Nahlas - Pokud by sem náhodou pan Rudiš zabloudil, námět promine

Seděl a ani se nehnul. Taška sklouzávala z vedlejšího sedadla k jeho nohám. Rohatá čepice se dotýkala stropu. Sluchátka jakoby vrostlé do ní vyřvávali jen jemu. Zaujatě ťukal do mobilu zprávu. Ani si nevšiml, že mu z očí kapou slzy na zmrzlou tvář. Myslel na tu Zkrocenou horu, jak mu o ní říkala. V rozrušení ještě intenzivněji doťukal zprávu a chvíli přemýšlel, jestli ji má poslat. Otřel slzu, vzpomněl si na zlomenou nohu - nesmíš brečet! Stejně nic nezměníš. Zprávu vymazal. Přepl písničku, potřeboval Radiohead! Airbag, Electioneering, The Tourist...nevěděl. Fake Plastic Trees - PŘEHRÁT - hlasitost na maximum. Prohlédl si fotky, které ho uklidňovaly. Refrén. Zavřel oči a začal psát. Tahle nebyla tak osvobozující, upřímná a přesná. Ale to se nikdo nedozví. Odeslal a otevřel oči. Vystoupil. Hudba ho vyživovala, a tak znovu přivřel víčka.


Típla cigaretu. Ví, že to v práci nesmí. Zákaz má nalepený na dveřích od práce, okně v práci i doma na záchodě. Ale ona za to nemůže. Naučil ji to ten blbej Pepa. Ve čtrnácti. Prý to patří ke každému vztahu - zakouřit si. Poslechla a zapálila si Petru, ukradenou z máminy kabelky, zatímco na ni Pepa s rozepnutým poklopcem udiveně zíral. Ale to už je dávno. Teď je dospělá a na chlapy sere. Využít, zneužít, použité vyhodit. Zprávy jsou toho plné. Máma už to pochopila. štve ji sice, že nemůže mít dítě, ale k něčemu ta registrace byla. A Linda je dokonalá. Lepší než všichni chlapy dohromady. Často takhle v práci nahlas přemýšlela a zapomínala u toho otevírat a zavírat dveře. Však co, stejně ji to tu nebaví, jen něco pořádnýho najde, vypadne odsud. Doteď nechápe, proč otce poslechla a jezdí s tramvajema. Teď si pustíme, něco staršího, ale mimořádného. Jan Tříska a Mimořádná linka. Přesně pro tohle, to debilní rádio Wave poslouchala. A Jednu ruku milovala. Je to jeden z těch pondělních filmů u kterých usíná. Většinou kolem třicáté minuty a nad ránem pak chodívá DVDčko vypnout. Kulatý a zvláštní, zdá se mi svět! Zesílí volume, zpívá si a přivírá oči.


Stála na zastávce a smála se. Nic jinýho už jí nezbívalo. On ji nechal. Byl to debil. A už to bylo moc dlouhý. Půl roku a dost. Asi šukal s tou Martinou. Určitě. Prase! Chtěla ho ještě jednou políbit. Fuj, toho? Divila se sama sobě. Odplivla si a slina přistála na její nové Conversce. Doprdele! Zasmála se! Vytáhla iPoda - jen si něco poslechnout. Na protější zastávku přišla holka v růžové bundě. Otočila se a usmála se na ni. Martina. Hormony se jí valily rovnou do hlavy. Důsledně zamotala sluchátka, přiložila je k iPodu, pevně ho sevřela a s rozmachem ho po ní hodila. Přijížděla tramvaj. Nějaký, asi slepý, kluk přecházel z autobusu na tramvaj. Tramvaj necinkla. Kluk neměl hůl. Řidička kouřila. Kluk spal. Řidička spala. S neskutečnou tichostí spadl na koleje a s jakousi citlivostí ho tramvaj přejela. Nevykolejila. Stála tam a dívala se, jak řidička s cigaretou v ruce vybíhá z tramvaje pryč. Asi pro pomoc. Nebo spíš pomoct sobě?