Jelito - 7.část

Probouzím se a vidím Alču, jak na mě upřeně zírá. Sedí vedle mé postele a zjevně už tu nějakou tu dobu čeká až se probudím. Nevšimla si, že už nespím, a tak získávám tolik potřebný čas na srovnání si myšlenek. Mám umělej prst; nešel jsem poprvé po 15 letech k matce na nědělní oběd; Alča se mi moc líbí; nesnáším toho doktora; nevím, kdy půjdu domů; mám hlad. Konečně si Alča všímá, že jsem vzhůru. "Ahoj Borku, tak co prst - dobrý? Jak se cítíš?," ptá se povzbuzujícím hlasem. Mně se nechce odpovídat. Pozoruji její krásné tělo, které je naneštěstí zčásti zakryté sestřičkovskými šaty. Je lehce namalovaná a já jsem těžce zamilovanej. "No ještě jsem si na něho moc nezvykl. Moc ti to dneska sluší!," snažím se o příjemnou odpověď. Začervenala se. Nepříjemně dlouhá chvíle ticha. Chci se s ní sejít někde jinde než v nemocnici, ať poznám, jaká skutečně je. Po návrhu na společný zítřejší oběd se jí zajiskří v očích a souhlasí. Uff. To by jsme měli. Dozvídám se také od ní, že mě už dnes pustí domů. Další dobrá zpráva.