On si pak ale lehne za mě, ruku mi dá na břicho, pusu do vlasů, fouknutí na krk a já mám pocit, že bych tenhle stav nevyměnila za všechny vítězný kameny na světě. Jindy to zas celý úplně zbytečně zkazí a já padám do záchytné rodinné sítě, stejně jako on padá na konec žebříčku.
Moje rodina tuhle hru ale nejspíš ani vyhrát nechce. Proto začíná přestříhávat jednotlivé provázky sítě poznámkami o tom, proč, když tak dobře zametám na ledě, to někdy nezkusím i v kuchyni, že on má vlastně pravdu a já se mám vzpamatovat nebo zůstanu na ocet. Octem si tedy poliju tlačenku, je poliju nějakou břitkou poznámkou, která jim dlouho zůstane v hlavě, a zároveň je posílám na žebříčku za ním, ať se o to poslední místo poperou.
Tlačím tláču, dívám se na oblíbený záznamy z olympiády a jsem ráda, že se curling opět podíval na první příčku. Ne, že by mě neuměl taky pěkně naštvat, končí to ale maximálně zlomeným koštětem. Nic co by se nedalo s pomocí rodinného rozpočtu nahradit. Tím pádem se však chtě nechtě rodinka šplhá opět na vrchol a on jí dýchá na záda povzbudivýma slovama a obrázkem jeho pekáče buchet.
Ach jo. Stabilitu u mě nehledejte. Nejspíš bych ale neměnila. Teda rodinku ani moc nemůžu, curling nechci, takže jedině on by se měl mít na pozoru.
Dostat se na to mistrovství těžký nebylo. Tréninky máme totiž naddimenzovaný a konkurenci vcelku poddimenzovanou. Přimíchejte kanadskou trenérku, zdravý sebevědomí a dobrý košťata a jsme tu. V podhůří švýcarských alp, v hotelu s nechutně kýčovitýma výhledama, ještě dražším minibarem na pokojích a rodičema, kteří bydlí ve vedlejším hostelu, aby si to mohli dovolit.
Poslední zápas ve skupině proti Finkám. Výhra by znamenala postup do čtvrtfinále a menší senzaci. Před posledním endem jsme prohrávaly 6:9. Jenže v tom posledním Finky zmatkovaly jako malý holky. Poslední kámen dohazovala Jarka. Pokud by ho dala, tak vyrovnáme a bude se prodlužovat.
Ještě jednou jsme si plácly a šly jsme na to. Jarka si plivla na rukavici, já si koštětem přejela boty a Lucka zamávala rodičům do hlediště. Snažila jsem se na ten včerejšek nemyslet. Jarka klouzala, vypustila kámen a my začly zametat. Zírala jsem na ten žlutej žulovej kámen a umetala mu cestu směrem k cílovému kruhu. Rychle jsem zamrkala, ale nepomohlo to. Na ledě jsem viděla pouze to, co včera večer z okna. Místo žlutýho kamene se na ledě líbala otcova hlava s tou umělou ruskou trenérkou. Křečovitě jsem se koštětem snažila vymazat její hlavu z ledu, ale nešlo to. Tlačila jsem, co mi jen vytrénované paže dovolily a drtila tak ten její vyplej obličej, dlouhej frňák a černě zmalovaný rty. Řev Jarky, Lucky ani trenérky jsem nevnímala. Došlo mi to, až když otcova hlava narazila do našeho předchozího kamene a odrazila ho do nebodovaných končin. Spadla jsem zadkem na led a propukla v pláč. Přes slzy jsem ještě viděla Lucku, jak láme koště o koleno, potom se za něj chytá a svíjí se bolestí taky na led. Ještě jakýsi otcovo gesto povzbuzení někde v dálce. Pak už jsem radši oči zavřela, vzlykala a věděla, že po tomhle on definitivně vylezl na vrchol žebříčku.
S otcem jsem se přestala bavit. Mámě se nikdy nepřiznal, takže stála za ním a já tak byla naštvaná i na ni. Curlingovou registračku jsem roztrhala ještě večer na pokoji. Asi týden po příjezdu domů jsem se přestěhovala k němu a v duchu mu záviděla, jak pro to konečný vítězství nemusel vůbec ale vůbec nic udělat.
Dostat se na to mistrovství těžký nebylo. Tréninky máme totiž naddimenzovaný a konkurenci vcelku poddimenzovanou. Přimíchejte kanadskou trenérku, zdravý sebevědomí a dobrý košťata a jsme tu. V podhůří švýcarských alp, v hotelu s nechutně kýčovitýma výhledama, ještě dražším minibarem na pokojích a rodičema, kteří bydlí ve vedlejším hostelu, aby si to mohli dovolit.
Poslední zápas ve skupině proti Finkám. Výhra by znamenala postup do čtvrtfinále a menší senzaci. Před posledním endem jsme prohrávaly 6:9. Jenže v tom posledním Finky zmatkovaly jako malý holky. Poslední kámen dohazovala Jarka. Pokud by ho dala, tak vyrovnáme a bude se prodlužovat.
Ještě jednou jsme si plácly a šly jsme na to. Jarka si plivla na rukavici, já si koštětem přejela boty a Lucka zamávala rodičům do hlediště. Snažila jsem se na ten včerejšek nemyslet. Jarka klouzala, vypustila kámen a my začly zametat. Zírala jsem na ten žlutej žulovej kámen a umetala mu cestu směrem k cílovému kruhu. Rychle jsem zamrkala, ale nepomohlo to. Na ledě jsem viděla pouze to, co včera večer z okna. Místo žlutýho kamene se na ledě líbala otcova hlava s tou umělou ruskou trenérkou. Křečovitě jsem se koštětem snažila vymazat její hlavu z ledu, ale nešlo to. Tlačila jsem, co mi jen vytrénované paže dovolily a drtila tak ten její vyplej obličej, dlouhej frňák a černě zmalovaný rty. Řev Jarky, Lucky ani trenérky jsem nevnímala. Došlo mi to, až když otcova hlava narazila do našeho předchozího kamene a odrazila ho do nebodovaných končin. Spadla jsem zadkem na led a propukla v pláč. Přes slzy jsem ještě viděla Lucku, jak láme koště o koleno, potom se za něj chytá a svíjí se bolestí taky na led. Ještě jakýsi otcovo gesto povzbuzení někde v dálce. Pak už jsem radši oči zavřela, vzlykala a věděla, že po tomhle on definitivně vylezl na vrchol žebříčku.
S otcem jsem se přestala bavit. Mámě se nikdy nepřiznal, takže stála za ním a já tak byla naštvaná i na ni. Curlingovou registračku jsem roztrhala ještě večer na pokoji. Asi týden po příjezdu domů jsem se přestěhovala k němu a v duchu mu záviděla, jak pro to konečný vítězství nemusel vůbec ale vůbec nic udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat