Jelito - 8.část

Krásný pocit být venku z nemocnice! Necítit ten zatuchlý smrad a nedívat se na ty otrávené obličeje všech zúčastněných. Je devět hodin a v jednu mám jít s Alčou na oběd. Spousta času. Beru mobil a zhrozím se. Mám tam pár nepřijatých hovorů od mamky, přesněji 31! No tak jsem včera nepřišel na oběd, protože jsem ležel v nemocnici - to by snad mohla pochopit. Polívá mě strach z nepříčetnosti mé matky. Je mi 32, co dělám? Kdybych chtěl, tak jí můžu zabít a místo toho se jí bojím zavolat. Jdu si sednout do kavárny a jsem připraven jí zavolat. V telefonu se ozve otec, a tak mu vyprávím celou svou nešťastnou příhodu s nožem. Otec měl vždycky pochopení. Starostlivě se mě vyptává, jak se cítím a co umělej prst. To už ale slyším, že na něho řve matka ať jí dá ten telefon. Dávám si preventivně telefon dvacet centimetrů od ucha, ale ani to dnes nestačí. Všichni sedící v kavárně se nenápadně otáčí a zjišťují, kdo to po mě v tom telefonu křičí? Propadám se hanbou. Vůbec nevím, co po mě matka nepříčetně ječí, a tak končím hovor slovy: "Ahoj mami! Včera jsem na oběd nepřišel, protože jsem byl v nemocnici. Mám umělej prst. Musím jít, čau!". Otvírám po dvou dnech svůj Obřák. Hned v zrcadle mě zarazí můj příšerný zjev. Jestli jsem vypadal pořád takhle, tak nechápu, jak mohla Alča souhlasit s tím obědem. Lezu do sprchy a slyším, že mi přišla zprává. Jako voňavý Borek vylezu ze sprchy a čtu zprávu. Matka píše! Poprvé v životě mi matka píše SMS - Ve dvanáct máš u nás oběd! Jestli nepřijdeš a nevysvětlíš ten včerejšek, tak už nemusíš chodit nikdy, když ti nejsme dobří na to, aby si s náma jednou týdně poobědval! Co to do té matky vjelo? Je pravda, že mě nikdy moc neměla ráda, ale tohle? A já mám v jednu oběd s Alčou!

Jelito - 7.část

Probouzím se a vidím Alču, jak na mě upřeně zírá. Sedí vedle mé postele a zjevně už tu nějakou tu dobu čeká až se probudím. Nevšimla si, že už nespím, a tak získávám tolik potřebný čas na srovnání si myšlenek. Mám umělej prst; nešel jsem poprvé po 15 letech k matce na nědělní oběd; Alča se mi moc líbí; nesnáším toho doktora; nevím, kdy půjdu domů; mám hlad. Konečně si Alča všímá, že jsem vzhůru. "Ahoj Borku, tak co prst - dobrý? Jak se cítíš?," ptá se povzbuzujícím hlasem. Mně se nechce odpovídat. Pozoruji její krásné tělo, které je naneštěstí zčásti zakryté sestřičkovskými šaty. Je lehce namalovaná a já jsem těžce zamilovanej. "No ještě jsem si na něho moc nezvykl. Moc ti to dneska sluší!," snažím se o příjemnou odpověď. Začervenala se. Nepříjemně dlouhá chvíle ticha. Chci se s ní sejít někde jinde než v nemocnici, ať poznám, jaká skutečně je. Po návrhu na společný zítřejší oběd se jí zajiskří v očích a souhlasí. Uff. To by jsme měli. Dozvídám se také od ní, že mě už dnes pustí domů. Další dobrá zpráva.

Džůn - 1.mezzointer

Mezi oblaky se vznáším,
tuhle hlídku fakt nesnáším!
Ňákej bójing,
to bude zas dájing...
Alláh s náma všema
ať nás nepotopí jak Noema!
Ani jsem se s oteckom neviděl,
syna i manželku doma nechal -
ještě, že jsem je s sebou nebral.
Dyť je to trapas jen
býti zabijákem žen,
dětí, mužů či starých
a konec svůj začít taky!
Cítím na sobě všechny ty tlaky,
radši bych se neviděl.

Jelito - 6.část

"Klid pane Lupka, co jinýho nám zbývalo? Vy jste ten prst už měl úplně zhnilej!," povídá doktor a přitom se snaží vyjádřit znechucení nad zhnilým prstem vtipnou grimasou. "Ale to není možný! On vůbec zhnilej nebyl," oponuju a pohled mi zklouzne na kalendář, kde je zakrouškovaný 1. duben. Sahám znova důkladně na prst a po chvíli pátraní z něj sundávám jakýsi plastikový obal. "To jsem si nemyslel, že i vy tady v nemocnici máte čas na aprílové vtípky!," oddechnu si. "Moc mě to pane Lupka mrzí, ale bohužel si z vás srandu neděláme. Ten obal je tam na to, aby zpočátku chránil váš nový prst před okolím než si zvykne." Nemůžu se ani pohnout. Já mám umělej prst! JÁ MÁM UMĚLEJ PRST!

Ícéčko, krtek a pak pendolíno!

Pátek 15.12.2006 20:00 - Přicházím domů po tréninku a hudba bušící mi do uší se snaží vyrušit mě z přemýšlení o časovém horizontu, který mě dělí od nepříjemného ranního probuzení. Zítra je ten Den! Ten den, který rozhodne, co se mnou vůbec bude. Nebo si to jenom namlouvám, jo, namlouvám si to! Nějaký testy mě přece nerozhodí... Přepínám písničku a jdu si nahoru udělat jídlo na zítřejší den... Abych dosáhl kvalitního osmihodinového spánku, tak bych měl jít spát v 19:50 - sakra, to už ale bylo. Terka mi píše, že doufá, že se ráno nevzbudím a dodává dobrou noc - je 20:09. Spokojeně a tvrdě usínám v 22:16 (asi).Čeká mě 5 a půl hodiny ničím nerušeného a krásně prožitého spánku. Je 3:45 a už mě budí In the morning od Razorlight. Nasedám do noční linky 53, která sbíra pozdní opilce z celýho města než dojede na nádraží. Konečně vkročím do vestibulu a zahlídnu známou-neznámou skupinku holek z áčka. Po chvíli čekání, kupování lístku a zase čekání na nástupišti už sedíme v ícéčku. Naše skupina se (roz)skládá z 5 holek a mě. To je něco pro tínejdžra být v obložení holek. Ale je to nic moc pro shy tínejdžra. Ve vesnici u Prahy nastupuje taky Terka. Konečně vystupujem na Holešovicích a jdem do krtka. Na céčku jezdí nějaký nový vlaky. Po úžasné jízdě vylézáme z krtka ven a jdeme na tramvaj. No v Olomouci teda máme hezčí! Po menším zatoulání nasedáme do dvacetšestky a džentlmentsky pouštím Markétu sednout - její místo zasedl nějakej agresivnější důchodce. Postupně do tramvaje nastupují další, kteří už jeli do Prahy v pátek. Vcházíme do osudné budovy, která patří pod VŠE. Tam už spokojeně sedí Dominik, a tak neváháme a přisedáme. Postupně přicházejí další šprťáci v doprovodu svých rodičů, jak trapné! Pepíku ty to zvládneš, v klidu! - ozývá se ze všech stran. Utváříme velmi hlučnou a smějící se skupinku, ostatní se na nás se znechucením dívají. Napětí stoupá. Vstupujeme do auly a šéfka Open Society Fundu opakuje - vypněte si mobily a vemte si jenom tužku. Samozřejmě na ní každej kašle. Beru si žvýkačky, abych mohl machrovat aj před šéfem a sedám vedle Markéty. Sedíme v druhé řadě asi z dvaceti ob jedno sedadlo. Čekání než všichni přijdou se snažím vyplnit vtipem. V celku se nám to daří, takže to rychle uběhne a můžeme přistoupit k testům. Dohromady asi 145 otázek - půlka na listening a půlka na porozumění textu. Naštěstí je dobře slyšet. Hotovo. Přestávka. Od včerejší večeře jsem nic nejedl, a tak začnu pořádně žvýkat rohlík made by Ráďa - tuhle značku doporučuji, ehm. Ale to už zase musíme jít zpátky, jsme mnohem uvolněnější. Přichází essay. Na tu jsem nejvíc spolíhal. Před testy nám však řekli, že se nepočíta. Sakra. Vzhledem k velkému hladu a taky k času odjezdu Pendolína tu essay docela odbudu. Hlavně, že už jsem venku z té auly, kde byla koncentrace inteligence tak vysoká, že jsem si připadal jak blb. Zpáteční cestu ke Smíchovu má na starosti Markéta. Nastupujem do tramvaje. Nemám lístek ani drobný na koupení. Markéta mi dá dvacku, ale chlupatá řidička tramvaje stejně žádný neprodává, takže jízda na bílo! Znáte ten pocit, když jenom vyhlížíte, kdy přijde ten revizor. Nepřišel. V krtkovi zjišťujem, že máme asi tři čtvrtě hodiny než pojede Pendolíno. Hanka nás zavádí hrozně rychlým tempem přes václavák do Vodičkovy, kde je vynikející bagetárna, prej. Museli jsme tam běžet, protože Markéta chtěla bagetu, ale když jsme tam přišli a uviděli pěkný obrázky s bagetama za 89, tak už žádnou bagetu nechtěla. Naštěstí jí přemlouvám a kupuju jí Švýcarskou. A to už zase bežíme nahoru přes václavák do krtka, aby jsme stihli Pendolíno. Zpátky jedeme tři. Já, Markéta a Danča. Máme místenky k oknu a dvě na střed. Samozřejmě si sedneme špatně. S nějakým pánem si to ale prohodíme, nastavíme sedadla, elektricky stáhnem roletu na oknu, poslechnem si vítání ve vlaku ve třech jazycích a ničím nerušená dvou-a něco-hodinová cesta ve voze s barem může začít. Ještě si říkáme, že 19.1. si to zopakujeme a já běžím na dvacet-trojku. Pěknej výlet se štastným koncem v podobě postupu na pohovory!

Džůn - 1. song

Je třetí džůn, toť lásky čas,
k pařbě vyzývá tu křečkův hlas.
Slunce pálí jak její košil(e).
Lopa volá, což neslyší boltec tvůj,
Lopa, Lopa - kolébka i hrobec můj!
A Franta? Co ten zas pil?
Že by Féďa či Rumík svůj,
co naplat, všechno je to hnůj!
Repráky i lustr se sklání,
nad ní.
"Jen běž," volají!
A přitom nic jiného nechtějí,
než, aby vypadla konečně.
Eletronic párty může začít:
Rádio s telkou si zas užít!
Jen ať už jde! Konečně!
Kožena pádí ulicí ztichlou,
Lunu vidí přes pásový opar jen mdlou.
A jak se tak zahledí do hvězdice,
napálí se o sloup rovnou do palice, velice!

Personal essay

I am Radek Pospíchal and am 16 years old. My life started in a hospital in Šternberk, which is a town northern from Olomouc. Till I was seven years old, my family and I lived in a flat in a noisy part of Olomouc. Afterwards we moved to a big house which is on the edge of Olomouc and we still live there. Last year, there was a reconstruction of our house so now the first floor and the roof is completely new. I live there with my two brothers, parents and grandparents. There is also a large garden with trees, a greenhouse, a kennel for our dog and a playground for my younger brother.

I study at English Section at Gymnasium Hejčín in Olomouc. It is a bilingual type of studies. I have passed the entrance exam in 2004. Among my subjects at school I rather enjoy humanities; particularly I prefer Geography, History, English and also Physical Education. I do not quite like meals at school canteen but fortunately, there is a small shop at school, where I can buy all kinds of pastry, hot-dogs and drinks. The journey to the school takes me about forty minutes, if I go by bus. The school usually ends at half past three or at half past one. My main after-school activity is table tennis; however I used to play football, when I was about ten years old. But now I am really into table tennis. I have the training twice a week for two hours and almost every weekend a competition.

It is rather difficult for me to describe truly my own personality due to my teenage thoughts. From my point of view I seem to be individualistic but on the other hand also friendly. If I am asked to do something I am very often reliable. I try to be creative – not creative in arts but mainly in literature. I think I have a sense of humour and am able to make fun of me, too. I like almost all kinds of sport, mainly football, basketball and table tennis. Topics which interest me are music, films, books and politics.

What are my reasons for trying to get scholarship to Great Britain? First of all, my primary reason is to improve my English, mainly the spoken one. I like a proverb that says: “The best way how to learn somebody how to swim is to throw him to a river!” and I think that this is a similar example as to be in a different country where everybody speaks English and you have to face it. Secondly, I would like to meet new people and find out the pros and cons of English education system. Another advantage of studying in Great Britain is definitely to get to know the English point of view for all kinds of general problems and issues. Finally, I am a big fan of British guitar bands if there would be a possibility to go to a concert it would be great.

My plans for future could be divided into two groups. The first group contains the ideal plans which are not very probable. It means that I would like to be a writer, preferably writing short stories or screenplays, or a professional table tennis player. Another job that would interest me could be a politician but the topical political situation in the Czech Republic, when the politicians are not able to reach a compromise for 6 months, really discourages me. The second group consists of jobs which are more likely to become the real ones. The area of my interest is focused on humanities. I have been always attracted by literature, economic and global questions, sport and politics. Superficially, these points of my interest do not have anything in common. However if I have to choose the job, I would be an independent thinker who would comment on the up-to-date global and local events and circumstances, give pieces of advice to politicians, travel all around the world, get to know other cultures and people’s thoughts, therefore I would become a respected but also respectful and meek person. That is the plan and I hope that a year of studies in Great Britain would help me to fulfil my dream.

I really appreciate this chance to study for one year in Graet Britain for a relatively small fee and I hope I will be so lucky and interesting that I will be chosen for studying in Great Britain.

Poznámka bloggera

Jelikož se můj článek Šopingující národ nezkušených hajpermarkeťáků (je považován za fejeton) dočkal nečekaného úspěchu u kritiky byl poněkud upraven - hrůzné pravopisné chyby byly odstraněny, ale smysl fejetonu zůstal.
Přidávám essay psanou pro Open Society Fund z důvodů některých žádostí o její zveřejnění, ale také proto aby jste viděli, jak nudnou a komerčně napsanou essay středního proudu "umím" napsat.
Dále pak byla odstraněna poslední báseň z důvodu nesnesitelné nelibosti k ní.
V neposlední řadě se také omlouvám za chudé období několika posledních dnů či týdnů, kdy jsem nebyl zrovna ve formě, ale myslím, že jsem nabral potřebnou energii a inspiraci - děkuji pane Kundero a nebudu váhat ve zdárném (doufám) pokračování cyklu Jelita.
Toť snad vše co mi leželo na levé srdeční předsíni.

Jelito - část 5

Strastiplná cesta. Nohu už po koleno necítím. Teď se bolest přesunula do hlavy a do toho mi pan doktor něco intenzivně vysvětluje. Konečně vystupujeme. S veškerým úsilím a podpíráním od Alči se dostávám za doprovodu doktora až do nemocnice. Pořád nemůžu pochopit, jaktože jsem nejel sanitkou... V nemocnici je nečekaně narváno a typickej smrádek. Sednu si a zoufale počítám, kolik lidí je přede mnou. Pohled mi sklouzne na mou nohu - přes obvaz značně prosakuje krev! Začíná se mi motat hlava. V tom přijde Alča, ať jdu za ní na sesternu. Neváhám a belhám se za ní. V místnosti jsou tři další mladé sestřičky. Všem sklouzne pohled na mou nohu. A všechny se zašklebí znechucením a přitom se mi snaží ukázat, že už viděli horší věci. Nechávám se těmito sličnými sestřičkami vyzvednout na lehátko a mým řidičem se stává Alča. Slyším jenom bouchání otvírajících a zavírajících se dveří a pod tíhou bolestí usínám. Probouzím se na lůžku s kytkou na břichu. Přemýšlím, kdo si na mě asi tak vzpomněl. Zjišťuju, že vlastně nemám žádný opravdový přátele, kteří by za mnou přišli, takže zbývá matka. Napadne mě podívat se, jak je na tom můj prst. Odrhnu deku a vidím, že to docela v pohodě zvládnul. Napadne mě na něho sáhnout. Je úplně studenej. Hrkne ve mě. Mačkám tlačítko pro sestřičky, jak o život. Přibíhá Alča, co prej se děje. Říkám jí ať mi okamžitě zavolá doktora co mi přidělával prst zpátky. Za chvíli přijde usmívající se doktor, kterej pro mě přijel s Alčou. "Vy jste mi dali jakejsi umělej prst??!!," řvu na něho. On se usměje ještě víc.

Jelito - část 4

"Bolí vás to mladíku," ptá se mě ten doktor, když mi do otevřeného prstu rýpe jakousi tyčkou. Sestřička mě se zájmem pozoruje. Všímám se, že ta sestřička je docela pěkná. Co docela, velmi, ale palčivá bolest mě hned vymaní z přemýšlení. To mi do rány zase doktor rýpl. On je tak starej, že už asi nemá v rukách cit, či co. Říká cosi, že to mohlo dopadnout hůř, ale že budeme muset jet do nemocnice. Podpírán vnadnou sestřičkou se dostanu k výtahu. Pan doktor, že si to prej v rámci fyzičky seběhne dolů po schodech. Ve výtahu si až nemravně prohlížím sestričku, ale já jsem ten zraněnej, tak co! Odvážím se zeptat se: "Jak se jmenujete, sestři???" A ona opáčí, že prej Alena, ale že jí můžu říkat Alčo. Štestím skoro zapomínám na tu bolest. Asi jsem se moc díval na televizi, ale přece jenom jsem myslel, že pro mě přijedou když už ne tím záchranářským Volkswagnem, tak aspoň tou starou 1203kou, ale to jsem se mýlil. Když jsem se podivoval, nad tím, kde je záchranářský vůz, Alča mi řekla, že v rámci úsporných opatření od dr. Ratha pojedeme MHD!

Jelito - část 3

Sobota ráno. Kuchtím si nějakou snídani. Nesnáším krájení cibule - buď to nakrájím moc tlustě, nebo se říznu. Dneska to mám zase tlustý. Krajím poslední kolečko, když mi nůž vyklouzne. Sleduju jeho trajektorii pohybu až k mé noze. Uff, těsně minul prsteník na noze. V tom mnou projede nesnesitelná bolest od nohy až do hlavy. Aaaaaaaa, do prd..., neminul cíl. Má bílá ponožka začína rychle červenat. Krve jak z prasete. Utíkám v příšerné agonii do koupelny. Sundám ponožku a co nevidím. Můj první článek prsteníku je skoro odseklý a houpe se ne malé části masa. Fuj! Opatrně ho přidělám zpátky a nevím co mám dělat. Doskáču do obyváku na jedné noze, přičemž si pořád úzkostlivě držím svou částečku nohy u té vetší části. Beru mobil a volám 155. "Rychlá" pomoc přijíždí asi za dvacet minut. Starej doktor a mladá sestřička vcházejí do mýho Obřáku. Doktor zpozoruje krvavé stopy na podlaze a mě, jak držím malík a procedí mezi protézou: "To muselo bolet..."

Jelito - část 2

Vejdu do jejího bytu, kterej má tak 35 kvadrátmétrů a paní Fousatá mě zatáhne do kuchyně a šeptá mi něco o tom, že v ložnici má vnučku, které není moc dobře. Vejdu do ložnice a tam uvidím ležet těžce dýchající polonahou slečnu na posteli. Přiblížím se k ní a ucítím pořádnej závan vodky a cigaret. Ajajaj. To se paní Fousaté asi nebude líbit. Slušně jí vysvětlím, že to její vnučka asi trochu přehnala s večírkem, tak ať jí dá k posteli kyblík a nechá jí vyspat. Cosi se mě ještě ptá, ale já už pádím k výtahu. Konečně doma. Vítá mě můj mrňavý 1 + 1, já mu říkám Obřák, a masivní leč poněkud vybledlá pohovka. Házím batoh za dveře, začnu vařit své vídeňáky, padnu na gauč a otevřu si noviny. Párky mi samozřejmě popraskaly, no nic. Jdu se uklidnit na balkón dvěma Petruškama.

Jelito ( pracovní název pro pokus o nějaké souvislejší dílo ) - 1. část

"Sere a sere!" Někdo na mě mluví, ale já jsem moc unavenej, než abych se otočil. Podle smradu z úst by to mohl být Pavel.
"Nepamatuju, kdy naposled takhle pršelo..." Zjevně chce, abych mu odpověděl, ale to já po tom všem nemůžu. Nakonec se přece jenom překonávám.
"Hmm, taky nepamatuju," odvětím a jdu do sprchy.
Je pátek, čtyři hodiny a já mám po deseti-hodinovce. Nemůžu se dočkat až přijdu domů a začnu si užívat svůj víkend, který je poslední tři roky vždycky úplně stejnej. Odcházím z továrny a otvírám deštník. Má nová riflová košile je po cestě k tramvajové zastávce úplně mokrá a mé staré tesilky jsou na tom nejinak. U domu ještě stihnu vsadit ve Fortuně, koupit troje Petrušky, Právo a vídeňský párky. To je asi tak všechno, co potřebuju na přežití a prožití víkendu.
Vcházím konečně do domu a přivolávám si výtah, když mě vyruší paní Fousatá ( její pravé jméno je Fousková, ale vzhledem k jejímu obrovskému kníru jí neřeknu jinak, je to naše milá správcová): "Pane Lupka, pojďte prosím ke mě dovnitř, já potřebuju vaši pomoc, nutně!"
"Nešlo by to jindy, já mám hrozně naspěch?" zalžu jí.

Nedělní chvilka tvůrčího psání - tentokráte ve středu!

Otázka pro lyžák

Lyže, snowboard, lyže, snowboard,

lyže, snowboard, lyže, snowboard,

lyže, snowboard, lyže, snowboard?

Ne, běžky jsou má volba!

1500 metrů

Start, zatáčka doleva.

Už jen 5 kol, 2 zatáčky doleva.

Už jen 4 kola, 2 zatáčky doleva.

Už jen 3 kola, 2 zatáčky doleva.

Už jen 2 kola, 2 zatáčky doleva.

Poslední kolo, 2 zatáčky doleva!

Nehtová
Zalezlá jsi,
jak špína za nehty.
Hlavně, že jsi to ty
ale né, nejsi!

Bolavá

Nohy bolí, ruce bolí,

zadek bolí, břicho bolí,

záda bolí, hlava bolí.

Mlč a dej si Ibalgin!

Dějepisná

1657?, ne teda 1675.

Cože?,řeks to blbě opět!

PA: Byl bych moc hapy, kdyby někdo vyjádřil, jestli to aspoň celý přečetl/a, popřípadě, jaxe mu to/jí nelíbilo.

Ráďo, vždyť já tě vůbec neznám!...

Dneska, 13:54, stojím u bufetu a kupuju si tradiční vexty na hudebku - musím nakrmit Pajdu, sebe a Kubu... Jako bonus, že jsem byl tak hodnej, jsem si koupil jakýsi hnusný hady. Za mnou je Anežka. Kupuju si téže hnusný hady. Jako správnej džentlment na ni počkám, abych potom mohl famózně začít společensky konzervovat. Ptá se mě, co že prej jsem měl za projekt do hudebky bla, bla, bla. A nakonec z ní vypadne famózní myšlenka: "Hej Ráďo, já s tebou chodím už tři roky do třídy a přitom tě vůbec neznám!" To je přesný. Kdybysme teďka skončili školu, co já bych za pět let řekl o Anežce? Dělala krasobruslení, seděla s Janou a v prváku po ní jel Einšty. To je zhruba tak všechno co vím. A tak bych mohl pokračovat u dalších 15 lidí(nebudu kecat - holek). Převážně asi z druhé skupiny. Čím to je, čím to je? - zpívám si s No name. No asi tím, že naše třídní akce se omezily asi na dva výlety a jednu exkurzi. Upřímně, i kdyby byla ňáká třídní akce, tak se Anežka bude bavit s Janou a já s ňákým klukem. No nic. Pokus pro zamyšlení a vtažení Vás, mí milý čtenáři do diskuze...


P.a.: Doufám, že vám tento kyd nepřipadl moc konkrétní vztahující se jen k Anežce, čímž bych chtěl něco naznačit. Není tomu tak. Dosaďte si místo ní skoro jakékoli jméno a bude to totéž, chtěl jsem jen upozornit na to, že tato břehynevidící problematika byla vyslovena či naznačena nevinně vypadajícím oznámením s úst právě Anežky, ehm.

Šopingující národ nezkušených hajprmarkeťáků

Čtvrníček odpoledne, nádherný plány - učení, válení se, koulení očima na televizi... Jak krásný svět nám to ten Jesusův otec stvořil. Pět hodin, tři minuty a dvacet jedna vteřin. Jedem šopovat - NE!!! Nic nezmůžu. Nemám rád hypermarkety. Parkoviště nečekaně plné. Košíky došly. Otočím se a vidím jediný prázdný košík a paní směřující k němu. Přidám do kroku, co to kecám, běžím k tomu košíku a chudák paní je z mého tempa lehce nervozní a škobrtne. Srovná se a přidá na rychlosti. Zásadní závod o košík vyhrávám a paní si pod její poněkud vzrostlejší knír zamumlá lehkou nadávku. Zjišťuju, že ten vozík je tak trochu hybridní. Ne, že by byl na elektrický pohon či na palivo z biomasy. Zadní pravé kolečko se zasekává. U zeleniny uhýbám pěkné slečně a přitom se mé milé kolečko zasekává a pekelně narazím mou holení do ocelové tyčky u košíku. Au!(Ne, nebyl jsem tak slušný.) No nic, valím si to po dálnici od polívek k pečivu takových sedm kilometrů za hodinu a chystám se předjíždět nějaký důchodcovský pár(tipl bych to tak na starou felicii). V protisměru prázdno, takže jdu na samotný manévr. Řadím na trojku a valím si to tak deset km/h, fakt. Zdálo by se všechno v pohodě, jenomže zleva z vedlejší, od jogurtů, se řítí mladá paní s dítětem v košíku. Je nervozní, protože chlapeček zlobí(to je správný, rebelie musí být již od nejnižšího věku), nedá přednost. Zpomalený záběr jako ve filmu. Jedu v levým pruhu, vpravo ode mě důchodci, nadšeně se bavící o ceně cibule. Zleva nervózní matka, která křičí na syna. Brzdím. Paní brzdí. Důchodci si nevšimnou, že se něco děje. Zasekává se mi pravé zadní. Moje koleno naráží prudce do kovové konstrukce vozíku. Paní nedobrzdí a vráží do mého vozíku zleva. Překvapení důchodci dostávají ránu od mého vozíku. Koleno dostalo tvrdou ránu. Chlapeček ve vozíku je poněkud vystrašený, a tudíž přestal maminku otravovat. Všichni se omlouvají. Potupně odbočuji k pokladnám a snažím se zapomenout. To je ostuda. Nezvládl jsem základní počin nakupování v hypermarketu - předjíždění. Měli by udělat na začátku hypermarketů trenažér pro nezkušené řidiče a taky dát k jogurtům jasnou značku Dej přednost v jízdě. Kam se ta civilizace řítí? To by se mi ve večerce v Holici nestalo. Tam pokecám s místními opilci, řeknu dvacet deka šunkovýho a jdu domů.

Moji milí spolužáci

Normálně to jsou asi dobrý stránky, ale v našem případě asi moc ne. Alena s Verčou je založily na začátku tohodle roku, s tím , že... já ani nevím jakej k tomu měly důvod. No nic. Chvilku tam nikdo nechodil. Před prázdninama už tam byl skoro každej ze třídy, kdo má internet. A tato, jinak milá stránka, kde jsem začal vsouvat své články, začla hrubnout. Napřed to byli vtipné pomluvy pro zasvěcené, ale nějak se to převrhlo v souboj o to, kdo je větší debil. Myslím, že to jsou neustále se opakující bláboly, které postrádají trošku smysluplnosti nebo nadhledu. takže nejlepší řešení je jasné - zrušit tyhle Spolužáky, nebo předat vedení někomu, kdo by se nebál mazat, mazat a mazat hloupý příspěvky a udělat tam trošku pořádek. Prostě změnit současný stav, kdy je to jedna velká trapná pomlouvárna, do nějaké přijatelnější formy, kde by se mohli řešit opravdový Spolužácký problémy, případně dat tam nějakej ten worksheet z matiky, napsat článek pro pobavení, či fotku.

Tak jsem vyjádřil své stanovisko, které stejně nikdo nepřečte a proto nyní můžeme zahájit hlasování o důvěře!

Pilné studentovo úterý

Včera ve physics byla taková zábava a pan profesůrek nám tu skvělou látku tak pekelně dobře anglicky vysvětloval, až mě to nebavilo a tak jsem musel začít stavět věž...Smůla! Každopádně už se nemůžu dočkat nového rozvrhu a lichých týdnů, kdy si budu užívat čtyři physics a week. Jedinou vadou na kráse jest, že cvičení bude asi, bohužel, v češtině! Škoda!

Vůbec špatně taky nevypadají tři biologie za sebou a tady, naštěstí, již všechny v angličtině...

Jediným skousnutelným předmětem tedy zůstává hudebka. Zdá se to jenom mě a Pajdě, že ta profesorka zpívá falešně jak prase??? No, asi jo. a málem bych zapomněl na Herr Fuku a jeho "ch". Ten by mi ale dal!

Od mikrofonu se s vámi loučí Jarka Metelka!

Ráďův sonet pro Renatu

Proč ty tak chlípná jsi,

když pohazuješ vlasy?

Myslíš, že chytřejší jsi

a přitom Dan tě utírá.

Ty jen věříš si,

že tvého piva míra

bude stačiti Ti.

Neumíš ani přitom učiniti,

základní pud učitelský -

býti k žákům profesorský(á).

Toť není fše z tvých nedostatků,

šahat do bedny odpadků

jest obdobné tvému činu,

nechce se mi věřít, synu,

zkoušeti mluvnici v literatůře -

už nemůžeme dopadnouti hůře!

Z protekční hodiny,

stala se mi čeština,

hrůzná to novina,

vybliju se do rýny! (omlouvám se za tak hrubé vyjadřování, ale nic jiného se sem nehodí... - pozn.aut.)

Páč z tvých metodyček

jde mi mozkovina kolem,

naučiti se honem

nebo vytáhneš bičíček!

Bambule se jenom točí,

ze tvých velkých smutných očí

vyčísti lze jasně,

vždyť ty máš tak krásně

vyvinutý smysl pro to

říci jenom toto:

"Vojto, chcete něco dodat?"

Jablková buchta s čokoládovou polevou - moc dobrá!!!

Dneska jsem se rozhodl, že ti napíšu recept na buchtu, kterou jsem teď pekl... =o)
Postrouháš šest set gramů jablek na jemno. Normálně na struhadle chápeš vole... Posypeš to intenzivně skořicoo, aby to dobře vonělo a šmakovalo! Vemeš čtyři vajca, nejlíp z vlastních slipek (myšleno slepic, ne slipů, pozn.aut.) a do mísy vyklepneš žloutky, bílky šoupneš jinam. Strčíš tu mísu na váhu a přidáš tam necelou půlku kostky másla, vanilkovej cukr a normální cukr, ať to máš trocha sladký, toho cukru, jak chceš, tak čtvrt kila... pak stejně tolik hrubé mouky, nejlépe taky z vlastního pole... ňákej ten kypřící prášek a tak no... pořádně to zamícháš, dáš tam ty jabka, tys je snědl? neva... Ušleháš bílky šoupneš to tam, dáš to na plech a pořádně zapečeš, poliješ to čím chceš a je to... Supr ne??? Taky bych řek. Samozřejmě u přípravy musíš mít puštěnou ňákou mocnou hudbu a dělat, že seš profík!!! Úspěch zaručenej...

Čau Bravo! (Lucka,13, Olomouc-Holice)

Stalo se to v pátek. Byla jsem s kámoškama na Lopě, protože jsem potřebovala ňákýho kluka... Pila jsem kolu a pozorovala fšechny pěkný kluky kolem. Hráli mou oblíbenou písničku od Tokio hotel. Když přišel. Měl krásný dlouhý blond vlasy, samozřejmě nagelovaný. Mohlo mu být tak sedmnáct a měl roztrhaný rifle. Šel přímo ke mně. Byla jsem nervózní - tak hezkej kluk ještě tak blízko u mě nikdy nebyl! Zeptal se: "Jdeš tančit?". Klepaly se mi ruce, ale odpověděla jsem: "Jasně, já jsem Lucka!". On na to: "Tebe jsem se neptal, prcku!", otočila jsem se a uviděla krásnou osmnáctku, na kterou byla původně směřována jeho otázka, a ta se smála. Takhle jsem se ještě neztrapnila. Odběhla jsem na záchod a tam půl hodiny brečela. To byl trapas všech trapasů!!!

Krize v Polné (příběh podle skutečné události)

Jak začít? Ondra mi poslal její fotku. Ňák se mi to nezdá. Je nějak moc pěkná. Chodil jsem s ní v sedmé třídě. Já nosil rovnátka, geloval si vlasy, poslouchal walkmana (ne wé osmistovku!) a jeli jsme na lyžák. Pak jsme se vrátili a když jsem přišel do školy kluci mi řekli, že s ní chodím. Moc jsem nechápal jak jsem k tomu přišel, ale říkal jsem si, že to můžu zkusit a že to nebude dlouhý. Měl jsem pravdu. Ale jak se dívám na tu její fotku, tak si to v hlavě přehrávám a píšu jí zprávu. Pak další. Pak mi něco napíše a já si uvědomím jak jsem trapnej. Je osm. Jdu spát. V deset se probudím, protože ti blbci na pokoji dělají takovej bordel, že bych je zabil.
Jdu za Honzou a jdem dělat bordel. Vzali jsme desetikorunu a přilepili ji sekunďákem na zem před pokoj holek. To je hrozný, jak fšichni jdou po těch penězích. Hned se zohnou. Vrcholem je Lucka, která když to pochopí, přijde s nožem a odloupne ji...=o)
Seru na holky. Jejich typ nejsem. Já nejsem ten kdo za něma bude lozit na pokoj a hrát žolíka s cílem nabalit nějakou. Já si sednu s Vessou a Pavlem před jejich dveře a bavíme se stokrát líp než kdyby sme byli tam.
Ňák mi to hraní nejde. Nejsem psychicky v pohodě. Prohrávám co můžu. Začínám nesnášet Pavla a cítím, že on to tuší. Přichází zlom. skoro jsem porazil Pavla a on podvádí jenom, aby vyhrál. To je moje morální výtězství vítězství jak prase. Kupuju si noviny a směju se nad Paroubkovýma kecama. Pavel do mě mele nějaký jeho levičácký názory, co slyšel od rodíčů. V duchu se jenom směju.
Natáčíme sqelý videa. Začínám si to užívat, když v tom přijde trenér a ptá se mě, jestli budu příští rok pokračovat. Cítím, že mi vůbec nevěří a chce, abych skončil. Zmetek!
Říkám si, že se od 1. září změním. Doufám, že to vyjde. Nic jinýho mi taky nezbývá. Přijde ke mě David a ptá se mě jestli nechci jet v pátek do Jihlavy na fotbal, že by pár kluků tam vzal autem.
Jedeme 120 přes vesnice, abysme to stihli. Pavel sedí vzadu uprostřed a je hodně nervózní z té rychlosti. Já jsem naštěstí zvyklej od taťky. Jdeme na stadion sektor A4 - vlajkonoši domácí. Cože??? Vždyť hraje moje rodná HFK Olomouc a já půjdu fandit proti nim??? Jinak to prej nejde říkal pořadatel. Sedneme a už slyšíme:"Haná, Haná, prdel zakopaná!!!". Ajajaj. Sedíme devadesát minut zticha, abysme nedostali do tlamy. Jihlava naštěstí vyhrála, takže jsou vlajkonoši spokojení. Takhle jsem si to teda nepředstavoval...

Pokud vám tento text připadl nudný, dlouhý, beze smyslu či jinak trapný asi jste ho pochopili. Gratuluji!

My first post

Když jsem se v patnácti rozhodoval co dál dělat, blogařina byla pro mě jasnou volbou... Vím, člověk musí něco psát, ale já věřím, že když to nikdo nečte, lidé to ocení!!!