Karlův svět 6

Autobus zastavuje na konečné. Nezbývá mi než se z něho vypotácet. Páteční večer a všichni jdou pryč. Jen já se vracím poslušně domů. Pořádně otevírám oči a nic nevidím. Žádný pouliční lampy nesvítí. Páni na randici asi šetří. Přece jenom máme nový silnice, chodníky, cyklostezky, lavičky, koše i popelníky a tak není třeba plýtvat za drahý světlo, který stejně nikdo na ulici nepotřebuje. Přecházím smrtelnou křižovatku, která odděluje moji ulici od celýho města. Jsou to jako dva různé světy. Poměr jejich velikostí je asi jako Slunce a Pluto. Cokoliv uděláte nebo dokážete ve světě mojí ulice, vám je úplně na nic v druhém světě města. Bohužel to platí i naopak. Připadá mi, že stavební firmy tuto hranici moc nemusí. Pořád se ji snaží rozkopat pod záminkami kanalizace, zrcadel a dalších nesmyslů, jejichž účel je silně neznámý. Není lehké jen tak překročit do druhého světa. Pro cizince zvlášť. Myslí si, že prostě přejdou ten přechod a nic se nezmění. Šeredně se ale pletou! Já už jsem si na ten přechod docela zvykl. Přece jenom 9 let každodenního "morfování" mezi světy vás leccos naučí. A tak jsem tomu ani dnes nevěnoval přílišnou pozornost. Vyhnul jsem se sloupkům, které tak lákají k přeskočení, ale když pomyslíte na to, co by se stalo, kdyby jste ten sloupek jen o několik centimetrů nepřeskočili, hned vás přejde chuť. Lehce mě překvapí, že v druhém světě pouliční lampy jasně svítí. Tak to má být! Pusu si plním doušky čerstvého vzduchu a přemítám. Zaujme mě kaluž, která je skoro celoroční. Tolikrát už jsem do ní stoupl a vždycky mě naštvala. Pro ni to asi taky není moc příjemný, když do ní den co den někdo vráží a přejíždí koly aut.
Sorry, kaluž, jak rád bych, abys mi odpustila
Nedostává se mi odpovědi a tak to vzdávám. Opatrně ji obcházím. Ujdu pár metrů, otočím se a s lehkým rozběhem do ní skočím oběma nohama až po kotníky.

Pavel se mnou chodil do školky. Jeho táta pracoval kdysi v Německu a asi nebyl úplně čestnej. Bylo mi sice šest, ale věci jsem chápal docela dobře. Podle mě se tam jeho táta zapletl do nějakýho finančního zločinu, jakých jsem viděl spousty v televizi. Takže byla Pavlova rodina dost bohatá. Každej den chodil do školky s novým plyšákem a na vánoce donesl největší dárek pro paní učitelky. Pod skříňkou měl pět párů bot a troje papučky. Když jsem se zeptal proč tolik, řekl mi že aby si mohl vybrat podle jeho aktuální nálady. Docela mě štval s těma jeho dospěláckýma slovíčkama. Jedno ráno přišel do školky a zdálo se mi na něm něco divnýho. Měl na sobě kšiltovku s osmi proužkama(to byla kšiltovka nejvyšší kategorie s osmi švy na kšiltu o které si mohl kterýkoliv kluk jen zdát), černý mafiánský brýle a gatě z neznámé ale perfektní látky, která saje pot a hřeje podle toho jak Pavlík potřeboval. Každopádně neměl u sebe plyšáka! Že by došly? Nemohl jsem se dočkat, až se ho zeptám a on bude muset přiznat, že dneska žádnýho novýho nepřinesl. Klepal jsem se ty nekonečný minuty než si Pavlík vybral jeho dnešně-náladové papučky a ulíbal se k smrti s jeho tatínkem.
Čau Pavle, kde máš plyšáka?! (asi jsem dával najevo přílišnou radost z tétu bezplyšákovské události)
Odsmrď!
Cože?
Odsmrď, vole.
Zatajil se mi dech. Vole jsem slyšel jenom jednou v životě a to když jsem poslouchal za dveřma ložnice, kde se rodiče hádali. A teď mi to Pavel vpálil rovnou do očí. Sklopil jsem zrak a šel si hrát se svým oblíbeným bagrem. Kolem Pavla se shluklo klubko dětí a nadšeně na něco ukazovali, co Pavel svíral ve své od častých pobytů u moře opálené ručce.