Depresivní muž

Byla neděle a ho sžíralo svědomí. Musel ji napsat, už nemohl dál čekat. Každý týden sebe prosil, aby začal už ve středu, nebo ve čtvrtek. Marně. Vždy se ocitl na tom stejném místě - neděle večer, před sebou skoro prázdná zaprášená láhev od vína, ve které leží utopená moucha, vyloupané platíčko Rohypnolu, pár prosmrkaných kapesníků, z povalujících se sluchátek hráje něco jako tohle, rozbitý telefon, který už nikdo pár týdnu neprobudil, pár poškrábaných cédéček a pomačkaná fotka nahé dívky.
Otevřel pero, zahleděl se do temného okna a myslel na ni. Na promilovaná odpoledne. Na prohádané noci. A na všechny ty hnusně krásná rána s pachutí na horním patře. Myslel na těch 10 let a čelo se mu orosilo potem. Bylo mu 25 a byl prakticky panic. První holka se přece nepočítá. Ale o to nešlo. Seděl tu, bylo mu 25 a nejradši by se viděl v důchodu. Jenže vedle koho? Byl příliš unaven na tyto otázky.
Ahoj, Ludmilo.
Nesnáším Tě a celý tvoje okolí!
Jo, není to moc hrdinské, ale proč by ze sebe měl dělat někoho ušlechtilého. Kdo to po něm vyžaduje jako samozřejmost? Proč se nevyžadují úplně jiné věci u úplně jiných lidí? No to by bylo na dlouho. Frustraci si na chvíli částečně vybil, tak ho nesuďte! Stejně to nepošle. Jen napíše bývalé spolužačce, která jednou při flašce přiznala, že se jí nehnusí. (A to bylo v 6. třídě veliké haló) Potřebuje vidět někoho jiného, neznámého, tak se přece tvoří láska, nebo to aspoň říkali ve filmech. Potřebuje nějakou drogu. Potřebuje změnit sebe. Change we can believe in!

PS - Děkuji všem, kteří společně se mnou podpořili nejlepší seriál všech dob!