Vyvrhnutý Ravensburger

Jsem daleko. To mě přinutilo přestat. Žádný společný jmenovatel se čtenáři. Ať už je zastřený čímkoliv.

Jenže jsem si to teď po dlouhé době přečetl. Těch pár postů zpátky někdy do května. Koukal jsem s otevřenou pusou, nevěděl jsem, jak dopadnou, jak jsem je dokázal napsat. Přijdu si, jako někdo úplně jiný. Hledám každé slovo, ať už je to česky, anglicky nebo německy.

Možná to není prospěšný. Celá ta multikulturizace, internacionalizace atd. Stane se z vás při nejlepším průměr. Škrtáte outliers jako v testu ze statistiky. Jenže jenom ti outliers tu celou masu někam posouvají. Ať už v dobrým nebo zlým. Chybí mi to.

Ona totiž ta tvorba vždycky něco stojí. Nemůžete psát z normálnosti. Stojí to úsilí. Oči na šťopkách ve dne v noci. Při cestě z vlaku přehrávající si další příběh, koukat se na spolupasažéra a v duchu o něm psát. Ta nevyrovnanost ve mně. Ty chybějící kusy. To když toho máte tolik co říct, ale necháváte si to pro sebe. Ten pocit, když vám banality všedního dne nepřijdou dostatečně zajímavé na to, aby jste je někomu sdělily. Jsou ale pořád ve vás. Hrajete si s nimi, omíláte je v hlavě, až je dostatečně opravíte, vyvrhnete sem a oni pak dávají mnohem větší smysl. Všechno to do sebe zapadá. Jako Ravensburger puzzle. Žádný Dino shit.