XS, S a XL

Dneska už tam musím zavolat. To číslo mám v telefonu uložený několik měsíců. S. Jako silikony. Jako oddělení plastické chirurgie místní fakultky. Peníze mám, touhu taky, jen ta odvaha chybí.

Koukám na S na displeji a pak zase na ty moje S. Možná spíš XS. Od puberty jsem tušila, že mám problém. Jenže pak přišel rychle on. XS mu nevadily. Holky mi říkaly, že určitě kecá. Já mu ale věřila. Hlavně proto, že ty moje XS docela dobře vyvažovalo jeho XL břicho. Jasně fotek nahoře bez jsem mu poslala určitě míň, než průměrná přítelkyně, ale nějak mě to netrápilo.

A pak zase odešel. Možná ještě rychleji, než přišel. Možná taky hrozně pomalu, jen jsem to přes ty svoje XS neviděla. Těch pár fotek nahoře bez přede mnou vymazal. Dala jsem mu facku. První v životě. Taky podle toho vypadala. Nerozvážná, cukavá a dětinská. Asi jako já. Až někdy později jsem se dozvěděla, že mu umíral ten jeho pes a tak to asi neměl lehký. Bylo mi ho líto. Ho, ne toho psa. Při prvním představení mě kousl. Teda ona. Byla to fena a já taky. Zatím všechny souboje s jeho předchozíma lidskýma fenama vyhrála a tak neměla důvod se bát, že to se mnou bude jiný. Měla pravdu.

Hodně jsem pak brečela, pařila a pak zase brečela. Pak jsem ho někde zahlídla jak si jde s novou fenou. Pohladila jsem si bílou čárku na palci, která mi zbyla po té předchozí a najednou mi jí být líto začalo. Že jí tak rychle vyměnil.

A pak to šlo rychle. Našla jsem si ten Erasmus, přestala se litovat a čas od času si projela telefonní seznam. Musela jsem se s vypětím všech sil dostat přes to jeho jméno na začátku, pak nějaký babičky, dědové, spousta dalších kontaktů, který jsem nikdy nevyužila, až jsem skončila u toho S. Tlačítko "zpět" to po chvíli váhání vyřešilo.

Mačkám zelený telefonek a chodím po pokoji. Chvilku na to se ale musím zastavit a začít se smát. Volané číslo neexistuje. Jak typické. Číslo opravím, sestřičce vylíčím své záměry a za tři týdny ve čtvrtek v 11 se mám dostavit za doktorem na konzultaci. Doufám, že tam mi ještě nebude malovat fixou po XS, kudy povede řez.

Od středy nejím. Jdu po nemocničních schodech a je mi blbě. Zhluboka dýchám a vnitřně se povzbuzuju. Otevřu dveře od čekárny, spatřím ji a v mžiku se otočím na podpatku a dveře opět zavřu. Letím po schodech dolů a v duchu se přesvědčuju, že to určitě byla ona. Jeho matka. Vždycky jsem jí totiž podezírala, že tak vypnutou kůži na obličeji a pevný XL jí ten její zdravej životní styl nezajistil, jak s oblibou tvrdila. Doufám, že mě nezahlídla a přitom mažu S ze seznamu. Pak ještě zmáčknu ty svoje XS a slibuju jim, že fixa po nich bude jezdit leda v mé posteli, ale určitě ne na nemocničním lůžku.