Myslel jsem, že je to na dobré cestě. Byla zvláštní, žádná chick flick.
Karla. řekla a styděla se za otcův nápad při cestě do porodnice.
Karla, Karel, Karol. Nemohl jsem to jméno dostat z hlavy, i když už asi povídala o studiu, kamarádkách a zálibě v krátkometrážních snímcích Tima Burtona, které nikdo nezná.
Tělo měla opravdu, jakoby strávila týdny u Hladové zdi. Aspoň pro někoho šijí ty asijské děti velikosti XS, pomyslel jsem si.
Jen ten Burton mi k ní neseděl. Ani dopisy s Francescem Petrarcou. Možná tak s Francem od nás z činžáku. Ten by al musel... Trapné ticho. Na něco se mě zeptala a já neposlouchal. Pozorně jsem se jí díval do očí, jakoby tam byl ten monitor s běžícím textem otázky. Ne nejsem moderátor žádných zpráv. I když by se mi teď pohotovost Lucky Borhyové hodila.
Promiň, co si říkala? Já se úplně ztratil v tvých očích. Jak je možný, že je máš tak hluboký? Jako Mariánský příkop. Prskal jsem v duchu smíchy. Jo, každá si myslí, že má krásný oči. A hluboký.
Teď však vyprskla Karla. Červené víno na můj kašmír. Doprdele. Že mi to za to stálo, sem chodit. Omlouvala se, ale já už byl na cestě na toaletu.
Usmál jsem se na sebe do zrcadla. Jako vždycky. Není to narcismus, jen infuze sebevědomí. Ještě, že jsem si ji píchl, jinak bych s gracií nepřešel, že když jsem se vrátil, Karla už odjela na svůj Hrad.
Žádné komentáře:
Okomentovat