Jelito - část 5

Strastiplná cesta. Nohu už po koleno necítím. Teď se bolest přesunula do hlavy a do toho mi pan doktor něco intenzivně vysvětluje. Konečně vystupujeme. S veškerým úsilím a podpíráním od Alči se dostávám za doprovodu doktora až do nemocnice. Pořád nemůžu pochopit, jaktože jsem nejel sanitkou... V nemocnici je nečekaně narváno a typickej smrádek. Sednu si a zoufale počítám, kolik lidí je přede mnou. Pohled mi sklouzne na mou nohu - přes obvaz značně prosakuje krev! Začíná se mi motat hlava. V tom přijde Alča, ať jdu za ní na sesternu. Neváhám a belhám se za ní. V místnosti jsou tři další mladé sestřičky. Všem sklouzne pohled na mou nohu. A všechny se zašklebí znechucením a přitom se mi snaží ukázat, že už viděli horší věci. Nechávám se těmito sličnými sestřičkami vyzvednout na lehátko a mým řidičem se stává Alča. Slyším jenom bouchání otvírajících a zavírajících se dveří a pod tíhou bolestí usínám. Probouzím se na lůžku s kytkou na břichu. Přemýšlím, kdo si na mě asi tak vzpomněl. Zjišťuju, že vlastně nemám žádný opravdový přátele, kteří by za mnou přišli, takže zbývá matka. Napadne mě podívat se, jak je na tom můj prst. Odrhnu deku a vidím, že to docela v pohodě zvládnul. Napadne mě na něho sáhnout. Je úplně studenej. Hrkne ve mě. Mačkám tlačítko pro sestřičky, jak o život. Přibíhá Alča, co prej se děje. Říkám jí ať mi okamžitě zavolá doktora co mi přidělával prst zpátky. Za chvíli přijde usmívající se doktor, kterej pro mě přijel s Alčou. "Vy jste mi dali jakejsi umělej prst??!!," řvu na něho. On se usměje ještě víc.

Jelito - část 4

"Bolí vás to mladíku," ptá se mě ten doktor, když mi do otevřeného prstu rýpe jakousi tyčkou. Sestřička mě se zájmem pozoruje. Všímám se, že ta sestřička je docela pěkná. Co docela, velmi, ale palčivá bolest mě hned vymaní z přemýšlení. To mi do rány zase doktor rýpl. On je tak starej, že už asi nemá v rukách cit, či co. Říká cosi, že to mohlo dopadnout hůř, ale že budeme muset jet do nemocnice. Podpírán vnadnou sestřičkou se dostanu k výtahu. Pan doktor, že si to prej v rámci fyzičky seběhne dolů po schodech. Ve výtahu si až nemravně prohlížím sestričku, ale já jsem ten zraněnej, tak co! Odvážím se zeptat se: "Jak se jmenujete, sestři???" A ona opáčí, že prej Alena, ale že jí můžu říkat Alčo. Štestím skoro zapomínám na tu bolest. Asi jsem se moc díval na televizi, ale přece jenom jsem myslel, že pro mě přijedou když už ne tím záchranářským Volkswagnem, tak aspoň tou starou 1203kou, ale to jsem se mýlil. Když jsem se podivoval, nad tím, kde je záchranářský vůz, Alča mi řekla, že v rámci úsporných opatření od dr. Ratha pojedeme MHD!

Jelito - část 3

Sobota ráno. Kuchtím si nějakou snídani. Nesnáším krájení cibule - buď to nakrájím moc tlustě, nebo se říznu. Dneska to mám zase tlustý. Krajím poslední kolečko, když mi nůž vyklouzne. Sleduju jeho trajektorii pohybu až k mé noze. Uff, těsně minul prsteník na noze. V tom mnou projede nesnesitelná bolest od nohy až do hlavy. Aaaaaaaa, do prd..., neminul cíl. Má bílá ponožka začína rychle červenat. Krve jak z prasete. Utíkám v příšerné agonii do koupelny. Sundám ponožku a co nevidím. Můj první článek prsteníku je skoro odseklý a houpe se ne malé části masa. Fuj! Opatrně ho přidělám zpátky a nevím co mám dělat. Doskáču do obyváku na jedné noze, přičemž si pořád úzkostlivě držím svou částečku nohy u té vetší části. Beru mobil a volám 155. "Rychlá" pomoc přijíždí asi za dvacet minut. Starej doktor a mladá sestřička vcházejí do mýho Obřáku. Doktor zpozoruje krvavé stopy na podlaze a mě, jak držím malík a procedí mezi protézou: "To muselo bolet..."

Jelito - část 2

Vejdu do jejího bytu, kterej má tak 35 kvadrátmétrů a paní Fousatá mě zatáhne do kuchyně a šeptá mi něco o tom, že v ložnici má vnučku, které není moc dobře. Vejdu do ložnice a tam uvidím ležet těžce dýchající polonahou slečnu na posteli. Přiblížím se k ní a ucítím pořádnej závan vodky a cigaret. Ajajaj. To se paní Fousaté asi nebude líbit. Slušně jí vysvětlím, že to její vnučka asi trochu přehnala s večírkem, tak ať jí dá k posteli kyblík a nechá jí vyspat. Cosi se mě ještě ptá, ale já už pádím k výtahu. Konečně doma. Vítá mě můj mrňavý 1 + 1, já mu říkám Obřák, a masivní leč poněkud vybledlá pohovka. Házím batoh za dveře, začnu vařit své vídeňáky, padnu na gauč a otevřu si noviny. Párky mi samozřejmě popraskaly, no nic. Jdu se uklidnit na balkón dvěma Petruškama.

Jelito ( pracovní název pro pokus o nějaké souvislejší dílo ) - 1. část

"Sere a sere!" Někdo na mě mluví, ale já jsem moc unavenej, než abych se otočil. Podle smradu z úst by to mohl být Pavel.
"Nepamatuju, kdy naposled takhle pršelo..." Zjevně chce, abych mu odpověděl, ale to já po tom všem nemůžu. Nakonec se přece jenom překonávám.
"Hmm, taky nepamatuju," odvětím a jdu do sprchy.
Je pátek, čtyři hodiny a já mám po deseti-hodinovce. Nemůžu se dočkat až přijdu domů a začnu si užívat svůj víkend, který je poslední tři roky vždycky úplně stejnej. Odcházím z továrny a otvírám deštník. Má nová riflová košile je po cestě k tramvajové zastávce úplně mokrá a mé staré tesilky jsou na tom nejinak. U domu ještě stihnu vsadit ve Fortuně, koupit troje Petrušky, Právo a vídeňský párky. To je asi tak všechno, co potřebuju na přežití a prožití víkendu.
Vcházím konečně do domu a přivolávám si výtah, když mě vyruší paní Fousatá ( její pravé jméno je Fousková, ale vzhledem k jejímu obrovskému kníru jí neřeknu jinak, je to naše milá správcová): "Pane Lupka, pojďte prosím ke mě dovnitř, já potřebuju vaši pomoc, nutně!"
"Nešlo by to jindy, já mám hrozně naspěch?" zalžu jí.