F.A.T.T. Friday Afternoon Theatre Thing - můj návrh skeče do pátečního FATTu v místním studentském divadle Theaterspace

Welcome to the FATT News, my name is Kevin and I will be your anchorman for tonight.
Bremen, Germany. Chaos reigned the whole campus of Jacobs University Bremen on Tuesday and Wednesday. Apparantely without any previous warnings or announcement the SUN came from behind the clouds and started to heartlessly shine on the poor inhabitants of Jacobs campus. Many mothers are calling to our TV station asking whether their children are safe. We have our special reporter right now on the Jacobs campus, Rick do you hear me?
R: (in urgent and imperative voice, wearing sunglasses): I hear you Kevin!
K: Rick, can we tell the mothers they have nothing to worry about?
R: I am not gonna lie to you Kevin, it is MADNESS here! Some students are thoughtlessly running across the Campus green, others were found behind Nordmetall burning all of their umbrellas and raincoats and dancing around this bonfire in some kind of a ritual. The average GPA value has dropped dramatically from 2.4 to 3.8 for the cool students and from 1.2 to 1.25 for the nerds. Back to you Kevin.
K: Well this is certainly not what we were hoping for. Are there any, even the slightest positive features which you have observed.
R: Sociologically speaking, the freshmen of the ERDE major are experiencing a huge upswing in the terms of their social status. They are surrounded with other students who are eager for knowledge in the area of photovaltics. The ECE students are already trying to manufacture their own solar chargers for their Macbooks. The cactuses in some of the students' rooms started to bloom. I am not kidding! The religous groups are struggling for their time slots in the interfaith house wondering whether this is what apocalypse looks like. Only the African students seem to be ironically COOL about this. They have finally taken their winterjackets off and are enjoying a nice game on the footbal pitch. Back to you Kevin.
K: Thank you Rick, we'll keep in touch with you in case of a further development of this unique phenomenon. That is all for today, thank you for watching and see you next week.

4 týdny

4 týdny se probouzel do nemocničně bílého pokoje. Jediný plakát se smutně lepil na střed stěny. Asi by se mu jich do kufru vešlo víc, ale tenhle stačil. Aspoň si to namlouval. Jeden z těch lámavých okamžiků. Které vám uvíznou v paměti. Obzvláště, když pak trávíte hodně času sami. On trávil.

Seděl v potemnělém Theatrespace, divadle v té Jacobs bublině, které bylo postaveno jak jinak než z iniciativy studentů. Osvětlení typu one-man show. A ti lidi vážně chodili na pódium před stovku ve tmě sedících potencionálních kritiků. Neuvěřitelné pěvecké, hudební či irskotaneční výkony. Z tleskání ho pálily dlaně. Wow, proč tu sedím já, vždyť... Další a další chodili na pódium a vždy své vystoupení začali trapnou větou: I'm sorry I didn't know about this so I haven't prepared anything, I'll just try to do... Lhali. Asi chtěli své vystoupení ještě víc vyzvednout. Trapné.

OK. Another brave guy? Ticho delší než obvykle. Zvedl se. Lidé sedící v jeho řadě to postřehli a začali tleskat. Nebylo cesty zpět. Osvětlovač si ho našel a zamířil na něj ono světelné kolo, které ho doprovázelo po schodech až na pódium. Oukej. Jestli měl trému, když žvatlal svůj speech před třicítkou vrstevníků, které znal 6 let, pak tohle byla blbost. Hlásil se ale o místo writera a ne performera, nechápal, proč by měl něco předvádět. Hlavně v rychlosti, bez trapností a lží. Světlo štípalo do očí.

OK, eeh. My name is Radek and I'm here to... I'm sorry, you're name is what? Trapná pauza. Nenapsal nic nového, ne že by neměl čas, spíš nevěděl, do čeho jde. Přepsal proto jeho speech do vhodné podoby pro dnešní večer. Usmál se. I'm not a performer at all, I am really shy and this is very difficult for me. (Lowering our own bar, are we?) I like writing so I'm gonna read to you few lines, I didn't have time to prepare anything so this is just what I jotted down a few minutes ago. (Lowering our bar even more you sick liar, are we?! I hate you!)

Přečetl těch pár následujících řádků a pak už měl před očima temno. Slyšel jen potlesk, velký potlesk a takový ten koncertní křik uuu. Is this really happenning? Zaskočen odešel z pódia, ale vrátili ho zpět kvůli otázkám. Vypadal zmateně. Tak trochu jako dítě. A na zmatené dítě platí úsměv.

kašmír 2

Na to všechno jsem myslel a nepřemýšlel o tom, jak pateticky zním. Začátky jsou vždy nekonečné. Než se dostanete do dění. Kdy už to bude? Kdy se začnu bavit? Někdo se ptá tak dlouho, až si vůbec nevšimne, že je po všem. To byl taky můj případ.

Myslel jsem, že je to na dobré cestě. Byla zvláštní, žádná chick flick.

Karla. řekla a styděla se za otcův nápad při cestě do porodnice.

Karla, Karel, Karol. Nemohl jsem to jméno dostat z hlavy, i když už asi povídala o studiu, kamarádkách a zálibě v krátkometrážních snímcích Tima Burtona, které nikdo nezná.

Tělo měla opravdu, jakoby strávila týdny u Hladové zdi. Aspoň pro někoho šijí ty asijské děti velikosti XS, pomyslel jsem si.

Jen ten Burton mi k ní neseděl. Ani dopisy s Francescem Petrarcou. Možná tak s Francem od nás z činžáku. Ten by al musel... Trapné ticho. Na něco se mě zeptala a já neposlouchal. Pozorně jsem se jí díval do očí, jakoby tam byl ten monitor s běžícím textem otázky. Ne nejsem moderátor žádných zpráv. I když by se mi teď pohotovost Lucky Borhyové hodila.

Promiň, co si říkala? Já se úplně ztratil v tvých očích. Jak je možný, že je máš tak hluboký? Jako Mariánský příkop. Prskal jsem v duchu smíchy. Jo, každá si myslí, že má krásný oči. A hluboký.

Teď však vyprskla Karla. Červené víno na můj kašmír. Doprdele. Že mi to za to stálo, sem chodit. Omlouvala se, ale já už byl na cestě na toaletu.

Usmál jsem se na sebe do zrcadla. Jako vždycky. Není to narcismus, jen infuze sebevědomí. Ještě, že jsem si ji píchl, jinak bych s gracií nepřešel, že když jsem se vrátil, Karla už odjela na svůj Hrad.

kašmír

Vlaky jsou spíš tramvaje. Dvoupatrové se svítícími názvy stanic. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Mám rád to ticho. Bez skřípění, které je následováno skřípěním zubů. Kluk naproti mně si vytáhl tabák. Pečlivě si balíček položil na klín, jakoby nevěřil, že jedeme tak klidně. Chvíli hledal po kapsách, až s úsměvem vylovil papírky. Skládal trs tabáku do papírku a tvářil se, jakoby o žádnou pozornost nestál. Věděl jsem, že to ale dělá hlavně pro cestující. Rituál dovršil olíznutím papírku a zasunutím hrbolaté cigarety za ucho. Nebyla tak hladká jako z automatu za 5 Euro. Napadá mě, co by dělaly ty české dívky a chlapci. Rodiče by prostě vytáhli víc peněz z kapsy. I na vlak. I na tu třetinku.

Ve vestibulu hráli Beatles a já myslel na Jana, jeho elektrickou kytaru a celej ten podělanej večírek. Příprava byla řádná. Kašmírový svetřík z obchoďáku v historickém centru, sneakers pečlivě vybrané v katalogu Strauss a barevné trenýrky s širokou gumou, kdyby to náhodou dnes vyšlo. To je vše jen špička ledovce, co plove nad hladinou. Nikdy nesmíš prozradit příliš brzo, co plove pod hladinou. Nikoho to nezajímá. Všechny ty pravidla a domluvy. Historka musí vyplouvat na povrch, jako když kouzelník vytahuje šátky z rukávu. Nečekaně. A když si myslíš, že je po všem, překvapí tě další barvou. Nejdůležitější je ale ten králík na konec. To, co jí vyvalí oči z ďůlků, až se ti to nebude líbit.

PS: Jacobs University Bremen

Campus Ring 4

Mailbox no. 360

28759 Bremen

Deutschland

Pokud byste toužili mě zavalit old-school dopisy...