Ícéčko, krtek a pak pendolíno!

Pátek 15.12.2006 20:00 - Přicházím domů po tréninku a hudba bušící mi do uší se snaží vyrušit mě z přemýšlení o časovém horizontu, který mě dělí od nepříjemného ranního probuzení. Zítra je ten Den! Ten den, který rozhodne, co se mnou vůbec bude. Nebo si to jenom namlouvám, jo, namlouvám si to! Nějaký testy mě přece nerozhodí... Přepínám písničku a jdu si nahoru udělat jídlo na zítřejší den... Abych dosáhl kvalitního osmihodinového spánku, tak bych měl jít spát v 19:50 - sakra, to už ale bylo. Terka mi píše, že doufá, že se ráno nevzbudím a dodává dobrou noc - je 20:09. Spokojeně a tvrdě usínám v 22:16 (asi).Čeká mě 5 a půl hodiny ničím nerušeného a krásně prožitého spánku. Je 3:45 a už mě budí In the morning od Razorlight. Nasedám do noční linky 53, která sbíra pozdní opilce z celýho města než dojede na nádraží. Konečně vkročím do vestibulu a zahlídnu známou-neznámou skupinku holek z áčka. Po chvíli čekání, kupování lístku a zase čekání na nástupišti už sedíme v ícéčku. Naše skupina se (roz)skládá z 5 holek a mě. To je něco pro tínejdžra být v obložení holek. Ale je to nic moc pro shy tínejdžra. Ve vesnici u Prahy nastupuje taky Terka. Konečně vystupujem na Holešovicích a jdem do krtka. Na céčku jezdí nějaký nový vlaky. Po úžasné jízdě vylézáme z krtka ven a jdeme na tramvaj. No v Olomouci teda máme hezčí! Po menším zatoulání nasedáme do dvacetšestky a džentlmentsky pouštím Markétu sednout - její místo zasedl nějakej agresivnější důchodce. Postupně do tramvaje nastupují další, kteří už jeli do Prahy v pátek. Vcházíme do osudné budovy, která patří pod VŠE. Tam už spokojeně sedí Dominik, a tak neváháme a přisedáme. Postupně přicházejí další šprťáci v doprovodu svých rodičů, jak trapné! Pepíku ty to zvládneš, v klidu! - ozývá se ze všech stran. Utváříme velmi hlučnou a smějící se skupinku, ostatní se na nás se znechucením dívají. Napětí stoupá. Vstupujeme do auly a šéfka Open Society Fundu opakuje - vypněte si mobily a vemte si jenom tužku. Samozřejmě na ní každej kašle. Beru si žvýkačky, abych mohl machrovat aj před šéfem a sedám vedle Markéty. Sedíme v druhé řadě asi z dvaceti ob jedno sedadlo. Čekání než všichni přijdou se snažím vyplnit vtipem. V celku se nám to daří, takže to rychle uběhne a můžeme přistoupit k testům. Dohromady asi 145 otázek - půlka na listening a půlka na porozumění textu. Naštěstí je dobře slyšet. Hotovo. Přestávka. Od včerejší večeře jsem nic nejedl, a tak začnu pořádně žvýkat rohlík made by Ráďa - tuhle značku doporučuji, ehm. Ale to už zase musíme jít zpátky, jsme mnohem uvolněnější. Přichází essay. Na tu jsem nejvíc spolíhal. Před testy nám však řekli, že se nepočíta. Sakra. Vzhledem k velkému hladu a taky k času odjezdu Pendolína tu essay docela odbudu. Hlavně, že už jsem venku z té auly, kde byla koncentrace inteligence tak vysoká, že jsem si připadal jak blb. Zpáteční cestu ke Smíchovu má na starosti Markéta. Nastupujem do tramvaje. Nemám lístek ani drobný na koupení. Markéta mi dá dvacku, ale chlupatá řidička tramvaje stejně žádný neprodává, takže jízda na bílo! Znáte ten pocit, když jenom vyhlížíte, kdy přijde ten revizor. Nepřišel. V krtkovi zjišťujem, že máme asi tři čtvrtě hodiny než pojede Pendolíno. Hanka nás zavádí hrozně rychlým tempem přes václavák do Vodičkovy, kde je vynikející bagetárna, prej. Museli jsme tam běžet, protože Markéta chtěla bagetu, ale když jsme tam přišli a uviděli pěkný obrázky s bagetama za 89, tak už žádnou bagetu nechtěla. Naštěstí jí přemlouvám a kupuju jí Švýcarskou. A to už zase bežíme nahoru přes václavák do krtka, aby jsme stihli Pendolíno. Zpátky jedeme tři. Já, Markéta a Danča. Máme místenky k oknu a dvě na střed. Samozřejmě si sedneme špatně. S nějakým pánem si to ale prohodíme, nastavíme sedadla, elektricky stáhnem roletu na oknu, poslechnem si vítání ve vlaku ve třech jazycích a ničím nerušená dvou-a něco-hodinová cesta ve voze s barem může začít. Ještě si říkáme, že 19.1. si to zopakujeme a já běžím na dvacet-trojku. Pěknej výlet se štastným koncem v podobě postupu na pohovory!