Neměla si dnes brát tu béžovou sukni. Měla ještě spát a propadat se do snové propasti. Poslouchat jak pavouci spřádají své sítě. Ty sítě, které vás propojují s ostatními. Ať chcete nebo ne. Padat ještě níž, až tam, kde není žádné světlo ani hluk. Okolí vnímáte pouze hmatem. Tělo se vám klepe při pomyšlení, na co byste mohli sáhnout. Ze všeho nejvíc toužíte otevřít oči, ale víčka jsou nepřekonatelně těžká. Jakoby na nich seděli tvrdohlaví obři. Přemlouvat, svádět, zápasit - vše marné. Ještě chvíli se pokouší bojovat s umanutými obry, když ji zachytí háček chladu a táhne vší silou zpět k hladině. Zpět k vědomí. Zpět do pavoučí sítě reality. Líbila se mu. Ta sukně. Aspoň jí to jednou řekl. Vlastně napsal. Krásně, poeticky ač bez veršů. Co jí chce teď, když jí tak narychlo volal? Přijela, i když to měla vlakem a hromadnou dopravou více než tři hodiny cesty. Zněl totiž docela rozrušeně. Na ICQ. Snad se mu nic nestalo. Ujišťovala se. Ledový vítr však nepozorovaně proudil vstříc teplu lidského těla. Omotával se kolem noh jako slizský had a neústupně stoupal pod sukní vzhůru. Otřásla se. Ještě jedna písnička a už bude konečná.
Přejel jazykem po svých důkladně vyčištěných zubech. Z obou stran. Dodalo mu to pocit jistoty. Už od své první návštěvy zubního lékaře věděl, že péče o chrup bude jeden z jeho životních pilířů. Možná to způsobil ten roztomilý model běleskvoucíchse zubů v čekárně. Spíš ale výstřih sestřičky. Musel to udělat. Nemiloval ji. Pro ni byl vysněným princem na bílém koni, i když koně nesnášel. Byli velcí, smrděli a lítaly kolem nich mouchy. Ona by pro něj udělala cokoliv na světě a hlavně to pro něj dělala. Přišlo mu to tak. Její rodina jej zbožňovala. Zahrnovala jej dárky, plnila mu přání, o nichž ani netušil, že je má, než se mu splnila. Na stole mu leželo přijetí z Oxfordské univerzity, v sousedově garáži na něj čekalo schované auto k jeho devateáctinám, mobil měl zaplněný odvážnými podobiznami , kterými jej pravidelně obšťastňovaly jeho "kamarádky". Měl to být jen nepříjemný vřed jeho života, který je třeba odstranit. Kvůli možným zdravotním komplikacím. Nebo prostě kvůli vzhledu. Uviděl ji. Její sukni. Musela jí být zima. Viděl by jí však raději bez ní. Jen tak v punčochách a malinkých tmavých kalhotkách. Chvěla by se zimou, třel by se o ni, šeptal jí do ucha slova o rozchodu a cítil svou pevnou erekci. Tak silnou, až by se lekl. Poslední záchvěv tohoto vztahu. Jako když se na poslední chvíli chcete změnit a něco dokázat. Vystoupit z vlaku a políbit ji ještě jednou. Otočit se a vrazit mu vší silou pěstí do dlouhého nosu, až by krev kapala na jeho nevkusnou kravatu. Jenže tato erekce pomine tak rychle , jako se objevila. Post coitum. Tak se tomu stavu sexuálního vystřízlivění říká. Může být velmi příjemný jako i nesnesitelně bolestný.
středa, prosince 30, 2009
neděle, prosince 20, 2009
José Ortega y Gasset - Vzpoura davů
Španělský filozof, sociolog a esejista José Ortega y Gasset žil v letech 1883 až 1955. Po studiu filozofie ve Španělsku odchází do Německa, kde působí na univerzitách v Lipsku, Berlíně a Marburgu, zde se stává žákem Herrmanna Cohena a je tudíž ovlivněn novokantovstvím. Roku 1910 se stává profesorem metafyziky na univerzitě v Madridu a působí na ní do roku 1936. Velmi plodná je jeho publicistická činnost, José Ortega y Gasset zakládá nakladatelství Revista de Occidente a zřizuje i vlastní filozofickou „madridskou školu“. Díky okolnostem španělského společenského života obnovuje tradici filozofických esejů, čímž přibližuje svou filozofii čtenáři a usnadňuje její pochopení. José Ortega y Gasset byl jedním z představitelů tzv. Generace 98, vyjadřoval se téměř ke všem kulturním problémům společenského života a hájil ideály liberální demokracie.
Vzpoura davů je zřejmě nejznámějším a dodnes aktuálním dílem José Ortegy y Gasseta. V tomto díle Ortega zkoumá historii vzniku „davového člověka“, analyzuje jeho cestu k moci a činnost davu ve společnosti. Jako protiklad k davovému člověka staví Ortega člověka vybraného, aristokratického, ušlechtilého. Ortega kritizuje dav i davového člověka, využívá kontrastu mezi „vznešeným a běžným“ životem přičemž se jízlivě vysmívá barbarství a primitivismu, které vidí u davového člověka. Ortega avšak nepoukazuje na určité sociální vrstvy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak Ortega tvrdí, že davový člověk může mít jakékoliv sociální zázemí. Nicméně jako specifický příklad si vybírá tzv. „spokojeného mladého pána“, který přijímá nadbytek prostředků ze světa, ale ne však jeho úzkosti.
Ortega vysvětluje krizi, kterou Evropa před Druhou světovou válkou trpěla, faktem, že davy dosáhly plné společenské moci. Davy ovšem ze své samé podstaty nemohou vládnout společnosti ba ani řídit svou vlastní existenci. Tuto krizi nazývá vzpourou davů a veřejný život charakterizuje faktem hromadění.
„Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Hotely plné hostů. Vlaky plné cestujících. Kavárny plné návštěvníků… Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ (strana 37)
Tento nenadálý efekt plnosti vysvětluje obrovským populačním boomem na území Evropy mezi lety
Charakteristickým rysem pro 19. století je podle Ortegy hmotná bezstarostnost. Průměrný člověk dosud v historii nikdy nemohl tak snadno vyřešit svou hospodářskou otázku. Nový a dosud nepoznaný přepych se stával součástí jeho životního standardu a jeho postavení bylo čím dál tím jistější a nezávislejší. Nově nabyté životní podmínky, které by se dříve pokorně považovaly za dosažené díky štěstí, se změnily na právo, které se vyžaduje. Život se nyní zdá být zbavený obtíží a průměrný člověk před sebou nenachází žádnou společenskou hranici. Davy nevidí v 19. století úspěšné lidské snažení, ale vnímají ho jako samozřejmou součást přírody. Zajímá je pouze vlastní blahobyt, aniž by se staraly o jeho příčiny.
Nejtypičtější vlastností davového je člověka je, že je sám se sebou spokojen a nic od sebe nevyžaduje. Nebere ohled na jiné instance a hodnoty, ve svobodě vidí stav vrozený a stálý a bez jakékoliv ješitnosti vydává vše, co v sobě najde, za přirozeně dobré. Davový člověk neuznává nic mimo sebe, pokud není násilně donucen a cítí se pánem svého života.
Oproti tomu člověk vybraný neboli aristokrat má v sobě potřebu uznávat mimo sebe něco převyšujícího. Vybraný člověk od sebe mnoho požaduje a chutná mu život, když je ve službě něčemu vysokému. Překvapivě tak můžeme tvrdit, že člověk žijící v pravém otroctví je člověk vybraný.
José Ortega y Gasset neoznačuje za dav pracující spodní vrstvy v 19. století či prosté lidi. Právě člověk, který si uvědomuje svou společenskou nevýznamnou pozici a své omezení, se z davy vyčleňuje. Opravdovým davovým člověkem je tedy ten, kdo odmítá vzít na sebe povinnosti, není ochoten udělat nic, co by pro něj mohlo být momentálně nevýhodné, neklade před sebe překážky a neuznává žádnou vyšší instanci. Cítí se pánem a vnucuje každému své názory, vůli a životní styl.
Ani jsem to po sobě radši moc nečetl. Blíží se ples. Venku je zima jako pes.
středa, prosince 16, 2009
Poznámka pod čarou
Zavádí se pokus. Předmět: klikání na reklamy umístěné na bočním banneru a pod každým postem. Účel: Pokusit se vyždímat z Googlu nějaké peníze a poslat je potřebným. Značka: Děkuji!
pondělí, prosince 14, 2009
Lidský princip 2
Nemohlo mu být víc než dvacet let, i když teď vypadal hodně ztrhaně a použitě. Nepotřebný kůň po Velké pardubické, co nezvládl Taxisův příkop a teď čeká na smilování. Zhnědlý odhozený ohrozek od kyselého jablka hyzdící městské zátiší. Plačící dítě v babyboxu, které jen překáží.
Snažil se něco vymyslet, na něco si vzpomenout. Dlouze vydechl, vstal, zamotala se mu hlava a upadl koleny do sněhu. Zakašlal a opět vplivl krev do sněhu. V pocitu zmaru zakryl dlaní krvavou stopu a pomalu zavřel oči. Cítil, že se propadá někam dolů. Hlouběji než může pochopit a ovládat. Přepadl na bok a hlavou se praštil do zmrzlé a sněhem zapadlé cesty. Pokrčené údy přivinul k tělu. Ležel v té nejpřirozenější poloze, jakou si lze představit. A v jaké se už nejdnou nacházel. Jako embryo v matčině děloze. Jako neprůbojný chlapec, když do něj kopali spolužáci ze sousedství. Jako úspěšný milenec, když přišel o panictví.
Postupně přimrzal. Aspoň mu to tak připadalo. Nemohoucně, zoufale pomalu ale přece jen vstal. Krásné prosincové ráno se plížilo vesnicí, ale před jeho očima zůstávala pouze šedivá mlha. Se štěstím se dopotácel k telefonní budce. Na několikátý pokus se mu podařilo vhodit do přístroje dvacetikorunu. S pečlivostí vymačkával čísla. Zvedla to.
Martino? zachraptěl.
Brácha? Ty seš opilej nebo co? Víš kolik je hodin? Kde jako jseš? Slyšíš mě?!
Já nevím.. Najdi mě. Prosím tě.
Snažil se něco vymyslet, na něco si vzpomenout. Dlouze vydechl, vstal, zamotala se mu hlava a upadl koleny do sněhu. Zakašlal a opět vplivl krev do sněhu. V pocitu zmaru zakryl dlaní krvavou stopu a pomalu zavřel oči. Cítil, že se propadá někam dolů. Hlouběji než může pochopit a ovládat. Přepadl na bok a hlavou se praštil do zmrzlé a sněhem zapadlé cesty. Pokrčené údy přivinul k tělu. Ležel v té nejpřirozenější poloze, jakou si lze představit. A v jaké se už nejdnou nacházel. Jako embryo v matčině děloze. Jako neprůbojný chlapec, když do něj kopali spolužáci ze sousedství. Jako úspěšný milenec, když přišel o panictví.
Postupně přimrzal. Aspoň mu to tak připadalo. Nemohoucně, zoufale pomalu ale přece jen vstal. Krásné prosincové ráno se plížilo vesnicí, ale před jeho očima zůstávala pouze šedivá mlha. Se štěstím se dopotácel k telefonní budce. Na několikátý pokus se mu podařilo vhodit do přístroje dvacetikorunu. S pečlivostí vymačkával čísla. Zvedla to.
Martino? zachraptěl.
Brácha? Ty seš opilej nebo co? Víš kolik je hodin? Kde jako jseš? Slyšíš mě?!
Já nevím.. Najdi mě. Prosím tě.
neděle, prosince 13, 2009
Lidský princip
Na jeho letní tenisky se snášel první prosincový sníh, pomalu a ladně. Soustředěně jej pozoroval zachumlaný v tenkém kabátu s šálou přes uši a zkřehlými prsty rukou v kapsách. Ledový a suchý vítr si pohrával s jeho uhelně černými vlasy jako si malé děti hrají s čupřinou rodinného psa. Opatrně vytáhl ruku z kapsy a rychle ji zasunul pod kabát, kde po pár neohrabaných pohybech našel poslední cigaretu a zasunul ji mezi zmrzlé rty, přičemž se z pootevřených úst okamžitě vyvalil horký vzduch a zahalil celou jeho tvář párou. Zapálil si a nedočkavě potáhl. Jakmile se jedovatý kouř plný dehtu dotkl jeho mandlí, prudce zakašlal, vyplivl cigaretu a krvavý hlen. Díval se na tu rudou díru ve sněhu a popadal ztěžka dech. Pouliční lampy pomalu zhasínaly a slunce svítalo. Stav přeměny, tranzice a přechodu. Lidského, ne zebřího.
Vyrašené vousy ho svrběly a unavené oči pálily. Nesnesitelně. Došel k autobusové zastávce, které vévodil zelený nápis VLASTA JE DĚVKA. Posadil se na lavečku a snažil se vzpomenout, co se stalo. Pamatoval si, že jel v autě. Neřídil. Hlava mu třeštěla z té jedné písničky, co se neustále opakovala. Nevybourali se, to by byl zraněný. Jak dlouho se už tou zasněženou vesnicí potácí? Neměl ponětí. Ani si nevšiml, že se k zastávce mezitím dobelhal jezevčík s pouze třema nohama. Zadek mu pomalu přimrzal k lavičce, ale on jen sledoval to třínohé stvoření. Sledoval jej, jak k němu přiskákal. Sledoval jej, jak se na něj usmál po psím způsobu. Také jej sledoval, jak zvedl zbylý kus pravé zadní, označkoval mu kalhoty a s pocitem dobře vykonané práce odskákal zase pryč. Najednou cítil svůj pot, psí moč a lidskou bezmoc ve vší intenzitě.
Vyrašené vousy ho svrběly a unavené oči pálily. Nesnesitelně. Došel k autobusové zastávce, které vévodil zelený nápis VLASTA JE DĚVKA. Posadil se na lavečku a snažil se vzpomenout, co se stalo. Pamatoval si, že jel v autě. Neřídil. Hlava mu třeštěla z té jedné písničky, co se neustále opakovala. Nevybourali se, to by byl zraněný. Jak dlouho se už tou zasněženou vesnicí potácí? Neměl ponětí. Ani si nevšiml, že se k zastávce mezitím dobelhal jezevčík s pouze třema nohama. Zadek mu pomalu přimrzal k lavičce, ale on jen sledoval to třínohé stvoření. Sledoval jej, jak k němu přiskákal. Sledoval jej, jak se na něj usmál po psím způsobu. Také jej sledoval, jak zvedl zbylý kus pravé zadní, označkoval mu kalhoty a s pocitem dobře vykonané práce odskákal zase pryč. Najednou cítil svůj pot, psí moč a lidskou bezmoc ve vší intenzitě.
neděle, prosince 06, 2009
SAT vs. OSP
Jedu pozdě. Riding on this know-how, never been here before... zpívám si a podřazuju. V hlavě pořád plave ranní sen. Přemítám, dupám na brzdu a opět plyn. Možná jsem si měl vzít pití, zkusit si test nanečisto, nasnídat se. Ale jaký by to pak byly studijní předpoklady. Tohle je docela realistická situace, s kručícím žaludkem vkročit do třídy, která mi připomíná mou první třídu s nástěnkou, kde bylo mé jméno připíchnuto k obrázku geparda. Byl jsem rychlej. Aspoň ve čtení.
Připadal jsem si vyspěle, chytře a tvrdě. Naprosto odlišné pocity než ty, které mnou prostupovali na SAT v Praze. Tam jsem byl hodně měkký, malinký a nepodstatný. Sedět v lavici, která je čtyři metry dlouhá, uprostřed vkusného divadla v rámci soukromé školy je asi taky jiný pocit.
Snad jen ty slečny byly stejně ambiciózní v obou případech, měly stejné nadměrné množství náhradních fixů a po testu popotahovaly z cigarety. A já byl stejně zavalen snovými představami, i když v obou případech dosti odlišnými. Tady paralely asi končí.
V jednom testu jsem spolurozhodoval o mé budoucnosti, v druhém jsem byl placeným pokusným králíkem. Při jednom testu jsem byl smutnej, osamělej a naštvanej, při druhém jsem měl pouze hlad.
Přišel večer, vyskočil jsem ze sprchy a utíkal nahoru. Nevěděl jsem, že je hala plná mikuláše. Dopnul jsem kalhoty a raději se na zaražené holické školačky neotáčel.
Připadal jsem si vyspěle, chytře a tvrdě. Naprosto odlišné pocity než ty, které mnou prostupovali na SAT v Praze. Tam jsem byl hodně měkký, malinký a nepodstatný. Sedět v lavici, která je čtyři metry dlouhá, uprostřed vkusného divadla v rámci soukromé školy je asi taky jiný pocit.
Snad jen ty slečny byly stejně ambiciózní v obou případech, měly stejné nadměrné množství náhradních fixů a po testu popotahovaly z cigarety. A já byl stejně zavalen snovými představami, i když v obou případech dosti odlišnými. Tady paralely asi končí.
V jednom testu jsem spolurozhodoval o mé budoucnosti, v druhém jsem byl placeným pokusným králíkem. Při jednom testu jsem byl smutnej, osamělej a naštvanej, při druhém jsem měl pouze hlad.
Přišel večer, vyskočil jsem ze sprchy a utíkal nahoru. Nevěděl jsem, že je hala plná mikuláše. Dopnul jsem kalhoty a raději se na zaražené holické školačky neotáčel.
středa, prosince 02, 2009
zde je místo pro vaši reklamu
Četl jsem tu zprávu a po zádech mi pobíhal mráz. Ruka mi spadla na prsa a já se lekl. Bál jsem se teď sám sebe, svých pohybů a výrazů. Připadal jsem si spoutaný ke křeslu. Někdo mě pozoruje, čeká na mé reakce a chce se jim vysmát, potajnu, v bezpečí. Brnění přechází do konečků prstů a zbrkle stlačím na klávesnici tři písmena zaráz. Od prsou se roztéká chlad do vzdálenějších částí těla.
Zavírám oči, odkrývám peřinu a jdu do sprchy. Horký proud do zátylku si se mnou nepříjemně pohrává jako ty nejtupější kulky, co vám nejsou schopny prorazit kůži. Myslím na ni. Co mi psala. Asi to takhle píše každýmu. Pohrává si se mnou a vyvolává falešné naděje. Ještě chvíli se nespokojeně pozoruju. Rychlá bitva s komárem na zdi. Hustý proud tupých kulek mu nedává nejmenší šanci vzdorovat.
Jsem ještě opilý nebo se v noci vzbudím s úsměvem na tváři jen tak? Už nemyslím na Inge. Nechme to u toho, že se mi do konce února ozve a já ji budu slepě věřit. Trošku se bát možného přijetí a trošku v něj doufat.
Už ale myslím na ni. Ve škole, doma. Ráno, večer a teď už i v noci.
Mám na ni chuť. Teplou a vláčnou. V kuchyni, na pohovce nebo v posteli. Na tom už moc nezáleží. I když v posteli je to asi nejpohodlnější. Užíváte si relativního soukromí, pokud vám někdo nevítaný nevtrhne do pokoje. Už ani nepamatuju, kdy to bylo naposled. Asi to bylo ve spěchu. Myslel jsem na školu a trochu na sebe. Tu roztavenou Goudu jsem si ale vychutnal jako vždy.
Zavírám oči, odkrývám peřinu a jdu do sprchy. Horký proud do zátylku si se mnou nepříjemně pohrává jako ty nejtupější kulky, co vám nejsou schopny prorazit kůži. Myslím na ni. Co mi psala. Asi to takhle píše každýmu. Pohrává si se mnou a vyvolává falešné naděje. Ještě chvíli se nespokojeně pozoruju. Rychlá bitva s komárem na zdi. Hustý proud tupých kulek mu nedává nejmenší šanci vzdorovat.
Jsem ještě opilý nebo se v noci vzbudím s úsměvem na tváři jen tak? Už nemyslím na Inge. Nechme to u toho, že se mi do konce února ozve a já ji budu slepě věřit. Trošku se bát možného přijetí a trošku v něj doufat.
Už ale myslím na ni. Ve škole, doma. Ráno, večer a teď už i v noci.
Mám na ni chuť. Teplou a vláčnou. V kuchyni, na pohovce nebo v posteli. Na tom už moc nezáleží. I když v posteli je to asi nejpohodlnější. Užíváte si relativního soukromí, pokud vám někdo nevítaný nevtrhne do pokoje. Už ani nepamatuju, kdy to bylo naposled. Asi to bylo ve spěchu. Myslel jsem na školu a trochu na sebe. Tu roztavenou Goudu jsem si ale vychutnal jako vždy.
pondělí, listopadu 30, 2009
Suddenly I see.
Tmou se táhne pomalý kouř z rychlé cigarety před brankou. Sluší mi to, cítím to. Poslední šluk a jde se dovnitř. Teda spíš dolů. Jsem v malém městě s malým prostorem a malými ambicemi. Ňadra mám ale myslím přiměřeně velká. Alespoň podle pozorování kluků.
Po neúspěšné fázi nahánění kluků, když mi bylo čtrnáct, sprchovala jsem se třikrát denně a kradla líčidla starší sestry mi bylo jasný, že to nebudu mít v životě lehký. Zkoušela jsem psát a brečet, malovat a smát se, milovat a křičet. Všechno marné. Nedokazála jsem nikdy přesvědčit sama sebe, že to je to životní křeslo, do kterého padnete a víte, že je to ono. Příjemně vypolstrované, opěradla tak akorát a ta vůně. Jako když sedíte na břehu rybníka, chodidla máčíte ve vodě, foukáte do bublifuku a je vám dobře.
Fotila jsem kýčovitě pokusy o originalitu, natáčela plavání štěněte i autoerotiku. Zkoušela jsem vodku cranberries pít , vegansky jíst a pak blít. Nosila jsem barety, punčochy a chodila naostro. Vkus v literatuře, filmu a hudbě mám ryze zlatý (dle autora blogu). Co z toho?
Leták místní začínající kapely, které zmizel zpěvák mě nezaujal. Napřed. Teď jsem ale tu.
Kluci jsou zarostlí ale sympatičtí. Pokukují, prohrabují si řídké vousy a šibalsky pomrkávají.
Tak něco zkusíme ne? zvolám uskrávajíc druhou dvojku Rulandské šedého, které bohužel bylo opravdu nějaké šedivé. Mít zkušebnu spojenou s vinným sklípkem je zjevně ryze praktické.
Kluci začnou a já se nervozně pohybuju mimo rytmus. Tvářím se profesionálně a trochu sexy. Snad mi to jde. Doufám.
Hey You,
hidden inside me.
Hey You,
looking like fear.
Zkouším se trefovat. Text jsem si měla přinést vlastní. Nic o lásce a žádnou pózu - zněla rada kluků.
My own schi-zo-phre-ni-aaaa - křičím a myslím na všechen ten hnus, co si každý v sobě ukládá a nosí a kterého se nejde jen tak zbavit.
I'm a freak
in a nutshell
I must peek
when I'm naked
Po chvíli bylo ticho. Koukali se na mě. Všichni.
Čekala jsem na jejich reakce a nervózně si dolévala šedé.
Víš, představovali jsme si něco trošku jinýho. Myslím ten text. Jsi pěkná holka.
Už zase. Jsem pěkná holka. Asi si to nechám vytesat na náhrobek.
Já na tom ještě zapracuju. Dejte mi pět minut.
Vychází ven, kde se mezitím hustě rozpršelo. Na nic nečekám, sundávám podprsenku, zahazuju ji do keře a zakláním se. Kapky mi bubnují na prsa zakrytá jen tenkým tričkem. Vzrušuje mě to. Soustřeď se Moniko. Sakra. Po chvíli jsem úplně mokrá. Sebevědomě se vracím do zkušebny. Na mém MacBooku pouštím píseň, přikročím k mikrofonu, roztáhnu ruce, otevřu oči a zpívám... Pak kouknu na kluky.
Souhlasně na mě mrknou.
Po neúspěšné fázi nahánění kluků, když mi bylo čtrnáct, sprchovala jsem se třikrát denně a kradla líčidla starší sestry mi bylo jasný, že to nebudu mít v životě lehký. Zkoušela jsem psát a brečet, malovat a smát se, milovat a křičet. Všechno marné. Nedokazála jsem nikdy přesvědčit sama sebe, že to je to životní křeslo, do kterého padnete a víte, že je to ono. Příjemně vypolstrované, opěradla tak akorát a ta vůně. Jako když sedíte na břehu rybníka, chodidla máčíte ve vodě, foukáte do bublifuku a je vám dobře.
Fotila jsem kýčovitě pokusy o originalitu, natáčela plavání štěněte i autoerotiku. Zkoušela jsem vodku cranberries pít , vegansky jíst a pak blít. Nosila jsem barety, punčochy a chodila naostro. Vkus v literatuře, filmu a hudbě mám ryze zlatý (dle autora blogu). Co z toho?
Leták místní začínající kapely, které zmizel zpěvák mě nezaujal. Napřed. Teď jsem ale tu.
Kluci jsou zarostlí ale sympatičtí. Pokukují, prohrabují si řídké vousy a šibalsky pomrkávají.
Tak něco zkusíme ne? zvolám uskrávajíc druhou dvojku Rulandské šedého, které bohužel bylo opravdu nějaké šedivé. Mít zkušebnu spojenou s vinným sklípkem je zjevně ryze praktické.
Kluci začnou a já se nervozně pohybuju mimo rytmus. Tvářím se profesionálně a trochu sexy. Snad mi to jde. Doufám.
Hey You,
hidden inside me.
Hey You,
looking like fear.
Zkouším se trefovat. Text jsem si měla přinést vlastní. Nic o lásce a žádnou pózu - zněla rada kluků.
My own schi-zo-phre-ni-aaaa - křičím a myslím na všechen ten hnus, co si každý v sobě ukládá a nosí a kterého se nejde jen tak zbavit.
I'm a freak
in a nutshell
I must peek
when I'm naked
Po chvíli bylo ticho. Koukali se na mě. Všichni.
Čekala jsem na jejich reakce a nervózně si dolévala šedé.
Víš, představovali jsme si něco trošku jinýho. Myslím ten text. Jsi pěkná holka.
Už zase. Jsem pěkná holka. Asi si to nechám vytesat na náhrobek.
Já na tom ještě zapracuju. Dejte mi pět minut.
Vychází ven, kde se mezitím hustě rozpršelo. Na nic nečekám, sundávám podprsenku, zahazuju ji do keře a zakláním se. Kapky mi bubnují na prsa zakrytá jen tenkým tričkem. Vzrušuje mě to. Soustřeď se Moniko. Sakra. Po chvíli jsem úplně mokrá. Sebevědomě se vracím do zkušebny. Na mém MacBooku pouštím píseň, přikročím k mikrofonu, roztáhnu ruce, otevřu oči a zpívám... Pak kouknu na kluky.
Souhlasně na mě mrknou.
neděle, listopadu 29, 2009
Já pán, ty pán, ale kdo má peňauze, ten je ještě větší pán.
Výsledky z SAT přišly. Vysvědčení draze přeložena, vše vloženo do obálky a odesláno vstříc Severnímu moři. Stálo to spoustu peněz, i když v porovnání s potenciálním školným pakatel. Poněkud asketický víkend proběhl v tónu 14 hodinového příspěvku překládání, které je ještě možno připsat k listopadové předvánoční výplatě. Vánoce a typická bratrská peněžní hádka. Asi některý dárky přeháním, jen mě to vždycky popadne, touha udělat radost, nebo spíš pokrytecky překrýt nedostatečnou laskavost ode mě přes celý rok. Sám nevím. Bratr si ty dárky určitě nezasloužil za celou dobu našeho společného pobývání, ale přece jen mě celý život formoval. A dědovi jsem ty filatelistický katalogy z Ameriky objednávat asi taky neměl, ale sakra až budu třeba i bezdětnej děda, tak by mě to potěšilo. Myslím teda. Prostě mě tím bratr štve a tečka. Všechno sakra není o penězích a je zbytečné tu o tom tlachat. Momentálně mě popadá neskonalá touha dostat devadesátitisícoeurové stipendium a vypadnout. Studovat pilně, pracovat ještě víc, pak mít malý byt v centru evropského města, přicházet domů až v noci s krabičkou z fast foodu, lehnout si do vany a čekat na MMS. Nebo to zapáchá moderním patosem?
úterý, listopadu 17, 2009
Přispěju rád svou troškou do klína
Konec se blíží. Jistě, že každému přijde, že jsme ničeho nedosáhli, náš kolektiv stojí za spláchnutý exkrement, s nějakými srazy po letech jako celá třída se můžeme rozloučit, vzduch je přesycený pomluvami a přesto jsou do něj pumpovány další a další. Někteří už nemůžou ani otevřít ústa a pronést první slabiku, aniž by se neozval šum posměšků a vtipných poznámek. Opíjet se chodí úzké skupinky, tančit chodí skupinky ještě užší, milé slovo vám řeknou jen dobře známí a předem připravení jednotlivci. Maturitní promítání fotek profesorů bude dozajista povedené. Toto není manifest odporu, jen přiznání viny. Kdysi jsem psal něco o tom, že "Ráďo, já tě vlastně vůbec neznám.". Ponechám stranou, že se asi taky moc dobře neznám. Uplynuly roky a já se ptám, kam jsem se posunul? Světlý okamžik tanečních a De Luxů byl rychle utnut. Sedím a přijdu si ve stavu vědomí o ostatních, asi jako druhý týden v prváku.
Vy jste taková tichá třída. Asi jsme vás špatně nerozdělili. Ba ne, jen všech těch 27 zhroucených postaviček je zvláštně prohnilých.
Nechci být výmluvou pro naplnění ďábelského plánu na maturitní nástup a ztrapněně přihlížet. Přemýšlel jsem, co naší třídu spojuje. Jakým směrem bychom se mohli vyjádřit toho večera, který bude pro nás jedinou příležitostí. Jakou po nás zanechat stopu.
Na žádnou z těchto otázek jsem si neodpověděl - tanečním vystoupením, pokud možno brnkajícím na vtipnou strunu předstírané homosexuality.
Asi jsem pesimista. Asi jsem ovlivněn dlouholetým působením v dětském dramatickém oddíle. Nejsme kolektivně vtipná třída a dělat fórky takovéhoto typu, nejenže je myslím pod úroveň, ale hlavně není tak jednoduché vyperformovat k úspěšnému dosažení cílů. Věru bych nechtěl být v kůži našeho milého gaye, na kterého hledí KD Sidia bez očekávaného smíchu.
Prý máme tmavé růže. Při hodinách se tváříme jako mrtví. Ptám se jen, proč najednou oslavovat život tanečními kreacemi. Proč působit tak falešně a konformisticky, v tak zřejmé podobě? Proč neudělat něco, co víc vyjádří, jací jsme byli, i když to nebude tak milé. Hledám pouze alternativu.
Probleskla mi hlavou představa pohřbového happeningu, už když jsem slyšel o těch kytkách. Tu papírovou rakev s nápisem našich studijních let, do které bysme házeli naše smuteční kytice jsem si domyslel až později. Zmrtvýchvstání by už bylo asi mimo realitu. Plus mou pohřební píseň už dlouho znáte.:) Já jen, proč ne něco méně tradičního, něco po čem by vás babička nepohladila po rameni a neřekla : "Ten nástup jste měli hezkej Mařenko. Tak co kterej je od vás největší fešák?" Něco, co by všichni nepochopili. Co by všichni nechválili. Něco, co by ale více odráželo skutečný stav věcí s mírným stupněm recese či sebeironie. Já na to však know-how nemám.
Proč si jednou nezakritizovat a neudělat srandu na náš vlastní účet. Jakýmkoliv způsobem, který nebude nasáklý pózou a populárním vzezřením.
A protože si netroufám vystupovat veřejně před kýmkoliv, mým jediným cílem je pouze otevřít platformu pro diskuzi aspoň tady. I když si nejsem jistej, jestli bude mít někdo zájem se projevit, zvlášť když k mému smutku poslední dva nefiktivní posty zůstaly bez odezvy. Každopádně hbitá kritika mé, či nastínění jakékoliv jiné alternativy vítáno.
PS - I hold a PhD in Horribleness!
Vy jste taková tichá třída. Asi jsme vás špatně nerozdělili. Ba ne, jen všech těch 27 zhroucených postaviček je zvláštně prohnilých.
Nechci být výmluvou pro naplnění ďábelského plánu na maturitní nástup a ztrapněně přihlížet. Přemýšlel jsem, co naší třídu spojuje. Jakým směrem bychom se mohli vyjádřit toho večera, který bude pro nás jedinou příležitostí. Jakou po nás zanechat stopu.
Na žádnou z těchto otázek jsem si neodpověděl - tanečním vystoupením, pokud možno brnkajícím na vtipnou strunu předstírané homosexuality.
Asi jsem pesimista. Asi jsem ovlivněn dlouholetým působením v dětském dramatickém oddíle. Nejsme kolektivně vtipná třída a dělat fórky takovéhoto typu, nejenže je myslím pod úroveň, ale hlavně není tak jednoduché vyperformovat k úspěšnému dosažení cílů. Věru bych nechtěl být v kůži našeho milého gaye, na kterého hledí KD Sidia bez očekávaného smíchu.
Prý máme tmavé růže. Při hodinách se tváříme jako mrtví. Ptám se jen, proč najednou oslavovat život tanečními kreacemi. Proč působit tak falešně a konformisticky, v tak zřejmé podobě? Proč neudělat něco, co víc vyjádří, jací jsme byli, i když to nebude tak milé. Hledám pouze alternativu.
Probleskla mi hlavou představa pohřbového happeningu, už když jsem slyšel o těch kytkách. Tu papírovou rakev s nápisem našich studijních let, do které bysme házeli naše smuteční kytice jsem si domyslel až později. Zmrtvýchvstání by už bylo asi mimo realitu. Plus mou pohřební píseň už dlouho znáte.:) Já jen, proč ne něco méně tradičního, něco po čem by vás babička nepohladila po rameni a neřekla : "Ten nástup jste měli hezkej Mařenko. Tak co kterej je od vás největší fešák?" Něco, co by všichni nepochopili. Co by všichni nechválili. Něco, co by ale více odráželo skutečný stav věcí s mírným stupněm recese či sebeironie. Já na to však know-how nemám.
Proč si jednou nezakritizovat a neudělat srandu na náš vlastní účet. Jakýmkoliv způsobem, který nebude nasáklý pózou a populárním vzezřením.
A protože si netroufám vystupovat veřejně před kýmkoliv, mým jediným cílem je pouze otevřít platformu pro diskuzi aspoň tady. I když si nejsem jistej, jestli bude mít někdo zájem se projevit, zvlášť když k mému smutku poslední dva nefiktivní posty zůstaly bez odezvy. Každopádně hbitá kritika mé, či nastínění jakékoliv jiné alternativy vítáno.
PS - I hold a PhD in Horribleness!
sobota, listopadu 14, 2009
Ráďa - nesahat!
Čistil jsem svůj psací stroj od nadbytečných částí a omylem jsem narazil na složku s tímto podivným názvem. Srdce mi začlo rychleji bít a já si nebyl schopen vybavit situaci, kdy bych tkaovou složku vytvářel. Po otevření mi však bylo jasné kdy a proč. Tu složku bych nejradši přejmenoval na Malá složka, vše je v ní mladé, bezvousé, zamilované a nějak mi to evokuje to slovíčko malá. Mno ale je myslím na čase postavit se tomu čelem a sáhnout do té složky. :)
čtvrtek, listopadu 12, 2009
Pražský snář 6./7.11.
Uff a je to tady. Nejsem si jistej, jestli se po tomhle dvoudenním výletu vše prolomí, ať už k horšímu nebo k lepšímu. Jestli začnu odznova a odjinud. Do zad mě tlačí tisíc a sto stránkový The Official Guide for SAT. V dobré víře jsem si jej koupil, v tvrdou přípravu měsíc před zkouškami věřil, jenže dnes jsem zjistil, že jsem ho od Švýcarska neotevřel. Typické. No snad bude v IC Leoš Janáček místo a já si aspoň část 4-hodinového cvičného testu udělám. Vagon za lokomotivou vypadal prázdně, chodbička zela prázdnotou. K mému zklamání byla všechna místa ve všech kupéčkách zarezervována z Ostravy do Prahy. Utábořil jsem se u sympaticky vypadajícího okna, pokoušel se najít nejméně bolestivou polohu těla a rozhodoval se, zda vzít do rukou několik kilogramů vážicího Guida nebo tenounké Symposion s poněkud náročnějším obsahem. Ochablé svalstvo mi nedalo jinou možnost než sáhnout po Platónovi a utěšoval jsem se tím, že se večer v bytě nějakej ten test stihne. Nebudu se rozepisovat o cestě, snad jen postačí, když řeknu, že všechna místa byla rezervována dívčím pevěckým uskupením Tralalala a nepřetržitě byla na programu zkouška jakéhosi kánonu, do kterého se zapojovala všechna kupé a i když holčičky šly na záchod, tak si nahlas pobrukovaly tu otravnou píseň. Bylo to nekonečné. Platón putoval po pár minutách zpět do batohu a já se pokoušel přemístit někam do budoucnosti.
Praha. Dvě zastávky metrem. Rychlý nákup v supermarketu. A už jsem stoupal tou starou budovou do třetího poschodí. Na dveřích mě vítala nálepka The Bombers, uvnitř pak 14°C. Dopadla na mě úzkost a já potřeboval slyšet nějaký jiný hlas než ten, co sídlí v mé hlavě. TV Barrandov. Úleva. Z hladu jsem si šel radši bez večeře lehnout. Ke spánku mě doprovázel Honza Zeman v díle Kleště. Budík nastaven na 5. Dobrou.
Prudce jsem se nadechl a zvedl se z postele. Co se děje? 3:30. Proč jsem vzhůru? Pomalu jsem se položil zpátky do postele a začlo mi to docházet. Obrysy snu se vynořovaly a já si je urovnával. Byla tam Ona. Zase. Sakra. Lezl jsem za ní oknem. Do sklepa. Líbali jsme se.
Ne já nemůžu. řekla Já už chodím s Katkou.
S Katkou? Jako s nějakou holkou Katkou?
Jo já jsem totiž...
Znovu jsem vyskočil z postele. Co to je do pr***? Proč? Co jsem komu udělal, že se mi odvděčuje takovými sny? Bylo mi blbě. Měl jsem hlad, žízeň a zžírající touhu vypadnout z téhle samoty v bytě obaleném prázdnými krabicovými víny, kde jsem byl jen stínem slavnějších a dokonalejších. Ach jo. Musíš jít ještě spát, říkal jsem si. Zavřel jsem oči a přejížděl si v hlavě roztrhané kousky snu stále dokola a chtěl jsem se do něj vrátit. Už jsem si myslel, že usnu, když se ozval budík. Nevěděl jsem, jestli jsem spal nebo ne, věděl jsem jen, že mě ta písnička osvobodila z dnešní noci, na kterou asi dlouho nezapomenu. Písnička pořád hrála, seděl jsem nahý na posteli v přetopené místnosti a přemýšlel, jak dlouho už mě budí. Rok? Dva?
Zapnul jsem TV Barrandov. Žádné zprávy o stávce DPP. Úleva. Dobrá máma. Víc do sebe asi nenasoukám. V batohu jen nejnutnější, v hlavě zmatek, před očima snové obrazy. Jdu Prahou, která vykazuje v sobotu o půl šesté ráno všechny znaky afterparty. V metru jsem snad jediný, kdo si toto ráno stihl vyčistit zuby. Usedám a nechávám se unášet zvuky postindustriálního Manchesteru 70. let. Zrovna když pomyslím na rozhovor s Antonem Corbijnem, který mě posunul ke Control, propadám se přesně tam, kde jsem v noci skončil:
...lesba. Takže to nepůjde. Nebuď smutnej. Můžem být kamarádi. Víš přece, že...
Dejvická. Vystupuju. Jsem zmatený. Takhle jsem si ráno jednoho z potencionálně nejdůležitějších dní nepředstavoval.
8:00 - You ready guys? Come on, you're the best. So just keep in mind that you're gonna do it because you can! Kreslí na tabuli velkého smajlíka. Nedá mi to a koutky se mi roztáhnou taky. Rozhlížím se okolo sebe a přijdu si jako na startu Grand Prix. Nikdo jiný se neusměje, asi si smajlíka ani nevšimli. Všichni protihráči střeží své nově zakoupené sety tužek číslo 2, minimálně mají vždy tři kusy pro nejhorší možný scénář. Přesto prosí asistentku o další tužku, která je schválená přímo komisí SAT, kdyby náhodou jim i třetí tužka v ruce explodovala. Přede mnou leží pouze jedna tužka. Má spolusedící nad tím povzedává obočí. Tužka je celá černá a je na ní citát od Karla Valentina : Kunst ist SCHÖN, macht aber viel Arbeit. Myslím na Berlín a hlavně na ten den, kdy jsem se s tužkou vrátil domů. Teda ne ke mně domů.
Start your work now! Agresivní šustění otevírajících papírů mě naštěstí vytrhne z myšlenkového proudu.
Takhle to bylo. Byl jsem nevyspalý, hladový, psychicky a duševně vyloupený a unavený a možná proto mi nepřišlo, že následující 4 hodiny desetidílného testu nijak hrůzostrašné. Byl jsem vlastně rád, že mě aspoň na ty 4 hodiny vytrhne ze snů, myšlenek a vzpomínek, co mě neskutečně ubíjí.
Essay, Mathematics, 5 minutes break (nestihl jsem se vyčůrat, najíst či napít), Critical reading, Writing, 5 minutes break (úspěšné čůrání a napití), Mathematics, Critical reading (úspěšné najezení a úprava vlasů), Writing, Mathematics, Critical reading, Writing (proč byl sakra ten pekelnej závěr bez přestávky?!) Byla skoro jedna a já bez otálení vyrazil na zastávku, až teď byl čas na pomyšlení, jak mi to vůbec šlo. Z essaye jsem měl největší strach, téma bylo vcelku fajn, nesmím ho však prozradit než budou essaye online k dispozici, což bude doufám za 2 týdny. Potěšilo mě, že jsem měl napsáno víc, než slečna sedící vedle mě. Kvantita nikdy nebyla mou silnou stránkou. Pak už se mi ale chtělo myslet jen na to, co jsem tam vlastně dnes dělal. Ambiciozní slečny a mladí mužové, potají se podezírajíc, že právě ten či ta jim ukradne jejich vysněné místo na University of Miami, přebíjíc se počtem měsíců strávených v USA, kteří před testy rychle dopovali pomocí Red Bull Sugarfree, jakýchsi pochybných hroznových cukrů a taky nějakou drahou lajnou přímo do nosu. Já mezi ně ale vůbec nepatřím a nechci patřit. Byla to chyba?
Praha. Dvě zastávky metrem. Rychlý nákup v supermarketu. A už jsem stoupal tou starou budovou do třetího poschodí. Na dveřích mě vítala nálepka The Bombers, uvnitř pak 14°C. Dopadla na mě úzkost a já potřeboval slyšet nějaký jiný hlas než ten, co sídlí v mé hlavě. TV Barrandov. Úleva. Z hladu jsem si šel radši bez večeře lehnout. Ke spánku mě doprovázel Honza Zeman v díle Kleště. Budík nastaven na 5. Dobrou.
Prudce jsem se nadechl a zvedl se z postele. Co se děje? 3:30. Proč jsem vzhůru? Pomalu jsem se položil zpátky do postele a začlo mi to docházet. Obrysy snu se vynořovaly a já si je urovnával. Byla tam Ona. Zase. Sakra. Lezl jsem za ní oknem. Do sklepa. Líbali jsme se.
Ne já nemůžu. řekla Já už chodím s Katkou.
S Katkou? Jako s nějakou holkou Katkou?
Jo já jsem totiž...
Znovu jsem vyskočil z postele. Co to je do pr***? Proč? Co jsem komu udělal, že se mi odvděčuje takovými sny? Bylo mi blbě. Měl jsem hlad, žízeň a zžírající touhu vypadnout z téhle samoty v bytě obaleném prázdnými krabicovými víny, kde jsem byl jen stínem slavnějších a dokonalejších. Ach jo. Musíš jít ještě spát, říkal jsem si. Zavřel jsem oči a přejížděl si v hlavě roztrhané kousky snu stále dokola a chtěl jsem se do něj vrátit. Už jsem si myslel, že usnu, když se ozval budík. Nevěděl jsem, jestli jsem spal nebo ne, věděl jsem jen, že mě ta písnička osvobodila z dnešní noci, na kterou asi dlouho nezapomenu. Písnička pořád hrála, seděl jsem nahý na posteli v přetopené místnosti a přemýšlel, jak dlouho už mě budí. Rok? Dva?
Zapnul jsem TV Barrandov. Žádné zprávy o stávce DPP. Úleva. Dobrá máma. Víc do sebe asi nenasoukám. V batohu jen nejnutnější, v hlavě zmatek, před očima snové obrazy. Jdu Prahou, která vykazuje v sobotu o půl šesté ráno všechny znaky afterparty. V metru jsem snad jediný, kdo si toto ráno stihl vyčistit zuby. Usedám a nechávám se unášet zvuky postindustriálního Manchesteru 70. let. Zrovna když pomyslím na rozhovor s Antonem Corbijnem, který mě posunul ke Control, propadám se přesně tam, kde jsem v noci skončil:
...lesba. Takže to nepůjde. Nebuď smutnej. Můžem být kamarádi. Víš přece, že...
Dejvická. Vystupuju. Jsem zmatený. Takhle jsem si ráno jednoho z potencionálně nejdůležitějších dní nepředstavoval.
8:00 - You ready guys? Come on, you're the best. So just keep in mind that you're gonna do it because you can! Kreslí na tabuli velkého smajlíka. Nedá mi to a koutky se mi roztáhnou taky. Rozhlížím se okolo sebe a přijdu si jako na startu Grand Prix. Nikdo jiný se neusměje, asi si smajlíka ani nevšimli. Všichni protihráči střeží své nově zakoupené sety tužek číslo 2, minimálně mají vždy tři kusy pro nejhorší možný scénář. Přesto prosí asistentku o další tužku, která je schválená přímo komisí SAT, kdyby náhodou jim i třetí tužka v ruce explodovala. Přede mnou leží pouze jedna tužka. Má spolusedící nad tím povzedává obočí. Tužka je celá černá a je na ní citát od Karla Valentina : Kunst ist SCHÖN, macht aber viel Arbeit. Myslím na Berlín a hlavně na ten den, kdy jsem se s tužkou vrátil domů. Teda ne ke mně domů.
Start your work now! Agresivní šustění otevírajících papírů mě naštěstí vytrhne z myšlenkového proudu.
Takhle to bylo. Byl jsem nevyspalý, hladový, psychicky a duševně vyloupený a unavený a možná proto mi nepřišlo, že následující 4 hodiny desetidílného testu nijak hrůzostrašné. Byl jsem vlastně rád, že mě aspoň na ty 4 hodiny vytrhne ze snů, myšlenek a vzpomínek, co mě neskutečně ubíjí.
Essay, Mathematics, 5 minutes break (nestihl jsem se vyčůrat, najíst či napít), Critical reading, Writing, 5 minutes break (úspěšné čůrání a napití), Mathematics, Critical reading (úspěšné najezení a úprava vlasů), Writing, Mathematics, Critical reading, Writing (proč byl sakra ten pekelnej závěr bez přestávky?!) Byla skoro jedna a já bez otálení vyrazil na zastávku, až teď byl čas na pomyšlení, jak mi to vůbec šlo. Z essaye jsem měl největší strach, téma bylo vcelku fajn, nesmím ho však prozradit než budou essaye online k dispozici, což bude doufám za 2 týdny. Potěšilo mě, že jsem měl napsáno víc, než slečna sedící vedle mě. Kvantita nikdy nebyla mou silnou stránkou. Pak už se mi ale chtělo myslet jen na to, co jsem tam vlastně dnes dělal. Ambiciozní slečny a mladí mužové, potají se podezírajíc, že právě ten či ta jim ukradne jejich vysněné místo na University of Miami, přebíjíc se počtem měsíců strávených v USA, kteří před testy rychle dopovali pomocí Red Bull Sugarfree, jakýchsi pochybných hroznových cukrů a taky nějakou drahou lajnou přímo do nosu. Já mezi ně ale vůbec nepatřím a nechci patřit. Byla to chyba?
úterý, listopadu 03, 2009
Díky DPMO.
Bylo po dešti. Dlažba byla kluzká a pod některými kachlemi se skrýval nečekaně velký objem studené a blátivé vody. Čekal jsem na autobus, už tu měl dávno být. Listopad roku 2009 a já se těšil, že za rok už budu konečně na střední. IQ a píly jsem na to měl. Moc lidí tu se mnou na zastávce nemrzlo. Rozhlížel jsem se okolo a nechtělo se mi je počítat. Možná taky proto, že se můj pohled zastavil. Vlevo ode mě, přes dvě kaluže, tudíž nějaké tři metry, stála mladá žena. Tak okolo třiceti let. Vlasy měla melírované, střižené tak krásně, že se to asi ani nedá pojmenovat. Možná pouze, kdybych byl kadeřník a znal názvy profesionálních účesů. Doposud jsem si myslel, že se mi u holek líbí vlasy hnědé, dlouhé, přirozené. Alespoň tak jsem odpovídal při školní flašce. Ale tohle nebyla žádná holka. Tvář měla jemné nalíčenou, ozdobenou nepatrným úsměvem v koutcích rtů. Byla doslova zachumlená do šedivého pleteného kabátku, z kterého jí vykukovala jen zápěstí. Pohledem jsem sjel níž. Béžová sukně s mírnými vlnkami končící u kolenou působila elegantně, ale vůbec ne stařecky. Pak kousek tmavých punčoch a poté už jen sametové šněrovací kozačky, od kterých jsem nemohl odtrhnout oči. Přes rameno ji vysela nearogantní, leč módní kabelka. Ani jsem si nevšiml, že mezitím přijel autobus. Nastoupili jsme oba stejnými dveřmi. Chtěl jsem být nenápadný, tak jsem si sedl o pár metrů dál na sedačku proti směru jízdy, abych ji mohl stále pozorovat. Měla nohu přes nohu a já cítil nesnesitelné nutkání a touhu být o 15 let starší, dokončovat přípravu romantické večeře v malém bytě na předměstí a tušit, že ona každou chvíli přijede autobusem domů, za mnou. Dá mi pusu na tvář a mně to bude bohatě stačit, protože budu vědět, že se mi nevytratí ze života. Alespoň ne hned.
"Na co koukáš?" zeptala se mě s velikým úsměvem, když vystupovala a já na ní pořád hleděl, možná i s otevřenou pusou. Najednou jsem si nepříjemně moc uvědomoval, že jsem zabalen ve staré neforemné bundě po bratrovi, vlasy mám určitě zplihlé, když jsou zplihlé tak jsou odpudivé, a celkově působím spíš výhružným dojmem. Zabořil jsem se do sedadla ještě hlouběji a nezmohl se na odpověď, úsměv ani upravení vlasů.
Srdce mi bušilo a až na konečnou jsem si děkoval, že jsem nejel dřívějším autobusem.
"Na co koukáš?" zeptala se mě s velikým úsměvem, když vystupovala a já na ní pořád hleděl, možná i s otevřenou pusou. Najednou jsem si nepříjemně moc uvědomoval, že jsem zabalen ve staré neforemné bundě po bratrovi, vlasy mám určitě zplihlé, když jsou zplihlé tak jsou odpudivé, a celkově působím spíš výhružným dojmem. Zabořil jsem se do sedadla ještě hlouběji a nezmohl se na odpověď, úsměv ani upravení vlasů.
Srdce mi bušilo a až na konečnou jsem si děkoval, že jsem nejel dřívějším autobusem.
neděle, října 25, 2009
And it makes me wonder, she does...
Celé to dopadlo tak trošku jinak než jsem si myslel. Myslím ten rok. Ten pravej, co nezačíná 1. ledna. Nevím, jestli hůř nebo líp. Ani nevím, jestli je to důležité.
Připadal jsem si tak trošku ve vzduchoprázdnu. Ale už není na vzduchoprázdno čas.
Za dva týdny mě čekají SAT a potřeboval bych trošku jasna do hlavy. Protože teď mi přijdou věci, kterým jsem před čtyřmi týdny přikládal obrovskou důležitost, až kýčovitě nepodstatné a pozérské. Myslím, že řešením by byla vhodná radikální sekta nebo změna času a prostoru. Čas už se změnil, tak se nechám překvapit.
Dnes je to bez múzy, tak raději končím. Mějte se hezky a při volbě dělejte správná rozhodnutí.
:)
Připadal jsem si tak trošku ve vzduchoprázdnu. Ale už není na vzduchoprázdno čas.
Za dva týdny mě čekají SAT a potřeboval bych trošku jasna do hlavy. Protože teď mi přijdou věci, kterým jsem před čtyřmi týdny přikládal obrovskou důležitost, až kýčovitě nepodstatné a pozérské. Myslím, že řešením by byla vhodná radikální sekta nebo změna času a prostoru. Čas už se změnil, tak se nechám překvapit.
Dnes je to bez múzy, tak raději končím. Mějte se hezky a při volbě dělejte správná rozhodnutí.
:)
středa, října 21, 2009
Pokračování
Život nemá pokračování. Nemá dokonce ani jedno slovo pro lásku a sex.
Má ale moc dalších úžasných aspektů. Někdo tomu říká bomba, někdo modlitba a někdo masturbace. Někdo má desetitisíce na účtě ještě předtím, než mu přijde platební karta. Někdo přečetl dílo Karla Kaplana. Někdo se vylévá na sociálních sítích. Někdo miluje svou rodinu. Někdo zapíjí šedivost života zelenou. Někdo věří, že láska je víc než přátelství.
Každý si myslí, že ta jeho cesta je tou nejlepší možnou.
Dneska se mě někdo zeptal: A co bavíš se s Anežkou?
Myslel jsem si, že dneska půjdu do nemocnice. Nešel jsem.
Dneska jsem našel křižovatku, kterou jsem nemohl najít 18 let. Přišel jsem na ni a rozbrečel se. Smál jsem se, slzy se mi koulely po tváři a já ve skutečnosti seděl. Odbočil jsem na vedlejší. Na vedlejší, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Lemují ji uschlé zakrslé smrky.
Slečna chlapci většinou hned nenapíše. Někdy to trvá pár hodin, jindy pár dní. Vždy, když ta zpráva přijde, tak pocítíte zklamání. Vy byste si přece napsali zprávu hezčí, takovou, jakou si doopravdy zasloužíte.
Ale o tom já už nic moc nevím, takže nechci kázat.
Říká se, že ženy jsou důvěrnějšími kamarádkami, než muži. Nejsou. Jsou pouze hypokritickými obrysy toho, čemu se populárně říká přátelství. Jen to mají snažší, protože nemají na kamarádku žádné nároky, stačí žít po boku dlouhou dobu, mít společné názory a zájmy a potom už tomu nejde příliš zabránit. Vezou se na vlně historie, do které přimíchávají přítomnost. Všechno je to ale pouze na náhodě, kterou zapříčinili jejich rodiče. Tím, kde se usadili, kam ji vyslali do školy, do kterého oddílu ji zapsali.
Ženská čtenářská základna tohoto blogu se může za mé nazory stydět i nesouhlasit.
Neustále se snažím něco sobě sdělit, prostřednictvím výrazů, nadávek a nočních snů. Nedaří se.
Má ale moc dalších úžasných aspektů. Někdo tomu říká bomba, někdo modlitba a někdo masturbace. Někdo má desetitisíce na účtě ještě předtím, než mu přijde platební karta. Někdo přečetl dílo Karla Kaplana. Někdo se vylévá na sociálních sítích. Někdo miluje svou rodinu. Někdo zapíjí šedivost života zelenou. Někdo věří, že láska je víc než přátelství.
Každý si myslí, že ta jeho cesta je tou nejlepší možnou.
Dneska se mě někdo zeptal: A co bavíš se s Anežkou?
Myslel jsem si, že dneska půjdu do nemocnice. Nešel jsem.
Dneska jsem našel křižovatku, kterou jsem nemohl najít 18 let. Přišel jsem na ni a rozbrečel se. Smál jsem se, slzy se mi koulely po tváři a já ve skutečnosti seděl. Odbočil jsem na vedlejší. Na vedlejší, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Lemují ji uschlé zakrslé smrky.
Slečna chlapci většinou hned nenapíše. Někdy to trvá pár hodin, jindy pár dní. Vždy, když ta zpráva přijde, tak pocítíte zklamání. Vy byste si přece napsali zprávu hezčí, takovou, jakou si doopravdy zasloužíte.
Ale o tom já už nic moc nevím, takže nechci kázat.
Říká se, že ženy jsou důvěrnějšími kamarádkami, než muži. Nejsou. Jsou pouze hypokritickými obrysy toho, čemu se populárně říká přátelství. Jen to mají snažší, protože nemají na kamarádku žádné nároky, stačí žít po boku dlouhou dobu, mít společné názory a zájmy a potom už tomu nejde příliš zabránit. Vezou se na vlně historie, do které přimíchávají přítomnost. Všechno je to ale pouze na náhodě, kterou zapříčinili jejich rodiče. Tím, kde se usadili, kam ji vyslali do školy, do kterého oddílu ji zapsali.
Ženská čtenářská základna tohoto blogu se může za mé nazory stydět i nesouhlasit.
Neustále se snažím něco sobě sdělit, prostřednictvím výrazů, nadávek a nočních snů. Nedaří se.
neděle, října 18, 2009
Vypravování do školy - Poprvé
Stál jsem tu nahý. Voda kapala ze všech koutů mého těla a dopadala s jistotou na ledovou dlažbu. Chvíli jsem pozoroval podivné zakřivení svých prstů na nohách, ale pak už jsem vzhlédl. Spatřil jsem se v zrcadle. Ano, bylo nepatrně zamlžené, ale přesto jsem mě viděl. Znejistěl jsem a ukročil vpravo. To už bylo lepší. Upřeně jsem zíral na bílou stěnu a postupně nabíral sílu a jistotu. "Francku, ty to zvládneš! Jsi krásný, svalnatý a vtipný!" křičel jsem do stěny. Do zrcadla bych se neodvážil. Byl jsem si jist, že mě nikdo neslyší. Bouchl jsem se do prsou. A ještě jednou. Já jsem ten vedoucí samec! Alespoň v této koupelně. Bylo mi devatenáct a za pár chvil jsem měl jít na své první rande.
Auto jsem zaparkoval při okraji silnice. Pokapávalo. Došel jsem rozvážným krokem ke dveřím od domu. Dvakrát jsem zazvonil. Ke dveřím přiběhl s hlasitým štěkáním jezevčík. Hodil jsem přes bránu předem připravenou dentální tyčinku pro psy. Zamlaskal.
V tom mi Martin otevřel. Vypadal mnohem líp než na fotkách. Vlasy, obočí, vousy - vše pečlivě upraveno. Pozval mě dál a já se jen pousmál. "Co jsi přinesl za film?" zahalekal na mě, když už jsme byli uvnitř prostorného obýváku, kterému vévodila televizní obrazovka obrovských rozměrů. Zamával jsem obalem DVD na srozuměnou. "Ale, ale, ty jsi nějakej stydlivej, dáš si se mnou Chardonnay?", zeptal se, "nebo spíš nealko?" A je to tady. Doplňovací otázka a já byl v pasti. Zkusil jsem přikývnout ve smyslu přijetí nabídky Chardonnay. Zároveň jsem ale potupně vytáhl svůj bloček. A nenápadně ho položil vedle Martina. Úskokem jsem se pak vrátil do obyváku a pokoušel se rychle spustit film.
V bločku byly vepsány jednotlivé věty tak, jak mi je psycholog poradil. Neměly by odradit, měly by vyvolat sympatie a soucit. A zřejmě se ty vynaložené peníze vyplatily. Martin se vrátil za mnou, držel dvě sklenice na víno, políbil mě na tvář a řekl: "Jasně, že to vůbec nevadí!" Už jsem si chtěl sednout na pohodlný gauč, když jsem z předsíně uslyšel tlumenou ránu. Jako by něco spadlo na zem. "Goliáši?" zavolal Martin na svého nejlepšího přítele. Už jsem ho spatřil také. Ležel na prahu a z tlamy mu tekly proudy slin. "Cos mu to udělal? Cos mu to hodil přes tu bránu? Ty slepej, teda němej šmejde?!" řval na mě Martin, "vypadni, říkám ti vypadni!" Tak jsem šel. Smrákalo se, ale už nepršelo. Nastartoval jsem auto a odjel směrem domů. Poprvé to nevyšlo.
Auto jsem zaparkoval při okraji silnice. Pokapávalo. Došel jsem rozvážným krokem ke dveřím od domu. Dvakrát jsem zazvonil. Ke dveřím přiběhl s hlasitým štěkáním jezevčík. Hodil jsem přes bránu předem připravenou dentální tyčinku pro psy. Zamlaskal.
V tom mi Martin otevřel. Vypadal mnohem líp než na fotkách. Vlasy, obočí, vousy - vše pečlivě upraveno. Pozval mě dál a já se jen pousmál. "Co jsi přinesl za film?" zahalekal na mě, když už jsme byli uvnitř prostorného obýváku, kterému vévodila televizní obrazovka obrovských rozměrů. Zamával jsem obalem DVD na srozuměnou. "Ale, ale, ty jsi nějakej stydlivej, dáš si se mnou Chardonnay?", zeptal se, "nebo spíš nealko?" A je to tady. Doplňovací otázka a já byl v pasti. Zkusil jsem přikývnout ve smyslu přijetí nabídky Chardonnay. Zároveň jsem ale potupně vytáhl svůj bloček. A nenápadně ho položil vedle Martina. Úskokem jsem se pak vrátil do obyváku a pokoušel se rychle spustit film.
V bločku byly vepsány jednotlivé věty tak, jak mi je psycholog poradil. Neměly by odradit, měly by vyvolat sympatie a soucit. A zřejmě se ty vynaložené peníze vyplatily. Martin se vrátil za mnou, držel dvě sklenice na víno, políbil mě na tvář a řekl: "Jasně, že to vůbec nevadí!" Už jsem si chtěl sednout na pohodlný gauč, když jsem z předsíně uslyšel tlumenou ránu. Jako by něco spadlo na zem. "Goliáši?" zavolal Martin na svého nejlepšího přítele. Už jsem ho spatřil také. Ležel na prahu a z tlamy mu tekly proudy slin. "Cos mu to udělal? Cos mu to hodil přes tu bránu? Ty slepej, teda němej šmejde?!" řval na mě Martin, "vypadni, říkám ti vypadni!" Tak jsem šel. Smrákalo se, ale už nepršelo. Nastartoval jsem auto a odjel směrem domů. Poprvé to nevyšlo.
neděle, října 11, 2009
Depresivní muž
Byla neděle a ho sžíralo svědomí. Musel ji napsat, už nemohl dál čekat. Každý týden sebe prosil, aby začal už ve středu, nebo ve čtvrtek. Marně. Vždy se ocitl na tom stejném místě - neděle večer, před sebou skoro prázdná zaprášená láhev od vína, ve které leží utopená moucha, vyloupané platíčko Rohypnolu, pár prosmrkaných kapesníků, z povalujících se sluchátek hráje něco jako tohle, rozbitý telefon, který už nikdo pár týdnu neprobudil, pár poškrábaných cédéček a pomačkaná fotka nahé dívky.
Otevřel pero, zahleděl se do temného okna a myslel na ni. Na promilovaná odpoledne. Na prohádané noci. A na všechny ty hnusně krásná rána s pachutí na horním patře. Myslel na těch 10 let a čelo se mu orosilo potem. Bylo mu 25 a byl prakticky panic. První holka se přece nepočítá. Ale o to nešlo. Seděl tu, bylo mu 25 a nejradši by se viděl v důchodu. Jenže vedle koho? Byl příliš unaven na tyto otázky.
Ahoj, Ludmilo.
Nesnáším Tě a celý tvoje okolí!
Jo, není to moc hrdinské, ale proč by ze sebe měl dělat někoho ušlechtilého. Kdo to po něm vyžaduje jako samozřejmost? Proč se nevyžadují úplně jiné věci u úplně jiných lidí? No to by bylo na dlouho. Frustraci si na chvíli částečně vybil, tak ho nesuďte! Stejně to nepošle. Jen napíše bývalé spolužačce, která jednou při flašce přiznala, že se jí nehnusí. (A to bylo v 6. třídě veliké haló) Potřebuje vidět někoho jiného, neznámého, tak se přece tvoří láska, nebo to aspoň říkali ve filmech. Potřebuje nějakou drogu. Potřebuje změnit sebe. Change we can believe in!
PS - Děkuji všem, kteří společně se mnou podpořili nejlepší seriál všech dob!
Otevřel pero, zahleděl se do temného okna a myslel na ni. Na promilovaná odpoledne. Na prohádané noci. A na všechny ty hnusně krásná rána s pachutí na horním patře. Myslel na těch 10 let a čelo se mu orosilo potem. Bylo mu 25 a byl prakticky panic. První holka se přece nepočítá. Ale o to nešlo. Seděl tu, bylo mu 25 a nejradši by se viděl v důchodu. Jenže vedle koho? Byl příliš unaven na tyto otázky.
Ahoj, Ludmilo.
Nesnáším Tě a celý tvoje okolí!
Jo, není to moc hrdinské, ale proč by ze sebe měl dělat někoho ušlechtilého. Kdo to po něm vyžaduje jako samozřejmost? Proč se nevyžadují úplně jiné věci u úplně jiných lidí? No to by bylo na dlouho. Frustraci si na chvíli částečně vybil, tak ho nesuďte! Stejně to nepošle. Jen napíše bývalé spolužačce, která jednou při flašce přiznala, že se jí nehnusí. (A to bylo v 6. třídě veliké haló) Potřebuje vidět někoho jiného, neznámého, tak se přece tvoří láska, nebo to aspoň říkali ve filmech. Potřebuje nějakou drogu. Potřebuje změnit sebe. Change we can believe in!
PS - Děkuji všem, kteří společně se mnou podpořili nejlepší seriál všech dob!
neděle, října 04, 2009
Vzhůru k výškám
Já chtěla bych mít svůj aeroplán, lítat v oblacích jak kormorán zazpíval mi někdo do levého ucha a já si uvědomila, že mu to nevěřím.
Můj stav byl roztodivný, chvěla se mi valná většina těla a cítila jsem se sexy. Jukebox teď hrál něco od Jacksona, jako vždy když skupinka přiopilých studentů potřebuje utratit drobné předstírajíc zájem o popistu, kterého nezažili, falešně se vydávajíc za jeho posmrtné děti. Ještě jedno pivo a rychle ven na ulici. Padá hustý déšť a mně stékají kapky po tváři. Odsmrknu si do kostkovaného látkového kapesníku, který poté pečlivě složím a vyhodím do výše.
Zítra mi je devatenáct a já se cítím na dvanáct. Proplouvám průměrností díky kaštanovým vlasům po babičce a košíčkům velikosti C. Nechtělo se mi brečet ani řvát. Chtělo se mi jen něco udělat. Zatnula jsem pěst a vrazila vší silou do zadního okna zelené fabie co stála jedním kolem na chodníku. Houkání, krev, střepy - vše jak jsem čekala. Chvíli jsem tam jen tak stála a nechala se smáčet deštěm.
Když jsem vyběhla po schodech zpátky do hospody, všichni na mě trochu potutelně koukali. Někteří spali. Někteří zvraceli. Někteří šňupali. Byla jsem plná energie. Do juxeboxu jsem vhodila pětikorunu, poprosila pana vrchního jestli by to mohl hodně zesílit a sundala si tričko.
Stála jsem tam sebevědomě rozkročená s pravou rukou vztyčenou směrem ke stropu, cítila jsem svou vlastní vůni a studené kapky vody, co mi přistávaly z vlasů rovnou na holých ramenech. Dívala jsem se na něho, jak se objímá s tou svojí fenou a dává jí pusu na tvář.
V tom se ozvaly první slabiky písně, které jsem zakřičela společně s Karen a s prvními neuvěřitelně hlasitými zvuky kytarových strun, se všichni, kdo doposud spali, okamžitě probudili.
Cold light, hot night, be my heater, be my lover... And we could do it to each other!
Křičela jsem na něj a mezi jednotlivými verši vyzývavě trhala boky ze strany na stranu. Nevím, co dělali ostatní, jestli stydlivě odvraceli zrak nebo si podupávali do rytmu. Příliš mě to nezajímalo. Yeah we could do it to each other, we're like a sister and a brother! Ukazovala jsem na něho a přitom nepřestával tančit.
Znala jsem ho už 6 let, 5 a půl do něj byla platonicky zamilovaná a pro něj jsem byla nejlepší kamarád. Svěřoval se mi se všemi jeho sexálními eskapádami a přitom vůbec netušil, co k němu cítím. Tajně jsem nenáviděla všechny jeho feny, ale tak nějak jsem vždycky chtěla, aby byl on šťastnej, na mně už tak nesešlo. Až dnes jsem se projevila. Cold Light dohrála, jeho fena vstala a vlepila mi facku. Já neudržela rovnováhu a spadla přímo na zadek. Seděla jsem uprostřed hospody na špinavém koberci, pod podprdou se mi tvořilo vlnobití tuku a někdy tou dobou jsem se stala devatenáctiletou. On vstal, na chvíli jsem zaváhala, že jde za mnou, ale vhodil pouze drobné do jukeboxu, dal mi pusu na ucho a utíkal za tou svou fenou. Stále jsem tam seděla jak hromádka neštěstí, která vsadila vše na jednu kartu, ostatní na mě nejspíš s posměchem koukali, ale ve mně se právě rozlívalo teplo při poslechu, stále ještě více hlasité než povolují hygienické normy, písničky pro mě. Brečela jsem jako malá dvanáctiletá holka.
Můj stav byl roztodivný, chvěla se mi valná většina těla a cítila jsem se sexy. Jukebox teď hrál něco od Jacksona, jako vždy když skupinka přiopilých studentů potřebuje utratit drobné předstírajíc zájem o popistu, kterého nezažili, falešně se vydávajíc za jeho posmrtné děti. Ještě jedno pivo a rychle ven na ulici. Padá hustý déšť a mně stékají kapky po tváři. Odsmrknu si do kostkovaného látkového kapesníku, který poté pečlivě složím a vyhodím do výše.
Zítra mi je devatenáct a já se cítím na dvanáct. Proplouvám průměrností díky kaštanovým vlasům po babičce a košíčkům velikosti C. Nechtělo se mi brečet ani řvát. Chtělo se mi jen něco udělat. Zatnula jsem pěst a vrazila vší silou do zadního okna zelené fabie co stála jedním kolem na chodníku. Houkání, krev, střepy - vše jak jsem čekala. Chvíli jsem tam jen tak stála a nechala se smáčet deštěm.
Když jsem vyběhla po schodech zpátky do hospody, všichni na mě trochu potutelně koukali. Někteří spali. Někteří zvraceli. Někteří šňupali. Byla jsem plná energie. Do juxeboxu jsem vhodila pětikorunu, poprosila pana vrchního jestli by to mohl hodně zesílit a sundala si tričko.
Stála jsem tam sebevědomě rozkročená s pravou rukou vztyčenou směrem ke stropu, cítila jsem svou vlastní vůni a studené kapky vody, co mi přistávaly z vlasů rovnou na holých ramenech. Dívala jsem se na něho, jak se objímá s tou svojí fenou a dává jí pusu na tvář.
V tom se ozvaly první slabiky písně, které jsem zakřičela společně s Karen a s prvními neuvěřitelně hlasitými zvuky kytarových strun, se všichni, kdo doposud spali, okamžitě probudili.
Cold light, hot night, be my heater, be my lover... And we could do it to each other!
Křičela jsem na něj a mezi jednotlivými verši vyzývavě trhala boky ze strany na stranu. Nevím, co dělali ostatní, jestli stydlivě odvraceli zrak nebo si podupávali do rytmu. Příliš mě to nezajímalo. Yeah we could do it to each other, we're like a sister and a brother! Ukazovala jsem na něho a přitom nepřestával tančit.
Znala jsem ho už 6 let, 5 a půl do něj byla platonicky zamilovaná a pro něj jsem byla nejlepší kamarád. Svěřoval se mi se všemi jeho sexálními eskapádami a přitom vůbec netušil, co k němu cítím. Tajně jsem nenáviděla všechny jeho feny, ale tak nějak jsem vždycky chtěla, aby byl on šťastnej, na mně už tak nesešlo. Až dnes jsem se projevila. Cold Light dohrála, jeho fena vstala a vlepila mi facku. Já neudržela rovnováhu a spadla přímo na zadek. Seděla jsem uprostřed hospody na špinavém koberci, pod podprdou se mi tvořilo vlnobití tuku a někdy tou dobou jsem se stala devatenáctiletou. On vstal, na chvíli jsem zaváhala, že jde za mnou, ale vhodil pouze drobné do jukeboxu, dal mi pusu na ucho a utíkal za tou svou fenou. Stále jsem tam seděla jak hromádka neštěstí, která vsadila vše na jednu kartu, ostatní na mě nejspíš s posměchem koukali, ale ve mně se právě rozlívalo teplo při poslechu, stále ještě více hlasité než povolují hygienické normy, písničky pro mě. Brečela jsem jako malá dvanáctiletá holka.
středa, září 30, 2009
Tento blog by potřeboval zavřít. Odpojit od přístrojů. Potenciál pro nové čtenáře - snad až záporný, protože prokousávání se 3 roky nastřádaných postů by je dozajista odradilo. A pokud by se přesto nějaký fanatický nadšenec o to pokusil, určitě by jim neporozuměl, šly s dobou a vyžadovaly jakousi paralelní živost a bytí v době, kterou jsem dementoval. Současné, nebo spíš poslední aktivní obecenstvo někdy ze začátku tohoto roku bylo také trošku jiné než jsem si myslel. Rozrostlo se o rodinné příslušníky, aniž jsem to tušil, zchudlo o Ni, která byla jednou z hlavních příčin zařazení se vedle obrovského houf nýmandů, co blijí své samozřejmé poznatky do blogového éteru. Na tvoření zbrusu nového nemám sílu, ambici, důvod ani talent. Na udržování starého jsem příliš zklamal. A momentálně sedím ve vakuu a radši neříkám nic, nechci nikoho obtěžovat ani si vydržovat. I když mám právo vykřičet tu slabošsky o neprávech, kterých se mi dostalo a o obstrukcích, které musím překonávat a o vychcanosti ostatních, jejichž louže musím opatrně obcházet a s Cyrilem Svobodou si pobrukovat Dobrý den je, když není ve škole tak to neudělám, protože, kdo toto právo nemá? A proč bych se já měl cítit nějak privilegovaný? Na to dostatečně dlouhé pero nemám, ba co víc - stále jsem si nekoupil náplň . A z trapných vtípků podobných tomuto se mi dělá šoufl. Uvidíme, jakým stylem psaní se rozhodnu završit tuto kupku hnoje.
sobota, srpna 08, 2009
Diagnóza : Nevrlý diskžokej
Večírek začíná v šest. Trapní přijdou v sedm, aby se neúčastnili nudného začátku a sobecky touží stát se zlatým hřebem té noční malby. Rozjíždí se to pomalu, ztěžka. Jako staré vlaky U-Bahn linie 1. Nepolepené, plné ctnosti a respektu jako dvacetiletá panna co pije jen kofolu a kouří dlouhou, tenkou cigaretu ze špičky. Ano, vymřely před třiceti lety. Sebelepší strojvedoucí na tom nic nezmůže. Objevuje se bavič, taková první vlaštovka večera, většinou pěkně upravený, zbrusu nové tričko Lacoste, džíny Diesel, boty z limitované retro verze od Pumy, srší vtipy, lehce povrchními ale na většinu publika to stačí. Se svým druhým pivem se vytrácí do dětinského pobrukování o své první holce (ano, vymyslel si ji), třetí pivo mu přibývá jeho emo slzami a žadoní o jakoukoli píseň od Divokýho Billa. Jeho publikum se ale nápadně ztenšuje. Ano je tu Betasamec, stojí opodál se svou první lahvovou Plzní (říká, že Holbu a podobné moravské sračky nepije) a kolem něho hlouček přiopitých, ještě stále vcelku upravených samic, které ani nedutají a naslouchají jeho vyprávění o krásách Irského pobřeží a momentech, kdy se zastaví čas a pozorujete milostný tanec dvou postižených racků. Samicím ukapávají slzy a Beťák si jde pro něco ostřejšího, aby mu ten dnešní večer vyšel. Této situaci nahrává naprosto nemožná hudba. Střídá se totiž neznámá nová deska Illustratosphery a monotonní Jamiroquai, jimiž je toto publikum zjevně neosloveno. Zdá se, že večírek splní svůj účel, Lacosťák si zajde zaplakat na rameno nejbližší slečny s oholeným ohanbím, Betasamec se pod vlivem třetí Plzně vtírá do všeho co má dva kopce pod neposkvrněným tričkem a organizátor smutně sedí a fouká do pěny, blíží se půlnoc a přeje si, aby už byl ve sprše, udělal si to a šel spokojeně spát.
Vtom se na scéně objevuje náš nevrlý hrdina, který přišel z... no to vlastně není podstatné. Roztáčí si dva Šeráky, rozepíná bundu a monituruje okolí, ještě jedno prozvonění své milé a už připojuje svůj nabušený 16 Gigabajtový Jáphone do sítě. První Šerák na ex a kompilace pracně nachystaná v hlavě může začít. Sympatická hnědovláska s nevýraznými oči a hezkým pozadím - cíl číslo jedna. Poslední Radiohead, co láskyplně prohloubí životní pseudokrizi a pak ji jako mávnutím potterovským proutkem vyléčí do pravého rauše.
Víš, jsou tu na konci srpna. Poprvé a možná naposled. Jen nemám peníze a společnost. Co ty na to?
N/A
Chce to něco rychlého, známého, cizího, něco méně signifikantního, hlas lidu!
Něco pálivého, při čem se budou houpat nohy a pobrukovat neznámý text, něco starého, kluci budou předvádět neumělé kytaristické riffy a slečny se budou kroutit v bocích...
Chytne se nebo ne?
Pak už to jde rychle objetí při My Friends, polibek při It's always you, solo vystoupení bez talentu při Wish you were here, facka při Videotape, Ty Hajzle! při Before Departure a odchod posledního hosta při One.
Pak přijde ona a šeptne mu do ucha - proč si takovej?
Protože svět je emo, prskne ji do obličeje.
Kdyby ty ses trochu snažil, víš čeho bys mohl dosáhnout? Ostatní by ti mohli závidět. Jenže ty jsi jen na ostatní hnusnej a sám se sebou moc spokojenej.
Jdi do prdele. Copak jsme někdy dělali něco jinýho než opovrhovali autoritama, pili to naše pivo a srali na práci? Copak někdo chtěl něco víc než fotbal, pivo, sex v tomhle pořadí?
Pouští Primitive.
Každej chce Audinu, holku a spustu peněz. Proč nikdo nehcce Tamiflu? Nebo aspoň píchnout proti normální chřipce?
Nedělej si ze mě srandu blbče. Život je vážnej a ty znáš jen sarkasmus.
9.5 Nebo kolik bodů by sis zasloužila slečno rozhodčí?
Jdi se vyspat. Se mnou to bohužel nebude, připravil ses o to sám.
Woody Allen: Onanie je milování s tím...
Už tu není. Odešla.
Vtom se na scéně objevuje náš nevrlý hrdina, který přišel z... no to vlastně není podstatné. Roztáčí si dva Šeráky, rozepíná bundu a monituruje okolí, ještě jedno prozvonění své milé a už připojuje svůj nabušený 16 Gigabajtový Jáphone do sítě. První Šerák na ex a kompilace pracně nachystaná v hlavě může začít. Sympatická hnědovláska s nevýraznými oči a hezkým pozadím - cíl číslo jedna. Poslední Radiohead, co láskyplně prohloubí životní pseudokrizi a pak ji jako mávnutím potterovským proutkem vyléčí do pravého rauše.
Víš, jsou tu na konci srpna. Poprvé a možná naposled. Jen nemám peníze a společnost. Co ty na to?
N/A
Chce to něco rychlého, známého, cizího, něco méně signifikantního, hlas lidu!
Něco pálivého, při čem se budou houpat nohy a pobrukovat neznámý text, něco starého, kluci budou předvádět neumělé kytaristické riffy a slečny se budou kroutit v bocích...
Chytne se nebo ne?
Pak už to jde rychle objetí při My Friends, polibek při It's always you, solo vystoupení bez talentu při Wish you were here, facka při Videotape, Ty Hajzle! při Before Departure a odchod posledního hosta při One.
Pak přijde ona a šeptne mu do ucha - proč si takovej?
Protože svět je emo, prskne ji do obličeje.
Kdyby ty ses trochu snažil, víš čeho bys mohl dosáhnout? Ostatní by ti mohli závidět. Jenže ty jsi jen na ostatní hnusnej a sám se sebou moc spokojenej.
Jdi do prdele. Copak jsme někdy dělali něco jinýho než opovrhovali autoritama, pili to naše pivo a srali na práci? Copak někdo chtěl něco víc než fotbal, pivo, sex v tomhle pořadí?
Pouští Primitive.
Každej chce Audinu, holku a spustu peněz. Proč nikdo nehcce Tamiflu? Nebo aspoň píchnout proti normální chřipce?
Nedělej si ze mě srandu blbče. Život je vážnej a ty znáš jen sarkasmus.
9.5 Nebo kolik bodů by sis zasloužila slečno rozhodčí?
Jdi se vyspat. Se mnou to bohužel nebude, připravil ses o to sám.
Woody Allen: Onanie je milování s tím...
Už tu není. Odešla.
čtvrtek, června 11, 2009
Partyzánské sele 11
Utíká to rychle. Den se sešel s týdnem a od loňského podařeného prasete to v sobotu byl zase rok. Nutí vás to hodnotit. Ono období mezi prasaty. Leč díky nuceným výkopovým nevolnickým pracem, které doprovázejí každé období, kdy roztál sníh a je třeba tedy na hospodářově dvoře zapracovat, aby jsme přežili zimu, toto prase nebylo prasetem obvyklým.
Bylo to rychlý. Jako když přetočíte úvodní seznamovací část filmu k jeho hvězdné dvacetiminutovce někde před koncem. Jako když začne píseň hrát až od minuty 40. Říkáte si, že vám ten začátek chybí. Nechcete přejít rovnou k hlavnímu argumentu vaší eseje. Nechcete jí hned strhávat kalhotky.
Přišel jsem pozdě, byl jsem předem mrtvej a všichni už byli opilí. Šlo to rychle, pár piv, rozhovory, které můžou být vedeny pouze na praseti, disko souprava puštěna, DJ Tráva nakoupil stroj na dým přes net, jo smrdí to pochybně, ale prý úplně nezávadné. Ještě jedno a už hraje Billie Jean. A pak Metallica. A pak Kralovna bielych tenisek. Ty skoky jsou hnusné, tak radši jen chutnám chuť chipsů pár měsíců neochutnanou. Nějak to nejde. Možná ten speaking nebyl tak povedenej. Možná jsem v pátek neměl přivýst kluky k nám. Možná jsme neměli Standu posílat pro ten rum. Ale k čemu by to všechno bylo?
Ono to teď vypadá jinak, než v pátek po nevolnictví. Vzal jsem Volvo a šel zavézt strejdu domů. Měl jsem rodinných bodů, že bych je mohl rozhazovat. Na náměstí Republiky bylo jen jedno místo na parkování. Smrákalo se a před kašnou se chouleli čtvrťáci se svými Holanďany. Jel jsem pryč. Radost, jen tu jsem chtěl dneska udělat. Standa byl prozměnu nevrlej. Honza byl pro změnu vrlej a to velmi. Bylo to jako kapitoly filmu na DVD - výjezd z křižovatky, pedál na podlaze, 1 sklinka, zapálení v krbu, 2 sklinka, sedíme jako dva mušketýři a Standa pod retro kabátcem, tohle mi chybělo a připravoval jsem se o to sám, prej nemám čas, Nela štěká a štěká. Pořád štěká...
Bylo to rychlý. Jako když přetočíte úvodní seznamovací část filmu k jeho hvězdné dvacetiminutovce někde před koncem. Jako když začne píseň hrát až od minuty 40. Říkáte si, že vám ten začátek chybí. Nechcete přejít rovnou k hlavnímu argumentu vaší eseje. Nechcete jí hned strhávat kalhotky.
Přišel jsem pozdě, byl jsem předem mrtvej a všichni už byli opilí. Šlo to rychle, pár piv, rozhovory, které můžou být vedeny pouze na praseti, disko souprava puštěna, DJ Tráva nakoupil stroj na dým přes net, jo smrdí to pochybně, ale prý úplně nezávadné. Ještě jedno a už hraje Billie Jean. A pak Metallica. A pak Kralovna bielych tenisek. Ty skoky jsou hnusné, tak radši jen chutnám chuť chipsů pár měsíců neochutnanou. Nějak to nejde. Možná ten speaking nebyl tak povedenej. Možná jsem v pátek neměl přivýst kluky k nám. Možná jsme neměli Standu posílat pro ten rum. Ale k čemu by to všechno bylo?
Ono to teď vypadá jinak, než v pátek po nevolnictví. Vzal jsem Volvo a šel zavézt strejdu domů. Měl jsem rodinných bodů, že bych je mohl rozhazovat. Na náměstí Republiky bylo jen jedno místo na parkování. Smrákalo se a před kašnou se chouleli čtvrťáci se svými Holanďany. Jel jsem pryč. Radost, jen tu jsem chtěl dneska udělat. Standa byl prozměnu nevrlej. Honza byl pro změnu vrlej a to velmi. Bylo to jako kapitoly filmu na DVD - výjezd z křižovatky, pedál na podlaze, 1 sklinka, zapálení v krbu, 2 sklinka, sedíme jako dva mušketýři a Standa pod retro kabátcem, tohle mi chybělo a připravoval jsem se o to sám, prej nemám čas, Nela štěká a štěká. Pořád štěká...
středa, června 03, 2009
Skomírající post pro ty, co tu ještě jsou
Jsou věci, co se většinou stanou jen jednou. Když to pak přijde popáté, řeknu si, že to ta věc asi není.
Slibuju a neplním. Sobě a ostatním.
Přede mnou pořád stojí Emspoma-masážní emulze, to byly časy, kdy jsem nemohl do schodů ani z nich.
Vedle smutně kouká pochybné mléko po opalování a já myslím na to, jak jsem poprvé a naposled letos okusil silně chlorované vody našeho bazénu.
Pak je tu odchlípnutý papírek z dluhy a můj internet banking hovoří o trojmístné částce, co mi zbyla na účtu, asi na dva měsíční účty od T-Mobile a pak konec. Jako když vypnete špatně zvolenou píseň v iPodu.
6 vybitých baterek AAA, co křičí jedno táhlé ááá v beznaději nadcházejících dnů.
Spousta poházených CDček, co přicházeli do mé oblibové části mozku a pak z ní zas rovnoměrně odcházely jako sinusoida střídavého proudu. The Dresden Dolls, Joy Division (sakra to musím vrátit), Freak Power. Jen o patro víš, jako by nadřazeně, leží booklet s dráty a zeleným pruhem Kluci kde ste? Začínám se ptát sám sebe, čím dál častěji.
Pod zaprášenou lampou je tu ještě přívěšek na klíče - telefonní číslo v případě ztráty platební karty, ten agresivní sarkasmus mi ještě zní v uších.
Lipobáze, oboustranná lepící páska a Tomova MP3ka - můj první hodně drahej dárek někomu, kdo si toho pak vůbec nevážil.
Zažloutlé fotky z dětství, je mi rok a není mi při focení fajn.
A pak ta svíčka. Svíčka, co nevím komu patří a bojím se jí zapálit.
Stohy papírů do školy po kterých brouzdám bezdrátovou myší, co mi už pár týdnů hlási, že stav jejích baterií is very critical!
Paragon od bot, které nepotřebuju.
Filmy, spousta filmů, co stojí za zhlédnutí.
A můj Parker. Nejhezčí a nejmilejší předmět, co jsem kdy dostal.
Čtu znovu Rudiše a má to smysl a prožívám On the road a The Bombers ještě jednou, jakoby to bylo včera. Zbylo jen věnování na první stránce knihy a snad jedna fotka. Třeba se potkáme na Alexanderplatz. nebo někde jinde. Třeba s někým jiným.
La petite mort.
Slibuju a neplním. Sobě a ostatním.
Přede mnou pořád stojí Emspoma-masážní emulze, to byly časy, kdy jsem nemohl do schodů ani z nich.
Vedle smutně kouká pochybné mléko po opalování a já myslím na to, jak jsem poprvé a naposled letos okusil silně chlorované vody našeho bazénu.
Pak je tu odchlípnutý papírek z dluhy a můj internet banking hovoří o trojmístné částce, co mi zbyla na účtu, asi na dva měsíční účty od T-Mobile a pak konec. Jako když vypnete špatně zvolenou píseň v iPodu.
6 vybitých baterek AAA, co křičí jedno táhlé ááá v beznaději nadcházejících dnů.
Spousta poházených CDček, co přicházeli do mé oblibové části mozku a pak z ní zas rovnoměrně odcházely jako sinusoida střídavého proudu. The Dresden Dolls, Joy Division (sakra to musím vrátit), Freak Power. Jen o patro víš, jako by nadřazeně, leží booklet s dráty a zeleným pruhem Kluci kde ste? Začínám se ptát sám sebe, čím dál častěji.
Pod zaprášenou lampou je tu ještě přívěšek na klíče - telefonní číslo v případě ztráty platební karty, ten agresivní sarkasmus mi ještě zní v uších.
Lipobáze, oboustranná lepící páska a Tomova MP3ka - můj první hodně drahej dárek někomu, kdo si toho pak vůbec nevážil.
Zažloutlé fotky z dětství, je mi rok a není mi při focení fajn.
A pak ta svíčka. Svíčka, co nevím komu patří a bojím se jí zapálit.
Stohy papírů do školy po kterých brouzdám bezdrátovou myší, co mi už pár týdnů hlási, že stav jejích baterií is very critical!
Paragon od bot, které nepotřebuju.
Filmy, spousta filmů, co stojí za zhlédnutí.
A můj Parker. Nejhezčí a nejmilejší předmět, co jsem kdy dostal.
Čtu znovu Rudiše a má to smysl a prožívám On the road a The Bombers ještě jednou, jakoby to bylo včera. Zbylo jen věnování na první stránce knihy a snad jedna fotka. Třeba se potkáme na Alexanderplatz. nebo někde jinde. Třeba s někým jiným.
La petite mort.
pondělí, dubna 27, 2009
Anonymní Mažňáci
Losnovi Bahňáci, vylezte z mokřadů, sundejte pršipláště, odhoďte kapesníky a pohleďte nám do očí. Ano Šopingující národ hajprmarkeťáku je asi vrcholem mé dávé blogerské kariéry a rádi si ho přečteme znovu.
pátek, dubna 24, 2009
Sentimentem proložená píseň
Otevřu blog, pustím losera, stanu se loserem, vypiju sedmičku bílého, žiju loserem, nejde nic napsat, je mi smutno, co dál?
čtvrtek, dubna 02, 2009
Je to smutné
potkat svou pravou rodinu, kterou nevidím, co je rok dlouhý, právě na pohřbu. Myslím, že by ale babička byla ráda, kdyby věděla, že jsme se všichni (skoro) sešli v tak krásném městě, v nejhezčí den tohoto roku. Působili jsme silně kompaktním dojmem, i když tu byli manželky první, druhé a tak dále. Není těžké si uvědomit, že jméno není spojení pouze formální, ale že možná právě proto, že jsme tak daleko, máme k sobě nejblíž. Je tudíž asi těžké vmíchat nějakou cizí krev do té naší dominantní, projevující se pouze uvnitř. Děda opět mluvil skvěle, přes 70, dominantní krve plné tělo, upil a uargumentoval by každého na potkání. Copak by jste také čekali něco negativního ze spojení Krkonoš a Olomouce? Krakonoše a Plzně? A pokud do nás někdo nevidí, ať naše vztahy a frekvenci vídání nehodnotí. Je to totiž víc než složité.
neděle, března 22, 2009
Dejte mi sto tisíc Euro
a já vystuduju. Se spokojeností a trochou té gracie. To by mohl říct každý. Po včerejším počátku jara, kdy jsem se hrdě hlásil ke svému jménu, se vše zdá být o trochu světlejší nebo-li prušejší. Není proč se stresovat. To nechme zbabělcům. Není nač si stěžovat. To nechme marnivým sobcům. Není nač sentimentálně vzpomínat. To nechme důchodcům. Je proč průbojně útočit vpřed a válet před sebou tu naši malou, krásnou a charakteristickou kuličku z hoven.
čtvrtek, března 19, 2009
Až budu jednou velká
bude ze mě selka, toužíval jsem. Neustálé dotazy ohledně místa a druhu studia, popřípadě, co si vezmu na první přednášku a jestli budu mít v batohu matonni perlivou nebo jemně, mě neotravují, jak se z mé tváře při odpovědí může zdát. Je to jen obranný mechanismus, abyste nepronikli hlouběji, než za tyto počáteční otázky. Mohli byste se totiž lehce dohmátnout mého únikového plánu do světa . No to by vás stejně nezajímalo.
Zertifikátor
Asi takhle čistí půdu, provzdušňuje a chystá podmínky pro nové, statné stonky trávy aparát skrývající se pod názvy British Council či Österreichisches Sprachdiplom Deutsch. Ocitnu se ve sběrném koši plev ať chci nebo ne. Kdo nevěří, ať tam raději ani neběží.
středa, března 11, 2009
Holte se
je to fajn. A když se říznete, mázněte si trochu černé kolem očí a rány a hned máte skvělou emo fotku. Šup do černobílé a na nějaký komunikační server, hle facebook. Popisek stylový, ať ostatní zírají, s kým že mají tu čest. Dva dny před domluvenou hospodou už to plácat do statusů, ať je jasno. Při vstupu do onoho podniku, vytáhnout z batohů a tašek připravené a nabité foťáky a videokamery a začít tvořit ty umělé vzpomínky. Hned a násilně. Kdo je proti, je idiot. Nejlépe tři rozličné destiláty na začátek a další večer, o kterém se bude dlouho mluvit je na světě. I když trval hodinu a půl. Zbytek jsem problil. Tedy ne já, páč já jsem vomit-free since 93. Ale chápu, že hra na vodníka malého či velkého, či předvádění měsíční chůze s razancí a přesností tak velkou, že panu barmanovi teklo pivo do odpadu, pro každého není. A kdo by se také nezprasil už v osm. Přichází opět zmatené jaro. Jako bylo to loňské. Asi půjdu požádat o potvrzení duševní nezpůsobilosti. Nebo aspoň slevu na tramvaj. Opakuju se, tuším že v tom prosinci tu už něco podobnýho bylo. Asi poprvé úsěšně bojuju s angínou a není to na mně vidět. A roste mi pupek. Myslím, ten opravdovej. Ale to je asi trošku víc, než jste chtěli slyšet. A máme zvonek. A interkom. A je to otravné. A těšíme se na Zahradní slavnost, když jsem ji slíbil.
čtvrtek, února 19, 2009
Katherine, kiss me!
Stříkačka z půlky naplněná láskyplnou směsí roztaveného heroinu a syté, ještě tepající A+ je tvrdě zaražené v mém vrásčitém, dávkami zneužitém levém předloktí. Naprosto připravená, čekajíc na mou všemohoucí ruku. Jako přítulná fena. Jako řadící páka právě nastartovaného auta. Jako syn nastavující svou tvář, co vám poprvé kradl z peněženky. Jako prozatím uzavřený Parker, před důležitou zkouškou. Jako zvlhlý klín mé první lásky. Jako umírající matka s nataženou rukou k poslednímu stisku.
Tehdy mi bylo dvacet. Miloval jsem ji. Ona milovala ho. Jen mi to neřekla. Chtěl jsem ji překvapit. Neměl jsem. Chtít. V kapse mi dřímali dva lístky na Glastonbury. Nikdy jsme spolu moc společensky nežili. Spíš jen sexuálně a filozoficky. Vadilo mi to. Jí ne.
Ten koncert plný barev, kruhů, nedokončených melodií, nepočatých point, rozmazaných tváří, obřích vykřičníků a neznatelných slin vytekájicích z mých úst jsem si po chvíli váhání s radostí pustil do těla.
Pojď ke mně, dodělej mě, za všechny! křičel jsem. nikdo, ale nikdo mě nemohl slyšet. seděl jsem uprostřed své zahrady, daleko od kohokoli, zvířat, vůní, dobré nálady, mládí, nápadů.
Zaparkoval jsem dál než obvykle. Ani mě nenapadlo dát jí vědět, že jsem přijel z Mnichova o týden dřív.
Tehdy mi bylo dvacet. Miloval jsem ji. Ona milovala ho. Jen mi to neřekla. Chtěl jsem ji překvapit. Neměl jsem. Chtít. V kapse mi dřímali dva lístky na Glastonbury. Nikdy jsme spolu moc společensky nežili. Spíš jen sexuálně a filozoficky. Vadilo mi to. Jí ne.
Ten koncert plný barev, kruhů, nedokončených melodií, nepočatých point, rozmazaných tváří, obřích vykřičníků a neznatelných slin vytekájicích z mých úst jsem si po chvíli váhání s radostí pustil do těla.
Pojď ke mně, dodělej mě, za všechny! křičel jsem. nikdo, ale nikdo mě nemohl slyšet. seděl jsem uprostřed své zahrady, daleko od kohokoli, zvířat, vůní, dobré nálady, mládí, nápadů.
Zaparkoval jsem dál než obvykle. Ani mě nenapadlo dát jí vědět, že jsem přijel z Mnichova o týden dřív.
U branky se líbali
ksicht mi ztuhl
na ostatní nedbali
možná i zrudl.
Laciná filmová scéna?
Co je to za kreténa?
V zubu se mu zablýsklo,
piercing asi na blízko.
ksicht mi ztuhl
na ostatní nedbali
možná i zrudl.
Laciná filmová scéna?
Co je to za kreténa?
V zubu se mu zablýsklo,
piercing asi na blízko.
Už ji nechci nikdy vidět. Pojedu někam hodně daleko. Hned teď. Nastartoval jsem a vyjel. Myšlenky se mi honily před očima. Nevnímal jsem kolik jedu. Bylo to na čtverku. Do zatáčky. Podél cesty šel starý pár. Nepřežili to.
Dávka mi dávala zabrat. Celému tělu. Od ušních boltců po malíky na nohách. Přepadl jsem i z vozíkem na bok. Ještě jsem vnímal policejní auto, co přijeli a vystoupil z něj muž v mých letech. Obraz se rozostřoval. Promluvil na mě. Neslyšel jsem však ani pípnutí. Pozoroval jsem, jak rozevírá ústa a něco mi v očích zablesklo. To snad ne. To je on.
Dávka mi dávala zabrat. Celému tělu. Od ušních boltců po malíky na nohách. Přepadl jsem i z vozíkem na bok. Ještě jsem vnímal policejní auto, co přijeli a vystoupil z něj muž v mých letech. Obraz se rozostřoval. Promluvil na mě. Neslyšel jsem však ani pípnutí. Pozoroval jsem, jak rozevírá ústa a něco mi v očích zablesklo. To snad ne. To je on.
čtvrtek, ledna 29, 2009
Čtvrteční chvilka poezie do mobilu kdysi naťukané
My life is torn up to pieces,
each every single one,
my love is full of feaces,
that's what says everyone.
Pieces don't match together,
no freaking puzzle can be made.
Just asking myself whether,
only me or even others I hate.
I don't need your duty,
doubts or strange naivity,
I need to feel beauty,
fill up my own cavity.
I want a perfect you,
no smoke or weed.
Your breasts to be so cute,
your legs to lead.
No breaking no dumbing,
just casual sex,
firm hugs and relying,
only relax.
Where are you my sweet boy,
my ad not work.
I wanna spread my joy,
you act like jerk.
Telly, comp, jerking off,
your lousy dreams,
your life to be turned off,
no shit blood streams.
In Peace you Rest my boy,
you're so pathetic,
my only little toy,
give me your... Life!
each every single one,
my love is full of feaces,
that's what says everyone.
Pieces don't match together,
no freaking puzzle can be made.
Just asking myself whether,
only me or even others I hate.
I don't need your duty,
doubts or strange naivity,
I need to feel beauty,
fill up my own cavity.
I want a perfect you,
no smoke or weed.
Your breasts to be so cute,
your legs to lead.
No breaking no dumbing,
just casual sex,
firm hugs and relying,
only relax.
Where are you my sweet boy,
my ad not work.
I wanna spread my joy,
you act like jerk.
Telly, comp, jerking off,
your lousy dreams,
your life to be turned off,
no shit blood streams.
In Peace you Rest my boy,
you're so pathetic,
my only little toy,
give me your... Life!
pátek, ledna 16, 2009
Páteční chvilka poezie
Feel like it
you
look like it
me
aching out of silence
your
mischief in the dance
married
for too long
sex
often as a monk
my
cancer multiplies happily
your
anger grows fuckingly
live
as you wish
let
me be your dish
full
of God's dark shit
so
that you can spit
in
my unbearded chin
and
scream: "Fuck off Hey-chin!"
you
look like it
me
aching out of silence
your
mischief in the dance
married
for too long
sex
often as a monk
my
cancer multiplies happily
your
anger grows fuckingly
live
as you wish
let
me be your dish
full
of God's dark shit
so
that you can spit
in
my unbearded chin
and
scream: "Fuck off Hey-chin!"
pátek, ledna 02, 2009
Jak na Nový rok, tak... (1. část)
Mrknul jsem dvakrát neslyšně do tmy. Nebyla úplná. Pootevřel jsem ústa a vypustil z nich doušek zašlého vzduchu. Odsunu opatrně její ruku z mého břicha a s lehkostí antilopě vlastní se vysoukám z postele ven. Do mechaniky vložím třetí DVD z poslední serie Friends. Je na něm jen jeden díl. Ten poslední. Ztlumím trošku hlasitost, ale nebojím se - spí tvrdě. Mlčky se vsoukám zase zpět a snažím se rekonstruovat předchozí, tak pohodlnou polohu. Zavírám oči, poslouchám dialogy a promítám si všechen ten čas. Nejen z uplynulého roku. Taky z velké většiny toho předchozího.
Jednotlivé situace probleskují a já je nestačím důkladně prožívat. Nejsou to sny. Vidím sám sebe, jak čekám do noci, až všichni v domě usnou. Může to být tak září 2007. Je jedna hodina ráno, všední den a já pokradmu vycházím z domu a modlím se, abych neprobudil feny. Z chůze po špičkách mám otlačené palce u nohou. Konečně se dostávám ke kůlně, opatrně odemykám zámek, beru kolo a upaluji pryč. Přední světlo nemám, vidím sotva na metr před sebe a jsem ve zvláštním tranzu. Ta cesta k ní je dlouhá sedm kilometrů. Když se jede přes park. Nikdy jsem u ní nebyl později než za 15 minut. Zpátky jsem se však při ranním rozbřesku nemohl dostat pod půl hodiny. Nikdo nic nepoznal. Snad.
Jednotlivé situace probleskují a já je nestačím důkladně prožívat. Nejsou to sny. Vidím sám sebe, jak čekám do noci, až všichni v domě usnou. Může to být tak září 2007. Je jedna hodina ráno, všední den a já pokradmu vycházím z domu a modlím se, abych neprobudil feny. Z chůze po špičkách mám otlačené palce u nohou. Konečně se dostávám ke kůlně, opatrně odemykám zámek, beru kolo a upaluji pryč. Přední světlo nemám, vidím sotva na metr před sebe a jsem ve zvláštním tranzu. Ta cesta k ní je dlouhá sedm kilometrů. Když se jede přes park. Nikdy jsem u ní nebyl později než za 15 minut. Zpátky jsem se však při ranním rozbřesku nemohl dostat pod půl hodiny. Nikdo nic nepoznal. Snad.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)