Polské pižmo

Služebky jsou jako první rande. K jídlu a pití vybíráš z těch dražších položek, realitu trošku přikrášluješ a doufáš, že protistrana si nesháněla informace někde jinde. A jestli to vůbec k něčemu bylo zjistíš až za několik týdnů nebo měsíců. Myslím k nějaké dlouhodobé spolupráci, o chvilce tělesného štěstí se teď nebavím.

Že seš v polské a ne německé továrně poznáš ještě pořád relativně snadno. Výrobní postupy, technologie i ty dělnický ksichty jsou si skoro totožný, v tom to není. Dvě věci ale ty továrny v Evropě pořád rozdělují na východní a západní jako ten ostnatej drát se schovanou pohraniční stráží. Štiplavej cigaretovej kouř ve vzduchu a kalendáře s nahýma holkama na zdi. Nevím, jestli byly ty západní odbory tak slabý, nebo to prostě jen nepovažovaly za důležitý, ale ztrátu těchto dvou dělnických privilegií považuju za jednu z největších německých proher od války a žádný nápojový automaty nebo studie o klesajícím výskytu rakoviny plic v dělnické třídě to nezakryjí.

Jasně, že jsou drobný nuance mezi jednotlivými státy východního bloku. Nad českým ponkem většinou visí a mrká na tebe nějaká blonďatá devadesátšedesátdevadesát bez jedinýho chloupku na těle, zato s perfektně vyžehlenou kůží kolem pupku i té pihy, co za dělníkama přišla někdy v půlce devadesátek a ne a ne je opustit. Nevím, jestli to je tím, že chodí víc do kostela, nebo je na tom severu větší zima, ale na polské dílně vládla pevnou rukou přírodnější černovláska s porostem. Teď nemyslím žádnej decentní landing strip ale řádnej hustník, který by schoval nejeden krucifix. Místní dělňas s ukrajinským cigárem v koutku se podíval na mě, pak na hustník a spiklenecky na mě mrkl. Rozuměl jsem mu, některý pracovní benefity nejdou vyjádřit na výplatní pásce. Dlouhou chvíli jsem pak koukal na ten hustník a ani nevím přes jakou asociaci mě to přivedlo k předešlé noci.

Ještě jednou kolem nás prošla a zůstal po ní ve vzduchu viset ten parfém. Láďa mi začal říkat, jak vždycky přemýšlí, jestli holkám voní tak moc, jak ony jemu. Donutil mě si k němu čuchnout. Zkusil jsem mu říct, že voní dobře, ale poznal, že kecám.

Tobě jako holky nevoní? Nemyslím, holky jako holky, ty voní každýmu, pokud to teda není nějaká přírodní žena, co se myje s bobrem a kdo ví jakýma dalšíma organismama každou druhou neděli. Myslím jako ty jejich voňavky, ty vole. Já to prostě nechápu. Voním se každej den a doufám, že jsem jenom zvyklej na ten svůj parfém, ale prostě si nevoním. Tobě taky nevoním, takže je to v prdeli. Ty si voníš?

Já si občas zavoním, to je pravda. Hehe. Vyser se na to.

A co ta tvoje Helga, té voníš?

Helze voním, ty vole, to je jasný. Té ale voním já a ne nějakej pan Malý.

Jakej pan Malý? To je přezdívka pro toho tvojeho jo, hehehe?!

Klein. Calvin Klein. Měl bych vás asi seznámit, ty vole. Helze voním já. Jako moje pižmo, vole.

Pižco?

Pižmo. Pot, výpary a tak, ty vole. Bez voňavek, glutamátů i umělých sladidel, ty vole. Říká mi to většinou po sexu. Normálně mě sjíždí nosem jako lajny a je z toho hotová.

Si děláš prdel, ne?

Nedělám. Fakt. Možná to jenom hraje. Ale v tom se nesmíš moc rýpat, ty vole. Stejně jako se neptám, jestli vážně byla, tak se neptám, jestli je to moje pižmo vážně takovej mazec. Když jí to stojí za tu show, tak to buď fakt mazec je, nebo mě má fakt ráda. No a to není špatný, ne?

Ty vole, to bysme měli zítra těm Polkám při tom jednání říct ty vole, hehe. Ať si nás sjedou, a pokud se jim bude líbit, co čichají, tak můžem rozjet business, hehe. Já jsem věděl, že musíme přijet večer předem a vymyslet tu strategii. Tak ještě dva panáky.

Ráno mě sice oficiálně vzbudil budík, ale mnohem reálněji stovky permoníku, kteří mě bušili obrovskýma kladivama do hlavy. Otočil jsem se na pravej bok, otevřel levý oko a uleknutím ho zase rychle zavřel. Láďa se usmíval a čuměl na mě z nebezpečné blízkosti.

Ta Helga tě asi fakt miluje!

Co to meleš, vole. Proč jako?

Protože to tvoje pižmo smrdí jako prase!

Život je prostě náhoda!

Jo, dáme si ještě dvě.

Ty vole, já už musím. Zítra do práce. Na sedm.

Nekecej. A ještě dva rumy.

Ty vole, neblbni. Bych se po cestě poblil a Maruš by to na mě poznala. Já jdu, čau a díky.

Tu jeho Maruš jsem moc rád neměl. I když to byl jen pudl. Momentálně ale mohla za to, že jsem zůstal na baru sám a vůbec jsem si nepřipadal jako v těch filmech. Zvlášť potom, co mi barmanka přinesla ty dvě piva a rumy. Podíval jsem se na ni a nevědomky udělal ty pudlí oči.

Nebojte, já Vám s tím pomůžu, jestli chcete.

Usmála se a zvedla jeden z rumů. Zkusil jsem to ihned.

Nemáte někdy ten pocit, jakože všechny ty osudový vztahy a hledání soulmates a všechny tady ty sračky jsou hrozně arbitrarní?

Ťukla svým rumem do mýho a pak ho hodila do sebe. Zakuckla, zasmála se a řekla:

Tak na ty osudový sračky! A co je to to arbitrarní?

Jo přesně tak! Každej den jedete v tramvaji, s 50 dalšíma lidma, z čehož v průměru bývá aspoň 10 lidí opačnýho pohlaví v podobným věku a vy s tím stejně nic neuděláte. Nemáte vůbec žádný tušení, jestli on či ona nejsou náhodou ten perfektní puzzlík, co chybí ve Vaší skládačce a Vy čumíte z okna a ani nevíte, že těmahle nerozhodnutíma formujete ten svůj život mnohem víc, než všema těma rádoby svalnatýma volbama, který se dějou na hřišti s tak vysokýma mantinelama, že ani nevidíte ven. A pak Vás zavalí ta vlna špinavejch kompromisů a jste nešťastná, jenom proto, že jste se spokojila s tím borcem z práce, třídy nebo fitka. Vy copak chcete být zavalená špinavou vlnou?

Vy jste asi po rozchodu, co? Máte úžasně dlouhý prsty, hrajete na něco?

Nehraju. Ale dobře tančím u tyče.

Řekla, že mi nevěří a kopla i ten druhej panák.

Já jsem Pavla.

Podala mi ruku a já viděl, že má prsty nejmíň tak dlouhý jako já.

Já jsem Pepa. Vy taky tančíte dobře u tyče?

Místo facky mi na obličeji přistála pusa. Smála se a řekla, že sakra dobře.

A to mi jako neřekne nic na to s těma tramvajema, mantinelama, soulmates, arbitrárností, špinavou vlnu kompromisů? Nosím to v hlavě asi rok a teď to tady na ní vyvalím a nic? Vždyť to byl perfektní plán, vtlouct jí jeden povrchní klín do hlavy za druhým a když se chytí, tak zaplatit a odejít, když se mi vysměje tak políbit. Ale žádná reakce? Na to jsem neměl připravenej scénář. Nevím, jestli mi četla myšlenky, nebo si jen tu odpověď taky dýl připravovala, ale pak z ní tak nějak nenuceně vypadlo:

Život je prostě náhoda. Ale teď bysme hlavně měli vyřešit, kdo tancuje líp u té tyče!

Ještě chvilku jsem si myslel, že si jen sakra dobře umí zajistit tučný dýžko od jakýhokoli lálose, co jí zůstane trčet na baru. Po tom co zamkla dveře, zhasla světla a pustila Život je jen náhoda mi spadla brada. Jasně, jen přistoupením na taneční dance-off u imaginární tyče si mě získala. Ale najít skrytej sexual vibe v tomhle tak asexuálním songu a zabalit ho do amatérskýho balení, který tě uklidní, že se tím snad neživí... To vystoupení bylo něco mezi Happy birthday pro pana Kennedyho od Marylin Monroe a scénkou od Monty Python. Z koutku mi tekla slina jako Maruš, když vidí tu plnou misku granulí. Stihl jsem jí otřít, ještě než dotancovala. Sundal jsem si boty, vyhrnul rukávy a šel na to.

Chtít pře(d)běhnout svou dobu!

Měl by přibrzdit. Bylo jedenáct a Franta bujaře objednával taxíky. Dva. Řekl jí to do telefonu několikrát, ale stejně se lekl, když viděl přijíždět jenom jeden pár halogenových světel. Nikdy těm holkám z taxikářských centrál nevěřil. Byly hrozně otravný. Zvlášť, když jí to tak jasně a srozumitelně vysvětlil, protože byl úplně v pohodě. Franta byl vždycky v pohodě a tak nechápal, že ona nechápe, kde že jako kurva stojí.

Bylo jedenáct a Frantovi se zatím nepletl jazyk ani nohy. Byl v pohodě. Na to že právě rozehrával prodloužení firemní akce. Pro Frantu je totiž sakra rozdíl mezi akcí firemní a akcí soukromou. Úplně zásadní. Bohužel ne v tom, že by na té firemní působil skromněji či jako menší lálos. Vždycky je ten cíl jasnej - udělat si hlavu a hrnout tak ještě chvilku před sebou všechny ty nepříjemný, nerozhodnutý a nezajímavý věci. Jako velkej buldozer s plachtou NEŘEŠÍM nalepenou na předním okně.

Soukromou akci nelimituje čas, spíš naopak, ty nejlepší vzpomínky se tvoří někde po třetí s podmínkou, že si je zapamatuješ, nebo je na místě nějakej otravnej dokumentarista, co tě pak další den zahltí audio i video záznamem. Co Frantu limituje bývá jeho peněženka. Je to taková posilovna, do které zaplatíš to jednorázový vstupný a můžeš se prohlížet s činkama v zrcadle jak dlouho vydržíš. (Zkušený čtenář zde asi poznal, že ta metafora nesedí. Taky asi poznal, že ji ani autor nevymyslel. Slyšel ji pouze v kruhu svých svalnatějších kamarádů a jelikož se v muskulaturních problémech moc nevyzná, i když se do nich tak často naváží, rozhodl se ji zde ponechat.)

Firemní akci nelimituje Frantova peněženka, ale jeho šéf. Je to jednoduchý, máš to zadarmo, ale spěchej. Jakmile se big boss ožere, zavírá se krám. A Franta spěchal. Tlačil pivo s vínem, zběsile odbíhal na záchod a zkušeně zapínal poklopec až po cestě zpátky. Není čas ztrácet čas. Tehdy si ještě neuvědomil, že je valentýn. Jo ten novopečenej firemní páreček sice chyběl, ale Franta tomu nepřikládal zvláštní pozornost. Lil to do sebe a ze sebe pak vytlačoval vtípky, moudra a nakonec už i rady. Ráno mu bylo jasný, že jsou i chytřejší moves než valit rady do big bosse, ale tehdy už dávno seděl v buldozeru a přes tu plachtu fakt není nic vidět. Navíc odměny mají být až za měsíc a do té doby to nějak vyžehlí. Snad.

Střih do taxíku. V jednotným, bohužel. Spíš ale naštěstí. Big boss v druhým taxíku uspořádal rebelii a ostatní rozvezl domů. V té době to Franta nevěděl a tak vtipkoval s tou taxikářkou, která už ho zná. Zanadával si na tu z té centrály a už vystupovali. Frantovi přišlo, že se potřebuje nakopnout. Dát na buldozer ještě větší radlici nebo výraznější plachtu. Z práce už tu byli jenom dva, vedle seděli svalouši, co zrovna řešili jak správně zorganizovat zimní nabírací fázi a jak se nemůžou dočkat až v dubnu začne rýsování. Franta se taky nemohl dočkat. Až mu donesou ten Long Island Iced Tea. Franta nebyl žádnej amatér, hbitě přepl mozek z firemní akce na soukromou a hlídal si ten nejlepší poměr cena/výkon svých objednávek. Vodka, gin, tequilla a rum s trochou koly, no nekup to. Franta znal svoje drinky a nenechal se oblbnout servírkou, která mu tlačila panáka nějaké osmnáctileté whiskey za dvě kila. Buď si ho s někým spletla nebo si fakt myslela, že ocení těch šest let zrání navíc v nějakým plesnivým sudu, ve kterým určitě hnízdil ten vzácnej poddruh racka s třema zobákama. Franta měl zobák jenom jeden, ale už do něho nebylo co nalít.

Střih na parket. Franta se cítil silnej. Trošku ho ale sralo, že ho ten exspolužák přes hodinu nepoznával. Asi to bylo tím, že v sedmičce všechny ty jména nebylo kam dát. Hlava totiž byla plná začínajících myšlenek, jaký že má dneska ta Marie asi kalhotky. Uteklo hodně let, ale v tomhle se vlastně nic nezměnilo. Možná proto Franta tušil, že si zítra její jméno nevybaví. Naštěstí tu měl Jardu. Nevěřil, že kalhotky neřeší, ale někam ty jména slečen neskutečně efektivně večer schovával a ráno je měl s lusknutím prstu na jazyku. Franta si to vyzkoušel hned následující ráno, kdy se probudil vedle Jardy a ten bez váhání vykřikl to její jméno. To bych ale předbíhal.

Franta měl specifickej taneční styl. Takovej mix teploty, neumětelství a odvahy, kterou může mít jen někdo, kdo v úspěch ani nedoufá. Otravným holkám, který kroutily hlavou a ptaly se, proč tančí tak divně, s oblibou říkal, že studoval moderní tanec v Německu a takhle budou za pět let ve všech těch belíčkách tančit jedna vedle druhé. Asi si sami dopovíte, že to mělo ještě míň úspěchů než samotný Frantův tanec, co předběhl svou dobu. Franta si bohužel neuvědomil, že je ráno po valentýnovi a holky, co se vrtí v bocích musí být všechny single nebo za hodně tlustou plachtou na svých buldozerech. Vždyť i všichni Frantovi zadaní kamarádi se ten večer prohýbali u pokladen v multikinech, restauracích se svíčkama a nejbližších pobočkách Erotic City. To všechno mu došlo až ráno a proto mu teď pravačka vystřelila ke stropu, po chvíli se zadek spustil až nebezpečně blízko k zemi a rychlost otoček na patě otevírala pusy nabušeným vyhazovačům i místním slečnám. Chvíli ji tak nevěřil, když mu řekla, že se jí jeho styl líbí. Otřel si zpocený tělo, na chvíli vyhnal kalhotky z hlavy a vyšlo mu, že už ho asi ta doba konečně dohnala. Otočku úplně nedotočil, ale to už bylo teď asi jedno.

Bylo po valentýnu, Franta byl úplně v pohodě, ale teď už brzdit nemohl. Cíl měl jedinej. Zase předběhnout svou dobu!