kašmír

Vlaky jsou spíš tramvaje. Dvoupatrové se svítícími názvy stanic. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Mám rád to ticho. Bez skřípění, které je následováno skřípěním zubů. Kluk naproti mně si vytáhl tabák. Pečlivě si balíček položil na klín, jakoby nevěřil, že jedeme tak klidně. Chvíli hledal po kapsách, až s úsměvem vylovil papírky. Skládal trs tabáku do papírku a tvářil se, jakoby o žádnou pozornost nestál. Věděl jsem, že to ale dělá hlavně pro cestující. Rituál dovršil olíznutím papírku a zasunutím hrbolaté cigarety za ucho. Nebyla tak hladká jako z automatu za 5 Euro. Napadá mě, co by dělaly ty české dívky a chlapci. Rodiče by prostě vytáhli víc peněz z kapsy. I na vlak. I na tu třetinku.

Ve vestibulu hráli Beatles a já myslel na Jana, jeho elektrickou kytaru a celej ten podělanej večírek. Příprava byla řádná. Kašmírový svetřík z obchoďáku v historickém centru, sneakers pečlivě vybrané v katalogu Strauss a barevné trenýrky s širokou gumou, kdyby to náhodou dnes vyšlo. To je vše jen špička ledovce, co plove nad hladinou. Nikdy nesmíš prozradit příliš brzo, co plove pod hladinou. Nikoho to nezajímá. Všechny ty pravidla a domluvy. Historka musí vyplouvat na povrch, jako když kouzelník vytahuje šátky z rukávu. Nečekaně. A když si myslíš, že je po všem, překvapí tě další barvou. Nejdůležitější je ale ten králík na konec. To, co jí vyvalí oči z ďůlků, až se ti to nebude líbit.

PS: Jacobs University Bremen

Campus Ring 4

Mailbox no. 360

28759 Bremen

Deutschland

Pokud byste toužili mě zavalit old-school dopisy...