Pro zasmání

Někdo tomu říká zabil jsem zvíře, někdo pomuchlal se mi předek. (auta samozřejmě)

Štědroranní přání

Buďte milí. Ne proto, že sněží, nebo vás včera dojala Love actually. Asi proto, že já to neumím.

Hřbitov

Mírná pravá, dvojka, ostrá levá, jednička, dvojka, trojka... a najednou přestal Jaroušek hrát. Grr, co s tím rádiem je.
Budoucí řidiči, neshýbejte se u Holického hřbitova k přístrojové desce, aniž byste sledovali klikatou asfaltovou cestičku. Bylo to těsné, nu což, hřbitov byl blízko. Blizoučko. Brzy. Jazyk. Zkouslý.
12 kluků? Cože? A to je jako kdo?
12 slečen? Cože? A to je jako kdo?

Vicanoha Jaromír - A kdyby se z vás někdo na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu...

Letím k nebi, z křídel mi teče vosk. Jsem moc vysoko?
Padám k zemi, z větru mi tuhne mysl. Už jsem u konce?

Who needs reasons when you've got heroin?!

Jaká částka je ta správná na koupení vánočních dárků?
Kolik piv můžu koupit kamarádovi, aniž bych na "dluh" upozorňoval?

Jak moc krátké je tričko, které je příliš krátké na to, abych ho směl nosit?

Kolik knížek musíte přečíst, abyste byli sečtělí?

Jak moc si musíte být blízcí se svým sourozencem, abyste ho milovali?

Jakou zeď můžete postavit, aniž by vámi nebylo opovrhováno?

Kolikátou prázdnou sklenicí od whiskey musíte bouchnout o stůl, než mu můžete říct - mám tě rád?

Jak těžké mohou být vaše boty, než se vám začnou vysmívat?


Směšné jsou otázky. Směšné jsou lásky. Směšná jsou ranní deja vu. Směšné jsou podnapilé plavovlásky. Směšní jsou udavači. Směšný jsem já. Kdo ještě?

Branded

Je to už dávno, co čištění si zubů kartáčkem Curaprox, poslouchání hudby hrající z iPoda a vyluzující své zvuky ze sluchátek Koss, možná nošení trička UAX či Rejoice, kalhotování v Levi'skách, šoupání nohami obutými v obutí Converse, čtení knížek od Rudiše nebo Welshe, poslouchání Tatabojs či J.A.R., sledováním Šumných měst a chození do divadla Sklep, z vás dělalo někoho se svým stylem. Někoho co nežije konzumem, ale kvalitou. Někoho, co je úplně jiný. Někoho, kdo je "klubový". Už tomu tak dávno není. Ta vlna lidí, o které si myslíte, že všechny ty značky převalila a vůbec nic o nich neví, nezajímají ji tak do hloubky jako Vás a přesto se pyšní stejným archetypálním vzezřením, jaké jste až doposud považovali za své nedotknutelné a těžce vydobyté. A ta vlna se převalila tak rychle, že nezbyl čas na vytvoření alternativy a vy se utápíte v centru všech. Ztrácíte obličej, páteř i duši. Jen to beztvaré hmotné tělo pochoduje dál, čistí si zuby, poslouchá obehráté Radiohead, oblečení prokousané, alba s knížkami poházená před domem, poslední lístek do divadla před nosem vykoupen. Jenže, kde jste se tu všichni vzali? Nebo jsem už já součástí té vlny? Nebo ty? Nebo ona?

Sedum

Všichni ze třídy jste nějací hezčí, příjemnější a spokojenější po té mé nemoci. Nebo jsem si vás jen špatně pamatoval? Nebo to mám z těch thrillerů plných úžasných Bradů Pittů kontrastujících s úžasně strašných Kevinů Spaceyů? Nebo mám jen skvělé postdiseaseovské období vyznačující se růstem mé Hrubě Devastující Páteře o desítky procent per kapitá? Nebojte, ono se to rychle změní. A pak to třeba půjde tvůrčí cestou.

Brad + Kevin + Morgan = Se7en

Prodám

dobře zavedenou internetovou doménu radaposspi.blogspot.com, kterou pravidelně navštěvuje zhruba dvacítka nedočkavých, nekritických, nereagujících ale poslušných uživatelů. Vyvolávací cena dvacet milionů slovenských eur. Nikdo? Tak to budu muset pokračovat dál a tento dvousetprvní post je u konce. Ohlédnutí za předcházejícími doporučeno - několik tipů: Svlékání z anonymní kůže (netušil jsem, že umím napsat tak nabubřelý post), Má zbabělá písmena určená tobě, celý prosinec 07 (krásně vynucené commenty) a pak už jen to, co chcete.

Píp. Píp. Píp. Píp.

Řítí se na mě jednotlivé kofoly, kolaloky, mouky hrubé či jemné, žitné i bio, špaldové nebo na pizzu, džus, další a pak ještě jeden. Paní prodavačka řadí na druhý rychlostní stupeň - ovoce a zelenina přetéká přes jezdící pás a neochvejně si razí cestu přímo ke mně. Přiznávám - nestíhám. Paní Brigádnice Naděžda (soudě podle její visačky připnuté na levém velmi vyvinutém ňadru svém) to zpozoruje a s děsivým a posměšným úšklebkem zrychlí ještě více. V zapadnutých očích se jí pekelně blýská a její téměř orgastická radost jde cítit až k pokladně číslo 22, která je mimochodem volná, a proto žádáme zákazníky, aby využili její kvalitní služby. Má předem připravená taktika rozdělení zboží do tašek a taštiček, dle jeho váhy, objemu a druhu se hroutí v základech. Snad jen zázrak by mě mohl zachránit.
Prosím vás pane, kolik máte těch houstiček? mumlá má nepřítelkyně pod více než vzrostlý knír.
Co jste říkala? lžu a hbitě přeskládávám džusy s tvarohy do správných pozic.
Kolik máte těch houstiček?! Nemám tady na vás celej den! hřmí ona a roztomile si uprdne do nepříliš polstrované židle
Jo to já nevím, paní. Teda slečno. Já jsem to tam jen tak naházel, znáte to. odvětím a pár posledními pohyby dokonám předem rozkreslené dílo. Jako pokaždé mě ty houstičky zachránili. A to jich vždycky kupuju devět. Nevím proč, nikdy jich tolik nesníme.


PS: There are Levi's commercials and they're awesome. E.g. - 1 by Michel Gondry (Eternal Sunshine of the Spotless Mind, Science of Sleep, )

another 1

A vítězem se stává...

Zinnat 500mg. Přehlížený, podceňovaný a nepoužívaný. A právem! Vůbec totiž neúčinkuje. A řeči o tom, že to je přece skoro stejný jak Cefzil mě neuklidní. Troufnu si říct, že už pár zkušeností mám. Není to skoro nemoc. Ať říkají zánět epiglotis, silná angína, streptokok nebo kdovíco ještě. Je to součást mě, co se v pravidelných intervalech ozve, jako když vás máma volá k večeři. Jako když vás prvního září vítá Evžen lovec žen v rozhlase.

17 apoštolů?

Bože, vy jste úžasní. Ne, zdřím se emoční nevolnosti. Jen mě to nutí k obrovské odpovědnosti. Sedmnáct je asi ten nejsladší věk, milé prvočíslo a taky počet čtenářů, který by skoro stačil menšímu vydavateli k vydání skromného a neambiciozního paperbacku. Vím, že jste hodně rozdílní, že možná jen úzká část z vás četla všechny posty. Jen dalšímu kousku koláče se to čtení líbí. Všichni ale máte tu výhodu stát za zrcadlem z druhé strany, tam kam nejde vidět.

Pamatujete ještě na loňské posty s tematikou Cefzilů, Klacidů a jiných nepenicilinových (pro nové čtenáře - tudíž pro mne nesmrtelných) antibiotik? Snad ano, protože mám neblahé tušení, že zítra začnem novou serii. znáte to, když víte, co se stane. Ať už jdete koupit antikoncepci a druhý den se musíte pohádat do krve. Když vám to klape s přáteli a problém přijde doma. Když zkoumáte svůj pupek a mandle na vás zatím křičí, že máte angínu. Takové ty běžné synonymické asociace.

Díky za každou novou krizi!

Je to tak prosté. V dobách krizí - globálních, vztahových, myšlenkových - zažívám největší úspěchy na poli čistě egocentrickém. Je to jako čtvrtý Newtonův zákon a platí vždy. Mám pocit, že je tu proto, aby radost krotil, rozmělňoval a redukoval počet čistě mizerných období. Nic mi pak nevychází na 100%, ale také málokdy je vše na h... Samozřejmě, že má každý tendenci stěžovat si na vše a vytvářet tak pocit křivdy. Hovory jsou tedy většinou spředeny soutěží Kdo si žije hůř? Spokojenost se ve společnosti jaksi nenosí. Jsem spokojenej - mám peníze, skvělou rodinu, dělám co mě baví a třeba mě má někdo rád. Řeknete. Usmějí se na vás a do očí vám bije faleš.

Užasle zírám na stav ankety a hlavně na počet hlasujících. Lámu si hlavu, jestli popularita narůstá úměrně s klesající kvalitou a četností postů. Nic jiného mě totiž nenapadá. A o tom, že klubové prostředí je tatam, není již pochyb. Musím asi počkat na další krizi a posty přijdou samy.

Divná Diva, Sladká Smetana, PSE co není od PSH, Pořádná Pauza a Momentální Můza...

aneb Neumím psát, nikdy jsem žádnou soutěž nevyhrál, nikomu nenutím své vjemy, dojmy, ani poemy; jen některý večer vlívám hlavu k vám, chápavým a teď po opětovném přečtení všech postů (i těch pouze započatých, které mám k nahlédnutí jen já) jsem na vás (i když nikdo neposlouchá tak i na Nás) moc a moc pyšnej, že jsme to všechno zvládli na takové úrovni pochopení a nekritiky až si říkám, že to v dnešním světě bežné není.

Chytré, krásné, tajuplné a přitom tak jednoduché slovní hříčky s naší mladou známou češtinou jsou v době laciného rapu a komerčního hip-hopu tak řídké jako... jsou mraky když Zákopčaník hlásil slunce v duši. A přitom jsem je našel v koncentraci tak husté jako... právě ta smetana, když ji hodně dobře vyšleháte. Pomiňme mou zaujatost a neobjektivitu vůči Tata Bojs a zmiňme pár faktů. Kdy naposledy byla Reduta tak častou na nohou jako v ono úterý? Která kapela pracuje na svém Best Of albu tak dlouho a každou píseň dělá úplně znovu? Pokračovat radši nebudu. Chápu, že tahle deska i krátké turné je spíše do řad věrných a všeznalých, kteří se jí nasytí možná právě jako té dobře našlehané smetany, co leží na banánu zoufale volající o pomoc, když jí polévají horkou čokoládou. Pro zájemce se budu rozplývat, povídat, nestydět se a možná i tančit, kteří dokáží vrátit čas, abych si do té peněženky mohl dát o dvě stovky navíc.

Leží pod Bystřičkou, i když vlastně nad ní, je to tam u nás, kam většina z vás ani nepáchne a je tak nějak osobní... Ten sobotní večer byl čistě snový. Potkat nejlepší kamarády ztracené s těžkým srdcem a násilně někdy před pěti lety, cítit ten chladný odstup a ztracené roky v nicotě, vzpomínky čišící melancholií, dívat se do očí marné dětské láskya to vše zapíjet tím nejlepším pivem široko daleko, které vás nepohladí jen na jazyku, je věc, která by vás asi měla rozbrečet. Měla by vás vtáhnout do sebe a už nepustit. Sladká a jemná hruška měla katalyzovat přechod k lidské trosce plné breku. Někde se stala chyba a my skončili v Diva Baru. Protančil jsem Dieselky a vypadal jsem trapně. Byl jsem navíc. A pak se asi dostavila ta fáze, co už měla dávno přijít. Mám lehce rozseklou nohu, ale ta se zacelí líp než duše. Na tu je potřeba Můza, Duše nebo jemná záplata.

Dlouhé ticho před bouří...

...už končí!

Arigone počtvrté

Letí to, ale zítra asi otevřu brány lehce upper-class hotýlku už počtvrté během necelého roku. A že to zatím vždy byla pěkně vypečená oslava či parodie na oslavu, je myslím jasné. V prvních dvou případech obklopeni luxusem, v tom třetím obklopeni Švýcary zvyklými na luxus, mé pokusy o vtip a cigaretový kouř stoupající až někam k svatému Sarkandru. Zítra to bude ale úplně jiné, s jasným cílem, bez pochybností, den před školou a tak nějak vyspělejší, i když asi nechci.

Hlasuju proti!

Všem kritikům vycházejících z předčasných závěrů, svých dojmů a spletených pojmů, které pokládají za nadpozemsky přitažlivé, pravdu zvracející a nadčlověka vyjadřující; křičících svou myšlenku kolem sebe za doprovázejícího šumu nezájmu, tlačících své zájmy do uší a hlav jiných, poddajnějších a čistě náhodných jedinců. Těm takzvaně zajímavějším a sofistikovanějším z nás, kteří se takovými stali jen a pouze díky vlastnímu chtění, které nikdo nikam nezařadil, tudíž šance využili a do skupiny nad všechny ostatní se dostali poněkud nenápadně z vůle svojí a ničí jiné.
Všem pseudodepkařům, kteří sedí schouleni s tupým výrazem chtíc dát najevo svou mizérii a nepřízeň osudu, přičemž jejich duše nezávisle žije vesele a jen touží po pohledu jiných a obdivu. Hnusném obdivu, který má být založen na sympatiích vůči smutnému bližnímu našemu. Hustší pramen vlasů jakoby ledabyle spadlý a překrývající jak čelo tak jedno ze skelných očí má nejspíš vyjadřovat lhostejnost vůči všemu, všem a všemo.
Všem vystavovatelům svého spodního prádla na obdiv, vyžívajících se v předklánění, uklánění, zvedání náhodně spadlých předmětů a spoustě podobných aktivit účelově. Den za dnem pohled na zařezané kalhotky někde pod třetím žebrem zespodu unaví i ty nejotrlejší devianty. Jestli vám prádlo zavazí, tak ho nenoste! Bude to pro vás myslím pohodlnější než bolestivě odřezávat vaše prádlo, když přijdete domů.
Všem světoběžcům, kteří opovrhují vším co je místní, protože to je opravdu ale opravdu hnus. Jak můžeš jíst to máslo? Tenhle kečup? To by si řidič v ... nedovolil. Tady je to všechno na... Jen dostudovat, vypadnout a založit rodinu v ... Kteří vyprávějí nezáživné zážitky o jejich pobytu v demokratičtější zemi s pravidelností liché vteřiny na vašich digitálech. Kteří potajnu sundávají své tílko I love NYC! jen na noc a to pod peřinou.
Všem superegistům v tělech pošramocených stářím, nezdravou stravou a leností, kteří si vybíjejí svou přemíru inteligence v nerovném vztahu daném školním řádem. Vnucující své myšlenky a zážitky, které by z druhé strany nikdy přijaty nebyly. Vynucující si pozornost ne svou snahou ale násilím v rámci svých možností. Nepřijímající jakékoliv příčiny a důvody z druhé strany barikády, své prohřešky neobhajující, jen sebestředně vykřikují s jakou drzostí, že se to kdo ptá.

Zvláštní období

Všechno kolem se mění, překračuje hranice, dokončuje započaté a já jakoby stál uprostřed toho všeho, zmrazen v čase i prostoru. Jen tiše pozoruju, jak se to točí, šeptá, skáče, oslavuje, vymýšlí, smutní a opět zvedá hlavu. Sedmnáct a třičtvrtě či osmnáct. Not much of a difference. Spíš vůbec. Prožívám tradiční přechozenou angínu začátku podzimu, ale přesto je jiná. Našel jsem jednoho, kdo má úplně stejný potíže jako já. Bavili jsme se a tak nějak vyjadřovali, to co ten druhej má přesně na mysli, jen to zatím neřekl. Říká se tomu soul mates? Situace, který znáte do puntíku a asi to nebude jen tím, že jste oba štíři a strávili část dětství společně. Jenže to nějak nejde navázat a provázat s dnešní dobou. Ten čas mezi tím, odtažený a dlouhý, zavazí až příliš. Nakonec jsem z toho možná ještě více smutný než šťastný. Zatnout zuby a čekat na ten nádherný listopad, barevné cesty úterní a čtvrteční tmou domů, líné vstávání do studené samoty a objevování nečeho nového. Ve mně.

PS - tu máte nějakýho štíra - http://horoskopy.centrum.cz/znameni/zverokruh/stir/muz/

Běžné čtvrteční odpoledne

Hej pojď točit, hej! Dozvěděl jsem se přerývaným projevem od Anglií zocelené slečny. Běžet ze školy, běžet do centra Českých drah, běžet do knihovny, běžet domů, pomalinku se najíst, běžet na autobus, chvíli jen tak konverzovat a už se točí. Režisérky trpělivé, osamocený herec stydlivý, režisérky nervozní, herec bojácný. Skáče po pomníku LJUBAV ZA LJUBAV s hbitostí mladého daňka a křičí z plných plic verše přestrojen za moderního diktátora, buší se do srdce a rukama hází až se kolemjdoucí za břicho popadají.
A udělej ještě do toho ze tři surrealistický pohyby? volá ta s cigaretou
Myslíš, jako teplý? ozývá se překvapený herec
No třeba.
Tak to třeba vyšlo, i když nejspíš asi ne. Zapálená Davidoffka na uklidnění po konci napovídala hodně. I tak děkuji všem zúčastněným za krásnou zkušenost a doufám v úspěšné pokračování.


p.a. - Jsem moc mile překvapen stavem ankety, lépe řečeno množstvím hlasů, to je snad rekord, patnáct různých návštěvníků a návštěvnic odpovědělo na tak stupidní otázku. Mno chtělo by to za odměnu asi nějaký hlubší post, ale obávám se, že přijde až po Švýcarsku. Možná překvapím.

Mým národním čtenářům

Ceny letí nahoru a já si střežím svých posledních třicet korun v peněžence nahlodané chudobou, přesto na vás tu na blogu nevybalím ze pár obdelníků plných reklamy. Vydělávat na vás, je to poslední, co nějaká etika, jestli jí vůbec ještě někdo dodržuje, schvaluje.
Vy, kteří jste to tu drželi při životě a smyslu už předlouhých 700 dní a víc. Vy, kteří jste trpělivě četli všechny mé výtvory od těch nejubožejších až po tý méně nepovedené. Vy, kteří jste z donucení psali commenty a dělali mi radost. Vy, kteří jste mě povzbuzovali, i když jste to třeba nedávali najevo slovy. Vy, kteří jste věřili, že destrukce není lepší než překlenovací období plné literárního půstu. Vy, kteří jste dotlačili až sem. Vám, bych chtěl věnovat minutu křiku, obdivu a radosti nad Vaší existencí.

Díkyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy
yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy!

The music of one's body

Celkově znavené tělo a duše sedí na židli uprostřed nevelkého promítacího sálu, kde jsou skoro sami. Není to ani tak sál, jako předělaný pokoj. A ta duše s tělem ani tak nesedí na židli, jako spíš v ní klimbá. Zavrtí sebou a pokouší se nějak zahřát, zachumlá se tedy do své bundy ještě více a líně se pokouší zjistit, kolik času už od svítání uběhlo. Nebo spíše za jak dlouho svítat bude. Dvě. Září na ni změť světelných obrazců z promítacího plátna. Hlavní hrdina filmu, říkejme mu Červenáček, rozezní první tóny na křídle a duše sebou cukne a jen tak tak, že udrží rovnováhu. Násilně si rozevře víčka, připadá si jako v Mechanickém pomeranči, ale za pár minut toho rozhodně nelituje. Ty tóny zná. A ta píseň v její hlavě bude znít ještě dlouho do noci. Tím milým hlasem brouká Birds flying high... you know how I feel... Po necelé hodině se vyklopýtává ze sálu, hledá na nebi Vůz jakékoli velikosti a hlavou ji neustále zní směsice melodií, zážitků, útržků rozhovorů a tělesných pocitů, které nelze dát najevo.
O pár hodin dříve nevěřícně stojí, kouká a pusa se jí nenápadně rozevírá. Do ucha jí někdo šeptá:
Ta černoška je ale nádherná. Neskutečně skvělá.
Jo to je. A ten trumpetista má asi míň než já. A ta hudba je aaah. Nějaká rozvazující, povznášející, závislácká až heroinová. Slunce peče do hlav všech okolo. Plešatí jsou ve výhodě, někteří už také mají opálenou obnaženou lebku do tvaru jarmulky. Černoška však stále zpívá, kroutí pevným zadkem a usmívá se.
Duše otevírá okénko a křičí nahlas nápisy podél trati, až konečně zazní Welcome to Edinburgh! To byl taky nápad jet vlakem z Prahy až sem. NAštěstí už si ani nepamatuju, kdo, že s touto průlomovou myšlenkou přišel, možná proto, že se zrodila na jednom z našich drogových večírků. Prej, uvidíme všechno - krajinu, nebe, alunce, hvězdy, vlaky a hlavně sebe sami; budou nás bolet zadky, budeme mít deprese, budeme umírat a v tom tam přijedem. A ten koncert nás všechny postaví úplně do jinýho světa. Zase se zpátky do sebe zamilujem. Všichni tři. Potom jenom vystřízlivíme na břehu jezera a stopem do Londýna. To všechno jen kvůli ní.

Protože všichni umělci si to zaslouží. To, co v nás dřímá. Je potřeba to probudit a dát jim to najevo.

Dnes

jsem přišel a v internetovém prohlížeči zela tato stránka. Jsou to takové ty rady ženám od žen o mužích. Většinou vtipné, i když nechtíc. Třebas zacelí vaši prázdnou pětiminutovou sekvenci jinak nabitého odpoledne. Třeba taky ne. Tu je.

Polná 2008

Chce se mi druhý post tohoto blogu vymazat. Po dvou letech působí úplně jinak, než byl psán. Nebo jsem se jen já změnil. Arogantní text s nechutnými výstřelky by se hodil asi jen do jednoho časopisu. A to jsem měl připravené tak pěkné povídání. Teď nějak na něj nemám chuť. Kritizovat se zodpovědností, smyslem a nadhledem, to jsem chtěl, jenže teď jdu sám proti sobě před dvěma lety. Myslím, že jsem ještě více prozřel.
Letošní soustředění se nepodobalo žádnému předchozímu, i když proběhlo na stejném místě, ve stejném čase a s totožným programem. Jako když se díváte na každoroční nabídku televizních stanic ve vánočním čase a jeden rok si v půlce Mrazíka zapnete na dévédéčku Lynche.
Ležel jsem na posteli a věděl, že jsem ocejchovaný. Ročník 90 letos moc nezapadal. Spíš vůbec. Patnáctiletí kluci měli průměr 4 a čtvrt lahváče na den, čtrnáctileté slečny pak 158 mililitrů deodorantu ve spreji. Tímto nakyslým pivním oparem jsem se prodíral vstříc smutně ušlechtilé samotě, náročného hledání sama sebe, spřádání plánů na zářijové týdny, vkrádání se do hlav známých a zasazování satirických bodných ran stolně tenisovým nadějím.
Hrál si fakt dobře Radku, řekla mi po lehce exhibičním basketbalovém utkání velmi chlapecké slečna jménem Hana, která prý oplývá přítelem a na sobě měla čerstvě absolventské tričko.
Ty taky Radku, odvětil jsem. Zasmála se, ale po chvíli si to přebrala v hlavě a urazila se. Marně jsem se pak u stolku rozhodčích dožadoval o změnu jména našeho týmu na Jebáci.
Ty si ňákej divnej ne? Nehraješ s náma karty ani nic, pověděla mi jednou jiná slečna v prepubertálních letech. Pravda asi jsem působil jako konzervativní homosexuál se stálým přítelem. Možná jen proto, že všichni ostatní po něžnějším pohlaví pokukovali s chutěmi přesahujícími potřeby trávicího ústrojí. Ne že by se mi tato situace vyjímečně sterilního chlapce nelíbila, ale zvědavost mě přemohla a tak jsem jednoho večera zamířil do bájného pokoje číslo dva. Třásl jsem se asi jako na bálkoně Sportgrilu s jednou botou a nohou ve sněhu, ale rázně jsem zaklepal a vstoupil. Zasedl jsem k prestižnímu stolu a už ke mně letí první poznámka.
Ježišííííí, ozve se protáhlý dívčí hlásek, co to máš zase za tričko? Zkouším se nečervenat a vysvětluji význam obrázku obrácené kočky a nápisu, přidávám ještě obranu za tričko Kluci kde ste?
Uf tak to máme za sebou. Zkouším pozorovat situaci, ale ta se kriticky blíží nule. Asi to moc neovládám, ale někdy se přihodí, že mám velikou chuť tak nějak popohánět. Dřív za to mohl většinou Karibik. Exemplární příklad je asi z toho Sportgrilu a té druhé noci s lahví, která vysvětlila všechny Kubovy problémy. Snad si zasvěcení pamatují. Pak velká mezera a ta noc ve Skotsku, opět Karibik, oholená hruď, pokoušení pobavit dva spolubydlící, snad se podařilo, i když za závěrečné zpívání ze sprchy se asi omlouvám, ty texty jsem ale fakt lovil z hlavy! Pár povedenějších tanečních, i když tam hráli prim talentovanější. No a pak zase nic moc. Až možná ta poslední noc se Švýcary. I když to by asi zhodnotili nejspíš jen oni. Vše jsem si přehrál v hlavě a tak nějak mi těch nadějných nesmělých mileneckých párů bylo líto. První vtip sedl velmi, pár vtipných kreací a publikum bylo skoro moje.

Poslední večer vidím na chlapci smutný výraz. Ťuká do mobilu a nechce mi to dát přečíst. Přemlouvám ho a dozvídám se jak to chodí s moderními vztahy.
Jsme se včera večer na schodech domluvili, že to spolu zkusíme. Spala se mnou. Já ji nechci. Šahala mi na zadek. Pomůžeš mi?
Od čeho jinýho tady jsem kámo. Dyť je ti čtrnáct. Beru mobil do ruky a spřádám nějakou vyzrálou zprávu. Nevím jestli se povedla, ale doufám v to.
Jeden vztah vyřešen, to chce oslavit. přijeli dvě slečny na poslední večer. ta Lucka z druhého postu a všude máchá řidičákem. A ještě jedna, která chce moc jít tančit. Podvoluji se, dostávám razítko na předloktí, popíjím pivní a dozvídám se, že není normální, abych se nečesal a s rozcuchanýma vlasama vypadám strašně a že kluk nemůže jen čekat a nepřijít za tou holkou. Tyto řeči, hnusné pivo i berentzen, všude okolo punkerská společnost a nabroušení třicátníci plus krátká indispozice vyplývají v odsuzování sebe samého a zoufalé potřeby koupit si hřeben a přihlásit se do kursu Jak se stát tím správným hřebcem aneb Vaše klisna čeká na každém rohu. Střizlivění 6 hodinovou cestou vlakem není špatná věc. V mlhovině myšlenek ještě potkávám před Vaňkovkou Markétu. První možnost zahrát hřebce i když neučesaného alespoň na oko se nevyvedla. Zasmála se ale. Aspoň myslím, že to bylo mému vtipu. Ať už jsem doma. a večer ať už jsem u ní.

To je asi konec. Jdu se uklidnit a pustit si Fawlty Towers. Tolik jsem nenapsal už dlouho. Poslouchám Roisin Murphy a nemůžu se zbavit pocitu, že zahálím. U ní se kopalo asi nejlíp. A kopat ještě bude. Třeba to bude stát za to. Pak vás všechny pozvu. A naučím vás pít šampaňské z krompáče a nabírat kaviár lopatou.

PS - už to po sobě nezvládnu přečíst, věřím, že chyb je spousta, technickách i faktických ale ještě více věřím, že mi prominete. Vždyť já to nedělám pro sebe. Já jsem jen nosič vody. Nosič ryb ty vole.

Až vám bude dobře tu máte jeden nechutně dobrý klip - http://www.youtube.com/watch?v=990ctbFHAck

4 dny v nebi

Ti, co mě znají, asi tuší, že ke katolické víře moc respektu nemám. Přesto jsem tam poslední čtyři dny byl. A ještě to doznívá. Žádná pachuť po pivu při ranním probuzení do kocoviny. Asi se pořád vezu na vlně. A až se vrátím ze Švýcarska, započnu druhý rok osamělého bytí v tomto úžasném pokoji, dočkám se toho radostného úsměvu při rozbalení, pak to teprv všechno začne. Máme na co navázat. Aspoň doufám.

Ještě žiju

bez věšáku, plácačky a čepice. Jen to opravdu nejde všechno. Musím si vybrat. Virtuální svět nebo ten co vypadá opravdově. Poslední dva týdny prázdnin slibují snad lepší prožitky než doposud. Všem naději v ještě lepší rok. Ten co začíná na konci září.

To se tak někdy stane

Mám jet autobusem?
Ne já tě tam večer zavezu.
Celkem jsem se ptal třikrát. Samozřejmě, že nezavezl. Autobus plný lidí a citů pomalu drkotal k cíli. Chtěl jsem se ostříhat. Vracel jsem se s dvěma kusy spodního prádla v batohu a knížkou v ruce. Vlasy byly stejně dlouhé jako při odjezdu. A teď nevím, jestli je výsledek lepší než původní plán. Bylo mi jich totiž líto. Snad to ocení.

Strach

Právě se probudil. V ruce svíral propisku, kterou do noci psal ten milostný dopis. Ranní erekce vytvářela zajímavou vlnu na dece. Rád spává nahý s předmětem v ruce a tak to nebyla výjimečná situace. Oči ještě stále neotevřel a cítil velikou svobodu mysli. Nahmatal balíček s papírovými kapesníky pod polštářem, pečlivě jeden kapesník vyndal a vysmrkal se. Nadechl se a zakašlal. Zkusil to podruhé, ale opět jako by něco vykašlal a nos se zaplnil. Nevěnoval tomu pozornost a snažil se vzpomenout na ten erotický sen, co ho naplnil nad ránem. Odhrnul si vlasy z čela a jemnými výstupky na posledních článcích prstů pokračoval po tváři dolů k povyrostlým vousům na bradě a zpátky zavískal do vlasů. Otočil se a zabořil hlavu do polštáře. Zakašlal, vytáhl si další kapesník a otřel pot z tváře. Cítil, že mu po tváři stékají slzy. Hlava znatelně ztěžkla a byla neovladatelná. Sklouzávala ze strany na stranu, bouchala do zdi i do čela postele. Zbytkem těla házel v neurčitých intervalech, jakoby pod nátlakem hudby a velké láhve vodky. Houpavými pohyby se dostal až na kraj postele. Na chvíli se zastavil, jakoby přemýšlel a pak jediným pohybem překonal poslední překážku a spadl na zem. Z půldruhého metru. Otevřel oči, s velikým úsilím vstal a ledabyle si rozcuchal vlasy. Ze stolku sebral svůj telefon a pokoušel se ho zapnout. Ten dopis jí už musel přijít.
Kdy ho psal? Před týdnem? Nebo dnes? Poslal ho?
Otázky se mu linuly hlavou a on upadl opět na zem. Zatnul pěst a bezmocně bušil do dřevěné podlahy. Obě ruce pak na dlouhé vteřiny zasunul do vlasů. Snažil se vzpomenout, co se stalo včera a co se stane dnes. Otevřel po dlouhé době oči a viděl své pramínky vlasy. Zdálo se, že jsou mokré. Musel ven. Stihl ještě uchopit jeden z použitých kapesníku sebrat telefon ze země a vyplivnout sliny. Šel k potoku rychlým krokem a cestu si krátil zapínáním telefonu. Nešlo to a on jí musel zavolat. Nebo někomu. Potřeboval vědět, co se děje. Klekl si k tekoucí průzračné vodě a uviděl svůj odraz. Když zaostřil, spatřil spoustu krve linoucí se z úst, nosu, uší, očí, rozmazané po tváři, vpité do vlasů, tekoucí po hrudi a divoce tepající na břiše. Telefon se konečně zapnul a on vzrušeně vytočil její číslo. Pak se odbelhal zpět do chatky. Telefon ležel v louži krve a vyzváněl:"Tůůůt,...Tůůůt...Tůůůt... Miláčku, kde jseš? Halo? Copak se stalo? Ty se se mnou nebavíš? Já si pro tebe přijedu, jo? Měla jsem o tebe strach. Měla jsem strach, že si myslíš, že tě nemiluju, nebo že jsem na tebe zapomněla. Pojedem spolu domů jo? Řekni něco! Miláčku! Kdepak jsi? Halo?" Ležel v chatce na zemi. Na posteli byla spousta kapesníků potřísněných krví a čistá propiska. Bylo na ní vyryto zlatým písmem - Parker. Z druhé strany pak - vzdycky si ho preci chtel:-*

Odjezd idiota

Kde je nálada z minulé soboty a neděli? Proč se o ni nikdo nestaral, aby vydržela? Nezalíval, nehnojil, nekoukal láskyplně na ni. Protivnej, jsem to ale taky já. Tak si týden odpočiňte. Nebo možná víc, nevím, kdy se vrátím. I am not leaving on a jet plane...

How long is it gonna be before we show the sympathy?!

Zpívá zpěvačka Here a já vzpomínám. Trvá mi to většinou víc než dlouho. A stojí to pak vůbec za to?
Asi všichni ví, že nejsem ten, kterej prohazuje společenské věty a větičky s lidmi, které dobře nezná, jen aby rozšířil svou síť kontaktů. Připomněl mi to v neděli jeden sympatický kluk, kterého vlastně vůbec neznám, ale trošku mi hlodalo, jestli bych aspoň něco neměl říct. Zatvrzele jsem stál a dělal ten smaženej sýr. Ne, neřeknu.
Kruh těch, co nazývám Mými přáteli má asi o hodně menší poloměr než většiny ostatních. A jsou za to oni vůbec rádi? Asi ne, nebo si to ani neuvědomují. Možná proto, že po nich nic nechci a jen trpělivě čekám co budou chtít oni. A oni nic nechtějí, nikam jít, nic prožít a na mě útočí pravda o prázdném životě. Bojuji, jenže marně. Už to vypadalo nadějně, ale on mě zradil. Zavrtal jsem se do svého středu a myslel na to, že to asi nemá cenu. Má síť je křehká, titěrná a odsouzená k zániku. A samotáři to mají spočítané. Jako Pavel Liška v Návratu Idiota. Nebo příklad nad příklady, nejlepší z českých filmových charakterů všech dob. Jirka Macháček v Samotářích. Rozhodně ale nechci tvrdit, že sahám těmto lidem, byť jen po kotníky.
Nemá to východisko. Post ani realita. Proto prosím každou mouchu v mé síti o schovívavost a aktivitu, co potěší.
Jak zpívá Amanda Palmer z The Dresden Dolls v úžasné písni Mouse and the model - we're desperate. A to já nejsem.
Pointa či načrnutí budoucnosti? Asi jen ta hudba, film a Rudišův průvodce Berlínem. Kdy se tam dostanu? Až si najdu pevnou síť. To je pěknej závěr. Snad. A jestli ne, tak mi to odpusťte. Prosím. Mám to slovo rád. Přijde mi tak čistě české a vlídné.

Do you believe in coincidence?

Věříte v náhodu? Náhodné setkání, náhodná shoda, náhodná událost, co vám změní život. Nebo je vše naplánované dopředu?
Měli jsme dvě kočky Amálky. Nemáme ani jednu. Už.
První byla zlatá. Kouzelně přítulná. Modravé hluboké oči. Mám na kočky alergii dvakrát plus(ze tří možných). Na psy jen jedno plus. Možná proto jsem nikdy ke kočkám tu pravou cestu nenašel. Možná je to tím, že jsou takové individualistky. Možná je to tím, že jsem úplně stejný. Amálka měla necelej rok, když utekla. Nebo neutekla. Vlastně nevím. Prostě zmizela. Kočky se prý toulají, ale po třech měsících už bylo jasné, že se nevrátí. Nějak jsme se s tím smířili. Přece jen pořád jsme měli a máme toulavou Mínu. Do toho štěně Nela, takže všechno šlo rychleji zapomenout.
Druhá byla mourovatá. Ráda mi spala na břiše. Hnědavé pravdivé oči. Stala se symbolem celýho kopání. Kamarádila se s krompáči a lopatami ještě víc než já. Ajda už žárlila, když jsme si pořídili Mínu. Ještě víc, když přišla Nela. Novou Amálku tak trošku ignorovala. Nela ale ne, přece jen je ještě trochu štěně. Hráli si a všem nám vykouzlily na tvářích úsměv. Jen pozorovat Amálku jak šplhá po vistárii a pak visí dolů, skoro padá a přiběhne Nela a jakoby jí chtěla zachránit.
Sprchuji se a slyším bolestný křik. Mamka křičí. Vybíhám ven. Co se stalo? Pak jsem stichnul. Viděl jsem tu krvavou louži. Ne! Nenene! Jak se to stalo? Ne! Tati, Ajda, no, chňapla po Amálce. Motala se jí kolem misky víš? Myslím, že jí rozdrtila hlavu. Ona je tak malá a bezbranná. Ne Ajdo, cos to udělala?!?!
Ajda byla ten nejhodnější pes, kterýho jsem kdy poznal. Vím, že to nechtěla udělat. Jen ten blbej Pavlovův reflex.
Tu krvavou skvrnu jsem smýval já. Rozšířil jsem ji o svoje slzy. Vše šlo do trasy D. Jak zkurveně typické!
Nevěřím, že se to mělo stát.

Bloguju na vlastní náklady

Radost nad třítisíctým kolemjdoucím. Tu jsem chtěl vyjádřit. V této době, kdy se na vás valí media zdarma či za směšnou cenu, se tento úspěch stává ještě větším. Nevím, jestli vy všichni dohromady, mí věrní, jste již v rukou měli tři tisíce vydání deníku Metro či prestižního společenského časopisu neTOOLsekemně, ale ani mě to netrápí. Nicméně se můžete spolehnout, že tento blog bude, až do odvolání, zcela zdarma. Oddechl jsem si i já, protože peníze jsou jen starost. Krásnou slunečnou neděli všem co včera dokopali i poslední plánovanou trasu D. Tím jsme předstihli i Prahu. Vyjádření pana Béma očekávám zítřejší ráno.

Třikrát Alejandro González Iñárritu a další pochybnosti

Alejandro Gonzáles Iňarritu je mexický režisér a má ve zvyku se sejít s celým filmovým štábem před začátkem natáčení a vyhodit desítky poupat červených růží do vzduchu. Proč to říkám? Nebudu vás tlačit prostřednictvím nějakých recenzí do násilného sledování jeho trilogie, ale pokud byste měli zájem, info si najdete, první dva díly filmů pak u mě... Trailery máte na liště.

Zjistil jsem, že nesnáším postarší pány se sexistickými vtipy. Čekám v holickém řeznictví a přede mnou si jakýsi namachrovaný zbohatlík okolo 45 letokruhů kupuje devět kilo domácího kabanosu, z toho tři kila jsou prý pro sousedku. Milý pán řezník vše zváží, namarkuje a oznámí cenu. Pan sexista se ještě zeptá, kolik z té ceny je cena kabanosu pro sousedku, tudíž: Kolik mi dá sousedka? Pan řezník oznamuje: 340! Načež pan sexista hbytě odpovídá: Třistačtyřicetkrát mi sousedka dá? To mám na celej rok. Chochó! Nezasmál jsem se a pan sexista mě nazval junákem. Tak už to někdy chodí.

Deník ukrajinského kopáče

Rozhodl jsem se vám zprostředkovat pocity, dojmy a strasti života obyčejného dělníka.

Sobota

Dvacet hodin spánku po náročném týdnu se švýcarským nespavým studentem Carlem mi přišlo vhod. Slunce pražilo, ale nedělalo skoro žádný stín, z čehož jsem usoudil, že by mohlo být kolem poledne. Šel jsem ven. Na dvůr. Už předtím jsem věděl, že bude potřeba vykopat pár "děr", teprve teď ovšem mé představy dosáhly konkrétnějších kontur.
Čtyřicet široký, šedesát až osmedát hluboký, jo?
Jo! přikývl jsem. A kolik toho je?
Asi šedesát metrů.

Kopeme tři. Já, můj ukrajinský bratr a nějakej pán. Kdybych mohl přemýšlet, vymyslel bych asi, že to je otec, ale nechtěl jsem se zatěžovat. Vše jsem směřoval jen do té díry.

Je večer, cítím se fyzicky silný a mentálně velmi slabý. Už máme dvě trasy - A i B. Dělám béčko. Sám. Půjčili jsme si další krompáč. Mám radost.

Konec. Sundávám rukavice a nalézám dva puchýře na palcích o velikosti bonbonu Bon Pari černorybízového. Co s tím? Na jehlu se mi moc klepali ruce a krompáč, můj jediný kamarád, byl až venku.

Neděle

Trasy se spojily. Máme radost. Dnes je na programu těžší úsek a já cítím únavu ze včerejška. Jak je to možné? Prohlížím si tělo a důvod nenacházím.

Au. Borovice. Svinjuška. Sakra sakra. Dozvídám se, že v roce 2004 před vstupem ČR do EU nějací škarohlídové předpovídali, že český občan se stane Eurolopatou celé EU. Usmívám se a jsem spokojená Eurolopata. S nulovým platem. Ovšem v eurech.

Píše mi Carlo. Vzpomněl si šikula. Ještě aby ne, když já mu napsal první. Pravidlo kopání číslo jedna sice velí nepřemýšlet nad nikým a nad ničím, ale stejně vymýšlím co mu mám přivýst. Kromě piva, samozřejmě. K radostnému kopání nám hraje erární směsice Linkin Park, Kryštof a čehosi, co jsem raději ani neposlouchal.

Můj ukrajinský bratr se mi pokusil ukrást můj krompáč. Má zlost neznala mezí. Pronásledoval jsem ho trasou A, B i tou novou spojenou a nakonec jsem se ztratil. Na mém krompáči vítězoslavně ležela Amálka. Hm, když si slečna usmyslí, ani Ukrajinec nic nezmůže.

Už se chýlil večer a já umytý seděl a váhal. Táhlo mě to ven. Slunce tvořilo dlouhatánské stíny a já věděl kudy má vést trasa C. Královská trasa. Kdybych ji začal kopat teď, už mi ji nikdo nevezme. Vyskočil jsem ze židle a hnal se k nástrojům. Ten první zásah země krompáčem vám zůstane v paměti nadosmrti. Stejně jako první nadechnutí nebo první milování.

Pondělí

Jsme v tom už jen dva. Každej má svůj metr, lopatu i krompáč. Každej svýho štěstí strůjcem. Každej spokojenej.

Dělám na Céčku. Nikdo se mi ho neodvážil vzít. Brácha si to kutá na té prodloužené. Pod vzrostlým vousem se mu směji. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

PS - Zjistil jsem, že z toho týdne mám jedinou použitelnou fotku

Opožděný balík z Londýna

Sobota

Dnes už by mě asi ten milý Pákistánec v drogerii na Piccadilly Circus ani nepoznal, ale já si ho budu pamatovat ještě dlouho.

"en paun najy nan!" řekl potichu a pod knírkem jsem tušil nucený úsměv.
Do jeho ztrhané ruky jsem vložil dvoulibrovku, usmál jsem se, řekl že to je oukej a poprvé v životě jsem se cítil blbě za to, že jsem běloch. V igelitové tašce vyrobené ze stoprocentně recyklovatelných materiálu jsem ale držel své největší londýnské vítězství. Na Zelené krabičce svítil nápis Cold and Flu Relief. Čest britskému zdravotnictví, kam se hrabe Cefzil 500mg. Po třikrát větší dávce než byla ta povolená jsem se cítil trošku líp. Svaly, kosti i nervy povolily. Jako třešničku na dort mi Anežka koupila nezapomenutelně chutný Tesco toast. Vlastně to byly toasty dva. A ani nebyly typicky anglické. Možná proto byly tak dobré.

"Dík" prohodil jsem, vlepil jí pusu a ona věděla, že jsem opravdu šťastnej. Bylo už dávno po setmění a spadla na nás ta úžasná atmosféra liduprázdné noční ulice v liduplném velkoměstě, které právě teď patří jen nám. Šli jsme jen tak potichu a věděli jsme, že až přijdeme na hotel tak se budem milovat. Políbil jsem jí do vlasů a zatoužil spálit letenku, najít si místo jako číšník v kavárně a zůstat tu aspoň měsíc.

"Kdy už půjdem na to metro?" zeptala se chvějícím se hlasem.
"Nevím" sklopil jsem oči. Mám moc rád ty chvíle, kdy předstírám, že nevím kudy kam a jakoby náhodou dojdeme přesně tam kam máme a tehdy se jen tak mírně usměju a přivřu oči.
"No vidíš, jsme tu."

Neděle

Vzbudil jsem se zase dřív. Propláchl jsem si oči a v zrcadle jsem si uvědomil, že se opět usmívám. Moc dobře jsem se vyspal. Seděl jsem nahý na posteli v levé ruce řízek a v pravé dva Cold and Flu Relief. Ani nevím co jsem zajídal čím, každopádně mi bylo fajn. Znovu jsem si lehl a prohlížel London City Guide 2007. Dneska mě čekala tvrdá zkouška. Bál jsem se ji i vyslovit. Oxford street.

Po pár obchodech jsem pochopil, že slečna sama neumí vybrat krásné, dokonalé, příjemné a přitažlivé tričko. Chopil jsem se iniciativy a běhal mezi věšáky, černošskými prodavačkami a bělošskými nakupujícími jako šílený. Pak jsem vystával u kabinek a hodnotil. Za mnou se tvořila fronta londýnských paniček, které se domnívali, že je všude plno, a tak jsem se musel čas od času s vlídným úsměvem otočit a zakoktat: "You can go, I'm just waiting for my girlfriend." Ony se zasmály a s radostí utíkaly za závěs.

Najednou jsem ho uviděl a bylo mi vše jasné. To je Ono. Všechny požadavky splněny jen aby sedělo.

"Sedí?" zeptal jsem se zvědavě.
"No trošku přes záda to..." lítostivě oznamovala.
"Takže sedí, super, jdu ho zaplatit" skočil jsem jí vítězoslavně do řeči.

Sedmnáct liber za tolik radosti rozhodně stojí. Právě byl naplněn vrchol dnešního plánu a já se cítil hrdě. Víc než to. Chtělo se mi vykřičet všem českým mužům, že jsem to zvládl. Mýtus vyvrácen. Zavřel jsem oči a narazil do té paní. Radostí jsem se zapomněl omluvit, tak jsme radši rychle vběhli do Tube.

Pesáň 3 - Nedělní odpočinek - dialog Boha s klukem, později přichází Major Zeman - Oasis (+Chris Martin)- Live Forever

"Hej ty!
co tu stojíš pode mnou,
s hlavou svěšenou,
jak kdyby byl máj.
Jo ty!
dyť už přichází zas den,
je to zase ten,
co tě potopí hloub."

"Neser mě ty hlupáku,
vím že máš na to tu páku,
to že ti říkají Bože,
ve mně vyvolá jen COŽE?
Pak na mě ukážeš,
sbírat hnůj mi nakážeš,
budeme to dělat ale spolu!"

"Říkám hej ty!
já však nechci dnes smrdět
jako ty prdět,
nejsem přece Čoud!
Co ty?
nemáš tu už vůbec bejt,
hnůj čeká,
opřený máš tu vidle."

"Už jsem ti to přece řek,
že jsem se tě fakt nelek,
vem ty vidle ty hňupe,
začni kydat ty strupe.
Baroko je v prdeli,
budeš makat i v neděli!"

"V neděli se přece odpočívá!"

"Hej vy!
už toho tu nechte,
oni přistáli,
UFO, nekecám.
Jo vy,
vemte sebou ty vidle,
ať máme něco,
čím je zapíchnem!"

"Nech nás být ty majore,
kdo nakydá ten oře,
Já jen nechci pobožně,
tu zas sedět u rožně!
On sedává s papežem,
polívku jí jen nožem."

"V neděli se kurva odpočívá!"
(opakovat čtyřikrát)

"Kurva odpočívá!"
(až do bolavých hlasivek)

"Jsem Chris Martin, mám na zadku vytetovanýho Benedikta XVI. a moc vám děkuju za poslouchání tohoto protest-songu. Good Bye!"

odkaz na píseň v odkazech na boční liště...

Noční Latté - 2. část - Věra

"Marie. Její zadek. Nezabírá. Její pussy, fucking pussy. Nezabírá. Dál. Ludmila. Kozy. Lesklá černá košile, co měla včera na sobě. A černá podprsenka. A zadek v těsných džínách. Její kunda, fucking pussy. Zase nic. Zpátky. Rychle. Julie. Její lodičky. Sukně. Pussy. Určitě nosí podvazky. Alespoň někdy. Kvůli němu by si je vzala. Julie. Jo. Pojď na to. Dělej. Udělej si to. Její rty. Pussy. Udělej mi to. Je mokrá. Líbají se. Líže jí. Ona jeho. Honí mu ho. A pak zase nic. Fuck.
Tak znovu. Wayne se opře hlavou o dlaždičky. Marie. Ludmila. Julie. Marie. Ludmila. Julie. Pussy. Pussy. Fucking pussy. Fuck fuck fuck. Jde to pomalu. Ale jde to."

Toť úryvek z Potichu. Ta kniha, ale není o sexu, jak by se mohlo zdát.

Tak tohle je ta slavná Ostrava. Ferneta tu mají stejnýho jako všude. Cítím, jak se mi krásně dostává do hlavy. Z krku do břicha a zároveň stoupá, sublimuje když jsem v tom velkoměstě, rozlévá se do všech koutů a obepíná celý mozek, až ho chytí do své sítě a příjemně zmáčkne. Jo. To zbožňuju. Sedím vedle Rudy a nenápadně po něm koukám. Znám ho chvíli, ale nečím mě zaujal. A dost. Postava normální. Oči, vlasy, rty všechno tak nějak automatický, nevybočující z řady. Příliš vtipnej není. Charizma asi taky ne. Přesto mi přijde dokonalej. Nehledám přece průměr! Je takovej, vyrovnanej. Jenže stačí to? Určitě myslí na to, jak se s ním vyspím. Já taky. I když nechci. Si to představovat. Ten zpěvák, Švejďa, po mně nějak kouká. Nesnáším, když se po mně dívá chlap, co si o sobě myslí, že je mladej a sympatickej. Pohledy starých ožralů mi nevadí, ty mám ráda. Vždycky se ještě kousek nahnu, aby ten pohled do výstřihu měli ostřejší. Ale ty čerstvý třicátníky, co si myslí, že po nich toužím jen proto, že chci pořádnýho chlapa, co to umí v posteli, bych nejradši roztrhala na malinký kousky a pak je secvakla koněm.

Eternal sunshine of the spotless mind + Block Party

Film se pozná podle toho, že máte chuť se na něj podívat znovu. Za den, měsíc nebo 10 let. Ty ostatní jsou snímky.
Já dnes viděl film. Včera taky. Pod oběma je jako režisér podepsán jakýsi Michel Gondry.
Hrdě držím originál DVD disky obou filmů a mám pocit dobře odvedené práce. Umění je dobré podpořit. Aspoň občas. Sedět doma v křesle s šestimístnou cifrou na účtu umí každý. Nehledět na sebe, ale dělat něco pro ostatní i za cenu nedocenění nebo nepovšimnutí, umí však jen málokdo.
Nedoceněná essay není konec. Nedoceněná myšlenka není začátek.
Na stole je bordel. V mé hlavě ještě větší.

Honzo, přijď zas mezi nás! Té zášti, státního odporu a proradných Bláhů je tu víc než dost.

Major Zeman je kult. Žel komunistický. Propagandistický. Není však nad láskyplné pozorování vyšetřovacího umu kluků z Bartolomějské. Kdokoliv má zájem, nechť se přihlásí. Mám všech třicet dílů na zpropadených imperialistických DVD discích. Není to však snaha zbrzdit kolektivizaci naší večné socialistické republiky. Kdo neviděl Studnu či Mimikry, není pro mě demokratickým člověkem! Kdo nezná Honzovy vyšetřovací metody, je pro mě CSI-komerčním amatérem. Kdo by chtěl držet minutu ticha za tento blog, je pro mě vyvrhelem. Kdo mi dá inspiraci, je pro mě múzou. Kdo si myslí, že ví, co má dělat, je pro mě Hůb. Bůh totiž není. Ani v pohádkách. V Honzově duši už vůbec ne. Dnes vám přidám Pesáň. Ze soucitu nad sebou samým.

tu

Noční Latté - 1.část - Švejďa a Ruda

"Určitě budou dole vyholený. To mě bere." Egon se dlouze nadechl a pokračoval: "U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad petětřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct."
"Myslím, že jo."
"Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over."
"Ty seš vážně debil."
"Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky."
"Holub byl v Africe."


Toť citace z knihy Potichu by Jaroslav Rudiš, tento post je částí druhého dílu z trilogie Jaro hobluj - Noční latté - ??? kterou bych chtěl tohoto úžasného spisovatele a člověka uctít. Ne že by už umíral. Taky proto, že je jednou z čtyř hlavních postav příběhu. Inspirace - Jaroslav Rudiš, The Bombers, 23.4.2008, ...


"Alenka.. do říše divů... do říše divů chtěla by se podívat...," zpívám a kručí mi v břiše. Odřídil jsem celou cestu z Ostravy a ještě tu přijde tak málo lidí. Kurva. Dneska mám chuť. Nevím na co. Velkou. Nemůžu se dočkat, až skončíme tuhle písničku, odejdu dozadu a zapálím si, zavřu oči a budu v té skříni, s ní. Ucítím její horký dech a ona mou hořkou povahu. Políbím ji na horní ret a vyhrnu sukni. Přičichnu k ní, vím, že bude vonit jako vanilka, jako vanilka na mým schnitzlu a pak ji celou sním. Když se bude cukat, tak jí zazpívám a povolí. Musí povolit. Nejsem přece vyjukanej mladík. Jak tamten, co sedí uprostřed. Ale ta slečna vedle vypadá zajímavě. Usmívá se, asi na mě, mám se usmát? Asi ne, radši udělám ten vážnej pohled, jakože se moc snažím. Ležérní elegance. Švejďo pojď. Ta bude dneska tvoje. Jak dlouho už si nešoustal? Od babiččiných osmdesátin. Je to nechutný, ale na té oslavě jí to tak slušelo. Jasně, že ne babičce. Dneska to vyjde.

Ještě jsem si to ani moc neuvědomoval, protože se mi zatím mockrát nestalo, aby u mě spala slečna. Krásná. Vlastně ještě nikdy. Chci vědět, co si myslí. Abych byl ještě lepší než jsem. Nechtějí to, ale všichni chlapi? Jen slyšet hodnocení od holek. Byl jsem dobrej? Byl jsem lepší než on? Jakej jsem? Že se jim na to nevyserou. Bezcharakterní, chtiví, vnitřně ohavní, jasně čitelní a zrádní. Chlapi jsou jasná podrasa. Obdivuju každou holku na tomhle světě, že to s něma nějak vydrží, ať už na jakékoliv úrovni vztahu. Ve škole, doma, v posteli. A já jsem jedním z nich. Nejradši bych se schoval do své ulity a předstíral, že nejsem obyčejný slizký slimák jako všichni ostatní. Mám svou ulitu, takže jsem jinej. Jen, aby tu ulitu dneska Věra rozpoznala a ocenila. Doprdele, vždyť jsem úplně stejnej. Nic oceňovat nebude. Ať mi aspoň dá tu pusu. Jednu, ale velikou.

Menopauza

Vím, je tu nuda. Všechno přichystáno. Brzy bude k dostání. Prozatím nějaké zajímavé (pre)historické fota. Na boční liště.

London (vykulený) eye

Photo 1 - Přiznávám, někdy jsem až vtipně nefotogenický a když přitom o mě nikdo nejeví zájem, tak to takhle dopadá...

Photo 2 - Hoďte to do černobílé, nechte tam ty úžasná oblaka a máte druhý závěr Control - má maličkost s Annike uprostřed hustého deště Londýna 70.let. hraje tahle

Photo 3 - Toto se nazývá denní sen a přichází to velmi často. Doporučuji všem. Opět nefotogenická póza, která se stává jakousi tradicí - kyslík je potřeba.

23:57 Jeden pokoj v Holici

Vyšťaven, nasycen inspirací, hladový a klidný jdu usnout u filmu. -Snad byl Baumaxa a ostatní příjemné chvíle, zatímco jsem byl pryč, milé.

6:03 Letiště Praha

Připadám si jak tom hanks. Terminál. Juchů

Odjíždím, tak nám držte palce

I am leaving on a jet plane, I do not know when I will be back again... poslechněte si;)

Jaro hobluj

"Nedotýkali se. Leželi vedle sebe na posteli a dívali se do stropu. Za okny byla Praha, tma a ticho. Petr si zapálil poslední noční cigaretu." Z jeho čtení by se Renče radostí roztočily bambule. Odhodil patku tak, jak to umí jenom on a PJ Harvey. Měl příjemně medový hlas. A vůbec byl jakoby celej z medu - stylová mikina a nádherný boty, tajemný oči a sklenka v ruce, přirozený úsměv a úsměvná přirozenost. Bylo mi horko. Napila jsem se z lahváče a sundala svetr, vedle mě seděl Ruda a škrábal se na břichu. Byl fajn. Ten svetr. Promnula jsem si naúšnici a koukla na něj. Nos z profilu hodně vztyčený, brada propadlá, vlasy nic moc, ale ty rty docela ušly. No možná byly i krásný. Víc než příjemně mi zavibroval mobil v kalhotech. Peťa mi píše. Koukám na displej a radši párkrát zamrkám. 21:35 Vero, ja te asi miluju! Poprvé.

"Já si asi vezmu tu Milku. Hruškovou, máte?" Neměla a tvářila se u toho více než kysele. Usmál jsem se na ni a řekl, že jí to sluší. Šla za paní vedoucí a přinesla žraloka. Obrovského. Lekl jsem se a chtěl vyběhnout ven. Křičeli na mě, nemám to rád, tak jsem se vrátil. Žralok živej nebyl. Ani mrtvej. Asi metr a půl dlouhá paryba byla plná ledových čokolád. Jo to je asi lepší než ta hrušková Milka. Možná bude mít Věra radost. Pokud vůbec přijede.

Spal jsem a hlavou se bouchal do skla. Bočního. "Járo ty vole. Vzbuď se. Nebo to dneska neodehrajem. Si vyboucháš všechny vtipný myšlenky z hlavy a my bez tebe budem jen pochybná mlhová skupina. Das Nebelgroup." Otevřel jsem oči a ten příběh mi před nima pokračoval dál. Helsinky, Madrid, Mnichov, Jakub a Linda. Stránky nového románu se plní stejně jako se plní mé srdce. "Járo kurva!" Probral jsem se a román byl pryč. Doprdele, vždyť jsem to už měl. Jakoby mi přestřihly ty sluchátka. Najednou bez zvuku. Mute.

"A tak, Jack Juck, zas sednul za svůj trak. A tak, Jack Juck, řídil náklaďááák!" Zpívám si a prsty poklepávám na volantu. Tenhle náš, no vlastně jsem ho kupoval za svoje prachy, autokar miluju. Cítíte v něm sebemenší nerovnost, každej kopec i přejetou srnku. A co teprve v lesích? Autokar naříká, přemlouvá, ale já se nedám. Jsem pán v sedle, teda spíš sedadle. Dneska večer to bude špatný. Poznám to podle aut, co jedou přede mnou. Když před váma jede debil víc jak půl hodiny, mívám večer většinou chraplavej refrén. Když tam však jede dvě alba a víc, to pak večer čekám zakopnutí o kabely nebo vypískanej koncert. Popáté měním CD a on jede pořád před náma. Doprdele. Podívám se na Járu a on zase spí s tím jeho vyplazeným jazykem. Poslední týden je nějakej vlezlej. Pořád: "Švejďo promiň" a "Švejďo nechceš můj šnitzl?". Něco posral. Ještě ale nevím co. Zvolám na něho:"Járo ty vole vzbuď se kurva."

Pesáň 2 - New Dawn Fades - smolný flegmatik

Loudám se
a silně prší
holub na římse
to na mě pustil.

Mám to v očích
mám to v duši
silných mocí
je tu moc!

Stírám trus a míjím bál
díra v gatích jak jsem se bál.
Moc jsem se bál!

Zub se viklal já jen škubnul
celý patro jsem si rupnul.
Nemám zuby!

Řval jsem bolestí a brečel
padl jsem a pak klečel.

Prosil jsem ho tu o pomoc
on mi jen poslal tu nemoc.

Ruka mi spadla nechtěla vstát
slečnu bránit, nechtěl jsem se prát.

Jen spáááát!
Takhle si spát.
Nenechat se nasrat!

Spááááát.
V klidu si doma spát.
Hlavně se nenasrat!





A change of speed, a change of style.
A change of scene, with no regrets,
A chance to watch, admire the distance,
Still occupied, though you forget.
Different colours, different shades,
Over each mistakes were made.
I took the blame.
Directionless so plain to see,
A loaded gun wont set you free.
So you say.

Well share a drink and step outside,
An angry voice and one who cried,
well give you everything and more,
The strains too much, cant take much more.
Oh, Ive walked on water, run through fire,
Cant seem to feel it anymore.
It was me, waiting for me,
Hoping for something more,
Me, seeing me this time, hoping for something else.

Zkáza

Už vím! Vzpomněl jsem si, co se mi dnes zdálo. Věděl jsem, že to byl další z těch jiných, špatně normálních a negativních snů. Drkotal jsem se 19kou, kousal jablko, zpíval New dawn fades a marně se snažil přijít na ten sen. Až teď. Jako bych ho právě prosnil znovu. V pátek ráno mamka odjíždí. Daleko. Na dva týdny. Skoro. Jsme z toho všichni nervozní, ale příjemně.
Dlouhý let. Probuzení čtyř smutných očích téměř paralelní. Letuška hlásí výšku letu španělsky ale z vehementné gestikulace jde poznat, že za chvíli přistanou. Dominikánská republika - ráj na zemi. Hladké přistání, jenže místo průvodkyně tu na naše dvě hrdinky čeká tlupa dominikánských domorodců s obřím hrncem, v kterém si je uvaří. Já dostávám zprávu a vyrážíme na kole zachraňovat přes Atlantik. Nádherně osvobozující, doporučuji všem!

Nepodstatná čísla

Rád bych vyjádřil své díky za překonání hranice dvoutísíctého navštívení tohoto blogu, což například také znamená, že jste se konečně přehoupli přes deset navštívení denně. O tom bych před rokem a třičtvrtě (kdy byl blog založen) ani nesnil. Posty už se také blíží k dvoustovce a snad se je podaří nějak stabilizovat, i když tomu následující dny a týdny nejspíš nebudou přát.

Antiemo mikropříběh

Robert toužil být jiný, než je Robert stávající. Už to jméno. Teplé bylo. Robert měl rád zimu. Zasněžené kopce, které pozoroval z vlaku, v něm vyvolávaly radost. Ležet uprostřed sjezdovky nahý a pozorovat lyžařky, jak ho přeskakují. On se jen dívá. Se zavřenýma očima. A otevřenou pusou. Už to slyšel hodněkrát - "zavři pekárnu ňoumo!" - na prvním stupni, "teplouš a ještě tohle!" - druhý stupeň, "Pane Vacku, mohl byste prosím zavřít ústa, když mi nejste schopen odpovědět?" - na gymnáziu. Po třídenním intenzivním kurzu někdy v zimě už nemá problém. Teď je jaro a Magda má sukni. Sametově hnědou. Nádhernou. Miluje, když ji má na sobě, ale ona o tom neví. Neví o něm nic.
Magda si ho pořádně všimla, až když jí v šatně přivoněl k vlasům a pohladil po té hebké sukni. Lekla se a odběhla pryč. Dlouho o tom pak přemýšlela. Robert se jí zdál zvláštní, ale hlavně kouzelnej. Šla na autobus a bolel jí kotník. Levej. Poslouchala písničku Dead Souls a chtělo se jí spát. Natřela si rty Labellem a za ucho si šplíchla Armaniho.
Robert utíkal s jasnou vizí v hlavě. Sluchátko mu vypadávalo, ale i tak byla Shores of California úžasná. Otřel si čelo kapesníčkem a podíval se na hodinky. Bylo dvacetdva vteřin. Jeho šťastné číslo. Natřel si ruce olivovým krémem, až byly pěkně vláčné. Toma Taylora na krk a přidal do běhu.
Magda si četla jízdní řád a Robert jí neviděl. Uklouznul a Magdě padala sukně, tudíž se oba otočili a lekli se. Robert se zvedl, rychle k ní přišel, pohladil Magdu po tváři a prsty zavískal do vlasů. Přitiskl se k ní a políbil. Dlouze. Magda otevřela oči a s ledovým klidem mu vlepila facku. Pořádnou. Robert zavrávoval a šel domů. Byl spokojen.

Requiem for a dream

Poslední ze trojice "aprílových" filmů. Všechny tři byly obrovsky tíživé, příznačně dechberoucí a s neopakovatelnými závěry. Právě ty závěry vás ještě více zabořily do židle a nutily vás přebrat si to vše znovu a znovu.
Úžasné! A silně doporučuji každému, aby si tyto tři filmy dobře zapamatoval a při nejbližší příležitosti se na ně podíval.
Je to kult! Jeden nenápadný, pro znalé však o to cennější, druhý nastávající a třetí už dobře známý.
Requiem for a dream vypráví o čtveřici lidí, kteří chtějí naplnit své sny. Víc než kdokoliv jiný. Jejich nenaplnění ovšem u nich způsobí devastující následky. Posuďte sami...
Titulní melodie opět úžasná!

USA 90.let - sny - zklamání - abstinence - deprese - absolutno

Porod postů

s perem upřeným
v hlavě pobíhám
s pohledem spanilým
myšlenky sbírám

sním o desítce propletených
mám však jen jednu ubohou
v obrazech dost zmatených
krčí se mi tu u nohou

podám jí ruku, ona se chytne
začnu jí hladit, objímat, líbat
zamilován, mozek se mi vypne
v mysli hlasy - myšlenkou hýbat!

smysl se vytrácí pomalu,
sjíždím pořád víc vedle
tancujem kousek od sálu
zpíváme pod stíny jedle

měla to být povídka
je z toho sračka
jen špatná pohádka
co v knize se mačká

zklamán mačkám publish post
čekaje co vy na to
další prázdný bílý post
myšlenka nová - už se na to...

Dojemná versus dojící

"MilUju tUHLe píSničKu Hej Je uPlNě pRaVdIvá Hej ProSTě MIlUJu:-*" by HaNuLkAaAa
mno, co říct? Asi jen chytnout efko a pět tím krásným chraplákem:"Proklínáááám, ty tvoje úúústa proklínám, tvoje oči ledovýýý..."
http://youtube.com/watch?v=VF5uWNohvGA

Kouř z hořících Ianových ostatků se vznáší k oblakům a tóny k vám letí z daleké Anglie...
http://youtube.com/watch?v=0We9d5J3BLQ&feature=related

Anton Corbijn's CONTROL

Pár věcí mě zaskočilo. Kde jsou titulky??? Pro český bych daroval ledvinu, pro anglický i dvě. Nakonec jsem nekvalitní české sehnal.
Ian Curtis vám určitě někoho připomene. Vašeho otce v mladých letech, dědu, kamaráda, přímo vás ve snech... Prudce nedokonalý, zdánlivě černobílý a hluboce depresivní. Svým způsobem neodolatelný. Neschopný hlubšího citu. Zdatný pisálek. Špatný otec a ještě horší syn.
Proč byste na Control měli jít či ho legálně "pozřít" je podle mě fakt, že Anton Corbijn musel pozastavit svůj dům do hypotéky, aby vůbec na natáčení měl peníze. Výsledek rozhodně stojí za to!

základy rocku - joy division - Anglie 70.let - krásná hudba - vtipné scény - vrývající se příběh

Holická symbióza

S přivřenýma očima
jdu tou ranní tmou
lechtám vlasama hrošíma
v hlavě myšlenkou mou.

Nohy stojí a krk lupe
vidím ho a on mě ne
ježek s listím v puse dupe
jen tak kousek ode mne.

Nese to pro tu svou mladou
touží po ní nevnímá
že hned vedle jede Ladou
mladík stařík a rýma.

Zvláštní tahle symbióza holická
přeřvává se ježek s autem
ježek ikona to ryze antická
smete auto šachem matem.

Le scaphandre et le papillon - E - S - A - R - I - N - T - U - L - O - M - D - P - C - F - B - V - H - G - J - Q - Z - Y - X - K - W

Nejsem ani první ani poslední, kdo viděl tento film. Kdo si uvědomil, že život vůbec není o tělesné schránce, vyjadřování ani krásných očích. Kdo se styděl za svou ubohou duševní podstatu. Kdo zůstal přikovaný poslední písničkou. A kdo nechtěl jít domů.
Ten film ve vás vyvolá hněv. Hněv na nechápavé doktory, na vás samotného a na celý svět.
Jsem moc rád, že se tohoto námětu nechytil americký režisér, popřípadě celá produkce. Je v tom totiž obrovský rozdíl. Ten film vám zajede tak hluboko pod kůži, že toho na chvíli až litujete.
Obrovský zážitek je francouzština, která zde jen dokazuje, že je nejhezčím jazykem světa. Ty stále se opakující líbezné hlásky vynášené z úst krásné herečky působí neodolatelně.
Kamera je kapitolou sama pro sebe. Po chvíli začnete opravdu věřit, že jste levým okem Jeana-Do, i když vám váš mozek říká, že to není možné. Nenávidíte pracovníky telefonní společnosti a doktora se zjevným locked-in syndromem. Zavřete oči a proplouváte nádhernými představami za tónů - e, s, a, errr, i, en,...
Don't kiss me goodbye, baby...

Verše aprílové

A4

smutně vyplivuje papír

pomalu
zelený kelnatý tapír

dozadu
utíká hlavou kroutí

mírně
drbe se o proutí

svižně
utíká za svou tapířicí

láskyplně
chlemtá vodu výřící

žíznivě
vidí její stín

zmateně
má zas ten svůj splín

určitě
na ní - hýká, chorchtá křičí

líbezně
ona - že to je prej v...

má jinýho

Hovory Ros 2 - Perloočka - pokračování

Tvoje fotografie jsou známé po celé Olomouci. Stejná pozice, jiné náhrdelníky, ofinky, úsměvy. Je pravda, že se fotíš sama?
No jasně. Tys žádnou tu fotku neviděl, nebo co? Kdybys ji viděl, tak bys poznal, že se fotím sama, vždyť tam ta pravá ruka vždycky chybí - v ní je foťák.
Mno víš, oni mi v redakci zakázali se na ty fotky podívat. Jsou prý dost erotické. A mně ještě nebylo osmnáct...
Ale ty si bobek. Neřekla bych erotické. Spíš provokativní. Podívej se - mám je tu v mobilu.

chvíle pauzy, znatelný nárust oblasti mých kalhot pod páskem

Tady ležím na boku a rukou si přejíždím levé ňadro - však víš, to je to od srdce. Pak tu stojím a jen v kalhotkách a přes hrudník mám pytlík. Těch pytlíkových je víc. A mají největší úspěch, protože stačí, abys chlapovi naznačil linie, obrysy krku, okraj ňadra... a on se může zbláznit, aby viděl zbytek. Jenže tam přichází ten pytlík. On ti pak udělá, cokoliv budeš chtít. Je jak omámený. Smyslů zbavený. To je největší výhra všech žen, ten testoste rom!
Není to spíš testosteron?
Ale prosím tě. Dyť se podívej, taky ti houpl co?

dlouhá, ale sakra dlouhá trapná chvíle ticha a studu.

A víš co, mě štve? Jak si o sobě myslíš, že máš úžasný temný oči a přitom jsou dost ošklivý. Jako všechny chlapský oči. Nic neříkající. Ženský oči vůbec nezajimájí chlapečku! Ani jak ho máš velkýho. Oni chcou, abys je potom, co jim to jediný přání v posteli splníš, si lehl vedle nich, objal je, pohladil a šeptal pravdivý věty o tom, že je úžasná a hlavně úžasnější než ty, hodná - hodnější než ty! dobrá v posteli - lepší než ty! a ne, abys funěl a měl hlad.
Víš, ale já stejně ještě žádnou neměl.
Ona tě hledá! Tak nechoď naproti. Zůstaň v klidu stát a nech jí ať se vyjádří. Nepiš ji po nocích zbytečný zprávy, ona o tobě stejně přemýšlí. Nedávej jí první pusu, pozná, že ji chceš jen dostat. Nech to na ní chlapče! Všechno!

Zůstal jsem stát a zamyslel jsem. Přivřel oči a ona mě svrhla do trávy. Vášnivě líbala až sliny lítaly, křičela do ucha jestli mám na něco chuť a já si říkal, že bych radši zůstal panic!


P.A.: pokud se vám zdá post zmatený, věřte, že Perloočka je zmatená. A ty předchozí verše nejsou moje!

Lyrické útržky od Tobiáše Jirouse (Slova pro bílý papír)

Už mě serou

už mě serou
všichni ti co si vytvářej svoje mládí
chlastaj a vyráběj vzpomínky
který si připomenou
až chlastat moct nebudou
už mě serou
všichni co si myslej že vzdorujou
přitom jsou tam kde chtěli je mít
už mě serou
všechny rozervaný duše
geniální trosky
a znudění frajeři
už mě serou
a když to říkám - nechápou nic

Jako (úryvek)

to o čem přemýšlíš - žije
to co pojmenuješ - umírá

Post číslo stopadesát

Tento týden byl zvláštní. Jeden z nejzvláštnějších, který si dokážu vybavit. Asi proto jsem nic nenapsal. Z okolí mi našeptávají zprávy, které nečekám, ale měl bych. Pokud si myslíte, že na Hovorech Ros či Pesáni (obě s pořadovým číslem dvě) se nepracuje, tak máte pravdu. Nešlo to. Ale šlo! Otrávím vás počtem a (ne)kvalitou víkendových psaníček z dalekého východu. Léto v Laponsku ve mně ještě příjemně tepe a že jsem nic nedal najevo? Neměl jsem vyváženou auru. A vy, kdo jste představení nezhlédli, na něj jděte. A přečtěte si taky Potichu. I když to byste pak věděli, že pouze kopíruji. Tak si přečtěte básničku, třeba tu nějaká bude. A jděte na Closer! a taky na ten Skafandr a motýl. A čtěte časopisy, které čtou lidé se středoškolským vzděláním, jak říká Bambule. Podívejte se na 21 gramů a nemějte doma zbraň. Pohlaďte psa. I fenu. I dvě. Uspokojte koho jen můžete. A netvařte se důležitě. Kupte si místo koblihů Labello a místo kalhotek knížku. A teď jste na správné cestě být ta slečna z tramvaje, kterou nelze odmítnout. Nerámujte si svou fotku a kupte si před stůl rostlinu, která vám vykvete, když budete hodní. Na slečnu se nemračte a koukněte jí do očí. Jsou hezčí než ty čouhající kalhotky. A uvidí vás taky!

20:29

V mých očích nadějné posty zůstávají povětšinou smutně samy, bez commentu. Omlouvám se babičce, že jsem ji včera nevzal telefon, když mi chtěla popřát k svátku. Taky Anežce, za to Česko. A všem, které jsem nějak zklamal.

Nahlas - Pokud by sem náhodou pan Rudiš zabloudil, námět promine

Seděl a ani se nehnul. Taška sklouzávala z vedlejšího sedadla k jeho nohám. Rohatá čepice se dotýkala stropu. Sluchátka jakoby vrostlé do ní vyřvávali jen jemu. Zaujatě ťukal do mobilu zprávu. Ani si nevšiml, že mu z očí kapou slzy na zmrzlou tvář. Myslel na tu Zkrocenou horu, jak mu o ní říkala. V rozrušení ještě intenzivněji doťukal zprávu a chvíli přemýšlel, jestli ji má poslat. Otřel slzu, vzpomněl si na zlomenou nohu - nesmíš brečet! Stejně nic nezměníš. Zprávu vymazal. Přepl písničku, potřeboval Radiohead! Airbag, Electioneering, The Tourist...nevěděl. Fake Plastic Trees - PŘEHRÁT - hlasitost na maximum. Prohlédl si fotky, které ho uklidňovaly. Refrén. Zavřel oči a začal psát. Tahle nebyla tak osvobozující, upřímná a přesná. Ale to se nikdo nedozví. Odeslal a otevřel oči. Vystoupil. Hudba ho vyživovala, a tak znovu přivřel víčka.


Típla cigaretu. Ví, že to v práci nesmí. Zákaz má nalepený na dveřích od práce, okně v práci i doma na záchodě. Ale ona za to nemůže. Naučil ji to ten blbej Pepa. Ve čtrnácti. Prý to patří ke každému vztahu - zakouřit si. Poslechla a zapálila si Petru, ukradenou z máminy kabelky, zatímco na ni Pepa s rozepnutým poklopcem udiveně zíral. Ale to už je dávno. Teď je dospělá a na chlapy sere. Využít, zneužít, použité vyhodit. Zprávy jsou toho plné. Máma už to pochopila. štve ji sice, že nemůže mít dítě, ale k něčemu ta registrace byla. A Linda je dokonalá. Lepší než všichni chlapy dohromady. Často takhle v práci nahlas přemýšlela a zapomínala u toho otevírat a zavírat dveře. Však co, stejně ji to tu nebaví, jen něco pořádnýho najde, vypadne odsud. Doteď nechápe, proč otce poslechla a jezdí s tramvajema. Teď si pustíme, něco staršího, ale mimořádného. Jan Tříska a Mimořádná linka. Přesně pro tohle, to debilní rádio Wave poslouchala. A Jednu ruku milovala. Je to jeden z těch pondělních filmů u kterých usíná. Většinou kolem třicáté minuty a nad ránem pak chodívá DVDčko vypnout. Kulatý a zvláštní, zdá se mi svět! Zesílí volume, zpívá si a přivírá oči.


Stála na zastávce a smála se. Nic jinýho už jí nezbívalo. On ji nechal. Byl to debil. A už to bylo moc dlouhý. Půl roku a dost. Asi šukal s tou Martinou. Určitě. Prase! Chtěla ho ještě jednou políbit. Fuj, toho? Divila se sama sobě. Odplivla si a slina přistála na její nové Conversce. Doprdele! Zasmála se! Vytáhla iPoda - jen si něco poslechnout. Na protější zastávku přišla holka v růžové bundě. Otočila se a usmála se na ni. Martina. Hormony se jí valily rovnou do hlavy. Důsledně zamotala sluchátka, přiložila je k iPodu, pevně ho sevřela a s rozmachem ho po ní hodila. Přijížděla tramvaj. Nějaký, asi slepý, kluk přecházel z autobusu na tramvaj. Tramvaj necinkla. Kluk neměl hůl. Řidička kouřila. Kluk spal. Řidička spala. S neskutečnou tichostí spadl na koleje a s jakousi citlivostí ho tramvaj přejela. Nevykolejila. Stála tam a dívala se, jak řidička s cigaretou v ruce vybíhá z tramvaje pryč. Asi pro pomoc. Nebo spíš pomoct sobě?

Falešný a průhledný

jsi! Snad příště nebudu. Určitě. Méně v(y)měšování, rad, otázek, snahy a rozhledu. Určitě!

Pesáň 1 - Climbing up the wall - životadárná cesta

Jdu takhle sám zahalený tmou,
s hlavou zarytou v dlaních,
myslím jen na tu bývalou mou,
nahou na dřevěných sáních.

Klapalo to i ráda mě měla,
mývali jsme oba chuť.
Když se však pídivě ptala,
utíkal jsem jako rtuť.

Vezmeš si mě?
Já nevím!
Bude dítě mé?
Já nevím!
Jdi, nechceš mě!

Tak jsem docela rád odešel,
bez domova se potácel.
A když to vypadalo na nic,
spatřil jsem ji - 17? víc?

Přitočila se ke mně náhle,
jazykem rty své přejela,
princezna jedů tahle,
do mě semena nasela.

Budeš mě pít?
Já nevím!
Chceš ještě žít?
Já nevím!
Víš co, umřít!

Umři mi tu!
Umři mi tu!
Hnéééééd!


Originální text: I am the key to the lock in your house, that keeps your toys in the basement
And if you get too far inside, you'll only see my reflection
It's always best when the light is off, I am the pick in the ice
Do not cry out or hit the alarm, we're friends till we die

And either way you turn, I'll be there, open up your skull
I'll be there, climbing up the walls

It's always best when the light is off, it's always better on the outside
Fifteen blows to the back of my head, fifteen blows to your mind
So tuck the kids in safe tonight, shut the eyes in the cupboard
So not cry out or hit the alarm, you'll get the loneliest feeling

That either way you turn, I'll be there, open up your skull
I'll be there, climbing up the walls

Climb up the walls. climb up the walls

Nemocná

Před zrcadli tvých očí,
ta nemoc se točí.
Mlčíš a mně se řeč ztratila,
naše chvíle se jednou vrátila.

Klečím já i ty,
plamen hatí naše city.
Promlouvám mile i sladce
k tobě, dotýkám se hladce.

Cituji Nezvala přes Hálka,
jen láska, žádná válka.
Tvé rty se kroutí, v tváři chmur,
ani zlatá slípka, jen pobledlý kur.

Proč se trápíš, ničíš, příčíš?
Na mou marnost nezakřičíš.
Víš, jak být krásná, svůdná,
i milenci pijící tě do dna.

Nechci být ubohým z nich,
chci jen cítit hanbu jich,
až dopídí se tomu,
že jen já vyléčil tě tomu!

Pesimismus
to je hnus!

P.a. - řádky slabé. Vím sám.

Projev nad pustou loukou

Přečtěte si comment od Alishy k Rododendron, rododendron, rododendron - třeba se v něm najdete. Má pravdu. Takže dokud nenajdu nějaké serioznější téma k postum, které by nebylo založené jen na plodech mé hlavy, dáme reklamu.

Hovory Ros 2 - Perloočka - úvod

Na rozhovor mi nadšeně kývla. Chrlila ze sebe nápady, že to musíme udělat v letadle, nebo na pláži, ona bude mít růžové saténové šaty a já napíšu, jak to koresponduje s její duší. Věděl jsem, že budu jen jejím perem, ale kupodivu mi to nevadilo. Bylo to asi tou její povahou, stylem a myšlenkami. Nakonec jsem jí přemluvil, aby přijela do Holice. Netrpělivě jsem čekal celé dopoledne. Kolem osmé večer jsem jí šel otevřít. Zpoza vrátek jsem viděl jen tmavé obrysy, když v tom se zablesklo a já úlekem uskočil dva kroky zpět. Ona opravdu měla jen jedno oko!

Dddobrrý večččerr! Paní, eh teda slečno, vlastně mladá paní.
Ujasníme si to předem, seš v pohodě ohledně toho oka? Ty seš Pavel?
Jo v pohodě, no spíš Ráďa, kdybych mohl poprosit.
Hm R - Had se kolem tyče točí,
sirény vstříc ohni:"Hoří, hoří!"
Z hadic tlusté proudy močí,
zachráněných lístků k moři.
Jo, začíná to na R. Půjdem se projít, jestli vám, ti to nevadí tady na holické pole:)
"Půjdeme se projít, až usnou děti, nejdál kam se dá dojít, na třetí světelnou"...lalala
Ta je od Mňágy že? Dnes jsem na ně měl jít...No tak teda jak se cítíte?
Vždyť tě to nezajímá, já ti radši povím, jak to bylo s tím okem. Mám, teda měla jsem přítele. Barnabáš se jmenoval. Byli jsme spolu asi rok, když jsme se pohádali a já jsem ho pak zákeřně ale jemně, při zdánlivém usmíření kousla do ucha. A on z toho dělal šílenou vědu. Tak jsem mu pouštěla video s Mikem Tysonem a dokazovala, že to nic nebylo, jenže on s tím pořád jezdil na vyšetření do nemocnic, k specialistům a pochybným léčitelům. Zhoršilo se to a týden na to umřel. Oplakala jsem ho, hrob mu uklízím, ale čas plynul a tak jsem měla Tondu, taky asi rok. Znovu jsme se pohádali na dlouho. Když jsme po tom měli po dlouhé době první sex, Tonda mě nechtěně píchl prstem do oka. A nastala totožná situace jak u Barnabáše, jen s tím rozdílem, že odebrání oka mi zachránilo život.
To je teda hrozné. Teď aby se bál další muž, co s vámi bude rok, je na řadě cheche:)

Na vysvětlenou, nepochopenou, schovávanou a další hry

Tak tedy - post 41 nejlepších filmů všech dob - je čistá improvizace, jediným jeho původním záměrem bylo sdělit vám správné odpovědi anket již v názvu - tudíž 41 antibiotik a zároveň mé hodnocení Pulp Fiction - to že se rozrostl do dalších oblastí je jen díky vám, mí nechápaví:-*

Sázíte růže pod duby? Já moc rád!

Before Departure

Alča má Gabriel, Anežka High hopes, Áňa nejspíš Strawberry fields a tak dál. Já mám tuhle. Není to jen chvilkové opojení. Žádnou Biene Maju, ale každý kdo si to přečte a bude zítra ještě v pohodě má povinnost mi ji nechat zahrát. Není dokonalá, jak ty vaše. Spousta lidí nad ní určitě ohrne nos. Hodně míst je nedotažených, nedodělaných. Na první poslech nezajímavá, nudná, nenápadná. Když k ní špatně přistoupíte, ničím vás příjemně nepřekvapí. Pár z vás, když se ji dostanete pod kůži, třeba objeví něco, co ostatní vidět nemohou. Nejspíš si moc fandím, ale tak nějak vidím sebe. Video z nepochopitelných důvodů není a tak aspoň takto.

2:09 - 2:25 - když si pustíte hodně nahlas a procházíte holickou večerní krajinou, znavení a prožívajíc každou chvíli třikrát více vás donutí zastavit se a zakřičet si s Polly

Farewell my friends
Farewell my dear ones
Farewell this world
Forgive my weakness

Goodbye my friends
Goodbye to evening parties
Remember me
In the spring

To work for your bread
Soon you must leave
Remember your family
Work for your children

I don't need much
And the older I become
I realize
My friendships

Lord carry me over
Any course of distance
Any cause of sorrow

My friends that last
Will dance one more time
With me
I don't need much
This I need

Rododendron, rododendron, rododendron!

Náznaky, nedotažené věty a poloverbalizované myšlenky jsou fajn, ale když je pak nikdo nezachytí, ani to prakticky nejde, jste z toho trošku posmutnělí. Aspoň, že je víte vy a v mysli si je dotáhnete.

V předchozích dílech jste pochopili:
Večírek v domě naproti ložnice svatého Sarkandra poklidně ubíhá. Nejmenovaná (zatím nevíme proč) slečna v letech předdospěláckých civí na obraz. Je na prahu a neví co se svým životem. Bojí se odpovědnosti a nudí jí závislost (na rodičích, Bohu, autobusu - dosaďte si co chcete). Do její hlavy nám autor nechá nahlédnout až v závěru a moc toho není. Milan oproti tomu se zdá býti nezajímavějším typem sedmnáctiletého mladíka. Panice s třepotavými zkušenostmi z internetu. Slečna působí odhodlaně a nedává znát svou vnitřní nerozhodnost. Děj nevalný, za zmínku snad jen stojí představení ve sněhu a paralelní probouzení se sněním. Zlomový moment čekáme. Nudné možná proto, že se zde vyskytuje až mnoho jakýchsi neznámých symbolů a přirovnání. Autor nám vůbec nedává možnost poznat koho tím a tím parafrázuje či zpodobňuje. Možná tušíme, že skutečná slečna nechce dítě a skutečný Milan Prší, prší nemusí. Je nám jasné, že slečna i Milan musí být dvě postavy z onoho Pátku. Které však?

Hovory Ros 1 - promo

Sešli jsme se v kavárně pro vyšší společnost. S kamenným výrazem si objednala vídeňskou kávu s pěti rozinkami, pivo tmavé a jahodový košíček. Já, v očích všech místních jako jasný sociální případ, pošeptal vrchnímu, že presso bez mlíka a cukru by bylo fajn. Chtěl jsem to mít rychle za sebou a tak jsem zbrkle zapnul diktafon.

Eeeeh, echm, zkouška - raz, dva tři.
Tak tedy já vás ani nepředstavím, to tam pak až napíšu jo?
Srrrrk, napiš si tam chlapče co chceš, já jsem slavná i bez tebe.
Vy máte přítele, že?
(Tvář ponořená do pivní pěny jasně přikývla)
Jméno prozradíte?
Chocho, chlapečku, ty žárlíš?
Neodbíhejte od otázek prosím. Jméno neprozradíte, respektuji to, máme půlku února, jak jste oslavili svátek svatého Valentýna?
Mno, tak k tomu mám zajímavou historku (energicky se posadí a celá se rozzáří, odkládá z pravé ruky půllitr piva a z levé okousnutý košíček zpět na stůl). Víš můj přítel je evangelík a tak jsme se rozhodli, že oslavíme svatou Ljubu, znáš ten svátek viď. V starém gruzijském nářečí, které používal pravoslavný biskup Achmed Achmedovič Husajnovskij, totiž Ljuba znamená, och(červená se), koch, hoch, choch(viditelně se červená, asi se velmi stydí), chchpfffchch(je úplně rudá a teď jsem to pochopil, ona se dusí, dávám první pomoc, neboli vnořím svou ruku do krku, vyndávám spálenou část košíčku a můžeme směle pokračovat), znamená to totiž pohlavní akt. Přišlo nám to milé. Jistěže jsme to jaksepatří oslavili. A dárky nejsou potřeba!
Zajímavé. To příště navrhnu své internetové přítelkyni zuzik..58k. Bude jistě ráda. Čtete noviny?
(zaneprázděná košíčkem a kávou)
Předpokládejme tedy, že ano, neznepokujují vas rostoucí ceny, nestabilita české politické scény a smějíci se prezident Vašek k tomu?
Víš šmudlo, já říkám jasně - jedině Honza! Znám spoustu Honzů a ještě mě žádnej nezklamal. A to vám tady klidně podepíšu! Honza Havelka, zlatej kluk z dětství, Honza Pírko, má letní láska (s širokým úsměvem), Johny John - já byla v Anglii, vlastně je to můj druhý domov a tam byl Johny John, pořádnej chlap s pořádným co to uměl pořádně. No a Vašek žádnej. Chápeš?
Ano jistě, ceny vás zřejmě netíží, vypadáte finančně zajištěná...?
To mě dokáže nasrat, pardon, ale fakt nasrat brouku(dodává šeptem). Mám ráda boty. Boty dělaj člověka, jak říkal John Werich, ten američan, asis o něm slyšel. No a jdu si takhle koupit nový tkaničky, protože kdo nemění jendou týdně tkaničky je u mě prase! Co ty zlato, jak dlouho je máš?
S dovolením bych zůstal u pokládání otázek já. Tak snad poslední otázka, co plánujete na dnešní večer?
No asi někam zachla... na zábavu. Teď jsem si vzpomněla kanče, ještě mě vždycky naserou ty kokosový podprsenky, znáš to? Nesnáším je, když s ní třeba večer jdu a pak přijdu domů, prsa celý zmuchlaný, zmačkaný, rozškrabaný, zapařený.. dokážeš si to představit? (vyhrnuje tričko a chce mi to demonstrovat, vypínám diktafon, rozlívám presso a utíkám pryč)

Středeční křižovatka - kdo nemočí se mnou, močí proti mně

Tak se ukažte!

Zastávka první

a pak druhá

Zátiší dnešního večera s potřebnou dávkou sobecké parodie

41 nejlepších filmů všech dob!

1 - Pro někoho zvláštní, ale je to tak.
2 - Škoda jen, že v té červené obálce není pravda.
3 - Máte pocit, že vám někdy někdo lezl až moc do... trička?
4 - Chtělo by to na blogu změnu?
5 - Chtělo!
6 - Rozrůst bloggerský tým?
7 - Změnit vizuální podobu?
8 - Zdá se vám blog moc emo?
9 - Nebo třeba zavést hitparádu nějakého místního svrabu a nazvat ji TOP 5 Apetit Mattoni Centropen neTOOLsekemně?
10 - Dokončit spoustu rozepsané práce?
11 - Napsat konečně po dlouhé době nějaký příjemný post?
12 - Najít přes Poštu pro tebe ztracené a opuštěné boty?
13 - A bundu?!
14 - Mou milovanou...
15 - Těšit se na noc?
16 - Přestat se vymlouvat a zvednout ten telefon, když mi Zedňa volá?
17 - Navléct si rukavice latexové chirurgické a udělat pěknou fotku?
18 - V pátek to bylo zajímavé, vyprodané Účko, mrňavý Jablonský a nepřitažlivá pomocnice kouzelníka.
19 - A toho jídla:
20 - Kuřecí nožičky uzené.
21 - Pečené.
22 - Řízky.
23 - A toho pití.
24 - Nealko.
25 - Poloalko.
26 - Superalko.
27 - Poté setkání s moderátory plesu a já zlobil méně než po plese minulém.
28 - Úspěch?
29 - Spíš ta zodpovědná a úspěšná cesta skrz krk Olomouce.
30 - Ty rukavice nejsou příjemné!
31 - Blbě se v nich píše.
32 - Tento post si nezaslouží být zkažen rádoby chytrými žvásti typu - proč se něco nemůže podařit i když moc moc chci?
33 - Proč se to teda nemůže podařit?
34 - Já vážně chci.
35 - A moc!
36 - Mami!
37 - Dost filologie a teď vážně.
38 - Mám pocit, že zítra na cestě domů, mě v 16:25 na zrádném přechodu dělícím dva světy o kterém jsem už kdysi psal srazí náklaďák.
39 - Ale pšššt.
40 - Prosil bych novou hrobku, skromnou, s diamantovým, fosforeskujícím písmem.
41 - A zahrát tuhle!

Večerní sebereflexe

Atmosféru navodí krásná píseň (Sobecký Názor Bloggera), jejíž začátek je přímo stvořený pro melodii volání někoho sympatického. Písnička Strawberry (Let me stay little longer...in this sacred time...).

O rozpadu své tělesné schránky se z obavy o vás raději zmiňovat nebudu. Vám všem jistě velmi známá a záhadná situace současně začíná lézt do krku. A když vám nějaká s prominutím svině vleze do krku, nejeden doktor si na vás může vylámat hned tři zlaté zuby. Je jedno jak veliké ego či alter ego má. Hnilobný parazit (ať už MUDr. nebo váš krční kamarád) je permanetně nasrátý. A když je někdo nespokojený potažmo ještě hůř, pak začne dělat problémy. Příčina (nekvalitní sex, děravé ponožky, nevěrná nanodružka, rozplizlá molekula RNA,..) je už samotnému parazitu neznámá. Přec trápí vás dál a dál. Se zatajeným dechem doufáte v příchod agresivního komanda z řad vašich nejbližších, když Mach s Šebestovou jsou po smrti. Zprávy, že Blahušová je na chatě, Chlápková randí ve snové krajině plné tůněk, rybníčků, močálů a podobného bahna, Indrová má napuchlej kotník, Kvapil skáče přes lavečky v parku a dělá bordel, Macková je ve vazbě za přehnanou sebeobranu, Pavelka je "zýs" na lyžovačce v západním Rakousku, Pruckové domluvila strana operaci Will ve Velké Británii, Svobodová uvízla v depu v jíčínce a Šlegrová se už tři hodiny marně snaží dát koš a správce ji nemůže dostat z haly, vás ani nezaskočí. A tak jste na to sami. Nejde ani tak o to překonat bolest či nepohodlí, jde o to překonat ten nutkavý pocit, že se na vás všichni ale všichni ... Jo ti slušnější se ptají jak je a blablabla ale stejně tam cítíte (jak by řekl pan Polášek) takové to PI*O.

Myšlenky na smrt už vás ani neděsí. Návrat do školy je vám k smíchu. Život na volné noze se zdá býti přijatelnou alternativou k sekundárnímu potažmo terciálnímu studiu. Pár dní s razítkem do ruky na brigádu, pak zasloužený odpočinek plný četby náročné i méně(Fanzův Schloss + Jackův On the road - slabošsky v češtine pane profesore Fousatý), filmů kultovních i romantických("Já jsem Uši... a ty si až po uši v ho*nech" + "Od doby kdy jsi na mě pohlédla a usmála se, jsem jiným člověkem" - to ti tak věříme chlapáku), jídel povedených i hnusných(sépiové kroužky s hranolkami made by me jsem raději vynechal) vás uspokojí více než jednička od pí doktor Adamíkové, to mi věřte. I kdyby byla veliká.

Pan ministr Langer (který má poslaneckou kancelář ve stejném domě kam se chodím stříhat) řekl panu ministru Bursíkovi při volbě prezidenta: "Ty si s něma Martine normálně vytíráš prdel. Ne opravdu si s něma všema vytíráš prdel!"

A tak vám všem přeji, abyste nebyli dalším třívrstvým růžovým útržkem toaletního papíru Zewa extra soft pana ministra!

PS: Pokud se vám post zdá příliš agresivní, útočný či kritický, tak ho nečtěte.
PS2: Pokud chcete mlčet, mlčte.
PS3: Jakékoliv přání, dotaz či zmínka vítány.

Julínek a podobný svrab české politiky

Prezidentská (ne)volba z velké části zhlédnuta. Zpravodajské deníky přečteny. Dědovy názory vyslechnuty. Vyjádřit se je zbytečné a nechutné.

Jen by mě zajímalo, jak je možné, aby ve stotisícovém městě nebyla ani jedna jediná lékárna otevřená v sobotu kolem desáté hodiny večerní? Jak je možné, že ve Fakultní nemocnici Olomouc je najít oddělení pohotovosti stejně obtížné jako přesvědčit měšťáky, že Holice není vesnice? Jak je možné, že po zaplacení devadesátikorunového poplatku na mě doktor vztekle řve, co si dovoluji přijít na pohotovost v deset hodin večer?

Jsem příznivcem zavedení regulačních poplatků, ale očekával bych jakési zprofesionalizovaní zdravotnické péče, aspoň v tak velké nemocnici jakou olomoucká fakultní jistě je. Jenže to by asi pánové v nepadnoucích oblecích museli některou zkušenost z každodenního života mít.

Pan doktor mi řekl, že mám napsat panu ministrovi dopis, aby něco z onou situací žádné pohotovostní lékárny udělal. Kdyby byl pan doktor v havlovských kraťasích příjemnější, asi bych to zvážil.