Jan
V nic moc nevěřím, ale někdy mi přijde, že právě proto se mi někdo nebo něco snaží ukázat, že dělám chybu. Vlastně ani nevím, jestli na mě mělo vliv, že jsem se narodil v Zimbabwe, nicméně můj flatmate tam prožil i celý svůj dosavadní život. Vždyť jsem tam zůstal jen pár měsíců a pak jsme jeli zpátky do Brém. Jo, jsem z té nové generace, která nezažila DDR, ale pouze blahobyt, demokracii a svobodu. Tu, která někdy tak moc tíží. Přišlo mi, že Hitlera a celou Druhou světovou válku znám nazpaměť, ale žádnou vinu jsem necítil. Nepřišlo mi normální, že bych se měl stydět celý svůj život za to, kde jsem se narodil. Obzvlášť v mém případě. Každopádně po roce v Americe (stejně jako mnoho mých kamarádů, kteří po maturitě odjedou) jsem chtěl něco změnit. Skoro celý život žiju v zastrčených Brémách a přijde mi spíš, jako kdybych žil na maloměstě. Asi je paradoxní, že teď jsem dvacet minut od centra Brém a přitom v úplně jiným světě. V bublině, která se Německu podobá jen v pár maličkostech. Usmíval jsem se, když si kamarádi stěžovali, jak budou protestovat, že mají na vysoké platit školné 500 eur na semestr, ale neříkal jsem jim, kolik platím já. Do telefonu jsem vymýšlel důvody, proč ani tento víkend nepřijedu domů, i když to trvá 40 minut. Možná v tom byla trochu Claire. Tak jsem si vždycky Francouzku představoval. Dlouhé černé vlasy, které ji padají do očí. Tichá, ale nádherně vonící. A když už promluvila, tak jsem se ztrácel v tom neodolatelném francouzském přízvuku. Nevím, proč mi neřekla, že má ve Francii přítele. A že za pár týdnů přijede. Nevěděl jsem to, tak jsem ani neměl proč si neužívat ty okamžiky. Ty teplé večery, kde jsme stáli venku, kouřili společnou cigaretu, Claire mě objímala kolem pasu a já střídavě koukal do nebe a líbal ji do vlasů. Jo, asi to nebyly duševní city. Ale snažil jsem se to sám sobě namluvit. A voněla vážně krásně. A v bublině jsou asi pouze chytrý holky, takže která další není namyšlená. Všechny o sobě ví, že to někam dotáhnou. Možná ani nemá cenu snažit se. Nechci ve vztahu soutěžit o to, kdo je lepší. Já chci být lepší. Nechci chodit s Einsteinem v ženském provedení. To říkám upřímně. Možná bych měl tu bublinu opouštět častěji.
Asi jsem nečekal, že řekne všem holkám na college, že jsem womanizer. A že se vrátí k mlčenlivým míjením se na chodbách. Naštěstí jsem neměl ani moc času se tím nějak hlouběji zabývat.
Vím, že je tu spousta větších talentů, než jsem já, a to ve všech oblastech. Ale na nic jsem si nehrál, chtěl jsem prostě na to koncertě zpívat. Přiznávám, možná trošku jsem jí chtěl ukázat, co zahodila. A možná si nějaká latino girl všimne toho ležérního kluka v tričku s divným výstřihem a saku, které je tak jednoduché sundat. A je to pro víc než dobrou věc. Tak snad mě nevypískají.
