And it makes me wonder, she does...

Celé to dopadlo tak trošku jinak než jsem si myslel. Myslím ten rok. Ten pravej, co nezačíná 1. ledna. Nevím, jestli hůř nebo líp. Ani nevím, jestli je to důležité.
Připadal jsem si tak trošku ve vzduchoprázdnu. Ale už není na vzduchoprázdno čas.

Za dva týdny mě čekají SAT a potřeboval bych trošku jasna do hlavy. Protože teď mi přijdou věci, kterým jsem před čtyřmi týdny přikládal obrovskou důležitost, až kýčovitě nepodstatné a pozérské. Myslím, že řešením by byla vhodná radikální sekta nebo změna času a prostoru. Čas už se změnil, tak se nechám překvapit.

Dnes je to bez múzy, tak raději končím. Mějte se hezky a při volbě dělejte správná rozhodnutí.

:)

Pokračování

Život nemá pokračování. Nemá dokonce ani jedno slovo pro lásku a sex.
Má ale moc dalších úžasných aspektů. Někdo tomu říká bomba, někdo modlitba a někdo masturbace. Někdo má desetitisíce na účtě ještě předtím, než mu přijde platební karta. Někdo přečetl dílo Karla Kaplana. Někdo se vylévá na sociálních sítích. Někdo miluje svou rodinu. Někdo zapíjí šedivost života zelenou. Někdo věří, že láska je víc než přátelství.

Každý si myslí, že ta jeho cesta je tou nejlepší možnou.

Dneska se mě někdo zeptal: A co bavíš se s Anežkou?

Myslel jsem si, že dneska půjdu do nemocnice. Nešel jsem.

Dneska jsem našel křižovatku, kterou jsem nemohl najít 18 let. Přišel jsem na ni a rozbrečel se. Smál jsem se, slzy se mi koulely po tváři a já ve skutečnosti seděl. Odbočil jsem na vedlejší. Na vedlejší, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Lemují ji uschlé zakrslé smrky.

Slečna chlapci většinou hned nenapíše. Někdy to trvá pár hodin, jindy pár dní. Vždy, když ta zpráva přijde, tak pocítíte zklamání. Vy byste si přece napsali zprávu hezčí, takovou, jakou si doopravdy zasloužíte.

Ale o tom já už nic moc nevím, takže nechci kázat.

Říká se, že ženy jsou důvěrnějšími kamarádkami, než muži. Nejsou. Jsou pouze hypokritickými obrysy toho, čemu se populárně říká přátelství. Jen to mají snažší, protože nemají na kamarádku žádné nároky, stačí žít po boku dlouhou dobu, mít společné názory a zájmy a potom už tomu nejde příliš zabránit. Vezou se na vlně historie, do které přimíchávají přítomnost. Všechno je to ale pouze na náhodě, kterou zapříčinili jejich rodiče. Tím, kde se usadili, kam ji vyslali do školy, do kterého oddílu ji zapsali.

Ženská čtenářská základna tohoto blogu se může za mé nazory stydět i nesouhlasit.

Neustále se snažím něco sobě sdělit, prostřednictvím výrazů, nadávek a nočních snů. Nedaří se.

Vypravování do školy - Poprvé

Stál jsem tu nahý. Voda kapala ze všech koutů mého těla a dopadala s jistotou na ledovou dlažbu. Chvíli jsem pozoroval podivné zakřivení svých prstů na nohách, ale pak už jsem vzhlédl. Spatřil jsem se v zrcadle. Ano, bylo nepatrně zamlžené, ale přesto jsem mě viděl. Znejistěl jsem a ukročil vpravo. To už bylo lepší. Upřeně jsem zíral na bílou stěnu a postupně nabíral sílu a jistotu. "Francku, ty to zvládneš! Jsi krásný, svalnatý a vtipný!" křičel jsem do stěny. Do zrcadla bych se neodvážil. Byl jsem si jist, že mě nikdo neslyší. Bouchl jsem se do prsou. A ještě jednou. Já jsem ten vedoucí samec! Alespoň v této koupelně. Bylo mi devatenáct a za pár chvil jsem měl jít na své první rande.

Auto jsem zaparkoval při okraji silnice. Pokapávalo. Došel jsem rozvážným krokem ke dveřím od domu. Dvakrát jsem zazvonil. Ke dveřím přiběhl s hlasitým štěkáním jezevčík. Hodil jsem přes bránu předem připravenou dentální tyčinku pro psy. Zamlaskal.

V tom mi Martin otevřel. Vypadal mnohem líp než na fotkách. Vlasy, obočí, vousy - vše pečlivě upraveno. Pozval mě dál a já se jen pousmál. "Co jsi přinesl za film?" zahalekal na mě, když už jsme byli uvnitř prostorného obýváku, kterému vévodila televizní obrazovka obrovských rozměrů. Zamával jsem obalem DVD na srozuměnou. "Ale, ale, ty jsi nějakej stydlivej, dáš si se mnou Chardonnay?", zeptal se, "nebo spíš nealko?" A je to tady. Doplňovací otázka a já byl v pasti. Zkusil jsem přikývnout ve smyslu přijetí nabídky Chardonnay. Zároveň jsem ale potupně vytáhl svůj bloček. A nenápadně ho položil vedle Martina. Úskokem jsem se pak vrátil do obyváku a pokoušel se rychle spustit film.

V bločku byly vepsány jednotlivé věty tak, jak mi je psycholog poradil. Neměly by odradit, měly by vyvolat sympatie a soucit. A zřejmě se ty vynaložené peníze vyplatily. Martin se vrátil za mnou, držel dvě sklenice na víno, políbil mě na tvář a řekl: "Jasně, že to vůbec nevadí!" Už jsem si chtěl sednout na pohodlný gauč, když jsem z předsíně uslyšel tlumenou ránu. Jako by něco spadlo na zem. "Goliáši?" zavolal Martin na svého nejlepšího přítele. Už jsem ho spatřil také. Ležel na prahu a z tlamy mu tekly proudy slin. "Cos mu to udělal? Cos mu to hodil přes tu bránu? Ty slepej, teda němej šmejde?!" řval na mě Martin, "vypadni, říkám ti vypadni!" Tak jsem šel. Smrákalo se, ale už nepršelo. Nastartoval jsem auto a odjel směrem domů. Poprvé to nevyšlo.

Depresivní muž

Byla neděle a ho sžíralo svědomí. Musel ji napsat, už nemohl dál čekat. Každý týden sebe prosil, aby začal už ve středu, nebo ve čtvrtek. Marně. Vždy se ocitl na tom stejném místě - neděle večer, před sebou skoro prázdná zaprášená láhev od vína, ve které leží utopená moucha, vyloupané platíčko Rohypnolu, pár prosmrkaných kapesníků, z povalujících se sluchátek hráje něco jako tohle, rozbitý telefon, který už nikdo pár týdnu neprobudil, pár poškrábaných cédéček a pomačkaná fotka nahé dívky.
Otevřel pero, zahleděl se do temného okna a myslel na ni. Na promilovaná odpoledne. Na prohádané noci. A na všechny ty hnusně krásná rána s pachutí na horním patře. Myslel na těch 10 let a čelo se mu orosilo potem. Bylo mu 25 a byl prakticky panic. První holka se přece nepočítá. Ale o to nešlo. Seděl tu, bylo mu 25 a nejradši by se viděl v důchodu. Jenže vedle koho? Byl příliš unaven na tyto otázky.
Ahoj, Ludmilo.
Nesnáším Tě a celý tvoje okolí!
Jo, není to moc hrdinské, ale proč by ze sebe měl dělat někoho ušlechtilého. Kdo to po něm vyžaduje jako samozřejmost? Proč se nevyžadují úplně jiné věci u úplně jiných lidí? No to by bylo na dlouho. Frustraci si na chvíli částečně vybil, tak ho nesuďte! Stejně to nepošle. Jen napíše bývalé spolužačce, která jednou při flašce přiznala, že se jí nehnusí. (A to bylo v 6. třídě veliké haló) Potřebuje vidět někoho jiného, neznámého, tak se přece tvoří láska, nebo to aspoň říkali ve filmech. Potřebuje nějakou drogu. Potřebuje změnit sebe. Change we can believe in!

PS - Děkuji všem, kteří společně se mnou podpořili nejlepší seriál všech dob!

Vzhůru k výškám

Já chtěla bych mít svůj aeroplán, lítat v oblacích jak kormorán zazpíval mi někdo do levého ucha a já si uvědomila, že mu to nevěřím.
Můj stav byl roztodivný, chvěla se mi valná většina těla a cítila jsem se sexy. Jukebox teď hrál něco od Jacksona, jako vždy když skupinka přiopilých studentů potřebuje utratit drobné předstírajíc zájem o popistu, kterého nezažili, falešně se vydávajíc za jeho posmrtné děti. Ještě jedno pivo a rychle ven na ulici. Padá hustý déšť a mně stékají kapky po tváři. Odsmrknu si do kostkovaného látkového kapesníku, který poté pečlivě složím a vyhodím do výše.
Zítra mi je devatenáct a já se cítím na dvanáct. Proplouvám průměrností díky kaštanovým vlasům po babičce a košíčkům velikosti C. Nechtělo se mi brečet ani řvát. Chtělo se mi jen něco udělat. Zatnula jsem pěst a vrazila vší silou do zadního okna zelené fabie co stála jedním kolem na chodníku. Houkání, krev, střepy - vše jak jsem čekala. Chvíli jsem tam jen tak stála a nechala se smáčet deštěm.
Když jsem vyběhla po schodech zpátky do hospody, všichni na mě trochu potutelně koukali. Někteří spali. Někteří zvraceli. Někteří šňupali. Byla jsem plná energie. Do juxeboxu jsem vhodila pětikorunu, poprosila pana vrchního jestli by to mohl hodně zesílit a sundala si tričko.
Stála jsem tam sebevědomě rozkročená s pravou rukou vztyčenou směrem ke stropu, cítila jsem svou vlastní vůni a studené kapky vody, co mi přistávaly z vlasů rovnou na holých ramenech. Dívala jsem se na něho, jak se objímá s tou svojí fenou a dává jí pusu na tvář.
V tom se ozvaly první slabiky písně, které jsem zakřičela společně s Karen a s prvními neuvěřitelně hlasitými zvuky kytarových strun, se všichni, kdo doposud spali, okamžitě probudili.
Cold light, hot night, be my heater, be my lover... And we could do it to each other!
Křičela jsem na něj a mezi jednotlivými verši vyzývavě trhala boky ze strany na stranu. Nevím, co dělali ostatní, jestli stydlivě odvraceli zrak nebo si podupávali do rytmu. Příliš mě to nezajímalo. Yeah we could do it to each other, we're like a sister and a brother! Ukazovala jsem na něho a přitom nepřestával tančit.
Znala jsem ho už 6 let, 5 a půl do něj byla platonicky zamilovaná a pro něj jsem byla nejlepší kamarád. Svěřoval se mi se všemi jeho sexálními eskapádami a přitom vůbec netušil, co k němu cítím. Tajně jsem nenáviděla všechny jeho feny, ale tak nějak jsem vždycky chtěla, aby byl on šťastnej, na mně už tak nesešlo. Až dnes jsem se projevila. Cold Light dohrála, jeho fena vstala a vlepila mi facku. Já neudržela rovnováhu a spadla přímo na zadek. Seděla jsem uprostřed hospody na špinavém koberci, pod podprdou se mi tvořilo vlnobití tuku a někdy tou dobou jsem se stala devatenáctiletou. On vstal, na chvíli jsem zaváhala, že jde za mnou, ale vhodil pouze drobné do jukeboxu, dal mi pusu na ucho a utíkal za tou svou fenou. Stále jsem tam seděla jak hromádka neštěstí, která vsadila vše na jednu kartu, ostatní na mě nejspíš s posměchem koukali, ale ve mně se právě rozlívalo teplo při poslechu, stále ještě více hlasité než povolují hygienické normy, písničky pro mě. Brečela jsem jako malá dvanáctiletá holka.