Loni to bylo horší, řekla jsem si v duchu. Převalila jsem se na bok a obličej mi ozářil displej telefonu. 0:01. Zpráva od Franty. Je první. Stejně jako pokaždé za posledních čtrnáct let. V rozestupu asi tří minut po půlnoci mi vždy popřeje nějakou hlubší zprávou, která ale moc nedává smysl. I když jsem byla v Sydney. Ani nevím, že to věděl, ale on tyhle věci prostě uměl. Spočítat rozdíl časových pásem, získat moje nové číslo, dát tomu myšlenku a udělat mi radost. Teda aspoň v to nejspíš doufal. Radost mi přání dělala tak do pětadvaceti. S přibývajícími svíčkami na dortu ale rostlo i moje nasrání. Vyvrcholilo to loni, kdy jsem měla za sebou pěkně debilní rok. Večer před jsem se proto utápěla ve zmrzlině a těžkým červeným. Když mi pak přišla ta jeho rádoby vtipná zpráva o mé třicítce, jeho nové dvacítce a jejich devadesátkách, odepsala jsem mu, ať jde do prdele.
Je mi třicet jedna a nemám povadlý prsa. Jinak to ale stojí za prd. Asi jsem při malování té mé budoucnosti brala do ruky moc často růžovou fixu. Toho tolerantního, vtipnýho, hodnýho, bohatýho a ostatní pipky nezajímajícího borce jsem musela malovat snad nějakou neonově růžovou. Ta šestimístná částka na výplatní pásku taky pořád nezavítala. Že budu příští rok při čtení té zprávy v 0:01 koukat na ni, jak se intenzivně snaží, abych prsa měla povadlý hodně brzo, jsem teď ještě nevěděla.
Převalila jsem se na druhej bok a přeskupila si prsa. Zdály se mi nějaký větší. Napsala jsem mu Dík. a zavřela oči. Další rok za mnou.
středa, září 24, 2014
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)