Vagina monologues

Nevím, jestli to úplně znáte, ale to je vcelku big deal. Eve Ensler a její Vagina monologues. No prostě to tu holky rok co rok organizují ve velkým a výtěžek pak věnují nějaké NGO, co pomáhá ženám v nesnázích. Tak mě napadlo napsat taky jeden monolog, kterej by pak mohla nějaká odvážná slečna zahrát. Je to zatím jen námět. Do března je času dost to vypilovat, přidat scénické poznámky, nacvičit, atd...:)

My first one was called Freddy. That is short for Frederique. Yes, he was French. And a true professional, too. I met him when I was about 15. In fact my dad introduced him to me, that was awkward, I know.

He looked a bit older but so majestic. I couldn’t stop staring at him. He seemed like the whole package you don’t even dare to dream about. I was 15, he was about 25. My vagina had no clue what was she about to experience in the following months. Oh, if she only knew. She’d be trembling eagerly in my panties.

Anyway, I took him out the very same day. Why should I wait? I walked beside him holding him firmly but also stroking gently from time to time. I clearly remember that I was wearing a short pink skirt that day. The one that almost every girl I knew had in her wardrobe. When we got to the park, sat down on a bench and nobody seemed to be around I went for it. I slowly and carefully mounted him. It wasn’t really comfortable at first but after few adjustments I was ready to ride.

I straightened up and started pedaling. The wind was blowing in my hair and I felt like a woman for the first time. My thighs were going up and down with the frequency and precision of well-trained rowers. Suddenly it occurred to me. His hard and anatomically perfect saddle was pushing against my vagina. With every single tread, when my pelvis tilted a bit on one side, new and unknown feelings were conducted with the speed of light from my vagina right to the brain. I couldn’t stop now. I was revolving around a small pond in the park again and again. I rode Freddy faster and faster and I began to put all of my body into it. My arms while holding the handlebars were shooting forwards and backwards like Michael Phelps does when swimming for the golden medal in the 200m butterfly race. My legs were pedaling so fast as if I was dancing on live coals. And most importantly I was shaking my ass in the rhythm – combination of Shakira’s and Michael Jakcson’s moves. It started as energetic Waka Waka and later turned into deep-felt Billie Jean’s the kid is NOT MY SON. Parents who took their kids to the park were now holding them tightly so as to defend them from the lunatic riding around the pond as fast as Freddy allowed me to.

In the middle of the Billie Jean chorus I could see the finish line. My eye lids started to feel very heavy so I closed my eyes while continuing to pedal. A second or two and here it was.

(Michael Jackson’s) Oooo!

Me and Freddy hit a bench. It was a hard landing. I remember I broke my left arm and had to stay home for a couple of weeks. Through that whole time I was thinking about when I will be able to get on Freddy again.

Kouř

A hypothetical situation. Would you rather a girl who's hooking you up with her female friend to tell her that you're a) smoking hot or b) well spoken? A little survey we conducted. 100% of the males confirmed that they would prefer a) smoking hot. 100% of the females in the role of the girl being hooked up with a boy clearly prefered b) well spoken. The clash between genders in its raw condition.

Možná proto to dnes nešlo podle jeho představ. Vyhrnul si rukávy. Po předloktí, nic dramatického. Ne proto, aby ukázal nějakou čínskou tetovačku oslavující boha záplav. Ani blyštící se Rolexky. Vlastně to byly jen podprůměrné, nepříliš chlupaté ruce s jednou malou, oválnou jizvou. Chvíli se na ně zakoukal, napil se ze sklenice s vínem a jeho myšlenky letěly o deset let zpátky.

Seděl doma na zahradě. Oheň praskal, grilovalo se. Ale ještě to nebyl žádný ten novodobý český sen s vilkou na předměstí většího města, zastřešenou a vydlážděnou terasou, grilovacím průvodcem té celebrity z televize a zavlažovacím systémem trávníku, který tak vychválili v posledním čísle Zahrádkáře. Bylo to dávno předtím. Před tím, než matky těchto "šťastných rodin" si chodily jednou za tři měsíce do lékárny pro ty antidepresivní lentilky a úspěšní otcové měli zabukovaný badminton na tři roky dopředu v místním sportovním středisku elit. Na dvoře ještě neparkovala auta vyšší střední třídy, ve špajzu se stále krčily skleněné sedmičky Hanácké kyselky a laptop stál přes sto tisíc. Na ruku mu přistál uhlík. Svítil tak jasně a pak začla jakoby blikat. Necítil bolest ani strach. Jen jej potichu pozoroval, snad aby jej nevyplašil. Pomalu se zmenšoval, jak se vpaloval do kůže, jako když se ježek choulí do sebe před dotěrným psem.

Nechybí ti někdy to, co bylo předtím? zeptal se jí najednou.

Jako co předtím? Před tím, než jsme sem zašli? vypadala vystrašeně.

Ne to ne. Jako třeba na konci devadesátých let. Takový to rodinný pojetí. Podle mě to šlo komouši - rodina - kapitalismus. Jako ty hlavní myšlenky, víš. Aspoň jako u nás. Ten meziskok bez nadbytečných peněz tam byl. Nejsem žádnej hippík nebo environmentalista, ale prostě mě to mrzí. Si na to jako někdy vzpomenu víš? Myslela jsi jako malá někdy na to, že jsi asi jeden z hodně mála lidí na této planetě, co kdy zažili dvě různý tisíciletí. Já na to hrozně myslel, kolem toho přelomu jako, jenže teď když si čtu všechny ty demografický studie, tak zjišťuju, že kvůli tomu blbýmu populačnímu boomu po válce je takovejch lidí mraky. Ne že bych měl nějakou úchylku na cítění se nějak speciálně. Už bych asi měl přestat mluvit.

Vypadáš roztomile. Asi ti na tom dost záleží.

Vzpomněl si na tu anketu na vysoké. Smoking hot or well spoken?

Vyvrhnutý Ravensburger

Jsem daleko. To mě přinutilo přestat. Žádný společný jmenovatel se čtenáři. Ať už je zastřený čímkoliv.

Jenže jsem si to teď po dlouhé době přečetl. Těch pár postů zpátky někdy do května. Koukal jsem s otevřenou pusou, nevěděl jsem, jak dopadnou, jak jsem je dokázal napsat. Přijdu si, jako někdo úplně jiný. Hledám každé slovo, ať už je to česky, anglicky nebo německy.

Možná to není prospěšný. Celá ta multikulturizace, internacionalizace atd. Stane se z vás při nejlepším průměr. Škrtáte outliers jako v testu ze statistiky. Jenže jenom ti outliers tu celou masu někam posouvají. Ať už v dobrým nebo zlým. Chybí mi to.

Ona totiž ta tvorba vždycky něco stojí. Nemůžete psát z normálnosti. Stojí to úsilí. Oči na šťopkách ve dne v noci. Při cestě z vlaku přehrávající si další příběh, koukat se na spolupasažéra a v duchu o něm psát. Ta nevyrovnanost ve mně. Ty chybějící kusy. To když toho máte tolik co říct, ale necháváte si to pro sebe. Ten pocit, když vám banality všedního dne nepřijdou dostatečně zajímavé na to, aby jste je někomu sdělily. Jsou ale pořád ve vás. Hrajete si s nimi, omíláte je v hlavě, až je dostatečně opravíte, vyvrhnete sem a oni pak dávají mnohem větší smysl. Všechno to do sebe zapadá. Jako Ravensburger puzzle. Žádný Dino shit.

Před rokem

Největšími oříšky mého decision-making byly pro mě v té době, jak správně rozvrhnout síly, rozum a peníze, abych mohl být navíněný ve středu, v pátek a v sobotu. Aby byli všichni relativně spokojení. Spolužáci s maturitními projevy, přítelkyně s romantickým projevem, kamarádi s opilostní a celkově životní oporou, rodina s aspoň minimálním zájmem o její členy a čsob s černými čísly na výpisech. Proskakoval jsem hodinovými nočními cestami domů, kál se na kruhových objezdech před hlídkou a pár hodin poté jsem už nevrle seděl za clonou svého i erikova respektu v tramvaji. Asi jsem věděl, že to je moje jediná šance, jak si udělat vysokoškolský život, alespoň v kostce. Intenzivní kostce. Lehce se mi to z hlavy nevytratí a tak všem zúčastněným jedno velké díky, všem dotčeným poté jedna velká omluva.

Podmínky se diametrálně změnily. Místo kontrolování volné pětistovky na účtu pro dnešní večer, teď zírám na měsíční splátkový kalendář podobných avšak eurových částek do roku 2020. Sleduji s předstíraným nezájmem zkřivená ústa budoucích doktorů filozofie, ekonomie i medicíny při pomýšlení, že bych byl podřadný bakalář.

Bojím se jediného. Že vývoj mé morálky nebyl zdaleka tak rychlý jako vývoj všech okolních podmínek. Ten čapoun to vždycky věděl přesně. Snad si za dva týdny udělám hezkou týdenní Zeitreise do období Berlín 2009 - prázdniny 2010.

Extra příbuzenstvo

Seděl jsem na schodech a potahoval z cigarety. Jestli mě taneční něco naučily, tak chlastat a kouřit na pravidelnější bázi. A taky, že opilé holky se rády líbají. A taky, že nikdy mu nevěř, když ti říká, že blít nebude. Další noc v koupelně čištěním obleku už bych totiž strávil nerad. Jak jsem si na to vzpomněl, tak jsem se hned podíval na onu nohavici a vypadala docela v cajku. Žádná mapa nebo flek. Paráda.

Zdar vole, proč kouříš ten filtr debile?

Čau, jsem se jenom zamyslel, tak se neposer vole. Další z těch kluků, co si myslí, že když mají na sobě oblek, tak jsou jako nějak hezčí než normálně nebo co. Chytají si na uzel kravaty, jako kdyby to byla jejich erotogenní zóna, a doufají, že Taft extra hard nelhal a udrží jim jejich pramínky v tom nejvíc sexy looku. Někdy však spíš luku.

Extra hard na hlavě, extra soft v tajné kapsičce od peněženky a doufat, že nejsem extra debil, aby si se mnou nějaká aspoň zatančila.

Asi proto mi bylo líp samotnýmu tady na těch nesčetněkrát poblitých plesových schodech.

Přihnul jsem si k plácačce a nechával studený vítr foukat pod mé vyžehlené puky u kotníků.

Ahoj, co tady děláš? Oči mi zůstaly viset na jejím krásném úsměvu. Tak to mě teda vůbec nenapadlo, že by tu mohla být ona. Byla to přítelkyně od jakéhosi vzdáleného a ještě nevlastní příbuzného. Mohla být tak o tři roky starší. Potkali jsme se myslím jednou nebo dvakrát na nějaké rodinné sešlosti. Byla nádherná. Dlouhé tmavé vlasy ji padaly až ke kulatým ňadrům, která měla schovaná pod černými šaty. Pohledem jsem po těch vlasech sklouzl a zůstal v tom údolí déle, než by se slušelo. Sakra, snad si toho nevšimla. To všechno mi projelo hlavou ještě dříve, než jsem ze sebe dostal:

A-a-ahoj, no já tady jsem na plese, eeh s kámošema. A podíval jsem se směrem, kam odešel Sexy luk. Ty seš tady s Romanem?

Ne, ten by v životě nešel, znáš ho, jsem tu se ségrou. Popravdě jsem ho moc neznal, ale momentálně jsem byl za rozvod matky a následné potkání Romana moc rád.

Můžu si k tobě sednout? Zase se na mě usmála. Nebo spíš se ještě na mě nepřestala usmívat od té doby, co mě uviděla. Cítil jsem, jak mi rudnou a pálí tváře. Rychle jsem rukou smetl kamínky a prach ze schodu a kývl hlavou, jakože bych byl moc rád, kdyby si sedla. Pochopila. Uff.

Nabídl jsem ji cigaretu a plácačku. S nadšením přijala. Nejspíš se jí taky tenhle ples nezdál Extra.

Elegantně kouřila cigaretu a po napití z plácačky se roztomile zakřenila. Něco se mě ze slušnosti ptala, ale já měl plnou hlavu pohledu na její bříško, klín a nohy. Odsekával jsem odpovědi a doufal, že mi vidí do hlavy a ví, že jsem moc rád, že tu vedle mě sedí, i když to tak asi nevypadá.

No tak já už tě nebudu zdržovat, určitě tu máš nějaké hezčí a mladší slečny, na které bys chtěl udělat dojem. Nemáš tu náhodou mobil, potřebovala bych si zavolat taxíka?

Uh, jasně. Teda ne to s těma holkama, ale s tím mobilem. Ty jseš ale debil, říkal jsem si. Extra debil. Ještě chvíli jsem si nadával a než jsem se vzpamatoval, tak tu byl ten taxík.

Přemýšlel jsem, co bych dal za to, kdyby mi při odchodu dala pusu na tvář. Na to jsem ale moc velkej sakra. Litoval jsem všech těch hodin v posilovně, růstových hormonů a zděděných genů. Stoupla si, poděkovala mi za telefon a natáhla ruce k objetí. Cítil jsem, jak se její prsa dotýkají mé hrudi. Když v tom se však její levé zaseklo o mou kovovou plácačku chytře ukrytou v náprsní kapse. Sakra. Zasmála se a odcházela po schodech k taxíku. Koukal jsem na ní a nevěděl, na co mám myslet dřív. Jestli se se mnou někdy tak nádherná holka bavila, jestli jsem někdy viděl hezčí zadek nebo jestli má pod šaty bokové kalhotky.

Kde seš ty debile? Pojď se ožrat! Sexy luk mi přetrhl myšlenkový proud. Otočil jsem se a šel dovnitř. Extra soft na duši a extra hard v kalhotech.

ich bin ein hamburger

Musel to ze sebe všechno dostat.

Nemluvím o žádných freudovských úchylkách, které s lehkostí letí z úst, zatímco ležíte na několikatisícovém gauči s výhledem na Labe a brýlatý chlápek se posazený za masivním stolem šťourá v nose. Aspoň tak jsem si to představoval, když jsem kolem těch prosklených věží tyčících se do nebe chodil na oběd. Markthalle vždycky žila nejvíc v čase oběda. Měla zvláštní moc přitahovat lidi nezávisle na jejich postavení a tloušťce peněženky. Důchodcovské páry sem chodili na krevetové saláty s rajčatovou omáčkou. Byly to ty ročníky, které celou Evropu naučili slovo Rentner znát s trochu jiným významem. Dětství strávili za války, často při ní ztratili velkou část rodiny, poté celý svůj život zasvětili práci a shromažďování statků a než se naděli, byla 90. léta a přišlo jim, jakoby jim život protekl mezi prsty, aniž by si ho stačili trochu užít. Konta měla tučná a tak se místo stárání o vnoučata vrhli do světa. A když už teď projeli Evropu skrz na skrz, chtějí si užívat i doma. Žádné dopolední babiččino vystávání u plotny, když to může za pár minut u woku obstarat sympatická Korejka. Krevety se jim lepí na bradu, omáčka kape na vyžehlenou halenku a nezřízeně to poté zapíjejí dvoudeckou Rieslingu. Srkám svou kávu a s úsměvem odmítám dnešní hlavní nabídku, kterou si tak užívají hilda s franzem vedle mě. Jaksi mě přešla chuť.

(franz a hilda představují anonymní stereotyp s malým písmenem i egem)

Mluvím o tom, že opět klečel na podlaze, objímal záchod a snažil se ze sebe dostat to, co ho sežíralo zevnitř. Věc byla ale krutě jasná. Žádné jídlo nešlo dovnitř - žádné nepůjde ven. A někam hlouběji než do somatických příčin se dnes rozhodně nehodlal pouštět. Vypláchl si pusu, na červenou žilku, co dodávala energii jeho čočce, kápl umělé slzy a niveou zvláčněl bolavé výhonky kníru, které se nebojácně draly kůží za svět(l)em. Pootevřenými dveřmi se podíval zpět do svého pokoje. Postel byla rozestlaná a tak smutně prázdná. Zabouchl dveře, nasoukal se do bot, které týraly oba jeho malíčky, ale hodili se mu ke kalhotám, a vyšel ven. Na zastávce ho čekala jeho oblíbená volba, vrchol dne. Stoupl si před ty dva automaty a přemýšlel. Dávalo mu to pocit, že má moc nad svým životem, že si vybírá a určuje náplň svých večerů. Možnosti měl jen dvě. Koukal na ty rezavé automaty a uvědomoval si, že už je asi jediný, kdo je poslední dobou používá. Z kabátu vytáhl dvě mince. Rukou se natahoval k cigaretovému stroji, jakoby chtěl klamat sám sebe, hrát se sebou hru, která se úspěšně hraje pouze, když ti dva hráči nesdílí jeden mozek, ale pak je neomylně vhodil do správného otvoru. Dnes by to mohlo vyjít, říkal si a stiskl tlačítko s nápisem extra soft.