Sobota, 20.5.1997 18:47, dálnice D1 - 202.km směrem na Brno, silný západní vítr 15-20 m/s, průtrž mračen, sluneční aktivita prakticky žádná, index klouzavosti vozovek 23:
Pepo, ty vole, to je hnus dneska!
Mi říkej... ty krávo, viděls ten blesk?!
Zrovna ho čtu, ty vole!
Chochó! Nechápu, že ty vtipkuješ i kdyby ti na hlavu srali!
Čum na tuhle koc, ta je má co?
Dyť víš, že já jsem přes zadky...
No jo, já dycky zapomenu, promiň ty vole! A vůbec, co to máme dneska?
Tutudůdudůdudů. Pepa zvedá vysílačku a dostává hlášení, druhý muž v policejní uniformě projíždí poněkolikáté včerejší bulvární plátek. Pepa poté zapíná sirénu a přidupává na plyn.
To jsou debilové ty lidi! Prej se nějakej kamion vysypal a narazil do osobáku s rodinkou, žádní zranění, ale prej to tam musíme nějak uzavřít.
No ty krávo!
Druhý policista odkládá noviny, poutá se a dělá soustředěného. Stěrače kmitají sem a tam.
To je mlha jak v prdeli, ty vole!
Už bysme, ale tady někde měli být, radši to vemu tady zprava.
Bacha, ty vole, nějakej srnec nebo co!
Pepa strhává volant ještě více doprava. Střetu se však nevyhne a rána přehluší zpravodajství Motožurnálu. Airbagy spolehlivě nefungují a tak se otřesený pár policistů vypotácí z auta po několika minutách.
Trefil jsem toho srnce sakra?
Kurva Pepo, ty si trefil jakýsiho chlapa! Ty si debil, ty vole to pudem do basy! Okamžitě volej rychlou, leží tady a myslím, že mu moc nezbývá...
Ty vole kde seš? Jo tady! Kurva on je mrtvej? Do prdele, co budem dělat? Bije mu srdce? Pusť mě k němu! Ty vole netepe.
Zavolej tu rychlou sakra!
Ale hovno, udělám mu masáž srdce!
Ty vole masáž bych sice potřeboval, ale tady aji mě přechází sranda!
Pepa kleká k ležícímu muži, rozepíná mu krvavou košili a pokouší se o masáž. Po několika minutách marného snažení to vzdává a volá 155.
čtvrtek, května 24, 2007
středa, května 23, 2007
Miniatura 1 - Honza The Úchyl - 1. část
Neděle, 20.5.2007 9:30, krematorium v Olomouci-Neředíně, slabý jihozápadní vítr o síle 2-4 m/s, sluneční aktivita střední až vysoká, index žízně 15:
Varhaník rozezní první tóny Vivaldiho Léta, pravda ne moc obvyklého songu pro takto smutnou událost. Dívka v rakvi byla krásná, mohlo ji být tak pětadvacet. Od prsou nahoru byla pečlivě upravená (ostatní části nebyly vidět), však za to taky Honza dal nemalý peníz. Kolem rakve nebyl shluk smutných pánů v zářivě černých oblecích praných v Perwolu Black Magic, jak by se z americké filmografie mohlo zdát. Byl tu jen Honza a dva pracovníci olomouckého hřbitova.
Je to vždy tak zvláštní, vidět někoho tak mladého (jako byla Alice) v prostředí tak starém (jako je hřbitov).
Neděle, 20.5.2007 o 10 minut později, místo a předpověď počasí stejné:
Rakev s žuchnutím dopadla do narychlo vykopané jámy a Honza sebou cukl. V tom přiběhl s lehkým klopýtáním varhaník a pod ramenem držel elektrický keyboard. Honza vyvalil oči v sloup a uzavřel se ještě víc do svého smutku.
Trapná a dlouhá chvíle ticha. Honza se s tázavým pohledem podívá na varhaníka, který hledá něco po kapsách. Pak se omluvně zeptá.
Velmi mě to mrzí pane Koudel, ale nemáte náhodou dvě tužkové baterie, tenhle starej krám přestal fungovat?
Zlost a vztek prostupují Honzou od konečků prstů na nohou po konečky vlasů ošetřených kondicionérem s výtažky z Aloe vera. Varhaník pochopí, že nemá a tak se snaží stroj rozjet. Po mačkání všech knoflíků přistupuje k ráznému bušení do zad keyboardu. Už to chce vzdát, když v tom se z keyboardu začnou ozívat zvuky, ne však ledajaké. Melodie se blíží rockově zahrané Candle in the wind s trochou kytarového riffu z Satisfaction. Hlasitost je však bohužel příliš vysoká. Varhaník ne a ne nevhodnou písničku zastavit, a tak se na sebe pracovníci kouknou a s rockovým podupáváním přihazují na rakev lopatu za lopatou. Honzovi vyhrknou slzy do očí. Takhle si to nepředstavoval!
Varhaník rozezní první tóny Vivaldiho Léta, pravda ne moc obvyklého songu pro takto smutnou událost. Dívka v rakvi byla krásná, mohlo ji být tak pětadvacet. Od prsou nahoru byla pečlivě upravená (ostatní části nebyly vidět), však za to taky Honza dal nemalý peníz. Kolem rakve nebyl shluk smutných pánů v zářivě černých oblecích praných v Perwolu Black Magic, jak by se z americké filmografie mohlo zdát. Byl tu jen Honza a dva pracovníci olomouckého hřbitova.
Je to vždy tak zvláštní, vidět někoho tak mladého (jako byla Alice) v prostředí tak starém (jako je hřbitov).
Neděle, 20.5.2007 o 10 minut později, místo a předpověď počasí stejné:
Rakev s žuchnutím dopadla do narychlo vykopané jámy a Honza sebou cukl. V tom přiběhl s lehkým klopýtáním varhaník a pod ramenem držel elektrický keyboard. Honza vyvalil oči v sloup a uzavřel se ještě víc do svého smutku.
Trapná a dlouhá chvíle ticha. Honza se s tázavým pohledem podívá na varhaníka, který hledá něco po kapsách. Pak se omluvně zeptá.
Velmi mě to mrzí pane Koudel, ale nemáte náhodou dvě tužkové baterie, tenhle starej krám přestal fungovat?
Zlost a vztek prostupují Honzou od konečků prstů na nohou po konečky vlasů ošetřených kondicionérem s výtažky z Aloe vera. Varhaník pochopí, že nemá a tak se snaží stroj rozjet. Po mačkání všech knoflíků přistupuje k ráznému bušení do zad keyboardu. Už to chce vzdát, když v tom se z keyboardu začnou ozívat zvuky, ne však ledajaké. Melodie se blíží rockově zahrané Candle in the wind s trochou kytarového riffu z Satisfaction. Hlasitost je však bohužel příliš vysoká. Varhaník ne a ne nevhodnou písničku zastavit, a tak se na sebe pracovníci kouknou a s rockovým podupáváním přihazují na rakev lopatu za lopatou. Honzovi vyhrknou slzy do očí. Takhle si to nepředstavoval!
sobota, května 05, 2007
Co se děje nového na vesnici?
Někdy se to tak seběhne. Víte, co máte. Víte, co mít chcete. Víte, jak udělat z toho, co máte to, co chcete. Něco se ve Vás ale vzpříčí a jednáte, jakoby jste nechtěli nic a nejradši neměli ani to, co máte. Uvědomíte si to, vysvětlíte si to sami sobě a myslíte si, že máte čistý štít a můžete začít pěkne od začátku. Jenže tenhle štít má už na sobě pár škrábanců a je tudíž mnohem náchylnější k opětovným úderům. Takže příště již stačí mnohem míň, abyste jednali jinak než byste chtěli a měli.
Našel jsem jednu písničku, kterou už jsem chtěl dlouho slyšet. Nemohl jsem ji objektivně zhodnotit, protože už jsem dopředu věděl, že se mi líbit musí. Tohle už se mi předtím jednou stalo a nastalo nezkrotitelná závislost na oné písničce, kterou jsem se pak naučil nazpamět a když jsem měl chvilku a byl sám, neváhal jsem a spustil z plna hrdla:"Óóóól dis fíííls strejndž en antrůůů en áj vónt vejst e mínit vidaut jůůů!" To se pak taky někdy stane, že když si to zpíváte po sedmdesáté šesté, pravá noha vytváří krásné prostředí bicích(při sezení) nebo pravá ruka zaťatá v pěst tvoří nepřehlédnutelně sexy mikrofon, zpíváte dojemně a jste nadpozemsky dokonalý zpěvák, který chce jen své dívce, která už ho moc nemusí, říct, jak je to divný být bez ní a že by moc chtěl, aby otevřela ty své oči a naposledy se na něho zadívala, třeba by mu odpustila. Jo stalo se mi to a není to úplně nejlepší, myslet si o sobě právě něco takovýho. Kam zmizela sebeironie a sebekritika? Sám dobře víš, že zpívat neumíš a ta písnička je falešně dojemná. Těžký proces vystřízlivění.
Ale tahle písnička je o něčem trošku jiným. To už není tak vážný a bezchybný zpěvák k nakousnutí. Stává se ze mně polonahý (dokonce více než Iggy Pop)mladík s imaginární kytarou na krku poskakující po pokoji, zpívající bez mikrofonu, ale cítící se opět polobožsky. Tenhle chlapík je spíš k smíchu než k nakousnutí, ale myslím, že by ho i potěšilo, kdyby se někdo zasmál. Jenže to nikdo nevidí, a tak se nemusí bát neočekávané reakce.
Asi jste se v tom trošku ztratili, spíše ztratily. Dojemnou písničku vám již napoveděli první slova a tu druhou vám napoví David Bowie doprovázející na basu na jednom z koncertů. Nerad bych se vám snažil dál vylíčit další písničku mé tričkařské skupiny, která se teď stala symbolem každé sprchy ve které jsem.
Jo a kdybyste narazili na knížku Andyho Wernera Funk you neváhejte ani okamžik, opět má slušivý žlutý obal!;o) Nechápu, proč se snaží vydavatelství potopit začínající spisovatele těmito otřesnými obaly, ale doufám, že se jim to nepovede.
Našel jsem jednu písničku, kterou už jsem chtěl dlouho slyšet. Nemohl jsem ji objektivně zhodnotit, protože už jsem dopředu věděl, že se mi líbit musí. Tohle už se mi předtím jednou stalo a nastalo nezkrotitelná závislost na oné písničce, kterou jsem se pak naučil nazpamět a když jsem měl chvilku a byl sám, neváhal jsem a spustil z plna hrdla:"Óóóól dis fíííls strejndž en antrůůů en áj vónt vejst e mínit vidaut jůůů!" To se pak taky někdy stane, že když si to zpíváte po sedmdesáté šesté, pravá noha vytváří krásné prostředí bicích(při sezení) nebo pravá ruka zaťatá v pěst tvoří nepřehlédnutelně sexy mikrofon, zpíváte dojemně a jste nadpozemsky dokonalý zpěvák, který chce jen své dívce, která už ho moc nemusí, říct, jak je to divný být bez ní a že by moc chtěl, aby otevřela ty své oči a naposledy se na něho zadívala, třeba by mu odpustila. Jo stalo se mi to a není to úplně nejlepší, myslet si o sobě právě něco takovýho. Kam zmizela sebeironie a sebekritika? Sám dobře víš, že zpívat neumíš a ta písnička je falešně dojemná. Těžký proces vystřízlivění.
Ale tahle písnička je o něčem trošku jiným. To už není tak vážný a bezchybný zpěvák k nakousnutí. Stává se ze mně polonahý (dokonce více než Iggy Pop)mladík s imaginární kytarou na krku poskakující po pokoji, zpívající bez mikrofonu, ale cítící se opět polobožsky. Tenhle chlapík je spíš k smíchu než k nakousnutí, ale myslím, že by ho i potěšilo, kdyby se někdo zasmál. Jenže to nikdo nevidí, a tak se nemusí bát neočekávané reakce.
Asi jste se v tom trošku ztratili, spíše ztratily. Dojemnou písničku vám již napoveděli první slova a tu druhou vám napoví David Bowie doprovázející na basu na jednom z koncertů. Nerad bych se vám snažil dál vylíčit další písničku mé tričkařské skupiny, která se teď stala symbolem každé sprchy ve které jsem.
Jo a kdybyste narazili na knížku Andyho Wernera Funk you neváhejte ani okamžik, opět má slušivý žlutý obal!;o) Nechápu, proč se snaží vydavatelství potopit začínající spisovatele těmito otřesnými obaly, ale doufám, že se jim to nepovede.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)