Umírnění A Xenofobní aneb Even though I'll never need it

Nejspíš to špatně vyznělo. Nejspíš to bylo špatně pochopeno. Nejspíš to tak nepřítel chtěl.
Snad to nevyzní moc útočně, ale nebyl jsem depresivní troska tonoucí ve víru života. Nepochopen, nenáviděn, nešťasten, nemilován, neschopen.
Troufám si říct, že takhle to nebylo.
Holky ty tělesný změny na začátku puberty jistě moc dobře znají, mno a moje teorie je, že na mě tělo něco zkoušelo teďka. Stávka, demonstrace či marné pokusy o defenestraci, to už teď nehraje roli. Jen se kvůli tomu začlo pomalinku rozpadávat vše kolem.
S návalem nového týdne se vše mění. Nádherné vystupuje na povrch, hnus se stébla chytá.

Kešu, že prej není důležitý?! Máš štěstí, že jsem právě objevil jeden pytlík s kešu obalený v cukru, mmmmh!

Někde jsem teď četl skromnou recenzi na Crash, kvalitu filmu nepopírám, jen tak přemýšlí jestli ti umírnění a xenofobní američané mají taky takový dobrý bonbóny, jako v UAXu. Stěží!

Přiznám se bloggerské podnebí českého internetu moc nesleduji. Kdo ví, zda-li z čistého sobectví, nezájmu, či strachu z konkurence. Skrz velikou reklamu jsem se bohužel dostal na blog slečny bývalé miss Váchové. Bez předsudků jsem se pokoušel číst první post. Víš co, přečti si knížku! se to jmenovalo. O další miss slečně Kocurové říká, že je ze stejně divokých vajec jak ona. No blé. "Když společně moderujeme akci, nemáme zábrany lidem zazpívat jak říkáme „tu našu" jako je Beskyde, Beskyde nebo Bude zima bude mráz." takovéto a podobné věty vyplňují onen kus imaginárního papíru. Na konci ovšem věrní fandové pomyslně tleskají v úžasných commentech. To vše je ale jedno naprosté nic v porovnání s postem Proč jsem po ránu tak.....normální? Směju se a brečím zároveň. Proč? To slůvko zůstane asi nezodpovězeno. Pro ty, kteří by se na její blog neodvážili (což úplně chápu a souhlasím s tím) přikládám pár vět ze začátku zmíněného postu:
"Každé ráno se po pohledu do zrcadla zhrozím, vzpomenu si na pana Zapletala a už skoro vytáčím jeho telefonní číslo, abych mu oznámila, že dobrovolně vracím korunku krásy. Pak se ale vždycky naštěstí uklidním, protože zahlédnu na poličce kabelku se šminkama a vím, že když budu chtít, jsem zachráněná. Je to až neuvěřitelné, co tyhle zázraky dovedou. Je pravdou, že někomu už není pomoci – ale nic proti, každý je svým způsobem krásný. U mě však make-up dělá divy. Když se svěřím do rukou skvělým vizážistkám, vlastní mamča by mě nepoznala. Fakt. Častokrát musím své známé přesvědčovat, že v tom a v tom časopise to jsem opravdu já. Ti co mě prostě znají v běžném „nevyumělkovaném“ životě, holt musí věřit na zázraky."
Milé že?
Návštěvnost jistě ohromná, zvlášť když se vhodně probojí blog s odkazem na nahé fotky, tímpádem každý druhý uživatel internetu klikne. Tak běžte zase fotit slečno!

Ta písnička má myšlenku a nedělej, že ne.