypadala k světu, to ti mohu říct. Hebkou osušku měla obtočenu kolem těla a bojím se Bože, že pod tím již nic. Vyšla z koupelny a vychutnávala si tu pozornost a já se na to nemohla dívat. Neutekla jsem, jen jsem se skácela ke zdi a přála si, aby si toho někdo všiml. Jenže ono nic.

Vánoční strádání

Tak asi nevím. Buď si sednu k masivnímu dřevěnému stolu, ruku si popálím horkou kávou, potáhnu z cigarety a začnu propisovat listy papíru skrz na skrz a vznikne něco opravdového. Něco hodnotného, unikátního a vlastního. Jenže co pak s tím? Kdo si to přečte a ohodnotí? Strčím to do šuplíku a budu doufat, že to někdo třeba po smrti najde? Nechat to nenápadně pod lavicí a doufat v čestnost paní uklízečky? Anonymně to poslat do Torstu? Nebo to pak zmačkat a hodit do rohu?
Hlavně o tom planě netlachat.

Neoficiální hymnou posledních dních se mi stává stará a tichá (proto nešla pustit) písnička s otřepaným námětem, ale zdá se mi, že zpracovaná trochu jinak. Nebo si to jen nalhávám?
Stáhnout si ji můžete zde. Text pak tu.

Vypisovat sám sebe vám tu asi nebudu, zítra výlet do Rudy snad vše udělá jasnější a třeba si tam u kávy i něco v mysli naškrábnu. Moc chci, jenže mi to poslední dobou nejde. A všem okolo se daří.

Ti, kteří by to potřebovali, ale naopak. A co jim pak zbývá? Věřit v sebe, víc než kdy jindy. A najít někoho, kdo není úplně vnitřně prázdný. Nenechat se utápět ve svých pocitech. Dostat to ze sebe i za cenu možného zklamání. Nepřemýšlet co bude pak. Pak bude i bez vás. Vy pak nepotřebujete. Vy máte teď. Moc toho není.

Naivně věřit v jednu příležitost se může vyplatit. Jen to snad podat v trošku stravitelnější formě. Hned by supporterů přibylo. Ale takto? Někdy je asi lepší říct věci naplno. Překvapit a ohromit. Nezůstat nečinně sedět v rohu a mumlat si pod nos či dokonce jen probírat se svým druhým já.

Každý den to nemusí vyjít, i když nebudeš nic dělat. Každý den tě nemusí zachránit ostatní. Každý den ti ta pasivita nemusí vyjít. Ale když jo, tak seš sakra rád a vzpomínáš na to doteď. Děkuji!

Odcházení

Poslední tanec trval asi čtyři vteřiny, byl bez hudby, ale plný emocí. I proto jsem pak v Žerotíně dělal ty nesmyslné pohyby. Sálem zní hovory na téma prodlužovaček a já si říkám, udělal jsem dobře? Nebylo to moc náhle a pod tlakem?
Ale ne, dopřej něco ostatním, i když se ti to může příčit. Přeji všem příjemné prodlužovací taneční a třeba si vzpomenete, že tomuto nenápadnýmu klukovi to občas taky docela šlo.

21.12.2007 - pokoj 233 - 19:30 až 09:30

Prsty se mi chvějí a vousy škrábou. Záda bolí a tepna tepe. Neurony nestíhají předávat zmatené signály a mozek žádá další písničku.
Ta noc byla jedinečná. Překvapující. Plná prohlédnutí. Asi bude trvat pár dní než si to sám sobě vysvětlím.
V prvé řadě velké díky Kubovi za zcela profesionální zorganizování a vedení tak náročné "akce".
Pak taky ta hudba nebyla úplně špatná. A pizzy taky ne. Koupelna krásná. Sedačka, mno, už se mi spalo líp, i když na druhou stranu...
Patřilo to k situaci, i když ty psychologické dopady, které tak doprovázely celou noc, by vyplynuly snad i v méně abnormálním prostředí.
Všechno je to zahalenou neprostupnou atmosférou, slovy, útržky vět a pohledy, těmi krásnými pohledy z očí do očí.
Teď by se hodilo nějaké klišé, třeba jako - Už to nikdy nebude jako dřív! nebo Ta noc pro mne znamenala mnohé, třeba to, že po pizze vám nemusí být blbě. Jenže to tady nenapíšu.
Jediný, co tady napíšu bude to, co tady chci mít a to ne proto, že by se tenhle blog měl stát nějakým undergroundovým místem setkání části zasloužilých lidských bytostí z 4.B6, napíšu to tady proto, že to sem patří.

MYSLEL JSEM SI, ŽE SPOLU TEĎ BUDEM CHODIT, JENŽE KLUCI Z KAPELY MI ŘEKLI, ŽE UŽ JAKO JEDNU HOLKU MÁM! (děkuji Jirkovi Macháčkovi za krásná slova)

Snad takhle nedopadnem

Pusť tam Itsbinu Bobe! Já chci Itsbinu! Děléj a nahlas!
Pavel do sebe obrátil láhev vodky. V ní to zabublalo a Pavel soustavnými hlty ukrajoval z obsahu. Rozhlížel se kolem a pokoušel se zaostřit. Tam byla Irena a tohle musela být Vlasta, no jasně Vlasta.
Vlastóóó, já tě miluju! Slyšíš mě? Já tě miluju! A chci tě milovat, rozumíš mi? Já chci Vlastu milovat. Chápeš to ty vole? Vlasto vole já tě chci pomilovat.
Vlasta se otočila a Pavel si uvědomil, že neotevřel ústa.
It's been a hard day's night and I've been working like a dog...
Jóóó! Itsbina! Pojď tančit Vlasto! Kurva pojď tančit!
Nejdu, seš opilej... a smrdíš.
Ty vole kdo v dnešní společnosti nesmrdí? Smrdět je in! Aji ten Beckham vynalezl parfém, co smrdí, protože ví co je in! Já jsem in Vlasto! Tak poď!
Vlasta rozmýšlela. Vedle ní se Tomáš s Ivou vášnivě líbali, Pepa tvrdě spal opřen o poloprázdný půllitr, Bob seděl u počítače s rukou na Lucčiným podbříšku a Irena šla do sprchy. Stejně jí nic jinýho nezbývalo. Radši půjde dobrovolně.
Pavel ji nemotorně uchopil, v jedné ruce flašku vodky, druhou rukou svírajíc Vlastin zadek se jaksi kolébali. Itsbina skončila a Pavel dostal vztek.
Ještě jednou! JEŠTĚ JEDNOU!
Svíral láhev a chtěl jí praštito stůl. Zavřel oči a rozmáchl se. Když je pak otevřel uviděl Vlastu ležet na zemi. Krvácela z hlavy. Díval se na ni a křičel:
Ještě jednou! Ještě jednou! Ještě jednou!
I can fly but I want his wings...
Néé, já chci Itsbinu, ne Gabriel! Ale proč ne, vždyť I can fly!
Se strojovou přesností otevřel okno, několikrát zazpíval refrén, rozběhl se a vyskočil! Vše skončit!
Bohužel se nacházeli v přízemí.

Básníř versus básník

V angličtině jsem to pochopil. Konečně. Snad se poučím. Zítra slibuji skvělý post. Přišel čas.

Proč jsem po nocích tak dokonalý?

Zeptala se mě má malá sestřička. Mile a nenuceně.
Víš, já se za tebou v noci občas přijdu podívat, ať už spíš nebo ne, a příjdeš mi prostě....
To se tak občas stane, říkám jí. Chápu, že každý k tomu stvořený není. Ale přece mě příroda nemůže nutit, abych se pokoušel tím někoho oslnit. Či pomoct si tím k něčemu. Vždyť už mám slávy dost. A být po nocích bez chyby taky není k zahození. Snad se vám taky někdy poštěstí.

Umírnění A Xenofobní aneb Even though I'll never need it

Nejspíš to špatně vyznělo. Nejspíš to bylo špatně pochopeno. Nejspíš to tak nepřítel chtěl.
Snad to nevyzní moc útočně, ale nebyl jsem depresivní troska tonoucí ve víru života. Nepochopen, nenáviděn, nešťasten, nemilován, neschopen.
Troufám si říct, že takhle to nebylo.
Holky ty tělesný změny na začátku puberty jistě moc dobře znají, mno a moje teorie je, že na mě tělo něco zkoušelo teďka. Stávka, demonstrace či marné pokusy o defenestraci, to už teď nehraje roli. Jen se kvůli tomu začlo pomalinku rozpadávat vše kolem.
S návalem nového týdne se vše mění. Nádherné vystupuje na povrch, hnus se stébla chytá.

Kešu, že prej není důležitý?! Máš štěstí, že jsem právě objevil jeden pytlík s kešu obalený v cukru, mmmmh!

Někde jsem teď četl skromnou recenzi na Crash, kvalitu filmu nepopírám, jen tak přemýšlí jestli ti umírnění a xenofobní američané mají taky takový dobrý bonbóny, jako v UAXu. Stěží!

Přiznám se bloggerské podnebí českého internetu moc nesleduji. Kdo ví, zda-li z čistého sobectví, nezájmu, či strachu z konkurence. Skrz velikou reklamu jsem se bohužel dostal na blog slečny bývalé miss Váchové. Bez předsudků jsem se pokoušel číst první post. Víš co, přečti si knížku! se to jmenovalo. O další miss slečně Kocurové říká, že je ze stejně divokých vajec jak ona. No blé. "Když společně moderujeme akci, nemáme zábrany lidem zazpívat jak říkáme „tu našu" jako je Beskyde, Beskyde nebo Bude zima bude mráz." takovéto a podobné věty vyplňují onen kus imaginárního papíru. Na konci ovšem věrní fandové pomyslně tleskají v úžasných commentech. To vše je ale jedno naprosté nic v porovnání s postem Proč jsem po ránu tak.....normální? Směju se a brečím zároveň. Proč? To slůvko zůstane asi nezodpovězeno. Pro ty, kteří by se na její blog neodvážili (což úplně chápu a souhlasím s tím) přikládám pár vět ze začátku zmíněného postu:
"Každé ráno se po pohledu do zrcadla zhrozím, vzpomenu si na pana Zapletala a už skoro vytáčím jeho telefonní číslo, abych mu oznámila, že dobrovolně vracím korunku krásy. Pak se ale vždycky naštěstí uklidním, protože zahlédnu na poličce kabelku se šminkama a vím, že když budu chtít, jsem zachráněná. Je to až neuvěřitelné, co tyhle zázraky dovedou. Je pravdou, že někomu už není pomoci – ale nic proti, každý je svým způsobem krásný. U mě však make-up dělá divy. Když se svěřím do rukou skvělým vizážistkám, vlastní mamča by mě nepoznala. Fakt. Častokrát musím své známé přesvědčovat, že v tom a v tom časopise to jsem opravdu já. Ti co mě prostě znají v běžném „nevyumělkovaném“ životě, holt musí věřit na zázraky."
Milé že?
Návštěvnost jistě ohromná, zvlášť když se vhodně probojí blog s odkazem na nahé fotky, tímpádem každý druhý uživatel internetu klikne. Tak běžte zase fotit slečno!

Ta písnička má myšlenku a nedělej, že ne.

Minděl a Akuláš

Podtext se vznáší ve vzduchu. Putuju z koncertu na koncert. Vnitřně z toho praskám. Cukroví dělá jen taťka s Tomem.
Lhát se ale nemá. Poslední hodiny na mě doléhají intenzivněji než by měly. A ještě mi taťka snědl mé mikulášské kešu, grrr.
Zdá se vám to rozhárané? Nevyznáte se v tom? Chcete návrat ke klidnějším včerejškům?
Gratuluji, cítíte se jako já.
Takhle nějak si představuji stav těsně před něčím průlomovým. A breakthrough.
Nic takového však bohužel v dohledu není. Snad jen zítřejší výlet do Bernartic, ale považovat to za zřadyvybočující?
Tak Ráďo už nezlob. Trošku se snaž, zapoj něco. Aspoň kousek krásného postu, prosím. Ne!
Pěknou zprávu v jakékoliv podobě, už ze sebe asi nevypáčím, jak smutné. Malou paralelu, zamyšlení, cokoliv.
Ne?
Tak už se opravdu běž zahrabat. A výmluvy, že to zase někdy přijde si nech.

Co byste rádi Radi?

Nebudu zastírat šok, který prožívám. Není negativní, spíš takový nijaký. Asi to bude tím blbým obdobím.
Ani nevím proč, ale vždy jsem si myslel, že to "pátrání v sobě" berete jako něco, co musíte překousnout. On se z toho vypíše, my to přečtem a snad příští post bude zase normální. Paralelně s tím souvisí kritiky. Básničky jsem tušil, že nepřijímáte nijak s oblibou a to se potvrdilo, jen ty příběhy koncepční, chudáci mí malí, milí si zasloužily hlas, ale dejme prostor svobodě, takže mají smůlu.
Buď jste tu anketu vzali lehce jako recesi, nebo jsem z toho úplně sob. Pravděpodobnější bude, že jste mi konečně otevřeli oči. Za což veliké díky!
Asi chápete, že nezačnu psát v poměru, jaký jste si v anketě vypískali (jistě mnozí z vás už pískat umějí), protože na zakázku mi psát moc nejde a řekněme si na rovinu - co by z toho vzešlo? Leda nějaký klub plnění přání a ty přece v lásce nemáme. Ale stejně z toho dnes asi neusnu a tak zítra budu otravný a v pondělí taktéž. Není to žádná sranda no.
Přeji krásný zbytek rozjařené sobotní noci a prosím aspoň nějakého jednotlivce, ať se naučí backhandový topspin, protože na ten můj se opravdu nedá koukat.

Já a moje dveře

Mám jen jedny.
Na začátku vyhrajete celistvý kus dřeva. Více či méně bez chyb. Jak potom bude vypadat je jen na vás! Vy si je musíte vytvarovat, obměkčit, ohoblovat, nalakovat, natřít, usušit, orámovat a pak na ně s pýchou nekonečně koukat. U srdce vás hřeje nad tím pohledem.
Ovšemže jsou tu i takoví škarohlídové, kteří budou neustále na vaše dveře dorážet s prosíkem. V ruce pilku si chtějí jen kousek odnést k sobě. Jenže to nemůžete dopustit! Jednou si uřežou kousek a pak následuje nezadržitelný proces plný zklamání a pasivity. Můžete takové krásné dveře pilovat roky a pak najednou pfffffffff, začnou vám mizet před očima. Nesmíte totiž veřit, že když do dveří vložíte všechno co máte, cítíte a v co doufáte, oni se vám pak bezmezně oddají. Tak to bohužel mnohdy nefunguje.
Kdyby vás snad napdalo, nějak násilně přelepovat dveře za účelem jejich zkrášlení, hned na to zapomeňte. Já to zkusil a kdyby ty mé nebyly tak velkorysé, už bych tu nejspíš ani nebyl.
Važte si svých dveří, jsou to nejlepší, co máte!

Životní skříňka číslo 6

Nespravedlnost. Tak se bude jmenovat moje první knížka. Bude se tak jmenovat až do smrti, i když žádná nevyjde. Někdy můžete udělat, co chcete, snažit se až na kost a stejně je vám to k Bobu. Dneska se to celý pokazilo. Začalo to už od ranního snu. Říkám si proč? Kdo mi to chce komplikovat? Asi já sám. Zapomněl jsem vám vyfotit mé dnešní hlavní dílo - vanilkové rohlíčky. Zase se povedly, jako každý rok. Zvednout hlavu, upravit pešinku a doufat v lepší zítřek, ostatně nic jiného nám už bohužel mí milí nejspíš nezbyvá.

Nyk - 2

Nikdy nebyl vyložený smolař. Ale poslední dobou... bylo toho nějak moc. Byl na místě o minutu později, v testu měl o bod méně a nápadně často trefoval do sloupů.

Aaaaaaaaaa o co se to tu doprdele snažím? Napsat něco? Vždyť o ničem vůbec nic nevím. Ani o sobě. Nezvládnu si uspořádat svůj jednoduchej život. A tady se vám snažím něco nakukat, jakože jsem někdo víc, kdo umí psát? Dovolte se mi přiznat - Leda tak hovno!

Má zbabělá písmena určená tobě!

Patnáct dní či patnáct minut. Mlhavě stírající se fakta. Po čase zbyde jen těch patnáct znaků. Snažit se můžeš sebevíc, už ti to ale nikdo neodpáře. Jediné, co ti zbývá, je smířit se sám se sebou. Smířit a změnit. Ačkoliv to třeba nikdo jiný nepozná. Neocení. A připomene. Jenže vždy to není tak lehké, jak to vypadá.

Nyk

Utíkal a měl ji před očima. Zavřenýma očima. Jak je jenom úžasná. A jak by mohla být jeho. Už dnes večer. Určitě se napije a bude povolnější. Musí to vyjít! Vždyť tak dlouho čekal. Trpělivě a pasivně. Kdykoliv pomyslel na její oči, ústa, krk, boky,... orosil se mu pupík. Byla dokonalá. Alespoň zdánlivě. Skloubila snad všechny vhodné vlastnosti a chyběla možná jen ta jediná, aby byla také dobrá v posteli, ale vždy když se nad tím zamyslel, hned si řekl, jak o tom vůbec může přemýšlet. Bylo přece jasné, že bude dobrá v posteli! Jako jedna z Bukowskiho hrdinek. Jako Fleischmanova Ilja, jako Oněginova Taťána, jako ona. Vlasy jí voněly po kokosu, ňadra po lískáčích a klín pak po paraořechu. Tak to aspoň tvrdil Ondra. Ale co ten mohl vědět? Blbej fotbalista. Nyk si zakládal na svém antisportovním vzezření a smýšlení. Jeho jediným a nejzábavnějším sportem bylo vzpírání knížek z knihovnických polic, které následně ukládal do svého záměrně upraveného knižního batohu a utíkal nedočkavě vstříc pohovce v pokoji.
BUM! To byl sloup!

Smutná

Polévám ti celé tělo
ledově chladnou svíčkou
Asi by se to nemělo,
jsi mi jen tou hříčkou.

Obrazce se pode mnou
mění zběsile,
jak do tebe tnou
plameny nemilé.

Koukal jsem jen do sebe
ty mi tu trpíš,
pohlédl jsem na tebe,
snad už jenom spíš.

Zabít vztah a cit
můžu jedním slovem.
Trhnout životní nit
i před tvým domem.

P.a. - podávám oficiální stížnost na otřesné podmínky při psaní tohoto postu - odporná nálada, mladý árijec si ze mě udělal služku a zvláštní vztah k mým slečnám, díky kterým mám všechny prsty tam, kde mají být.

P.a.2 - Děkuji z celé srdeční krajiny všem, kteří mě podrželi, podpořili a nasměrovali a rád bych vám to taky někdy oplatil. Majkle, jdi doprava a to, co nejdřív, moc držím palce. Verčo, na trenéra hoď Boba a poznej pány taxikáře. Alčo, ty naušnice od něho jsou zajímavým způsobem odplaty, ale já myslím, že by to vyřešilo i pár vajíček hozených do okna. Verčo, když byl úplně nejblíž, jako úplně nejblíž, tak už se z toho teda určitě nemůže vyvlíknout! Terko, semináře o sobotních ránech jsou řídké, jako ... radši nic:) Omlouvám se tvým prstům na nohách za možné kolonistické pošlapání. Áňo, on na tebe někde čeká, v brantickém houští a touží po tom okamžiku až projdeš kolem a on tě bude moct ohromit! Puso, já myslím, že to zvládnem ještě dalších deset měsíců a když ne, tak si tu díru u samoty vyhrabu a budeš si tam moct za mnou kdykoliv přijet lehnout;)

P.a.3 - Velmi mě překvapilo a cením si oněch čtyřistadevíti kliknutí na mou stránku a sobecky to beru za jakýsi úspěch i když vím, že někdo kliká víc, někdo míň a počítadlo není dokonalé, ale stejně.

P.a.4 - Spouštím opět veřejně přístupnou kydací a malomyslnou stránku mou!

P.a.5 - A poslední věc bych chtěl říct, že není větší radosti, než když si můžete přečíst jakýkoliv ohlas, kritický, nesouhlasný, podlý, opravdu!