Dopisy z ghetta - 2A

Nasadil si hrudní pás a zadíval se na sebe do zrcadla. Prsa se mu zdály větší, břicho pevnější a prsty na nohou ještě chlupatější. Usmál se na sebe, skočil do bot, nasadil si sporttester, vysvobodil dva klíčky ze svazku a společně s telefonem je zasunul do jediné kapsy svého spandex oblečku. Vyšel ze vchodu a na chvíli ho oslepilo zapadající slunce. Rozběhl se a instiktivně sáhl po sporttestru, aby vymazal poslední běh. Když na displeji uviděl 1:55:35, tak se hned zastavil. Takže to byl ten poslední. Všechno to k němu směřovalo, takže se není co divit, že od té doby jiný nebyl. Bez cíle není motivace, bez čtenářky článků a bez holení pupínků. Opět se rozběhl a snažil se vypnout. Mentálně. Jen hlídat tempo. To však padalo stejně rychle jako noc. Ještě jedny schody, zatáčka a byl ve své čtvrti, kde osvětlení fungovalo zjevně jen přes den. Neviděl na krok a tak zpomalil, aby to v klidu doběhl domů. V zatáčce se mu však podlomily nohy jako tehdy. Teda vlastně jen jedna. Při každém dopadu to bylo horší a horší. Doskákal do svého bytu a vztekle vytrhl sluchátka z uší. Stál před zrcadlem a chtěl mu to všechno vyčíst. Ty prsa, břicho i prsty. Ty měsíce a roky. Celou tu upocenou postavu, co na něj zírala. Přešel ke skříňce s léky, aby do sebe nasypal nějaký hořčík, ale poté co odlepil levou botu od podlahy a ihned málem uklouznul, mu došlo, že to žádný křeče nebyly. Na podlaze zářila krev rozlitá dle vzorku podrážky. V úleku uskočil, jakoby to byl nějaký nepřítel. Rozvázal si tkaničky a snažil se vyzout levou botu. Nešlo to, zakymácel se a spadl přímo do šlápoty. Otřel z podrážky krev a viděl konec zelenavého střepu, který musel zajet až do nohy a spojil ji tak s ponožkou i botou, jako se páratkem zajišťují hodně vysoké hamburgery. Až nyní mu projela bolest z chodidla přímo do hlavy. Kroutil se na zemi, zatímco nevědomky rozmazával krev spandexovými kalhotami. Usilovné přemýšlení co dělat přerušilo nutkavé klepání na dveře a starostlivý hlas. Seš v pohodě? Můžu dovnitř? Po ujištění, že jo, čímž byla spíš myšlena odpověď na první otázku, se otevřely dveře. V rámci možností hbitě vyskočil na pravou nohu a snažil se tvářit přirozeně. Nevěděl, jestli ho prozradil červený flek na podlaze, na zadku nebo kapající krev z pokrčené nohy. Nejspíš kombinace výše zmíněného. Vytřeštěné oči spolubydlícího odbyl podrážděným: Jen jsem uklouzl. Čau. A zavřel mu dveře před nosem. U dveří se opět sesunul na zem a přemýšlel, jak vyprostit svůj hamubrger z párátkového sevření.

Dopisy z ghetta - 1B

Zavřel dveře a otočil klíčem doprava. Všechno to z něj spadlo. Sesunul se na zem a nemohl zkrotit svůj široký úsměv. Nohy ho bolely, jakoby obešel celou zeměkouli. Což nebylo daleko od pravdy. Svět scvrknutý na několika desítkách čtverečných kilometrů. Čtvrti místo jednotlivých zemí či celých kontinentů. Centrum jako takový vývar velkých měst západní Evropy a na obou pobřežích v USA. Stačí zalít horkou vodou. Upravení lidé v padnoucích oblecích a kostýmcích, s kelímkem fair-trade kávy v levé ruce a telefonem v pravé. Minimum aut, maximum chodců a cyklistů. Mrakodrapy, vodní kanály s bublinkovými nápisy a vtíravý pocit viny, že mu boty neladí k pásku jako ostatním. V univerzitní čtvrti mu pak boty ladí až moc. Absence extravagance, brýlí s tlustými obroučkami, dvoutýdennho strniště, vlny řídkých světlých vlasů a ultraretro byciklu se tu trestá absencí pohledů. Zub za zub, absence za absenci. Že se dostal po pár stech metrech do třetího světa poznal nejdřív po čichu. Něco mezi smradem odpadků a vůní orientálního koření. Kolemjdoucí přestali být upravení, kožené brašny vystřídaly igelitky Lidl, na vrcholu žebříčku stanuly místo chodců Volkswageny z konce minulého století a bílých tváří tu bylo jako šafránu. Neměl strach, oči a pusu však dokořán měl. Procházel se jednotlivými ulicemi a skákal tak tu na pár minut do Surinamu, tu do Maroka, tu do Thajska. Nejradši měl však ty ulice, které se pnuly jako mosty mezi jednotlivými zeměmi a světadíly. Kde na semaforech stál "surinamský" golf s mladým klukem za volantem a staženými okénky, ze kterých se valilo reggae s takovou intenzitou, že si kolemjdoucí zakrývali uši. Za ním pak vyleštěný černý mercedes s okénky vytaženými, klimatizací zapnutou a se zachovalým důchodcem v obleku, který prstem opatrně poklepával po volantu v rytmu beatů, které se na něj valily z auta před ním. Vracel se do svého nového domova a věděl, že na světe bude vždy víc těch pesimistů, alarmistů a populistů. Možná ne víc, jen budou vždy hlasitější. Nemohl se však zbavit dojmu, jak tak dnes prošel prakticky celý svět, že ta tolerance, multi-kulti, odhození předsudků a trocha odvahy funguje. A pozitivní příklady on momentálně potřeboval. Poslední rok totiž nefungoval vůbec. Asi mu chyběla ta odvaha. Zvedl se ze země, otočil klíčem doleva a šel si lehnout. Nějak se začít musí.

Dopisy z ghetta - 1A

Zavřel dveře a otočil klíčem. Zhluboka se nadechl a do nosu mu ihned vletěl vyčpělý pach. Několikrát tleskl. Dvě nebo tři mušky spadly na zem. Přeskočil kufry a tašky, které položené vedle sebe zakrývaly většinu podlahy, a pokusil se otevřít okno. Nešlo to. Doskákal zpět ke dveřím, opět zatleskal, otevřel skříňku nad dřezem a snažil se najít sklenici. Nebyla. Na skákání už neměl, a tak šlapal po zavazadlech klátíc si tak cestu ke stolu. Sedl na rozvrzanou židli, nasadil si sluchátka, odšrouboval víčko džusu, odtrhl kolek z vodky a promnul si vlhké oči. Zaklonil hlavu, otevřel ústa, pod jazyk nalil trochu džusu, na něj trochu vodky, zakřenil se, ústa opět zavřel, zaštěrchal koktejlem, jak to dělal s ústní vodou, jen jej místo do umyvadla poslal do krku. Už pochopil, proč na těch fotkách byly kuchyňské skříňky jen zavřené. I bez sklenic to ale zjevně jde. Nebyl si teda úplně jistý, jestli tahle metoda bude fungovat i pro ranní kafe. Při té představě se usmál a udělal si ještě jeden ústní koktejl. Co jinýho taky dělat, když venku pořád prší. Ostatně jako ve všech těch přístavech Severního moře, kde prší 24/7/365. Jiní jezdí za výměnnými semestry na španělská a portugalská pobřeží, za sluncem a levným pivem. On však vždycky skončí tady na severu. V zemi, kde u pokladny v supermarketu jen tipuje, že se ho slečna ptá, jestli nemá bonusovou kartu, a tak vrtí hlavou, zatímco ona zvedá obočí, pročež on svůj zrak klopí a rychle odchází. V místech, ve kterých fotka z pláže znamená v kabátu, s deštníkem a vlajícími vlasy bez jakýchkoli zvláštních efektů. Tam, kde je pivo v hospodě nesmyslně drahé, lidi prudce studení a oblíbené jídlo nějaký hnusný druh místní ryby nebo mořských plodů. Asi ale takový je on sám. Studený, v kabátu a bez bonusové karty, o kterou mu bylo blbý si říct. Ještě jeden koktejl a už má zase v hlavě tu realitku. Chápe, že asi nemá povinnost psát, že tato čtvrť je na několika stránkách zmiňovaná jako "jedna z nejnebezpečnějších čtvrtí v celém Nizozemí". Mohli ale něco naznačit. Nějakou poznámkou pod čarou.

1 Doesn't hurt to be black, Turkish, or Moroccan. In case you don't wanna be a minority... ;)
2 Bring your suitcases, muscles, and your manhood and get a fresh start in this unique room. Seriously bring muscles and a pepper spray!

Zametená cesta k vítězství

Miluju tři věci. Ho, svou rodinu a curling. Ne vždy v tomhle pořadí. On i rodinka jsou schopní velice rychle první pozice vyklidit. Jen ten curling vytrvale drží bronzovou příčku a je připravený kdykoli poskočit dopředu, jakmile on nebo rodinka opět udělají scénu. Což bývá vcelku často.

On si pak ale lehne za mě, ruku mi dá na břicho, pusu do vlasů, fouknutí na krk a já mám pocit, že bych tenhle stav nevyměnila za všechny vítězný kameny na světě. Jindy to zas celý úplně zbytečně zkazí a já padám do záchytné rodinné sítě, stejně jako on padá na konec žebříčku. 

Moje rodina tuhle hru ale nejspíš ani vyhrát nechce. Proto začíná přestříhávat jednotlivé provázky sítě poznámkami o tom, proč, když tak dobře zametám na ledě, to někdy nezkusím i v kuchyni, že on má vlastně pravdu a já se mám vzpamatovat nebo zůstanu na ocet. Octem si tedy poliju tlačenku, je poliju nějakou břitkou poznámkou, která jim dlouho zůstane v hlavě, a zároveň je posílám na žebříčku za ním, ať se o to poslední místo poperou.

Tlačím tláču, dívám se na oblíbený záznamy z olympiády a jsem ráda, že se curling opět podíval na první příčku. Ne, že by mě neuměl taky pěkně naštvat, končí to ale maximálně zlomeným koštětem. Nic co by se nedalo s pomocí rodinného rozpočtu nahradit. Tím pádem se však chtě nechtě rodinka šplhá opět na vrchol a on jí dýchá na záda povzbudivýma slovama a obrázkem jeho pekáče buchet.

Ach jo. Stabilitu u mě nehledejte. Nejspíš bych ale neměnila. Teda rodinku ani moc nemůžu, curling nechci, takže jedině on by se měl mít na pozoru.

Dostat se na to mistrovství těžký nebylo. Tréninky máme totiž naddimenzovaný a konkurenci vcelku poddimenzovanou. Přimíchejte kanadskou trenérku, zdravý sebevědomí a dobrý košťata a jsme tu. V podhůří švýcarských alp, v hotelu s nechutně kýčovitýma výhledama, ještě dražším minibarem na pokojích a rodičema, kteří bydlí ve vedlejším hostelu, aby si to mohli dovolit.

Poslední zápas ve skupině proti Finkám. Výhra by znamenala postup do čtvrtfinále a menší senzaci. Před posledním endem jsme prohrávaly 6:9. Jenže v tom posledním Finky zmatkovaly jako malý holky. Poslední kámen dohazovala Jarka. Pokud by ho dala, tak vyrovnáme a bude se prodlužovat.

Ještě jednou jsme si plácly a šly jsme na to. Jarka si plivla na rukavici, já si koštětem přejela boty a Lucka zamávala rodičům do hlediště. Snažila jsem se na ten včerejšek nemyslet. Jarka klouzala, vypustila kámen a my začly zametat. Zírala jsem na ten žlutej žulovej kámen a umetala mu cestu směrem k cílovému kruhu. Rychle jsem zamrkala, ale nepomohlo to. Na ledě jsem viděla pouze to, co včera večer z okna. Místo žlutýho kamene se na ledě líbala otcova hlava s tou umělou ruskou trenérkou. Křečovitě jsem se koštětem snažila vymazat její hlavu z ledu, ale nešlo to. Tlačila jsem, co mi jen vytrénované paže dovolily a drtila tak ten její vyplej obličej, dlouhej frňák a černě zmalovaný rty. Řev Jarky, Lucky ani trenérky jsem nevnímala. Došlo mi to, až když otcova hlava narazila do našeho předchozího kamene a odrazila ho do nebodovaných končin. Spadla jsem zadkem na led a propukla v pláč. Přes slzy jsem ještě viděla Lucku, jak láme koště o koleno, potom se za něj chytá a svíjí se bolestí taky na led. Ještě jakýsi otcovo gesto povzbuzení někde v dálce. Pak už jsem radši oči zavřela, vzlykala a věděla, že po tomhle on definitivně vylezl na vrchol žebříčku.

S otcem jsem se přestala bavit. Mámě se nikdy nepřiznal, takže stála za ním a já tak byla naštvaná i na ni. Curlingovou registračku jsem roztrhala ještě večer na pokoji. Asi týden po příjezdu domů jsem se přestěhovala k němu a v duchu mu záviděla, jak pro to konečný vítězství nemusel vůbec ale vůbec nic udělat.

XS, S a XL

Dneska už tam musím zavolat. To číslo mám v telefonu uložený několik měsíců. S. Jako silikony. Jako oddělení plastické chirurgie místní fakultky. Peníze mám, touhu taky, jen ta odvaha chybí.

Koukám na S na displeji a pak zase na ty moje S. Možná spíš XS. Od puberty jsem tušila, že mám problém. Jenže pak přišel rychle on. XS mu nevadily. Holky mi říkaly, že určitě kecá. Já mu ale věřila. Hlavně proto, že ty moje XS docela dobře vyvažovalo jeho XL břicho. Jasně fotek nahoře bez jsem mu poslala určitě míň, než průměrná přítelkyně, ale nějak mě to netrápilo.

A pak zase odešel. Možná ještě rychleji, než přišel. Možná taky hrozně pomalu, jen jsem to přes ty svoje XS neviděla. Těch pár fotek nahoře bez přede mnou vymazal. Dala jsem mu facku. První v životě. Taky podle toho vypadala. Nerozvážná, cukavá a dětinská. Asi jako já. Až někdy později jsem se dozvěděla, že mu umíral ten jeho pes a tak to asi neměl lehký. Bylo mi ho líto. Ho, ne toho psa. Při prvním představení mě kousl. Teda ona. Byla to fena a já taky. Zatím všechny souboje s jeho předchozíma lidskýma fenama vyhrála a tak neměla důvod se bát, že to se mnou bude jiný. Měla pravdu.

Hodně jsem pak brečela, pařila a pak zase brečela. Pak jsem ho někde zahlídla jak si jde s novou fenou. Pohladila jsem si bílou čárku na palci, která mi zbyla po té předchozí a najednou mi jí být líto začalo. Že jí tak rychle vyměnil.

A pak to šlo rychle. Našla jsem si ten Erasmus, přestala se litovat a čas od času si projela telefonní seznam. Musela jsem se s vypětím všech sil dostat přes to jeho jméno na začátku, pak nějaký babičky, dědové, spousta dalších kontaktů, který jsem nikdy nevyužila, až jsem skončila u toho S. Tlačítko "zpět" to po chvíli váhání vyřešilo.

Mačkám zelený telefonek a chodím po pokoji. Chvilku na to se ale musím zastavit a začít se smát. Volané číslo neexistuje. Jak typické. Číslo opravím, sestřičce vylíčím své záměry a za tři týdny ve čtvrtek v 11 se mám dostavit za doktorem na konzultaci. Doufám, že tam mi ještě nebude malovat fixou po XS, kudy povede řez.

Od středy nejím. Jdu po nemocničních schodech a je mi blbě. Zhluboka dýchám a vnitřně se povzbuzuju. Otevřu dveře od čekárny, spatřím ji a v mžiku se otočím na podpatku a dveře opět zavřu. Letím po schodech dolů a v duchu se přesvědčuju, že to určitě byla ona. Jeho matka. Vždycky jsem jí totiž podezírala, že tak vypnutou kůži na obličeji a pevný XL jí ten její zdravej životní styl nezajistil, jak s oblibou tvrdila. Doufám, že mě nezahlídla a přitom mažu S ze seznamu. Pak ještě zmáčknu ty svoje XS a slibuju jim, že fixa po nich bude jezdit leda v mé posteli, ale určitě ne na nemocničním lůžku.