Někdy se to tak seběhne. Víte, co máte. Víte, co mít chcete. Víte, jak udělat z toho, co máte to, co chcete. Něco se ve Vás ale vzpříčí a jednáte, jakoby jste nechtěli nic a nejradši neměli ani to, co máte. Uvědomíte si to, vysvětlíte si to sami sobě a myslíte si, že máte čistý štít a můžete začít pěkne od začátku. Jenže tenhle štít má už na sobě pár škrábanců a je tudíž mnohem náchylnější k opětovným úderům. Takže příště již stačí mnohem míň, abyste jednali jinak než byste chtěli a měli.
Našel jsem jednu písničku, kterou už jsem chtěl dlouho slyšet. Nemohl jsem ji objektivně zhodnotit, protože už jsem dopředu věděl, že se mi líbit musí. Tohle už se mi předtím jednou stalo a nastalo nezkrotitelná závislost na oné písničce, kterou jsem se pak naučil nazpamět a když jsem měl chvilku a byl sám, neváhal jsem a spustil z plna hrdla:"Óóóól dis fíííls strejndž en antrůůů en áj vónt vejst e mínit vidaut jůůů!" To se pak taky někdy stane, že když si to zpíváte po sedmdesáté šesté, pravá noha vytváří krásné prostředí bicích(při sezení) nebo pravá ruka zaťatá v pěst tvoří nepřehlédnutelně sexy mikrofon, zpíváte dojemně a jste nadpozemsky dokonalý zpěvák, který chce jen své dívce, která už ho moc nemusí, říct, jak je to divný být bez ní a že by moc chtěl, aby otevřela ty své oči a naposledy se na něho zadívala, třeba by mu odpustila. Jo stalo se mi to a není to úplně nejlepší, myslet si o sobě právě něco takovýho. Kam zmizela sebeironie a sebekritika? Sám dobře víš, že zpívat neumíš a ta písnička je falešně dojemná. Těžký proces vystřízlivění.
Ale tahle písnička je o něčem trošku jiným. To už není tak vážný a bezchybný zpěvák k nakousnutí. Stává se ze mně polonahý (dokonce více než Iggy Pop)mladík s imaginární kytarou na krku poskakující po pokoji, zpívající bez mikrofonu, ale cítící se opět polobožsky. Tenhle chlapík je spíš k smíchu než k nakousnutí, ale myslím, že by ho i potěšilo, kdyby se někdo zasmál. Jenže to nikdo nevidí, a tak se nemusí bát neočekávané reakce.
Asi jste se v tom trošku ztratili, spíše ztratily. Dojemnou písničku vám již napoveděli první slova a tu druhou vám napoví David Bowie doprovázející na basu na jednom z koncertů. Nerad bych se vám snažil dál vylíčit další písničku mé tričkařské skupiny, která se teď stala symbolem každé sprchy ve které jsem.
Jo a kdybyste narazili na knížku Andyho Wernera Funk you neváhejte ani okamžik, opět má slušivý žlutý obal!;o) Nechápu, proč se snaží vydavatelství potopit začínající spisovatele těmito otřesnými obaly, ale doufám, že se jim to nepovede.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat