Život je prostě náhoda!

Jo, dáme si ještě dvě.

Ty vole, já už musím. Zítra do práce. Na sedm.

Nekecej. A ještě dva rumy.

Ty vole, neblbni. Bych se po cestě poblil a Maruš by to na mě poznala. Já jdu, čau a díky.

Tu jeho Maruš jsem moc rád neměl. I když to byl jen pudl. Momentálně ale mohla za to, že jsem zůstal na baru sám a vůbec jsem si nepřipadal jako v těch filmech. Zvlášť potom, co mi barmanka přinesla ty dvě piva a rumy. Podíval jsem se na ni a nevědomky udělal ty pudlí oči.

Nebojte, já Vám s tím pomůžu, jestli chcete.

Usmála se a zvedla jeden z rumů. Zkusil jsem to ihned.

Nemáte někdy ten pocit, jakože všechny ty osudový vztahy a hledání soulmates a všechny tady ty sračky jsou hrozně arbitrarní?

Ťukla svým rumem do mýho a pak ho hodila do sebe. Zakuckla, zasmála se a řekla:

Tak na ty osudový sračky! A co je to to arbitrarní?

Jo přesně tak! Každej den jedete v tramvaji, s 50 dalšíma lidma, z čehož v průměru bývá aspoň 10 lidí opačnýho pohlaví v podobným věku a vy s tím stejně nic neuděláte. Nemáte vůbec žádný tušení, jestli on či ona nejsou náhodou ten perfektní puzzlík, co chybí ve Vaší skládačce a Vy čumíte z okna a ani nevíte, že těmahle nerozhodnutíma formujete ten svůj život mnohem víc, než všema těma rádoby svalnatýma volbama, který se dějou na hřišti s tak vysokýma mantinelama, že ani nevidíte ven. A pak Vás zavalí ta vlna špinavejch kompromisů a jste nešťastná, jenom proto, že jste se spokojila s tím borcem z práce, třídy nebo fitka. Vy copak chcete být zavalená špinavou vlnou?

Vy jste asi po rozchodu, co? Máte úžasně dlouhý prsty, hrajete na něco?

Nehraju. Ale dobře tančím u tyče.

Řekla, že mi nevěří a kopla i ten druhej panák.

Já jsem Pavla.

Podala mi ruku a já viděl, že má prsty nejmíň tak dlouhý jako já.

Já jsem Pepa. Vy taky tančíte dobře u tyče?

Místo facky mi na obličeji přistála pusa. Smála se a řekla, že sakra dobře.

A to mi jako neřekne nic na to s těma tramvajema, mantinelama, soulmates, arbitrárností, špinavou vlnu kompromisů? Nosím to v hlavě asi rok a teď to tady na ní vyvalím a nic? Vždyť to byl perfektní plán, vtlouct jí jeden povrchní klín do hlavy za druhým a když se chytí, tak zaplatit a odejít, když se mi vysměje tak políbit. Ale žádná reakce? Na to jsem neměl připravenej scénář. Nevím, jestli mi četla myšlenky, nebo si jen tu odpověď taky dýl připravovala, ale pak z ní tak nějak nenuceně vypadlo:

Život je prostě náhoda. Ale teď bysme hlavně měli vyřešit, kdo tancuje líp u té tyče!

Ještě chvilku jsem si myslel, že si jen sakra dobře umí zajistit tučný dýžko od jakýhokoli lálose, co jí zůstane trčet na baru. Po tom co zamkla dveře, zhasla světla a pustila Život je jen náhoda mi spadla brada. Jasně, jen přistoupením na taneční dance-off u imaginární tyče si mě získala. Ale najít skrytej sexual vibe v tomhle tak asexuálním songu a zabalit ho do amatérskýho balení, který tě uklidní, že se tím snad neživí... To vystoupení bylo něco mezi Happy birthday pro pana Kennedyho od Marylin Monroe a scénkou od Monty Python. Z koutku mi tekla slina jako Maruš, když vidí tu plnou misku granulí. Stihl jsem jí otřít, ještě než dotancovala. Sundal jsem si boty, vyhrnul rukávy a šel na to.